29 Cdo 2075/2021

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, proti žalovaným 1) O. G. P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) I. S., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze, Žitavského 496, PSČ 156 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 268/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2021, č. j. 12 Cmo 48/2020-289, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2009“).

[2] To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[3] Blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná, přičemž se tak děje se zpětnými účinky (ex tunc). Od vyplnění směnky je nutno na tuto listinu pohlížet jako na úplnou směnku, a to tak, jako by bývala již vydána jako úplná směnka, jako by od počátku byla úplnou směnkou. Tímto zpětným účinkem realizace vyplňovacího práva lze také na osoby, které se podepsaly na listinu ještě nevyplněnou, pohlížet jako na směnečné dlužníky. Srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[4] Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[5] Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.

[6] Žalovaný nemůže − se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu − po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.

[7] Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).

Srov. např. dovolateli odkazované R 3/2010, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 101/2009 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

8. K tvrzení žalovaných obsaženém v podaném odvolání, že šlo v posuzovaném případě o privativní novaci, při níž byl původní závazek prvního žalovaného ze smluv o poskytnutí treasury linky nahrazen novým závazkem k uhrazení debetního zůstatku na běžném účtu, resp. původní závazek byl započten proti běžnému účtu, odvolací soud nepřihlížel s odkazem na ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a v něm zakotvenou zásadu koncentrace směnečného řízení, neboť jde o tvrzení uplatněné žalovanými opožděně. K tomu dodal, že obecně platí, že zakládá-li se námitková obrana směnečného dlužníka na tvrzení o zániku směnkou zajištěného závazku, musí být již v námitkách přesně specifikován způsob zániku tohoto závazku.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují (poměřováno obsahem podaného dovolání) ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, případně na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ohlašují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. Dovolatelé odvolacímu soudu především vytýkají, že nesprávně posoudil námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky. Podle dovolatelů bylo v řízení prokázáno, že sporná směnka měla zajišťovat pouze pohledávky ze smluv o poskytnutí treasury linky, nikoli též pohledávky z nedovoleného debetu na běžném účtu prvního žalovaného. Přitom zúčtováním provedeným dne 2. prosince 2013 pohledávky ze smluv o poskytnutí treasury linky zanikly „převodem z běžného účtu“ a v důsledku „změny struktury“ závazků prvního žalovaného vznikl nový (směnkou už ovšem nezajištěný) závazek z nepovoleného debetu. Potud poukazují rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 1097/2004.

11. V poměrech dané věci nemohou podle dovolatelů obstát ani úvahy odvolacího soudu ohledně koncentrace směnečného řízení. Dovolatelé již ve včas podaných námitkách dostatečně skutkově vymezili námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky (jejím splněním), přičemž v rámci následné odvolací argumentace pouze předestřeli odvolacímu soudu i jiné možnosti právního hodnocení namítaných skutečností. V této souvislosti dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 a sp. zn. 29 Cdo 4711/2008 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2010“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008].

12. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

13. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

14. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených citovanou judikaturou nijak nevybočilo. Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že měla-li sporná (blanko)směnka podle ujednání účastníků zajišťovat pohledávky žalobce vůči prvnímu žalovanému vyplývající ze smluv o poskytnutí treasury linky, nemohla mít na oprávnění žalobce blankosměnku doplnit o chybějící údaje a následně práva z ní uplatnit vůči směnečným dlužníkům žádný vliv okolnost, že žalobce provedl konečné vypořádání závazků prvního žalovaného vzniklých na základě označených smluv a na běžném účtu prvního žalovaného, z něhož měla být dlužná částka uhrazena, vykázal (při nedostatku finančních prostředků prvního žalovaného) debetní zůstatek. Jinak řečeno, směnkou zajištěná pohledávka žalobce vůči prvnímu žalovanému nemohla být „splněna“ převodem peněžních prostředků (případně inkasem) z běžného účtu prvního žalovaného, jestliže nebylo (v rozsahu dlužné částky) co z běžného účtu převést (inkasovat). Zaplacení dlužné částky jiným způsobem pak dovolatelé v průběhu řízení o námitkách netvrdili.

15. Stejně tak není pochyb o tom, že ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dovolatelé (poměřováno obsahem uplatněných námitek a jejich skutkovým vymezením) spojovali namítaný zánik směnkou zajištěné pohledávky pouze s tvrzeným „splněním převodem z běžného účtu“. Z popisu skutkových okolností obsaženého ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nelze usuzovat na (jiný) zánik spornou směnkou zajištěné pohledávky, který žalovaní právně kvalifikovali jako „dohodu o privativní novaci“.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 5. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu