29 NSCR 67/2020

MSPH 60 INS XY 29 NSČR 67/2020-P2-43

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice O. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, o přihlášce pohledávky č. 2 věřitele R. B., narozeného XY, bytem XY, o dovolání věřitele č. 1 QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupeného JUDr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. MSPH 60 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

[1] Samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. května 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. března 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20.

[2] Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 438/18). Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu na zahájení řízení soudu (§ 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Žalobce (navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti, dva „pokusy“ k uhrazení soudního poplatku. Srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/20.

[3] Zákon o soudních poplatcích, v § 4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a/ vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b/ podáním odvolání, podle písm. c/ podáním dovolání, podle písm. d/ podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání jde – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho se podává závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním (§ 4 odst. 1 písm. b/), které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018). Shodné důvody k aplikaci zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. září 2017 se pak vztahují i k dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018).

[4] Vyzval-li soud prvního stupně dovolatele ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve spojení s § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích) k úhradě soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů počítané od doručení usnesení (výzvy), nemá na běh této lhůty žádný vliv skutečnost, že usnesení nabylo právní moci (ve spojení s rozhodnutím o námitkách dle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících) až po uplynutí této lhůty. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, jímž byly překonány závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019.

[5] Podle zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. září 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.) poplatník má dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být [jak se také uvádí v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb., K bodu č. 3 až 5 (§ 9)] pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením). V podmínkách této právní úpravy jsou tedy účastníci vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj před soudem uplatněný nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021).

[6] Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit. Srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1958/2021.

[7] Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 věta druhá o. s. ř., § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, bod 9, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020).

[8] Výjimku stanovenou v § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních poplatcích nelze uplatnit, jestliže žalovaný ve lhůtě určené soudem prvního stupně k zaplacení soudního poplatku za odvolání uvedené okolnosti soudu nesdělil ani (v této lhůtě) nedoložil, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 2834/2019.

9. V takto ustaveném judikatorním rámci lze konstatovat, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nezaplatil-li dovolatel soudní poplatek – splatný podáním dovolání – současně s podáním dovolání a ani v dodatečné 15 denní lhůtě stanovené soudem a počítané od doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku (nikoliv od její právní moci), je dán důvod pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. září 2017, přičemž k soudnímu poplatku zaplacenému po lhůtě nelze přihlížet, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Srov. vedle výše uvedené judikatury také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 162/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019.

10. K uvedenému lze doplnit:

11. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání ve specifických okolnostech případu (a/ v rozsáhlé hrozící újmě pro dovolatele, b/ v poskytnutí ochrany zcela zjevnému zneužití práva spočívajícímu ve zpětvzetí přihlášky povinným, c/ v nepoměru následku způsobeného opožděným zaplacením soudního poplatku ve výši 4 000 Kč vůči hodnotě předmětné věci), pak uvedené okolnosti nejsou ničím zvláštní a nemohou být důvodem pro opožděné placení soudního poplatku. Lze pouze opakovaně poukázat na judikaturu, podle níž má dovolatel zaplatit poplatek za dovolání již společně se zahájením dovolacího řízení a nespoléhat na to, že bude moci tento poplatek bez komplikací zaplatit při „druhém pokusu“.

12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výkladu § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních poplatcích, neboť dovolatel ve lhůtě stanovené výzvou žádné okolnosti nesdělil (za takové sdělení nelze považovat okolnosti tvrzené v návrhu na odklad právní moci rozhodnutí napadeného dovoláním, jež vyvolalo poplatkovou povinnost, neboť tento návrh podle obsahu směřoval k jinému výsledku), ani ve lhůtě nedoložil nemožnost zaplacení tohoto poplatku. Povinnost doložit nemožnost zaplacení soudního poplatku přitom plyne jak z jasného znění uvedeného ustanovení, tak z výše citované judikatury.

13. Dovolání konečně nelze připustit ani pro tvrzené nedostatky výzvy k zaplacení poplatku a rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení dovolacího řízení.

14. Výzva k zaplacení soudního poplatku obsahovala poučení podle § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Poučení podle § 9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích obsahovat nemusela, neboť tu musí obsahovat pouze výzva k zaplacení soudního poplatku za úkon (nikoliv za řízení). Poučení o možnosti podat námitky výzva sice neobsahovala, dovolatel však námitky podal a insolvenční soud se těmito námitkami (jako včasnými) zabýval a usnesením ze dne 3. března 2020, č. j. MSPH 60 INS XY, o těchto námitkách rozhodl. Dovolatel tak absencí poučení o možnosti podat námitky nebyl krácen na svých právech.

15. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení dovolacího řízení pak obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti (§ 169 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Míní-li dovolatel, že toto rozhodnutí postrádá odůvodnění, pak důvody přijetí rozhodnutí obsahuje samotný výrok, z něhož je patrné, proč insolvenční soud dovolací řízení zastavil. Odůvodnění slouží k tomu, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné (aby bylo jasné, z jakého důvodu soud rozhodnutí přijal). Přitom již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele“. Těmto požadavkům usnesení o zastavení soudního řízení vyhovuje.

16. K absenci výroku o náhradě nákladů řízení srov. § 170 písm. f/ insolvenčního zákona.

17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 2. 2022 Mgr. Milan Polášek předseda senátu