29 Cdo 2999/2020

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, naposledy bytem XY, zastoupeného opatrovnicí Mgr. Marcelou Zlámalovou, advokátkou, se sídlem v Hodoníně, Vrchlického 2515/7, PSČ 695 01, proti žalovanému P. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, za účasti E. S., narozené XY, a V. S., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou, se sídlem v Hodoníně, Národní třída 349/71, PSČ 695 01, jako vedlejších účastníků řízení na straně žalobce, o určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1716/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020, č. j. 38 Co 93/2013-600, takto:

I. Dovolání proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020, č. j. 38 Co 93/2013-600, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020, č. j. 38 Co 93/2013-600, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sb. rozh. obč., a judikaturu v něm citovanou).

[2] Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, a nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 4229/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2012, pod číslem 31).

[3] Otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud posuzuje vždy ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem, které žalobce (navrhovatel) vylíčí v žalobě (návrhu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 107/2014“)].

[4] To, zda je určovací žaloba ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. stále přípustná (jelikož je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení), posuzuje soud podle konkrétních okolností toho kterého případu podle stavu v době vydání rozhodnutí (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), jenž se může lišit od stavu, jenž zde byl v době zahájení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 36).

[5] Nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby, s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl) [srov. R 107/2014].

[6] Insolvenční správkyně žalobce sepsala nemovitosti do majetkové podstaty žalobce (coby insolvenčního dlužníka) dne 8. srpna 2013 (B-5).

[7] Žalovaný (v odkazovaném řízení žalobce) podal dne 26. srpna 2013 žalobu vůči insolvenční správkyni žalobce o určení pořadí přihlášených pohledávek P1-1 a P1-2, které insolvenční správkyně popřela co do pořadí (zajištění); incidenční spor je u Krajského soudu v Brně projednáván pod sp. zn. 26 ICm XY.

[8] K výzvě odvolacího soudu učiněné přípisem ze dne 13. ledna 2015 (č. l. 478), zda navrhuje pokračování v řízení, a pokud ano, v čem spatřuje po prohlášení konkursu a podání vylučovací žaloby naléhavý právní zájem na požadovaném určení, insolvenční správkyně žalobce sdělila dne 26. ledna 2015 (č. l. 484), že pokračování v řízení nenavrhuje, neboť otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva bude projednávána v insolvenčním řízení.

[9] Odvolací soud přípisem ze dne 10. února 2015 (č. l. 486) sdělil zástupci žalovaného a zástupkyni vedlejších účastníků, že řízení je „nadále v důsledku konkursu na majetek žalobce ze zákona přerušeno“.

[10] Rozsudkem ze dne 10. května 2018, č. j. (4) 26 ICm XY, Krajský soud v Brně, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2019, č. j. 26 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 26 INS XY), byla pravomocně zamítnuta žaloba vedlejších účastníků (v odkazovaném řízení žalobců) na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty žalobce projednávaná jako incidenční spor v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce. Dovolání vedlejších účastníků (v odkazovaném řízení žalobců) odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 28/2020.

[11] Podáním ze dne 23. září 2019 navrhl žalobce pokračovat v řízení (č. l. 524).

[12] Odvolací soud rozhodl dovoláním napadeným rozhodnutím dne 2. července 2020.

13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

15. V rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o nákladech řízení (druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když přípustnost dovolání v tomto rozsahu vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. O ústavnosti aplikované úpravy týkající se vymezení přípustnosti dovolání přitom nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti (srov. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19).

16. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení posoudil odvolací soud v rozporu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodné následující skutečnosti vyplývající z obsahu spisu a insolvenčního rejstříku (ohledně insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce).

18. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně výkladu existence naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (§ 80 o. s. ř.), ustálená v následujících závěrech:

19. Ohledně uplatnění pohledávky zajištěné zajišťovacím převodem práva (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) v insolvenčním řízení platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže. Přihlášení takové pohledávky zajištěným věřitelem pohledávky není podmíněno tím, zda a kdy insolvenční správce sepíše majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 98, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sb. rozh. obč.).

20. Nejvyšší soud dále ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že je na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Zajištěný věřitel se tedy může rozhodnout, že právo na uspokojení ze zajištění neuplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení vůbec, bez zřetele k tomu, že mu zajištění náleží (trvá) podle předpisů, podle kterých bylo zřízeno. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, uveřejněné pod číslem 90/2019 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněné pod číslem 91/2019 Sb. rozh. obč.

21. K tomu lze pro poměry projednávané věci dodat, že má-li věřitel pohledávku zajištěnu majetkem, který náleží do majetkové podstaty, více způsoby [na základě různých právních důvodů vypočtených v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, například (soudcovským) zástavním právem a zajišťovacím převodem (vlastnického práva)], je na jeho uvážení, zda vůbec v insolvenčním řízení uplatní své právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, popřípadě který právní důvod zajištění v přihlášce pohledávky uvede.

22. V rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud shrnul, že prostřednictvím vylučovací žaloby podané podle § 225 insolvenčního zákona se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka. Na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka bez ohledu na to, zda je dlužník (skutečně) vlastníkem takového majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2019, pod číslem 54). Nevyvratitelná právní domněnka, že určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona), nenastane (pouze) tehdy, jestliže insolvenční soud na základě včas podané žaloby pravomocně rozhodne, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněný pod číslem 48/2015 Sb. rozh. obč., dále jen „R 48/2015“).

23. Jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyústí zkoumání (ne)platnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka jiným (než insolvenčním) soudem či jiným orgánem ve vydání rozhodnutí, jímž se žaloba o takové určení zamítá (ve zjištění, že není důvod vyslovit neplatnost právního úkonu), jde ve smyslu ustanovení § 231 odst. 1 insolvenčního zákona, o „jiný způsob zjištění“ namítané neplatnosti, jímž insolvenční soud rovněž není vázán. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 142/2019, uveřejněný pod číslem 31/2022 Sb. rozh. obč., dále jen „R 31/2022“). Skutečnost, že insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění, a že v průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud, je dána přímo ustanovením § 231 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.

24. Uvedené závěry ustálené judikatury se v poměrech projednávané věci promítají následovně:

25. V průběhu odvolacího řízení bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek žalobce, byl zjištěn úpadek žalobce a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Námitkám dovolatele ohledně chybného postupu odvolacího soudu je nutné přisvědčit potud, že odvolací soud postupoval nesprávně, když v rozporu s ustanovením § 263 odst. 4 insolvenčního zákona a se závěry formulovanými v R 9/2015 nevyrozuměl účastníky o přerušení řízení usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, toto usnesení nedoručil všem účastníkům řízení a nepoučil je zároveň o tom, za jakých podmínek je možno v přerušeném řízení pokračovat (§ 264 insolvenčního zákona). Tento postup ale (na rozdíl od věci řešené v R 9/2015) neměl na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí vliv, poněvadž insolvenční správkyně žalobce výslovně a opakovaně odvolacímu soudu sdělila, že nehodlá podat návrh na pokračování v řízení (viz sdělení č. l. 493, 494, 496, 498, 500, 502, 510), a v řízení bylo pokračováno na následný návrh žalobce (č. l. 524).

26. Se závěrem odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí však souhlasit nelze. Nemovitosti byly po zahájení odvolacího řízení pojaty insolvenční správkyní žalobce do soupisu majetkové podstaty coby majetek žalobce, přičemž žalovaný uplatnil své dílčí pohledávky č. 1 a 2 jako zajištěné soudcovským zástavním právem váznoucím na nemovitostech (tedy nikoliv zajištěné zajišťovacím převodem vlastnického práva k nemovitostem). Vylučovací žaloba vedlejších účastníků na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka byla pravomocně zamítnuta, takže je dána nevyvratitelná právní domněnka, že nemovitosti byly pojaty do soupisu majetkové podstaty oprávněně a za řádného průběhu insolvenčního řízení lze očekávat jejich zpeněžení.

27. Za této procesní situace je nepodstatné řešit otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, neboť na další nakládání s nemovitostmi (jejich zpeněžení v rámci insolvenčního řízení) nemá výsledek projednávané věci žádný vliv. Žalobce není osobou s dispozičním oprávněním k nemovitostem (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona) a otázka, zda bude žalovaný uspokojen z výtěžku zpeněžení nemovitostí, se řeší výlučně v insolvenčním řízení v návaznosti na výsledek incidenčního sporu o určení pořadí jeho pohledávek vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 26 ICm XY.

28. Jinak řečeno, žalobce (coby insolvenční dlužník) nemá (ke dni vydání dovoláním napadeného rozhodnutí neměl) naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, které byly oprávněně pojaty do soupisu jeho majetkové podstaty a které mají být za řádného a očekávaného průběhu insolvenčního řízení zpeněženy v rámci insolvenčního řízení. Taková určovací žaloba je naopak typickým případem řízení, které neslouží potřebám praktického života, neboť jeho výsledek se nemůže nijak pozitivně promítnout do právních poměrů žalobce (ve smyslu odstranění jeho nejistého právního postavení).

29. Zbývá dodat, že v souladu se závěry formulovanými v R 107/2014 žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na požadovaném určení (znovu) získá, změní-li se poměry určující pro rozhodnutí projednávané věci.

30. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobce měl v době vydání napadeného rozhodnutí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je jeho právní posouzení rozporné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

31. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo již v rovině právního posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Nejvyšší soud se tak pro nadbytečnost nezabýval ostatními dovolacími námitkami a tvrzenými vadami řízení. Vypořádat se s těmito námitkami bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu.

32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 5. 2022 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu