29 Cdo 1426/2021- II.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BIC Ostrava s. r. o., se sídlem v Ostravě, Ruská 83/24, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 49608444, zastoupeného Mgr. Janem Svobodníkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi, se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., identifikační číslo osoby 26823357, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, o zaplacení částky 2.366.959,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 54/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2020, č. j. 68 Co 47/2020-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.876,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

[1] Ustanovení § 203a insolvenčního zákona neposkytuje žádný podklad k úvaze o tom, že by věřitel, který má za to, že jím uplatňovaná pohledávka je opravdu pohledávkou za majetkovou podstatou, mohl sledovaného cíle (uspokojení uplatněné pohledávky jako pohledávky s právem na přednostní uspokojení), dosáhnout (tam, kde osoba s dispozičním oprávněním, respektive insolvenční soud, má udávané právo přednosti za pochybné) jinak než vyvoláním incidenčního sporu a úspěchem v něm. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015.

[2] V incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 insolvenčního zákona nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu. Úkolem insolvenčního soudu je v řízení zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele k podání žaloby o určení pořadí, mohla vzniknout způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení (§ 203 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive způsobem popsaným (v obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci. Srov. rozsudek ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2021, sen. zn. 29 ICdo 53/2019.

[3] V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v § 168 nebo § 169 insolvenčního zákona) [na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu], může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019.

[4] Jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení, ani coby řešení otázky předběžné. Srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3572/2019.

5. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 165, § 168 a § 169 insolvenčního zákona – zcela přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že žalovaná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou jí na roveň postavenou, a nelze se tedy jejího zaplacení domáhat po osobě s dispozičními oprávněními (v tomto případě po insolvenčním správci) žalobou dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Žalovaný jako insolvenční správce dlužníka není v tomto řízení pasivně legitimován; žalobce by mohl předmětnou pohledávku uplatňovat toliko vůči dlužníkovi. Dále uzavřel, že není dána souvislost uplatněné pohledávky se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka. V důsledku nepředání předmětu podnájmu žádné bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout, jelikož vlastníkem prostor, jež jsou předmětem podnájmu, je třetí osoba (pronajímatel) a tyto prostory proto nejsou součástí majetkové podstaty dlužníka. Povinnost předat prostory nespadá do správy majetkové podstaty dlužníka (§ 230 odst. 1 insolvenčního zákona). K názoru žalobce, že otázku pořadí žalované pohledávky může určit pouze insolvenční soud v incidenčním sporu k tomu určeném, konstatoval (s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2018, sen. zn. 104 VSPH XY), že není vyloučeno, aby řízení o žalobě podané podle § 203 insolvenčního zákona a § 203a insolvenčního zákona probíhala současně vedle sebe.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí (posuzováno obsahem dovolání) na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že chybně posoudil otázku pořadí žalované pohledávky, přičemž má za to, že předmětná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Namítá rovněž nesprávnost postupu odvolacího soudu, který zasáhl do kompetence insolvenčního soudu, posoudil pořadí dané pohledávky a na základě takto učiněného závěru zamítl žalobu.

8. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.

9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

10. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že nepřihlédl k návrhu dovolatele (obsaženém v podání ze dne 11. listopadu 2022), aby do řízení na jeho místo vstoupil podle ustanovení § 107a o. s. ř. (v podání blíže označený) procesní nástupce, jemuž měl postoupit pohledávku, o níž v dané věci jde. Dovolatel totiž zjevně přehlíží, že ustanovení § 107a o. s. ř. (upravující procesní nástupnictví při singulární sukcesi) pro dovolací řízení neplatí (srov. § 243b věta za středníkem o. s. ř.) a jeho návrh na procesní nástupnictví je tak úkonem, který je za dovolacího řízení nepřípustný (§ 41a odst. 3 o. s. ř.)

11. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání v dané věci přitom může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.

12. Judikatura Nejvyššího soudu je (ve vztahu k problematice související se současně probíhajícími řízeními dle § 203a odst. 1 a § 203 odst. 4 insolvenčního zákona z pohledu vymezení okruhu otázek, jimiž jsou soudy oprávněny se v těchto řízeních zabývat) ustálena na závěrech, podle kterých:

13. V poměrech projednávané věci výše řečené znamená, že soudy nižších stupňů nepostupovaly správně, jestliže nevyčkaly výsledku probíhajícího incidenčního sporu o pořadí předmětné pohledávky, a místo toho samy posuzovaly, zda uplatněná pohledávka spadá do taxativního výčtu pohledávek uvedených v § 168 odst. 1 a 2 a § 169 odst. 1 insolvenčního zákona. Jejich závěr o tom, že žalovaný insolvenční správce není ve věci pasivně věcně legitimován (jako osoba s dispozičními oprávněními), byl tak předčasný. V projednávané věci byl dán důvod k přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (o něž žalovaný ostatně také žádal – viz č. l. 17 spisu), přičemž soudy následně měly vyčkat na rozhodnutí insolvenčního soudu o otázce, jež nebyly oprávněny řešit.

14. Nejvyšší soud nicméně z insolvenčního rejstříku dále zjistil, že po vydání dovoláním napadeného rozsudku v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 18 ICm XY vstoupila podle ustanovení § 107a o. s. ř. na místo žalobce společnost VÍTKOVICE, a. s., která následně vzala žalobu (podáním ze dne 31. ledna 2023) v celém rozsahu zpět. V důsledku tohoto dispozitivního úkonu insolvenční soud usnesením ze dne 9. února 2023, č. j. 18 ICm XY, řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. (s odkazem na § 7 insolvenčního zákona) zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 9. března 2023.

15. Z ustanovení § 203a odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že není-li podané žalobě o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Z řečeného plyne, že závěr soudů nižších stupňů, podle kterého se žalobce v projednávané věci domáhá vůči insolvenčnímu správci dlužníka (jako osobě s dispozičními oprávněními) zaplacení pohledávky, kterou nelze považovat za pohledávku za majetkovou podstatou či pohledávku na roveň jí postavenou (a žalobě proto nelze z tohoto důvodu vyhovět), v konečném důsledku (se zřetelem k okolnostem nastalým po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) obstojí.

16. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. října 2020), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 2.366.959,56 Kč) za jeden úkon právní služby 17.780 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 3.796,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 21.876,80 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 27. 4. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu