29 Cdo 380/2020

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, proti žalovanému L. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.875.690,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 10/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 13 Co 90/2019-138, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.505,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

[1] Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností), která je založena na současném splnění následujících předpokladů: 1) Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo rozhodnutím (insolvenčního) soudu, anebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Insolvenční správce je (zjednodušeně řečeno), správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek; Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

13. Konečně dovolatel namítá, že insolvenční správce prodal sporné věci, aniž zohlednil dovolání podané žalobcem v incidenčním sporu o vyloučení těchto věcí z majetkové podstaty dlužníka, při jejich prodeji se omezil na jediný inzerát a tyto věci prodal za sedmkrát nižší cenu, než byla cena sjednaná žalobcem a dlužníkem v kupní smlouvě ze dne 6. prosince 2007. Za stavu, kdy si soudy nižších stupňů pro svou úvahu „nevytvořily odpovídající skutkové předpoklady“, zůstalo jejich právní posouzení věci ohledně „neúměrně nízké prodejní ceny“ neúplné a tudíž i nesprávné.

14. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako bezdůvodné.

15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vypočtených v § 238 o. s. ř. a dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení uvedenému v § 238a o. s. ř.

16. Důvod připustit dovolání pro odpověď na otázky č. 1 a 2 Nejvyšší soud nemá, když rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá (jejich zodpovězení je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné). Dovolání je však přípustné k řešení právní otázky č. 3, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.

17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

19. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. července 2013, pro věc rozhodném:

Podle ustanovení § 36 odst. 1 věty první insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).

Podle ustanovení § 289 insolvenčního zákona prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku (odstavec 1). Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku (odstavec 2).

20. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura k povaze a předpokladům vzniku odpovědnosti insolvenčního správce za škodu je ustálena v těchto závěrech:

[2] Majetek zapsaný v majetkové podstatě lze zpeněžit pouze některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 286 insolvenčního zákona; vedle veřejné dražby podle zákona o veřejných dražbách a prodeje movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, lze majetek zpeněžit také prodejem mimo dražbu.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2016, pod číslem 75.

[3] Zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 1 insolvenčního zákona), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona.

Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 NSČR 94/2018, uveřejněného pod číslem 21/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu (takže odvolací soud nezkoumal existenci předpokladů dalších), a to porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.

22. Vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci pak přichází v úvahu jen (případné) porušení povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce (konkrétně při zpeněžení sporných věcí) s odbornou péčí.

23. Výchozím požadavkem na realizaci zpeněžení majetku podstaty (sporných věcí) prodejem mimo dražbu s odbornou péčí je dodržení formálního postupu předpokládaného insolvenčním zákonem; insolvenční správce může uskutečnit takový prodej (s výjimkou obsaženou v ustanovení § 289 odst. 1 větě poslední insolvenčního zákona) se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru a za dodržení podmínek prodeje (případně) stanovených insolvenčním soudem.

24. Další předpoklad pro to, aby mohl insolvenční správce přistoupit ke zpeněžení majetku podstaty, ohledně něhož byla podána vylučovací žaloba (§ 225 odst. 1 insolvenčního zákona), plyne z ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, které určuje, že před pravomocným skončením řízení o (vylučovací) žalobě lze ke zpeněžení majetku přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Přitom výklad zmíněného ustanovení nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že zákaz zpeněžování trvá (nejdéle) do právní moci rozhodnutí, kterým se řízení o vylučovací žalobě končí. Jinými slovy, nabylo-li rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o vyloučení sporných věci z majetkové podstaty dlužníka, právní moci, mohl insolvenční správce přistoupit ke zpeněžení takového majetku; podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti takovému rozhodnutí není překážkou pro zpeněžení.

25. Konečně, samozřejmý požadavek na zpeněžování majetku prodejem mimo dražbu s odbornou péčí výslovně vyplývá z ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, podle něhož musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [viz též, jde-li o požadavek na co nejvyšší uspokojení věřitelů, ustanovení § 1 písm. a) a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona].

26. Tomuto požadavku dostojí insolvenční správce zpravidla tím, že s ohledem na povahu zpeněžovaného majetku, jeho prodejnost (posuzováno z hlediska existující nabídky a poptávky) a náklady na prodej účinně osloví s nabídkou prodeje co nejvíce potenciálních zájemců o koupi, a následně zváží, která z případných nabídek koupě je pro uspokojení věřitelů (za současného dodržení podmínek prodeje) optimální.

27. Oproti tomu, zpeněžování mimo dražbu s odbornou péčí zjevně nezahrnuje dosažení (minimálně) ceny odhadní (viz ustanovení § 289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona). Ostatně, ze samotného pojmu odhadní cena je nepochybné, že jde (jen) o odhad a nikoli o cenu, za kterou lze majetek dlužníka (při respektování podmínek prodeje) v daném čase a místě skutečně prodat.

28. V poměrech projednávané věci tak Nejvyšší soud shledává (ve výsledku) správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jako insolvenční správce dlužníka postupoval při zpeněžení sporných věcí s odbornou péčí, tyto věci prodal (po právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty dlužníka) za nejvyšší nabídku učiněnou na základě uveřejněného inzerátu o záměru prodat sporné věci nejvyšší nabídce, a to se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

29. K argumentaci dovolatele založené na srovnání ceny podle kupní smlouvy (2.190.956,50 Kč) a ceny dosažené v rámci zpeněžování (315.265,93 Kč) Nejvyšší soud dodává, že výše kupní ceny sjednané v kupní smlouvě nemá sama o sobě vypovídací hodnotu o tom, za jakou cenu bylo možno sporné věci zpeněžit v insolvenčním řízení. Ostatně žalobce reálně dlužníku na úhradu sjednané kupní ceny nic nezaplatil; naopak, smluvní strany (žalobce a dlužník) se již v kupní smlouvě výslovně dohodly, že kupní cena „bude vypořádána“ započtením. Přitom takové ujednání je vzorovým příkladem absolutně neplatného právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. (v případě, kdyby smluvní strany jednaly v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka), respektive neúčinného právního úkonu podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona (jako úkonu bez přiměřeného protiplnění). Potud nelze přehlédnout, že v poměrech dané věci by žalobce, nebýt kupní smlouvy, neobdržel v insolvenčním řízení na úhradu svých (k započtení použitých) pohledávek ničeho [srov. konečná zpráva a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce dlužníka ze dne 11. listopadu 2014, ve spojení s usnesením insolvenčního soudu o schválení konečné zprávy ze dne 18. června 2015, č. j. KSOS 36 INS XY, a usnesením ze dne 11. května 2018, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že tento majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu].

30. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl jako nedůvodné [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. prosince 2019), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 15.820,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 3.385,20 Kč; celkem činí částku 19.505,20 Kč.

32. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 22. 3. 2022 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu