29 NSCR 83/2020

MSPH 78 INS XY 29 NSČR 83/2020-B-106

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka MCM - IMMO a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 341/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28199936, zastoupeného Mgr. Otou Ondruškou, advokátem, se sídlem v Praze, Ohnivcova 1762/10, PSČ 147 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o schválení reorganizačního plánu, o dovolání věřitele A. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2020, č. j. MSPH 78 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání se zamítá.

[1] Reorganizace či oddlužení patří k tzv. sanačním způsobům řešení dlužníkova úpadku. Jejich cílem je náprava nepříznivých finančních poměrů dlužníka do té míry, aby se vyřešil jeho úpadek a zároveň se umožnilo další ekonomické fungování nebo alespoň dosáhlo vyššího uspokojení věřitelů než v případě řešení úpadku konkursem. Tento společný oprávněný zájem věřitelů na výhodnějším způsobu uspokojení věřitelů nelze upozadit před zájmem jednoho nebo skupiny několika věřitelů, jejichž uspokojení by při zmaření reorganizace a vyhlášení konkursu mohlo být sice vyšší, avšak na úkor ostatních věřitelů, jejichž společné zájmy jsou uplatňovány prostřednictvím hlasování ve věřitelských orgánech.

[2] Pro reorganizaci a oddlužení jako sanační způsoby řešení úpadku je základním a určujícím principem poctivost, kterou se do insolvenčního zákona promítá právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání). Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených insolvenčním zákonem. Právní normy obsahující požadavek poctivosti [§ 323 odst. 2, § 326 odst. 1 písm. a), § 332 odst. 1, § 348 odst. 1 písm. b) a § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], přitom patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že osoba prosazující řešení úpadku sanačním způsobem sleduje nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

[3] Nepoctivost záměru se nevyčerpává jednáními popsanými v § 326 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona (jež jsou uvedeny jako příklad a soud je povinen se s nimi vypořádat vždy), neboť k úsudku ve smyslu § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání. Nepoctivé jednání dlužníka se vždy bude zejména vztahovat k zásadě dle § 5 písm. a) insolvenčního zákona, tedy poctivost chování dlužníka bude zkoumána ve vazbě na uspokojení věřitelů, s čímž souvisí i nakládání s majetkem dlužníka. Krom případů dle § 326 odst. 2 insolvenčního zákona bude typicky (nikoli však vždy a bezvýjimečně) jako nepoctivé možno posoudit jednání dlužníka směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, zatajující majetek či závazky, zkracující uspokojování věřitelů, zvýhodňující některé věřitele, znemožňující věřitelům a insolvenčnímu správci plně zhodnotit jeho majetkovou situaci, poškozující svůj majetek apod. Naopak zjištění, že je zde některá ze skutečností uvedených v § 326 odst. 2 insolvenčního zákona, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník (přihlášený věřitel) sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr.

[4] Posouzení, zda dlužník či přihlášený věřitel (ne)sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr [§ 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. U dlužníka je pak nezbytné zkoumat i to, zda při změně jeho přístupu oproti minulosti a při jeho snaze své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení, je tento jeho postoj míněn vážně. O tom by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v řízení vyšlo najevo. Je podstatné, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o povolení reorganizace je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí zpravidla nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

[5] Reorganizace lze rozlišovat vzhledem k jejich přípustnosti na objektivně přípustnou reorganizaci a podmíněně přípustnou reorganizaci. Reorganizace je podmíněně přípustná, pokud dlužník, který nesplňuje podmínky uvedené v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, předloží insolvenčnímu soudu společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku reorganizační plán přijatý příslušnou většinou věřitelů (§ 316 odst. 5 insolvenčního zákona).

[6] U podmíněně přípustné reorganizace vede závěr o nepoctivosti záměru navrhovatele reorganizace k zamítnutí takového návrhu podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Insolvenční soud tak může učinit společně s rozhodnutím o úpadku, nebo kdykoliv do konání první schůze věřitelů (která o způsobu řešení úpadku může rozhodovat). Přijme-li schůze věřitelů podle § 150 insolvenčního zákona usnesení, jímž rozhodne o způsobu řešení úpadku reorganizací, aniž předtím insolvenční soud rozhodl o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, je nepoctivý záměr dlužníka překonán zájmem věřitelů na sanačním způsobu řešení úpadku (reorganizace se povolí). Je-li v době konání první schůze věřitelů návrh na povolení reorganizace zamítnut, pak vzhledem k tomu, že reorganizace je přípustná pouze podmíněně (pouze tehdy, pokud je zde návrh spojený s reorganizačním plánem), a návrh na povolení reorganizace již byl vypořádán (není tak splněna podmínka přípustnosti – chybí návrh), nemůže na způsobu řešení úpadku ničeho změnit ani usnesení přijaté na schůzi věřitelů (§ 152 věta druhá insolvenčního zákona) a insolvenční soud prohlásí konkurs na majetek dlužníka.

[7] Poté, co je mu předložen reorganizační plán, musí o něm insolvenční soud rozhodnout (s výjimkou případu, kdy bude reorganizační plán vzat zpět podle § 350 odst. 2 insolvenčního zákona), a to tak, že jej schválí, nebo zamítne. Věřitelé, kteří mají za to, že reorganizační plán nesplňuje některou z podmínek pro jeho schválení (uvedených v § 348 insolvenčního zákona), mohou své námitky uplatnit samostatným podáním nebo v průběhu schůze, která byla svolána za účelem projednání a hlasování o reorganizačním plánu (a jež se koná s výjimkou uvedenou v § 344 odst. 3 insolvenčního zákona). Poté, co bude o reorganizačním plánu hlasováno, rozhodne soud o tom, zda jej schválí.

[8] Podmínkou schválení reorganizačního plánu je kumulativní naplnění všech předpokladů uvedených v § 348 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy každý z těchto předpokladů se posuzuje samostatně. Při nesplnění byť jediného předpokladu (s výjimkou uvedenou v § 348 odst. 2 insolvenčního zákona), musí insolvenční soud reorganizační plán zamítnout (§ 351 odst. 1 insolvenčního zákona).

Podle dovolatele dochází v projednávané věci k „vytěsnění“ akcionářů dlužníka bez jakékoliv náhrady (na rozdíl od tzv. squeeze-outu podle zákona o obchodních korporacích) a bez možnosti soudního přezkumu tohoto vytěsnění. Dovolateli je tak znemožněno se vytěsnění jakkoliv bránit, což je v rozporu se zákonem, ústavním pořádkem i se základy právního státu. K otázce 2/

Podmínka pro spojení rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku reorganizací uvedená v § 148 odst. 2 insolvenčního zákona nebyla splněna, neboť insolvenční řízení bylo zahájeno věřitelským insolvenčním návrhem. Skutečnost, že dlužník podal návrh na povolení reorganizace společně s insolvenčním návrhem (čímž pouze přistoupil k již zahájenému insolvenčnímu řízení), na tomto závěru nemůže nic změnit. Odvolací soud navíc danou otázku nesprávně posuzoval podle ustanovení § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, které na ni zjevně nedopadá (odkazované ustanovení pouze umožňuje řešit úpadek reorganizací i společnostem, které nesplňují kritéria upravená v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona). K otázce 3/

Právní jednání, kterým dlužník (před zahájením insolvenčního řízení) úmyslně snížil hodnotu majetkové podstaty, lze považovat za nepoctivý záměr dlužníka. K otázce 4/, 5/ a 6/

Dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož jsou u znalce dány důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Poukazuje v této souvislosti též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017, a v rozsudku ze dne 15. ledna 2018, sp. zn. 32 Cdo 2884/2016. Rovněž namítá, že nelze zjistit, z jakého skutkového stavu vycházel odvolací soud při posouzení otázky nepodjatosti znalce, neboť jeho závěr není téměř odůvodněn. K otázce 7/ a 12/

Vzhledem ke skutečnosti, že se insolvenční soud nezabýval splněním podmínek pro schválení reorganizačního plánu dle ustanovení § 348 odst. 2 insolvenčního zákona, měl odvolací soud jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Kdyby se soudy skutečně zabývaly tím, zda byla naplněna hypotéza ustanovení § 348 odst. 2 insolvenčního zákona, musely by dospět k závěru, že předpoklady jeho aplikace nejsou dány. Již okolnost, že dlužník v reorganizačním plánu nekonkretizoval věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu) a neuvedl, jakým konkrétním způsobem je uhradí, vede k závěru, že reorganizační plán nepřijala každá skupina věřitelů podle § 348 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a reorganizační plán tak nemohl projít testem podle § 348 odst. 2 insolvenčního zákona (jak spravedlivý je reorganizační plán ve vztahu ke každé skupině, která jej nepřijala). Potud dovolatel odkazuje též na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 NSČR 18/2010, uveřejněného pod číslem 65/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 65/2013“). K otázce 8/

Schůze věřitelů, na níž byl schválen znalecký posudek, se konala až ve fázi po povolení reorganizace, v níž se (i podle názoru odvolacího soudu) za účastníky považují též akcionáři dlužníka. Odvolací soud tak měl mimo jiné přihlédnout k „reviznímu“ znaleckému posudku předloženému dovolatelem, jímž měla být zpochybněna věrohodnost znaleckého posudku zpracovaného pro účely ocenění majetkové podstaty dlužníka. K otázce 9/, 10/ a 11/

Odvolací soud se odmítl zabývat předloženým „revizním“ znaleckým posudkem, respektive se o něm v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezmínil. Tím zatížil řízení významnou procesní vadou. K otázce 13/

Odvolací soud výslovně konstatoval, že právní posouzení věci insolvenčním soudem co do otázky schválení reorganizačního plánu všemi skupinami věřitelů je nesprávné. Přitom však (v rozporu s později přijatým nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2021, sp. zn. IV. ÚS 998/20) nenařídil jednání. Ústní jednání nenařídil ani insolvenční soud.

[9] Reorganizační plán soud schválí tehdy, jestliže lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr [§ 348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. Z citovaného ustanovení tak jasně plyne, že při schvalování reorganizačního plánu insolvenční soud zkoumá, zda přímo reorganizačním plánem nesleduje dlužník nepoctivý záměr. Vychází tedy ze samotného obsahu reorganizačního plánu (§ 340 insolvenčního zákona): z toho, jak dlužník rozdělil jednotlivé věřitele do skupin a jak bude nakládáno s jejich pohledávkami [písm. a)], jakým způsobem má být prováděna reorganizace [písm. b)], jaká zvolil opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou včetně osob, jež mohou s majetkovou podstatou nakládat a jakým způsobem [písm. c)], za jakých podmínek bude pokračovat provoz dlužníkova podniku [písm. d)], jaké osoby se budou podílet na financování reorganizačního plánu či provedení reorganizace [písm. e)], i to, zda a jaké závazky bude mít dlužník po skončení reorganizace [písm. g)].

[10] Nepoctivost reorganizačního plánu může spočívat například v tom, že předkladatel reorganizačního plánu rozdělí věřitele do skupin bez racionálního odůvodnění, tak aby došlo ke schválení reorganizačního plánu, navrhuje provedení reorganizace způsobem, který je s přihlédnutím ke všem okolnostem nerealizovatelný, za osoby, jež budou nakládat s majetkovou podstatou či se budou podílet na financování reorganizačního plánu či provedení reorganizace, volí osoby, které nejsou důvěryhodné (osoby trestně stíhané, v insolvenčním řízení či tzv. bílé koně), případně uvede v reorganizačním plánu údaje, které nezobrazují věrně ekonomické a právní možnosti dlužníka. Vždy bude záviset na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu a rozhodující bude, zda se reorganizačním plánem předkladatel reorganizačního plánu poctivě snaží vypořádat s věřiteli dlužníka. Jinými slovy, při zkoumání splnění podmínky podle § 348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona lze na nepoctivý záměr usuzovat pouze v souvislosti s reorganizačním plánem, tedy většinou s tím, co obsahuje reorganizační plán a jeho přílohy.

K výše uvedenému srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020, jakož i judikaturu tam dále označenou.

[11] Jestliže dlužník v reorganizačním plánu, který nepřijala každá skupina věřitelů [ve smyslu § 348 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], nekonkretizoval věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu), ani neuvedl, jakým způsobem je uhradí (ačkoliv se z reorganizačního plánu podává, že takoví věřitelé zde jsou), ani v něm nekonkretizoval pohledávky nezajištěných věřitelů, je to důvodem pro zamítnutí reorganizačního plánu proto, že nemohl úspěšně projít testem dle § 348 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. R 65/2013).

[12] Uspokojení věřitelů z majetku dlužníka (lhostejno zda exekučním či konkursním prodejem anebo některým ze způsobů reorganizace) není nepřípustným vyvlastněním. Práva společníků (akcionářů) dlužníka v reorganizaci chrání pravidlo upravené v ustanovení § 349 odst. 3 insolvenčního zákona, z něhož však zřetelně plyne, že při předlužení dlužníka (kdy by ani věřitelé v konkursu nemohli být plně uspokojeni) by po konkursu nemohla proběhnout likvidace (veškerý majetek by byl využit v konkursu) a společníci dlužníka by tedy neobdrželi na likvidačním zůstatku ničeho. Reorganizační plán by i tak k nim byl spravedlivý.

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 143/2019.

13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

15. Podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Dle § 153 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud rozhodne, že způsobem řešení úpadku je reorganizace, spojí s tímto rozhodnutím i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty; současně znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně. Obdobně insolvenční soud postupuje, jestliže schůze věřitelů vedle usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přijme i usnesení, kterým doporučuje zpeněžení majetkové podstaty podle § 290.

Z ustanovení § 155 insolvenčního zákona se podává, že pro účely ocenění majetkové podstaty na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 153 platí, že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni podání znaleckého posudku; části majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, se ve znaleckém posudku ocení i odděleně (odstavec 1). Znalecký posudek podle odstavce 1 předkládá znalec insolvenčnímu soudu, který neprodleně poté svolá za účelem jeho projednání a schválení schůzi věřitelů, ke které předvolá i znalce; znalecký posudek musí být zveřejněn v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se má schůze věřitelů konat (odstavec 2). Po projednání znaleckého posudku rozhodne schůze věřitelů o tom, zda jej schvaluje; usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek (odstavec 3). Podle usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku vydá insolvenční soud rozhodnutí o ceně majetkové podstaty; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (odstavec 4).

Podle § 316 insolvenčního zákona reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50.000.000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5). Jde-li o insolvenční návrh věřitele a dlužník před rozhodnutím o úpadku požádá o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu podle odstavce 5, insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku prodlouží tuto lhůtu nejdéle o 30 dnů (odstavec 6).

Dle § 325 insolvenčního zákona při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152.

Z ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona plyne, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Podle § 334 insolvenčního zákona se reorganizace účastní přihlášení věřitelé, jakož i věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a věřitelé jim na roveň postavení.

Dle § 335 insolvenčního zákona při reorganizaci se za věřitele dlužníka považují i společníci a členové dlužníka; za pohledávku těchto osob se považuje právo vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu (odstavec 1). Platí, že výše pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena dlužníka ve společnosti nebo v družstvu je rovna nule; ustanovení § 347 odst. 2 tím není dotčeno (odstavec 2).

Z ustanovení § 345 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že o přijetí reorganizačního plánu mohou věřitelé hlasovat i mimo schůzi věřitelů, a to i před podáním návrhu na povolení reorganizace nebo i před podáním insolvenčního návrhu, jestliže měli možnost seznámit se s informacemi, které svým obsahem a rozsahem odpovídají informacím, které musí být obsaženy ve zprávě o reorganizačním plánu; tím není dotčena informační povinnost dlužníka, jehož účastnické cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu.

Podle § 346 odst. 2 insolvenčního zákona hlasují-li věřitelé o přijetí reorganizačního plánu mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako "Hlasovací lístek", které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů.

Dle § 347 odst. 2 insolvenčního zákona jde-li o skupinu věřitelů uvedených v § 335, platí, že tato skupina přijala reorganizační plán, jestliže se pro jeho přijetí vyslovila většina společníků nebo členů dlužníka; u dlužníka se základním kapitálem musí souhrnný podíl těchto společníků nebo členů dlužníka současně představovat alespoň dvě třetiny základního kapitálu dlužníka.

Podle § 348 insolvenčního zákona insolvenční soud schválí reorganizační plán, jestliže a) je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy, b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr, c) jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala, d) každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním, e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak (odstavec 1). Insolvenční soud může schválit reorganizační plán, i když není splněna podmínka uvedená v odstavci 1 písm. c), jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána (odstavec 2).

Z ustanovení § 349 insolvenčního zákona se podává, že reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině věřitelů uvedených v § 335, která ho nepřijala, za spravedlivý, má-li podle něj každý z těchto věřitelů ke dni účinnosti reorganizačního plánu obdržet nejméně takové plnění, kterého by se mu zřejmě dostalo, kdyby po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, proběhla likvidace takového dlužníka (odstavec 3). Podmínka uvedená v odstavci 3 je splněna, jestliže na základě reorganizačního plánu některá skupina nezajištěných věřitelů nezíská plnění, jehož celková současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu je alespoň stejná jako celková jmenovitá hodnota všech zjištěných pohledávek věřitelů zařazených do této skupiny včetně úroku k těmto pohledávkám ke dni účinnosti reorganizačního plánu (odstavec 4).

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (24. září 2019) a dosud nedoznala změn.

16. Judikatura Nejvyššího soudu (vztahující se k institutu reorganizace) je ustálena v následujících závěrech:

17. Na základě takto ustavených judikatorních východisek Nejvyšší soud přezkoumal – v mezích vytyčených uplatněnou dovolací argumentací – právní posouzení věci odvolacím soudem, přičemž učinil následující závěry:

18. Otázky, které dovolatel v projednávané věci předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, lze (pro zjednodušení) rozdělit do těchto okruhů: a/ otázky k postupu insolvenčního soudu při povolování reorganizace (otázky 1/ a 2/), b/ otázky k poctivosti v reorganizaci (otázky 3/ a 4/), c/ otázky související s namítanou podjatostí znalce ustanoveného k ocenění majetkové podstaty a postupem při schvalování a hodnocení znaleckého posudku (otázky 5/, 6/, 8/, 9/, 10/ a 11/) a konečně d/ otázky týkající se splnění podmínek, za nichž lze schválit reorganizační plán (otázky 7/, 12/ a 13/). a/ K postupu insolvenčního soudu při povolování reorganizace.

19. Při předjednané reorganizaci insolvenční zákon (oproti standardní reorganizaci) klade mírnější požadavky pro přijetí reorganizačního plánu. Ustanovení § 316 odst. 5 insolvenčního zákona v tomto směru požaduje, aby reorganizační plán přijala alespoň polovina všech zajištěných věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, a zároveň alespoň polovina všech nezajištěných věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. Vzhledem k tomu, že v době, kdy věřitelé o přijetí reorganizačního plánu tímto způsobem hlasují (mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, případně bezprostředně poté), je zřejmé, že pro účely zjištění okruhu osob oprávněných hlasovat podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona budou určující především údaje, které dlužník sám uvede v reorganizačním plánu (případně v předloženém seznamu závazků). Úplnost a správnost těchto údajů je nezbytná pro posouzení dosažení potřebného kvóra věřitelů.

20. V materiální neúplnosti seznamu závazků (neuvedení některého věřitele bez ohledu na to, zda jeho pohledávku dlužník uznává či popírá), může být spatřován nepoctivý záměr dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020). Nebude-li ovšem při přezkumu přihlášených pohledávek zjištěno, že údaje o závazcích dlužníka byly neúplné či nesprávné, není zapotřebí hlasovat o přijetí reorganizačního plánu znovu na schůzi věřitelů (§ 344 insolvenčního zákona).

21. Podá-li dlužník návrh na povolení reorganizace před rozhodnutím o úpadku (srov. § 316 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona) a jsou-li splněny i další zákonem stanovené podmínky (mimo jiné dlužník předloží insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý potřebnou nadpoloviční většinou zajištěných i nezajištěných věřitelů), spojí insolvenční soud podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (povolí jeho řešení reorganizací). Není přitom rozhodné, že insolvenční řízení bylo původně zahájeno věřitelským insolvenčním návrhem.

22. Ve smyslu ustanovení § 97 odst. 3 insolvenčního zákona je osobou oprávněnou podat insolvenční návrh pouze dlužník nebo jeho věřitel (jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník). Tam, kde více věřitelů postupně podá insolvenční návrh vůči témuž dlužníku, se každý „další insolvenční návrh“ považuje (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, takže s ním nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, uveřejněné pod číslem 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 21/2012, uveřejněné pod číslem 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 90/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 66). O takový (jediný) insolvenční návrh (s vícero insolvenčními navrhovateli) jde i tehdy, je-li ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 insolvenčního zákona dalším insolvenčním navrhovatelem dlužník. S insolvenčním návrhem věřitele, ke kterému dlužník výše popsaným způsobem přistoupil jako další insolvenční navrhovatel, se pro účely jeho projednání a rozhodnutí o něm zachází jako s dlužnickým insolvenčním návrhem (srov. § 132 a § 141 odst. 1 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k tomu, že osoba, která podala další insolvenční návrh, se považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (byť ve vztahu k původnímu insolvenčnímu návrhu) až od okamžiku, kdy její další insolvenční návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona), lze mít v případě, že takovou osobou je dlužník, který ve svém dalším insolvenčním návrhu navrhl povolení reorganizace a společně s ním předložil reorganizační plán přijatý odpovídajícím kvórem věřitelů, za dodrženou podmínku včasnosti předložení reorganizačního plánu formulovanou ustanovením § 148 odst. 2 pro možnost insolvenčního soudu spojit s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (zde rozhodnutí o povolení reorganizace).

23. Budiž pro úplnost dodáno, že ani případná nesprávnost postupu insolvenčního soudu při přijímání rozhodnutí o povolení reorganizace by nemohla ovlivnit správnost rozhodnutí, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán (případná nesprávnost postupu při přijímání rozhodnutí o povolení reorganizace by nemohla vést k závěru o nesplnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu podle § 348 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, i kdyby byl postup insolvenčního soudu při rozhodování o povolení reorganizace nesprávný (například by nebylo dosaženo potřebného kvóra, či byl dlužníkův návrh na povolení reorganizace veden nepoctivým záměrem), je vyloučeno s ohledem k nepřípustnosti odvolání proti usnesení o povolení reorganizace (§ 328 in fine insolvenčního zákona), jakož i s ohledem na to, že rozhodnutím o povolení reorganizace se končí druhá fáze insolvenčního řízení, zkoumat správnost takového rozhodnutí v jiné fázi řízení (při rozhodování o reorganizačním plánu). Reorganizace byla pravomocně povolena a její případné přeměny v konkurs lze dosáhnout již jen postupem a za podmínek uvedených v § 363 insolvenčního zákona (srov. opět důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020).

24. Závěry, jež odvolací soud formuloval k přípustnosti dlužníkem zvoleného způsobu reorganizace, jsou pak zcela souladné se závěry, jež Nejvyšší soud na dané téma (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) formuloval v usnesení sen. zn. 29 NSČR 143/2019. b/ K poctivosti reorganizace.

25. Ve fázi schvalování reorganizačního plánu se posouzení nepoctivého záměru musí týkat (jak Nejvyšší soud již dříve vyložil) přímo reorganizačního plánu (jím musí být sledován nepoctivý záměr). Podstatné tak bylo pouze to, zda se dlužník reorganizačním plánem snaží poctivě vypořádat se svými věřiteli. Dovolatelem namítané skutečnosti (převody pohledávek dlužníka na třetí osoby před zahájením insolvenčního řízení, k namítané podjatosti znalce viz níže), z nichž usuzuje na nepoctivost dlužníka, však takovou povahu nemají (reorganizačního plánu se přímo netýkají). Insolvenční správce se ostatně nedomáhal ani v dalším průběhu řízení vyslovení neúčinnosti těchto právních jednání. c/ Ke zpracovanému znaleckému posudku.

26. Ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (ve znění účinném v době podání předmětného znaleckého posudku) určovalo, že znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti.

27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněném pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že samozřejmý požadavek na znalecký posudek spočívá v tom, že musí být zpracován znalcem, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. V případě, že lze mít pro poměr znalce k věci, k soudu, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybnost o nepodjatosti znalce, je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, neboť nemůže posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, objektivně a nezaujatě. Znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem proto není (nemůže být) způsobilým důkazem, na základě kterého by bylo možné učinit skutková zjištění soudů.

