29 Cdo 1163/2022

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala ve věci soudní úschovy částky 33.614.084 Kč za účasti složitele Sociální demokracie, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00409171, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, a příjemců 1/ H-Holding AG, se sídlem ve Steinhausenu, Hinterbergstrasse 26, Postfach 6330 Cham, Švýcarsko, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2c, PSČ 779 00, 2/ M. H., a 3/ V. H., obou zastoupených Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem, se sídlem v Praze, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, o vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 Sd 58/2000, o dovolání prvního příjemce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2021, č. j. 29 Co 317/2021-1110, takto:

Dovolání se odmítá.

[1] Je-li v případě plurality věřitelů písemně dohodnuto, že plnění bude věřitelům poskytnuto „skrze“ jednoho z nich (právního předchůdce dovolatele JUDr. Zdeňka Altnera jako dodavatele služeb), mohou se ostatní věřitelé domáhat plnění přímo na dlužníku?

[2] Jestliže věřitel, kterého lze považovat za dodavatele sjednaných služeb dlužníku, ve sjednané lhůtě od dodání služeb nevyplatí ostatním věřitelům sjednaný podíl na odměně, musí tito věřitelé k vymožení své odměny podat na věřitele (dodavatele služeb) žalobu na plnění u jeho obecného soudu?

[3] Musí věřitelé (druhá příjemkyně, respektive její právní předchůdce, a třetí příjemce), kterým dlužník neuhradil peněžité plnění, protože je složil do soudní úschovy (s tím, že má pochybnost o tomu, komu má plnit), předložit spolu s žádostí o vydání úschovy i doklad o podání žaloby na plnění u obecného soudu věřitele (dodavatele služeb)?

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první příjemce dovolání. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel konkrétně formuluje otázky následovně:

5. Druhá příjemkyně (M. H.) a třetí příjemce ve vyjádření uvedli, že usnesení soudů nižších stupňů považují za věcně správná, a navrhli dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.

6. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Řízení o úschovách se však jinak doposud řídí úpravou § 185a a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 [srov. článek II (přechodná ustanovení) část první zákona č. 293/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních].

7. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí nespočívá na řešení dovolatelem předestřených právních otázek (a ani spočívat nemá).

8. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 48/2006, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje.

9. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, uvedl, že u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 o. s. ř.). Důvodem tzv. soluční úschovy v občanskoprávních, rodinných, pracovních a obchodních vztazích může být mimo jiné skutečnost, že dlužník má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem. Dlužník má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků ovšem soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy. Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu.

10. V uvedeném rozsudku sp. 21 Cdo 3924/2013 Nejvyšší soud dále doplnil, že předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 o. s. ř.). Není-li možné v řízení o úschovách vyhovět žádosti příjemce nebo jiné osoby, která uplatnila právo na předmět úschovy (přihlašovatele), o vydání předmětu úschovy proto, že se žádostí nesouhlasí ten, jehož souhlasu je třeba, může být předmět úschovy – jak vyplývá z ustanovení § 185e o. s. ř. – vydán žadateli (příjemci nebo přihlašovateli), jen jestliže byl jeho souhlas nahrazen rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle části třetí občanského soudního řádu (ve sporném řízení). Aktivně legitimován k podání žaloby, kterou se takové řízení zahajuje, je příjemce nebo ten, kdo uplatňuje právo k předmětu úschovy (přihlašovatel). Žaloba směřuje proti tomu, pro jehož nesouhlas nebylo možné předmět úschovy vydat, a žalobce se jí domáhá, aby žalovanému bylo uloženo souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. Výrok rozsudku soudu o tom, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje prohlášení vůle účastníka řízení o úschovách ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.

11. K tomu dále srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, uveřejněného pod číslem 52/2016 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 532/2015.

12. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá právě na tom, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3410/2018 (veden právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, ohledně výkladu mandátní smlouvy a jejího dodatku) nahradil souhlas prvního příjemce (jeho právního předchůdce) s vydáním části předmětu úschovy (částky 16 807 042 Kč) třetímu příjemci (srov. druhý výrok rozsudku), přičemž první příjemce není osobou, které svědčí právo na vydání předmětu úschovy. Dovolatelem položené právní otázky tak znovu otevírají právní posouzení, kdo je z hlediska hmotného práva věřitelem složitele, což již bylo vyřešeno v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu v rámci zvláštního (pravomocně skončeného) sporného řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 260/2009; právní otázky dovolatele tak jsou pro nynější rozhodnutí ve věci soudní úschovy (v rámci rozhodování o navazující žádosti na vydání předmětu úschovy) již bez právního významu a nemohou založit přípustnost dovolání.

13. Způsobilý dovolací důvod nepředstavuje ani „námitka porušení práva na zákonného soudce“, s tím, že v dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 3410/2018 měl správně rozhodovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia namísto tříčlenného senátu. Dovolatel se při podání dovolání a vymezení jeho přípustnosti řídil ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, a zjevně tak přehlédl, že vada řízení, která nepředstavuje samostatnou otázku hmotného nebo procesního práva, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto se tvrzená zmatečnostní vada nesprávného obsazení dovolacího soudu netýká posuzovaného řízení, ale předchozího (pravomocně skončeného) samostatného řízení; Ústavní soud přitom ústavní stížnost dovolatele proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3410/2018 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 11. 2023 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu