27 Cdo 941/2023

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00025429, o zaplacení 225.000 Kč s příslušenstvím, o žalobách pro zmatečnost podaných žalobcem proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2021, č. j. 47 C 43/2020-35, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 28 Co 137/2021-43, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 137/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2022, č. j. 28 Co 137/2021-6, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 Co 90/2022-14, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2022, č. j. 28 Co 137/2021-6, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 Co 90/2022-14, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2022, č. j. 28 Co 137/2021-6, odmítl odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 28 Co 137/2021-3 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Učinil tak proto, že usnesení ze dne 27. 4. 2021, č. j. 28 Co 137/2021-43, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2021, č. j. 47 C 43/2020-35 (kterým soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků), je rozhodnutím o návrhu na osvobození od soudního poplatku. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému usnesení je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku, takže i rozhodnutí odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost je (stále) rozhodnutím o návrhu na osvobození od soudního poplatku, u něhož přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (srov. obdobný závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 29 ICdo 124/2019).

[3] Ostatně, i bez ohledu na shora uvedené by dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu nebylo přípustné dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.).

[4] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)

[5] Dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) a § 243c odst. 1 o. s. ř., aniž se zabýval splněním podmínky povinného zastoupení dovolatele podle § 241 o. s. ř. (§ 241b odst. 2 o. s. ř.).[1]

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. 5. 2023 JUDr. Marek Doležal předseda senátu