28. Ve shodě s odvolacím soudem ovšem Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by společnost A měla být vyloučena z podání znaleckého posudku v nyní projednávané věci. Dovolatelem tvrzené skutečnosti (společnost A měla být údajně v době před zahájením insolvenčního řízení „zařazena“ do organizační soustavy osoby, která ovládá účastníka řízení, měla by být „výrazným obchodním partnerem“ jednoho z účastníků insolvenčního řízení a měla by ji ovládat osoba, která v době před zahájením insolvenčního řízení působila na vedoucích pozicích účastníka řízení, a která majetkovou účast ve společnosti A nabyla přímo od osoby ovládající účastníka řízení) dle přesvědčení Nejvyššího soudu bez dalšího nezakládají důvod pochybovat o nepodjatosti znalce. I kdyby tyto skutečnosti byly pravdivé, mají povětšinou původ v událostech, k nimž nemělo (podle tvrzení dovolatele) dojít v bezprostřední souvislosti se zahájením insolvenčního řízení dlužníka. Ani případná „obchodní spolupráce“ účastníka řízení s osobou, která vykonává znaleckou činnost, není (sama o sobě) jevem výjimečným. Soudní praxe ostatně v této souvislosti dovodila, že dokonce ani samotná skutečnost, že stejný znalec zpracoval pro účastníka řízení v minulosti odborné vyjádření (třeba i v totožné věci), nemůže bez dalšího znamenat jeho vyloučení z podání znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, uveřejněný pod číslem 33/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29. Ani z obsahu insolvenčního spisu se nepodávají žádné jiné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti znalce ustanoveného insolvenčním soudem k vypracování znaleckého posudku na ocenění majetkové podstaty dlužníka.

30. Řešení otázek, při jejichž formulaci dovolatel vycházel z premisy, že společnost A vypracovala znalecký posudek, přestože zde byl důvod pochybovat o její nepodjatosti, proto v poměrech dané věci nemá význam.

31. K výše řečenému Nejvyšší soud dodává, že již v rozsudku ze dne 31. března 2022, sp. zn. 29 Cdo 1259/2020, vysvětlil, že byl-li znalecký posudek schválen schůzí věřitelů podle § 155 odst. 3 insolvenčního zákona, insolvenční soud z něho v dalším řízení vychází a není možnost zpochybňovat jeho správnost.

32. Dovolatel je sice podle ustanovení § 335 insolvenčního zákona (jako akcionář dlužníka) považován za dlužníkova věřitele s pohledávkou vyplývající z jeho účasti ve společnosti, výše jeho pohledávky je však rovna nule. Rozhoduje-li o schválení znaleckého posudku podle § 155 odst. 3 insolvenčního zákona schůze věřitelů požadovaným poměrem určeným dle výše pohledávek, je vyloučeno, aby se hlasování mohl aktivně zúčastnit také věřitel uvedený v § 335 insolvenčního zákona (věřitel s nulovou pohledávkou).

33. Usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku (§ 155 odst. 3 insolvenčního zákona) přijaté při dodržení předepsané procedury hlasování odpovídajícím kvórem věřitelů může být zrušeno jen postupem podle § 54 a násl. insolvenčního zákona; návrh na zrušení takového usnesení však (v předepsané lhůtě ani později) žádná z osob k tomu oprávněných nepodala. d/ Ke splnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu.

34. Výhradu, že insolvenční soud neposuzoval ve smyslu § 348 odst. 2 insolvenčního zákona, zda reorganizační plán je spravedlivý ve vztahu ke každé skupině, která jej nepřijala, dovolatel zakládá na argumentaci, podle níž insolvenční soud pominul, že dlužník v reorganizačním plánu nekonkretizoval věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými. Potud ovšem dovolání vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu věci (nemá oporu v insolvenčním spise). Dlužníkem předložený reorganizační plán sice vskutku nekonkretizuje věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými, současně se však z reorganizačního plánu nepodává, že by zde takoví věřitelé (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu) byli (srov. v této souvislosti též důvody R 65/2013, na které poukazoval i dovolatel).

35. Závěr, že reorganizační plán je spravedlivý rovněž ke skupině věřitelů uvedených v § 335 insolvenčního zákona, by pak plynul zřetelně již z toho, že tato skupina věřitelů má podle reorganizačního plánu obdržet stejné plnění, kterého by se jim zřejmě dostalo, kdyby po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, proběhla likvidace dlužníka (srov. § 349 odst. 3 insolvenčního zákona a důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 143/2019).

36. Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud pochybil, nenařídil-li jednání k projednání odvolání podaného proti usnesení insolvenčního soudu o schválení reorganizace. Oproti mínění dovolatele insolvenční zákon v § 348 (ani jinde) nepředepisuje insolvenčnímu soudu, aby o schválení reorganizačního plánu rozhodl po nařízení jednání (v podrobnostech srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020). Nutnost nařízení jednání odvolacím soudem nebyla zjevně dána ani potřebou dokazování. Postupu odvolacího soudu proto nelze nic vytknout.

37. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 10. 2022 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu