29 ICdo 38/2020

KSPL 56 INS XY 156 ICm XY 29 ICdo 38/2020-150

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka L. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému Business Money, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Hybešova 167/18, PSČ 360 05, identifikační číslo osoby 29158079, zastoupenému JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě a žalobě na určení výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. O., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 156 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 56 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 156 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 56 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ (R 60/2014).

K tomu dovolatel zejména uvádí, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když jako vadnou (odporovatelnou) vyhodnotil architekturu zajištění týkající se úvěrové smlouvy č. 606/2016 (a na ni navazující první zástavní smlouvy), na jejímž základě sice dovolatel poskytl úvěrové prostředky obligačnímu dlužníku (společnosti P), ale s účelovým určením (vtěleným do úvěrové smlouvy) přímo do majetkové sféry dlužníka (k vyplacení právních závad váznoucích na majetku zástavního dlužníka). Odtud je zřejmé, že úvěrové schéma není podstatné – podstatný je (z hlediska posouzení předpokladů odporovatelnosti) skutečný ekonomický smysl realizované transakce, jehož důsledkem bylo odstranění právních závad na konkretizovaném majetku dlužníka. Tím byly naplněny liberační důvody jak podle § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona, tak podle § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Oproti odvolacímu soudu je pak dovolatel přesvědčen, že závěr, že zajišťován je dřívější dluh, nelze bez dalšího dovozovat již z toho, že první zástavní smlouva byla uzavřena před vznikem zajišťované pohledávky (založené úvěrovou smlouvou č. 606/2016), je-li zřejmé, že šlo o realizaci téhož obchodního případu.

[2] Na situaci, kdy (insolvenční) dlužník zajišťuje zástavní smlouvou zřizující věřiteli zástavní právo váznoucí na jeho majetku pohledávky (zástavního) věřitele za třetí osobou (obligačním dlužníkem), se nevztahuje § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona. Zástavní smlouvy, jimiž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, však jsou neúčinnými právními úkony podle § 240 insolvenčního zákona (R 113/2014, R 106/2016).

Dovolatel potud namítá, že odvolací soud nezohlednil, že dlužník se v rámci úvěrové smlouvy č. 606/2016 uzavřené mezi dovolatelem a společností P zavázal netoliko jako zástavní dlužník (spolu se svou manželkou) na základě první zástavní smlouvy, nýbrž také jako ručitel. To znamená, že dovolatel vůči němu disponuje přímým osobním nárokem, který byl řádně uveden v přihlášce a byl zdůrazňován i v průběhu řízení. Přesto k této skutečnosti soudy nepřihlédly.

[3] V rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, stejně jako v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil (vycházeje z tam uvedené prejudikatury), že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní, neboť jinak dochází ke zkrácení uspokojení věřitelů, nacházel-li se dlužník v době provedení sporného právního jednání v úpadku. Dlužník totiž musí obdržet majetkovou hodnotu, ze které mohou být věřitelé uspokojeni. Protiplnění nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů.

K tomu dovolatel uvádí, že odvolací soud (i s ohledem na dovolací důvod ad 1/) nesprávně posoudil přiměřenost protiplnění v intencích § 240 insolvenčního zákona a otázku zvýhodnění ve smyslu § 241 insolvenčního zákona na půdorysu vztahu mezi dovolatelem jako obligačním (a současně zástavním) věřitelem a dlužníkem jakožto zástavním dlužníkem. Plnění z titulu úvěrové smlouvy č. 629/2016 bylo poskytnuto zprostředkovaně do majetkové sféry dlužníka – ve prospěch jím plně vlastněné a ovládané společnosti P. Tím v ekonomické realitě došlo ke zvýšení hodnoty majetku dlužníka a uzavření druhé zástavní smlouvy nevykazuje rysy zvýhodnění dovolatele vůči dalším věřitelům dlužníka. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 pak dovolatel uvádí, že bez zohlednění skutkových okolností daného případu nelze bez dalšího tvrdit, že každé zřízení zajištění k majetku (insolvenčního) dlužníka pro pohledávky třetí osoby (obligačního dlužníka) je neúčinným právním úkonem, jelikož nebylo poskytnuto přiměřené protiplnění, aniž by byly vzaty v úvahu skutečné ekonomické parametry celé transakce směrem k majetkové sféře dlužníka. Dovolatel má rovněž za nesprávné, že soudy aplikovaly na jednu právní skutečnost jak § 240, tak § 241 insolvenčního zákona. S přihlédnutím k R 113/2014 připouští, že tomu tak v určitých případech může být. Každé ze zmíněných zákonných ustanovení rozvádí speciálním způsobem základní normativ odporovatelnosti § 235 insolvenčního zákona a každé z nich je formulováno tak, aby zde nebylo prostoru pro jejich vzájemnou konkurenci a vzájemný překryv. Současnou aplikaci obou ustanovení měl odvolací soud velmi přesvědčivě vysvětlit, což však neučinil.

4. Na shora uvedeném základě insolvenční soud – cituje § 3, § 194, § 196, § 198, § 235, § 239, § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona a závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 545/2012, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněném pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněném pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněném pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněném pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 – po konstatování „přípustnosti“ a včasnosti obou žalob zejména zkoumal naplnění podmínek dle § 241 insolvenčního zákona.

5. Insolvenční soud uzavřel, že dlužník zvýhodnil žalovaného oproti jiným svým věřitelům, neboť v insolvenčním řízení by se pohledávky žalovaného jako zajištěné upokojovaly odděleně z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (pohledávky ostatních nezajištěných věřitelů by nemohly být z tohoto výtěžku uspokojeny), učinil tak méně než rok před zahájením insolvenčního řízení a v době, kdy se nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti. Doplnil, že bylo irelevantní, zda žalovaný věděl o úpadkové situaci dlužníka; dlužník nebyl oprávněn uzavřít zástavní smlouvy s ohledem na svou hospodářskou situaci. Insolvenční soud neprováděl další dokazování k úpadku ve formě předlužení pro nadbytečnost a zdůraznil, s odkazem na R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2019 a na R 83/2012, že dlužník již na začátku roku 2016 a pak ani ve zkoumané době nebyl schopen využít své příjmy, pohledávky a další svůj majetek pro úhradu svých splatných dluhů, neboť zejména nebylo možné přehlédnout, že dlužníkův nemovitý majetek byl zatížen celou řadou zástavních práv a zákazů zcizení. K tomu poukázal i na předchozí insolvenční řízení zahájená 9. prosince 2016 a 17. března 2017 (první bylo zastaveno pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, druhé ukončeno odmítnutím insolvenčního návrhu) a na tam uváděná tvrzení o tom, že dlužník v době od září do listopadu 2016 zatěžoval majetkovou podstatu zastavováním nemovitostí. Zdůraznil i skutečnost, že dlužník insolvenčnímu návrhu v tomto insolvenčním řízení výslovně neodporoval a svůj úpadek nesporoval. K podmínce dle § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona insolvenční soud uvedl, že dlužník uzavřením zástavních smluv poskytl svůj majetek k zajištění již existujících dluhů společnosti P ze smluv o úvěru, které byly uzavřeny mezi společností P a žalovaným. V daném případě nešlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

6. Konečně se insolvenční soud zabýval podmínkami „negativního vymezení skutkové podstaty“ dle § 241 odst. 5 insolvenčního zákona, a to s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012. Měl za to, že není možné zkoumaný „právní úkon“ poměřovat kritérii dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Za podstatné považoval pouze to, zda dlužník obdržel za zřízení zajištění závazku přiměřenou protihodnotu. K tomu uzavřel, že dlužník zřízením zástavního práva ke svému majetku za účelem zajištění dluhu třetí osoby nic nezískal, resp. se mu za zatížení majetku zástavním právem nedostalo naprosto žádného protiplnění. Jak prokázal sám žalovaný výpisy z účtu, zajištění věřitelé (věřitelé K a E) byli uspokojeni ještě před uzavřením zástavní smlouvy (13. září 2016), a to z úvěru poskytnutého společnosti P na základě smlouvy o úvěru č. 606/2016. V době uzavření zástavní smlouvy dlužník neměl závazek vůči věřiteli K ani vůči věřiteli E. „Právní úkon“ dlužníka nebyl učiněn za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Tím, zda jde o neúčinnost dle Zkoumání naplnění skutkové podstaty dle § 242 insolvenčního zákona, se insolvenční soud již nezabýval (pro nadbytečnost).

7. Pro neúčinnost zástavních smluv podle § 240, § 241 a § 235 insolvenčního zákona pak insolvenční soud zamítl žalobu o určení, že pohledávky žalovaného jsou zajištěny zástavním právem.

8. Insolvenční soud se dále zabýval popřením přihlášených pohledávek pro neplatnost ujednání o smluvních pokutách. K tomu – cituje § 580 odst. 1, § 2048, § 2049, § 2050 a § 2051 o. z. a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002 – uzavřel, že dopadá-li smluvní pokuta na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, pak zásadně má být její výše v relaci k výši zajištěného dluhu. Insolvenční soud měl za to, že je-li splnění závazku úvěrovaného z úvěrové smlouvy se sjednaným úrokem z prodlení, smluvním úrokem u jistiny ve výši 3 610 000 Kč ve výši 1 083 000 Kč a u jistiny ve výši 1 015 000 Kč ve výši 454 500 Kč, současně zajištěno zřízením zástavního práva k nemovitostem, ručením a smluvními pokutami, které za prodlení 200 dnů převyšují 100 % jistiny úvěru, je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Žalovanému proto nárok na úhradu smluvních pokut nevznikl.

9. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

10. Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále také z toho, že:

11. Odvolací soud – cituje § 196, § 239 odst. 1 větu první a odst. 3 a 4 a § 240 insolvenčního zákona a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101 – nejprve předeslal, že insolvenční soud správně hodnotil přípustnost odpůrčí žaloby ve vztahu k roční lhůtě před zahájením insolvenčního řízení. K tomu doplnil, že nebylo pochyb o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti v době uzavření zástavních smluv. Nadto dlužník již 28. července 2016 nemohl volně nakládat se svým nemovitým majetkem a nemohl tak z jeho prodeje uspokojit nezajištěné věřitele.

12. Podle odvolacího soudu bylo z provedených důkazů možné dovodit, že dlužník zřídil zajištění závazku (závazků) nikoli svého, nýbrž společnosti P (jako osoby dlužníku blízké). Jakkoli se žalovaný dovolává účelu úvěrové smlouvy č. 606/2016, konkrétně důvodu a způsobu poskytnutí úvěrových prostředků společnosti P, dlužníku z úvěrových smluv nevznikla žádná práva (ani povinnosti), nelze proto uvažovat o možnosti jakékoli „kompenzace“ zřízeného zajištění závazků společnosti P z úvěrových smluv dlužníkovi. Za reálnou protihodnotu zatížení nemovitostí (jež byly již v době uzavření zástavních smluv zatíženy zástavními právy k zajištění pohledávek ve prospěch věřitelů H a I) zástavním právem ve prospěch žalovaného k zajištění dluhů nikoli dlužníka nelze považovat ani (toliko tvrzené) „zapravení jiných dluhů dlužníka“, ani poskytnutí případných pozdějších výhod z jiných vztahů mezi žalovaným a dlužníkem. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že zástavní smlouvy jsou vůči věřitelům neúčinnými „právními úkony (jednáními)“ již jen proto, že za zřízení zajištění pohledávek žalovaného vůči společnosti P neobdržel dlužník (žádné) přiměřené protiplnění, nedostalo se mu žádné protihodnoty. Žalovanému by se přitom na základě zástavních smluv dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu (jinak) náleželo v konkursu, neboť dlužník není osobním dlužníkem žalovaného.

13. Odvolací soud proto uzavřel, že závěr insolvenčního soudu o tom, že zástavní smlouvy jsou zkracujícími a zvýhodňujícími „právními úkony (jednáními)“ dlužníka, nachází oporu ve vyjádřených skutkových závěrech. Vzhledem k tomu, že pohledávky z úvěrových smluv neodpovídají dluhům dlužníka, nýbrž dluhům společnosti P, je dle odvolacího soudu zřejmé, že žalovaný mohl uplatnit toliko právo na jejich uspokojení ze zajištění zástavním právem zřízeným zástavními smlouvami k nemovitostem. Jakkoli žalobce při přezkumném jednání označil jako popírané pořadí pohledávek a výši jejich části (odpovídající smluvním pokutám), sporný zůstal ve smyslu § 196 odst. 2 insolvenčního zákona nárok na uspokojení pohledávek žalovaného ze zajištění zástavním právem k nemovitostem. Určení neúčinnosti zástavních smluv vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení má přitom za následek, že žalovaný se nemůže úspěšně dovolat určení existence svého práva na uspokojení pohledávek z majetku sloužícího k jejich zajištění (nemovitostí) právě na základě zástavních smluv. Hodnocení ujednání o smluvních pokutách, obsažených v úvěrových smlouvách, tak bylo nadbytečné.

14. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu věci samé (posuzováno podle obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v jeho prospěch, příp. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15. Konkrétně dovolatel formuluje následující otázky, které považuje za dosud Nejvyšším soudem neřešené:

16. Dovolatel konečně míní, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když se nezabýval kumulativním splněním předpokladů vtělených do obecné skutkové podstaty (§ 235 insolvenčního zákona) a zvláštních skutkových podstat odporovatelnosti (§ 240 a § 241 insolvenčního zákona). Uzavřením úvěrových smluv (se společností P) a obou zástavních smluv nedošlo v konečném důsledku ani ke zkrácení uspokojení věřitelů dlužníka, ani ke zvýhodnění dovolatele na úkor jiných věřitelů dlužníka. Obě transakce byly uskutečněny za přiměřené protiplnění (v prvním případě šlo protiplnění přímo do majetkové sféry dlužníka, ve druhém případě se zvětšila hodnota majetku plně vlastněného a ovládaného dlužníkem). Dovolatele nelze činit odpovědným za pozdější průběh událostí směřujících k zahájení insolvenčního řízení. K tomu poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), z něhož dovozuje, že nesplňuje-li odporované právní jednání základní podmínku uvedenou v § 235 insolvenčního zákona, nelze je podřadit ani zvláštní skutkové podstatě odporovatelnosti.

17. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Namítá, že dovolatel nevysvětlil a neprokázal, jaký majetkový prospěch měl dlužník získat z předmětných úvěrů. Poskytnutím úvěrů nedošlo k žádnému zhodnocení společnosti P, její hodnota byla i po poskytnutí úvěrů nulová. Ačkoli se možná na krátký okamžik zvýšily disponibilní prostředky, stejným způsobem narostly její závazky; předmětná transakce tak neměla žádný vliv na bilanci a hodnotu společnosti. Tvrzení dovolatele, že plnění z úvěrové smlouvy č. 606/2016 vedlo k uspokojení dlužníkových dluhů, není pravdivé.

18. Podle žalobce je třeba rozlišovat obligační pohledávky na základě ručení a „zástavní“ pohledávky dle zástavní smlouvy. Jde o nároky samostatné a na sobě nezávislé, takže je věřitel nemůže uplatňovat zároveň (společně). K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod číslem 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Kdyby dovolatel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu ručitelského prohlášení, byl by uspokojován stejně jako ostatní nezajištění věřitelé.

19. Konečně k liberačním důvodům podle § 241 odst. 5 insolvenčního zákona žalobce uvádí, že není dán žádný z nich.

20. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

21. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dosud v daných souvislostech nezabýval.

22. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

25. Úvodem Nejvyšší soud bez vlivu na výsledek dovolacího řízení poznamenává, že rozhodnutí obou soudů postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u smluv uzavíraných v době od 1. ledna 2014 nadále používají pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Při absenci argumentace pro jiný závěru bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, s výjimkou citací právních ustanovení a judikatorních závěrů přijatých při výkladu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013.

26. V poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda za protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona či protihodnotu ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona za zřízení zástavního práva na nemovitostech dlužníka k zajištění pohledávek třetí osoby lze považovat úhradu jiných pohledávek dlužníka či vyplacení finančních prostředků z úvěru společnosti, jejímž jediným společníkem je dlužník.

27. Pro posouzení projednávané věci jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014):

28. Podle § 235 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).

29. Podle § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

30. Podle § 241 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

31. Nejvyšší soud předesílá, že jeho dosavadní judikatura k dané problematice je ustálena v těchto závěrem:

32. Na základě takto ustaveného legislativního a judikatorního rámce Nejvyšší soud souhlasí s dovolatelem v tom, že v obecné rovině lze jako protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona či protihodnotu ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona chápat i vyplacení závazků, které má dlužník vůči jiným věřitelům. Jde-li o plnění v přímé souvislosti s plněním poskytnutým dlužníkem na základě odporovaného právního jednání, je lhostejné, že se tak případně stane i před jeho vznikem (před uzavřením smlouvy). To platí i tehdy, je-li odporovaným právním jednáním zástavní smlouva, na jejímž základě dlužník poskytl jako formu plnění zajištění v podobě zástavního práva zástavnímu věřiteli k zajištění jeho pohledávky vůči třetí osobě jako osobnímu dlužníku odlišnému od insolvenčního dlužníka.

33. Současně nelze v obecné rovině vyloučit, že by mohly být protiplněním i finanční prostředky vyplacené společnosti, kterou dlužník ovládá jako její jediný společník, avšak pouze za předpokladu, že by dlužník takovou transakcí obdržel skutečné protiplnění, které mohl využít k uspokojení pohledávek svých věřitelů (např. kdyby na to v příčinné souvislosti navazovalo vyplacení zisku). Je třeba však posuzovat konkrétní okolnosti takové transakce.

34. V poměrech projednávané věci ze skutkových zjištění plyne, že dlužník uzavřel (spolu s D. O.) zástavní smlouvy s dovolatelem za účelem zajištění pohledávek dovolatele za společností P vzniklých dle úvěrových smluv. Jde tedy o situaci popsanou výše v R 113/2014 či v R 106/2016 a zástavní smlouvy lze posuzovat pouze podle § 240 insolvenčního zákona. Na tom nemění nic ani (případná) existence ručitelského závazku insolvenčního dlužníka ve vztahu k pohledávce dle úvěrové smlouvy č. 606/2016. Úprava § 241 insolvenčního zákona totiž v takovém případě není aplikovatelná. Je tomu tak proto, že insolvenční dlužník v popsané situaci nezajišťuje zástavními právy svůj ručitelský závazek, ale závazek obligačního dlužníka, který není osobním závazkem dlužníka.

35. Odvolací soud se tedy mýlí již v tom, že by nemohlo být jako protiplnění podle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona chápáno poskytnutí prostředků z úvěrových smluv přímo na úhradu závazků insolvenčního dlužníka. Protože už v tomto ohledu je posouzení odvolacího soudu nesprávné, a protože se odvolací soud veden svým chybným právním názorem dalšími okolnostmi daných transakcí nezabýval (a neopatřil si k nim potřebná skutková zjištění), je jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud se především nikterak nezabýval tím, zda a komu (kam) byly prostředky z úvěrových smluv poskytnuty, zda byly opravdu vyplaceny závazky dlužníka vůči jeho dalším věřitelům nebo závazky společnosti P, a ani se nezabýval argumentací dovolatele ohledně poskytnutí protiplnění ve formě tvrzeného zvýšení hodnoty společnosti P. Za určitých okolností totiž taková plnění mohla splňovat podobu skutečného protiplnění, jak je vysvětleno výše.

36. Dovolatel rovněž výstižně poukazuje na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jakou skutkovou podstatu odporovatelnosti na sporná právní jednání aplikoval, tedy zda zástavní smlouvy posuzoval podle § 240 či podle § 241 insolvenčního zákona.

37. Protože napadené rozhodnutí neobstálo již z těchto důvodů, Nejvyšší soud další námitky dovolatele pro nadbytečnost neposuzoval.

38. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

39. V dalším řízení se bude odvolací soud opět zabývat otázkou protiplnění za poskytnutá zajištění v podobě zástavních práv na nemovitostech dlužníka, tedy bude se zejména zabývat tím, zda skutečně šlo o prostředky vyplacené věřitelům dlužníka a o jaké věřitele se jednalo (zejména u věřitele E je zjevné, že věřitelem nebyl sám exekutor), stejně jako se bude zabývat námitkou, že prostředky z úvěrové smlouvy č. 629/2016 se měly projevit v majetkové sféře dlužníka (zvýšením hodnoty dlužníkem vlastněné společnosti – obligačního dlužníka). Následně se bude zabývat otázkou přiměřenosti takového protiplnění, případně opět výjimkami dle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.

40. Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že dovolatel v přihlášce svých pohledávek k dílčí pohledávce č. 1 skutečně uváděl, že pohledávku z úvěrové smlouvy č. 606/2016 má vedle sporných zástavních práv zajištěnou i ručitelským prohlášením insolvenčního dlužníka, které i k přihlášce připojil. Stejně tak nelze přehlédnout, že u dílčí pohledávky č. 2 nic takového neuvedl (a ani to v dovolání netvrdí). Pokud by tedy odvolací soud opět dospěl k závěru o odporovatelnosti zástavních smluv, bude se zabývat i tvrzením o ručitelském prohlášení a o existenci ručitelského závazku dlužníka, rozsahem popěrného úkonu žalobce, rozsahem žalobního požadavku dovolatele (žalovaného) v jeho odporové žalobě a vyvodí z toho příslušné závěry, včetně případné nutnosti zkoumat i sporné smluvní pokuty.

41. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2022 Mgr. Milan Polášek předseda senátu