29 ICdo 66/2020

KSPL 20 INS XY 139 ICm XY 29 ICdo 66/2020-436

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, PSČ 301 00, proti žalovanému SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26210428, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, PSČ 261 01, za účasti Z. Š., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 38, PSČ 306 36, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci vedlejšího účastníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 139 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 139 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), se v části prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem Z. Š. v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY dílčí pohledávku č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč, a dále ve druhém, třetím a čtvrtém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaného odmítá.

[1] Ustanovení § 200 odst. 1 insolvenčního zákona odkazuje co do dalších náležitostí popěrného úkonu přímo na ustanovení občanského soudního řádu o náležitostech žaloby, tedy především na § 79 odst. 1 o. s. ř, jež k obsahovým náležitostem žaloby řadí též vylíčení rozhodujících skutečností. Řečené se promítá prostřednictvím zmocňovacího ustanovení obsaženého v § 431 písm. a/ insolvenčního zákona též v požadavku § 22a odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, aby popěrný úkon obsahoval vymezení důvodů, pro které je pohledávka popírána co do její pravosti.

[2] Popěrný úkon obsahuje řádné vymezení důvodů, pro které je pohledávka popírána co do její pravosti, obsahuje-li dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností.

[3] Judikatura Nejvyššího soudu při výkladu obsahových náležitostí žaloby dle § 79 odst. 1 o. s. ř. dlouhodobě vycházejí z toho, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Jinak řečeno, skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci žalobou uplatněného nároku, musí být v žalobě vylíčeny tak, aby v žalobě popsaný skutek (skutkový děj) umožňoval jednoznačnou individualizaci žalobcova nároku, to jest nemožnost jeho záměny s jiným skutkem. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V literatuře srov. k tomu dále shodně např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 505.

[4] Pro poměry náležitostí popěrného úkonu věřitele ve smyslu § 200 insolvenčního zákona se vylíčením rozhodujících skutečností rozumí právě vylíčení (vymezení) těch rozhodujících skutečností (těch důvodů), které (v případě, že by byly prokázány) vedou k závěru, že popíraná pohledávka není pohledávkou pravou.

Srov. k bodům [1] až [4] také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 96/2015.

[5] Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, insolvenční zákon nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) upravuje podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména § 200 insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb., jakož i § 51 odst. 3, § 161 odst. 2, § 201 odst. 1, § 202 odst. 3 až 6 a § 336 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[6] Při výkladu § 200 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, uveřejněném pod číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že smyslem této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.

[7] V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení insolvenčního zákona, která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek.

Srov. k bodům [5] až [7] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněné pod číslem 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[8] Případné vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu není bez dalšího důvodem neplatnosti směnky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, a ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněné pod čísly 38/2010 a 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008).

9. Odvolací soud vyšel dále z toho, že:

10. Na tomto základě se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu ohledně pohledávky ze smlouvy o úvěru. Uvedl, že byla prokázána existence společnosti T, za níž jednal T. C., a tuto skutečnost podtrhuje i apostila vystavená Ministerstvem zahraničí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z 1. srpna 2011 založená v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti I k připojené plné moci udělené K. V. jednatelem společnosti T panem T. C. ze dne 29. července 2011 k jednání za společnost T, kterou tento zmocněnec přijal dne 4. srpna 2011. Datace plné moci až po postoupení pohledávek nevyvrací uzavření mandátního vztahu mezi společnosti T a zmocněncem již před podpisem plné moci, nehledě na dodatečné prohlášení jednatele společnosti T, jímž schválil veškeré právní úkony učiněné zmocněncem jménem společnosti T.

11. Závěry insolvenčního soudu ohledně jistiny dílčí pohledávky č. 1 a dílčí pohledávky č. 2 tak považoval za správné.

12. Odvolací soud však nesdílel názor insolvenčního soudu ohledně příslušenství dílčí pohledávky č. 1 a dílčí pohledávky č. 3.

13. Přihláškou dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,59 Kč uplatnil žalovaný pohledávku z úroku z prodlení, nikoliv úrok (tedy tzv. cenu peněz); úrok z prodlení nebyl v notářském zápisu uveden, ani vyčíslen a neobsahuje ho ani splátkový kalendář. Změna důvodu přihlášeného příslušenství učiněná žalovaným až v průběhu odvolacího řízení není přípustná, proto k takové změně nelze přihlížet.

14. Co do dílčí pohledávky č. 3 předloženou směnku sice podepsal dlužník (jako aval), neodpovídá však dohodě o vyplňovacím právu, ani kupní smlouvě, neboť původní blankosměnka měla být vystavena s doložkou „bez protestu“ (což se nestalo). Předložená směnka nebyla řádně uplatněna a nelze ji „honorovat“ jako směnku doplněnou v souladu s ujednáním mezi směnečným věřitelem (žalovaným) a směnečným dlužníkem (společností I), za jejíž zaplacení se dlužník (jako aval) zaručil.

15. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.

16. Žalobce napadl rozsudek v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

17. Námitky žalobce míří zejména proti smlouvě o postoupení pohledávky a plné moci vystavené společností T zmocněnci K. V. Smlouvu o postoupení pohledávky považuje za neplatnou pro nedostatek formy, maje za to, že podpisy na smlouvě měly být ověřeny. Nesouhlasí dále s tím, že byla splněna odkládací podmínka obsažená v oné smlouvě spočívající v zaplacení úplaty za postoupení pohledávky; nebylo (totiž) prokázáno, jaká cena za postoupení pohledávky byla sjednána a následně zaplacena. Za nesprávné má žalobce též posouzení plné moci, namítaje absenci ověřeného podpisu zmocnitele.

18. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné právní posouzení dílčí pohledávky č. 2, která podle něj neexistuje. Tato pohledávka měla vzniknout společnosti W až v budoucnu (po zjištění úpadku) a měla představovat odměnu za vedení bankovního účtu do roku 2024, ačkoliv od roku 2011 žádný bankovní účet veden nebyl, ani nemohl být veden, neboť společnost W ztratila oprávnění České národní banky k vedení účtu a postupníci tato oprávnění navíc mít ani nemohli. Navíc ze smlouvy o postoupení pohledávky plyne, že pohledávka nebyla předmětem postoupení.

19. Žalovaný napadl rozsudek (podle obsahu) v části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu. Přípustnost dovolání žalovaný spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud změnil první výrok napadeného rozsudku v dané části tak, že potvrdí bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu.

20. Žalovaný polemizuje s tím, jak odvolací soud posoudil část dílčí pohledávky č. 1, jestliže uzavřel, že do insolvenčního řízení byla přihlášena pohledávka z úroku z prodlení, nikoliv úrok z čerpané částky. V tom spatřuje rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, usnesením ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 55/2014, a s rozsudkem ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, podle níž stěžejním požadavkem § 174 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není právní hodnocení nároku, které věřitel učiní v přihlášce pohledávky, nýbrž posouzení, zda věřitelem uvedené skutečnosti umožňují jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) této pohledávky. I přes chybnou kvalifikaci právního důvodu příslušenství bylo ze skutkového vymezení patrné, že daná dílčí pohledávka má právní důvod nikoliv v úroku z prodlení, nýbrž v úroku z „ceny peněz“, což plyne z přílohy č. 1, jakož i ze smlouvy o úvěru a z notářského zápisu.

21. Dále žalovaný nesouhlasí s právním posouzením dílčí pohledávky č. 3. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 731/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tvrdí, že absence doložky „bez protestu“ na směnce (v rozporu s vyplňovacím právem) nemůže mít vliv na zhoršení postavení žalobce. Uvedená doložka totiž vylučuje protestní povinnost žalovaného jakožto remitenta vůči žalobci jako směnečnému dlužníkovi při odepření přijetí či placení směnky. Absence doložky tak zhoršuje pouze postavení žalovaného, jenž by byl povinen směnku protestovat, a žalobce není nijak krácen na svých právech. V konečném důsledku s neexistencí doložky „bez protestu“ v předložené směnce nelze vůbec hovořit o zhoršení postavení žalobce či žalovaného. Ačkoliv totiž směnečný zákon ukládá protestní povinnost majitele směnky jak vůči přímým směnečným dlužníkům, tak vůči nepřímým, poruší-li majitel směnky tuto povinnost vůči dlužníkům přímým (mezi něž patří dlužník), jeho postižních práv vůči těmto přímým dlužníkům se to nijak nedotkne (potud žalovaný odkazuje na čl. I § 32 odst. 1, § 53 odst. 1 a § 78 odst. 1 směnečného zákona).

22. Odvolací soud rovněž neposuzoval, zda námitka žalobce ohledně vyplnění směnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu byla dostatečně odůvodněná ve vztahu k absenci doložky „bez protestu“. Jak přitom plyne z ustálené praxe dovolacího soudu, musí být v námitkách proti směnce uvedeno, která ujednání dohody o vyplňovacím právu nebyla dodržena; při nesplnění těchto kritérií nelze prověřit správnost přihlášené pohledávky. V tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008. Žalovaný (správně žalobce) v popěrném úkonu opakovaně namítal nesprávnou výši směnečné sumy, respektive předložení padělaných směnek, jeho námitky však nikdy nesměřovaly proti nedodržení dohody o vyplňovacím právu ve spojitosti s chybějící doložkou „bez protestu“. Žalobce nemohl naplnit požadavek na náležité odůvodnění námitky ve vztahu k absenci zmíněné doložky a odvolací soud nebyl oprávněn se touto doložkou zabývat.

23. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

24. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalovaného.

25. Dovolání žalovaného není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč.

26. Je tomu tak proto, že podle konstantní judikatury úrok na straně jedné a úrok z prodlení na straně druhé jsou rozdílnými druhy příslušenství a tam, kde je žalobou uplatněn jiný (nesprávný) druh příslušenství, lze nápravu zjednat jen změnou žaloby (nikoli jiným právním posouzením věci). Srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech insolvenčního řízení představuje změna žaloby, kdy místo uplatněného úroku z prodlení požaduje věřitel nově úrok (z poskytnutých peněžních prostředků) u pohledávek, jež se uplatňují přihláškou, změnu důvodu vzniku přihlašované pohledávky. Přitom ve vztahu ke změně přihlášky pohledávky Nejvyšší soud dovodil, že ve smyslu § 192 odst. 4 insolvenčního zákona je kvalitativní změna skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá (změna důvodu vzniku přihlašované pohledávky), nebo změna pořadí přihlašované pohledávky (uplatněním výhodnějšího pořadí, než bylo přihlášeno), možná jen do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. Po této lhůtě je možná jen změna výše pohledávky, a to do skončení přezkumného jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017).

27. V situaci, kdy žalovaný v přihlášce dílčí pohledávky č. 1 výslovně uvedl, že jako příslušenství pohledávky uplatňuje „smluvní úrok z prodlení“, je závěr odvolacího soudu, že žalovaný uplatnil přihláškou pohledávky úrok z prodlení (nikoliv úrok) a ke změně důvodu přihlášené pohledávky až v průběhu odvolacího řízení se nepřihlíží, plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

28. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v té části, v níž směřuje proti části věty druhé prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení dlužníka část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč, podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

29. Dovolání žalovaného je však přípustné ve zbylém rozsahu pro řešení otázky, jaký vliv na platnost blankosměnky má její vyplnění, které neodpovídá dohodě o vyplňovacím právu proto, že směnečný věřitel nedoplnil na blankosměnce doložku „bez protestu“, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena.

30. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

31. Podle čl. I. § 77 směnečného zákona, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o indosamentu (§§ 11 až 20), splatnosti (§§ 33 až 37), placení (§§ 38 až 42), postihu pro neplacení (§§ 43 až 50, 52 až 54), placení pro čest (§§ 55, 59 až 63), opisech (§§ 67 a 68), změnách (§ 69), promlčení (§§ 70 a 71), dnech pracovního klidu, počítání lhůt a zákazu, dní odkladu (§§ 72 až 74)[odstavec 1]. Pro vlastní směnku platí dále ustanovení o cizích směnkách splatných u osoby třetí nebo v jiném místě, než je bydliště směnečníka (§§ 4 a 27), o úrokové doložce (§ 5), o nesrovnalostech v údajích směnečné sumy (§ 6), o následcích podpisu směnky za podmínek § 7, o následcích podepsání osobou, která jednala bez oprávnění zastupovat nebo která překročila taková oprávnění (§ 8), a o blankosměnce (§ 10)[odstavec 2]. Pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky [odstavec 3].

Podle čl. I. § 78 odst. 1 směnečného zákona výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.

Podle čl. I. § 30 odst. 1 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím.

Podle čl. I. § 32 odst. 1 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil.

Podle čl. I. § 43 odst. 1 směnečného zákona, nebyla-li směnka zaplacena, může majitel při splatnosti směnky vykonat postih proti indosantům, výstavci a jiným osobám směnečně zavázaným.

Podle čl. I. § 46 odst. 1 směnečného zákona výstavce, indosant nebo směnečný rukojmí může doložkou „bez útrat“, „bez protestu“ nebo jinou doložkou stejného významu na směnku napsanou a podepsanou zprostit majitele povinnosti, aby k zachování postihových práv dal učinit protest pro nepřijetí nebo pro neplacení.

Podle čl. I. § 53 směnečného zákona zmeškáním lhůt stanovených k předložení směnky na viděnou nebo na určitý čas po viděné, k protestaci pro nepřijetí nebo pro neplacení, k předložení směnky k placení při doložce „bez útrat“ ztrácí majitel svá práva proti indosantům, výstavci a všem ostatním osobám směnečně zavázaným vyjma příjemce (odstavec 1). Nebyla-li směnka předložena k přijetí ve lhůtě určené výstavcem, ztrácí majitel jak práva postihu pro neplacení, tak práva postihu pro nepřijetí, nevyplývá-li ze znění doložky, že výstavce chce vyloučit jen odpovědnost za přijetí (odstavec 2). Je-li lhůta k předložení obsažena v indosamentu, může se toho dovolávat jen indosant (odstavec 3).

32. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se blankosměnky a uplatňování směnky vůči přímému směnečnému dlužníku je následující:

33. Z takto ustaveného právního rámce plyne, že dlužník jako směnečný rukojmí (aval) je přímým směnečným dlužníkem, jenž má povinnost zaplatit směnku bez ohledu na to, zda mu byla předložena k placení. Směnečný rukojmí pak rovněž není osobou, jíž je nutné směnku předložit k zachování práv vůči postižním dlužníkům. (Ne)vyznačení doložky bez protestu tak vůči dlužníku (v postavení avala) nemá žádný význam a jde k tíži směnečného věřitele (ve vztahu k nepřímým dlužníkům). Jestliže tedy žalovaný na blankosměnce v rozporu s vyplňovacím prohlášením nevyznačil doložku „bez protestu“, postavení avala (dlužníka) se tímto opomenutím nijak nezměnilo a nebylo na újmu jeho práv.

34. Závěr odvolacího soudu, který nepovažoval směnečnou pohledávku (dílčí pohledávku č. 3) přihlášenou žalovaným v insolvenčním řízení dlužníka za uplatněnou po právu proto, že směnka nebyla uplatněna řádně a nebyla vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením, je tudíž nesprávný.

35. Žalovanému lze přisvědčit i v tom, že žalobce námitku vyplnění směnky v rozporu s vyplňovacím prohlášením z důvodu, že nebyla vyznačena doložka „bez protestu“, neuplatnil řádně při popření pohledávky.

36. Podle § 200 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném v době od 31. března 2011 do 30. června 2017 (pro věc rozhodném s ohledem na datum konání přezkumného jednání), platilo, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží.

37. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:

38. Z výše citované judikatury tak plyne, že insolvenční soud se ve sporu o popření pravosti pohledávky věřitele jiným insolvenčním věřitelem může zabývat pouze těmi rozhodujícími skutečnostmi (těmi důvody popření), které byly uvedeny již v žalobě (v učiněném popření). K později uplatněným důvodům popření přihlížet nemůže, neboť po uplynutí lhůty určené k popření pohledávky již nelze měnit uplatněný důvod popření.

39. V projednávané věci žalobce popřel pohledávku žalovaného i proto, že směnka byla vyplněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu. Tento důvod popření (a rozhodné skutečnosti) však konkretizoval tak, že byla do směnky uvedena vyšší směnečná suma a dále, že směnka byla záměrně vyplněna opožděně, aby žalovaný zamezil výstavci a avalovi vznést námitku promlčení. Námitku nesprávného (neúplného) vyplnění směnky spočívajícího v tom, že směnka v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením neobsahuje doložku „bez protestu“, vznesl žalobce až v průběhu incidenčního sporu, tedy opožděně, a v incidenčním sporu tak k této námitce nelze přihlížet.

40. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v části věty druhé prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení dlužníka dílčí pohledávku č. 3, a v závislých výrocích (druhém, třetím a čtvrtém výroku) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř., a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

41. Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.

42. Z obsahu insolvenčního spisu plyne, že v reakci na napadené rozhodnutí insolvenční soud usnesením ze dne 3. února 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, v souladu s § 178 insolvenčního zákona rozhodl, že k dílčí pohledávce č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a dílčí pohledávce č. 3 ve výši 1 564 528,69 Kč se nepřihlíží s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele v insolvenčním řízení v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 a č. 3. Toto rozhodnutí změnil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 3 VSPH XY, tak, že odmítl přihlášku pohledávky P1 v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 a č. 3 s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí účast žalovaného v rozsahu dílčích pohledávek č. 1 a č. 3 v insolvenčním řízení končí. Usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, insolvenční soud odmítl přihlášku P1 v rozsahu dílčí pohledávky č. 2 s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí účast žalovaného v rozsahu dílčí pohledávky č. 2 končí. K odvolání žalovaného bylo usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2020, potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 16. prosince 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, a následné dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 27/2021.

43. Žalovaný dovoláním napadl první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky ve výši 17 041 817,53 Kč. Žalobce dovoláním napadl první výrok v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč. Pohledávky č. 1 a 2 přitom insolvenční soud považoval pro účely aplikace § 178 insolvenčního zákona za jednu pohledávku. Jestliže pak Nejvyšší soud (viz bod 15. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 27/2021) neshledal dovolání žalovaného přípustným v části týkající se části dílčí pohledávky č. 1, jež činí 53,96 % ze součtu celé dílčí pohledávky č. 1 a 2, řešení právních otázek předložených žalobcem v dovolání (týkajících se zbytku téže pohledávky, jež činí 46,04 %) by mělo pouze akademický význam. I kdyby totiž žalobce byl se svým dovoláním úspěšný, k dílčí pohledávce č. 1 a 2 by se v insolvenčním řízení (stejně) nepřihlíželo (neboť pohledávka byla zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 %) a žalovaný by se s těmito pohledávkami insolvenčního řízení neúčastnil.

44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

46. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že tímto rozhodnutím dochází k obnovení účasti žalovaného v insolvenčním řízení, pokud jde o dílčí pohledávku č. 3.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 5. 2022 Mgr. Milan Polášek předseda senátu