29 Cdo 212/2022

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobceNATUR HOUSE s. r. o., se sídlem v Ronově nad Doubravou, Zahradní 392, PSČ 538 42, identifikační číslo osoby 28776585, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, PSČ 533 33, proti žalované G. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, PSČ 530 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 23/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021, č. j. 2 Cmo 21/2021-726, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, jakož i judikaturu tam označenou.

[2] To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2014“).

[3] Sjednaný účel směnky (to, v jakém funkčním vztahu ke kauzálnímu poměru směnka podle ujednání účastníků směnečného vztahu vystupuje) je pak určující rovněž pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit (srov. opět R 112/2014). Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek vždy tíží směnečného dlužníka; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (typicky v případě namítaného nedostatku kauzy směnky) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i judikaturu tam dále označenou].

K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 4253/2019 a judikaturu v něm k těmto otázkám citovanou.

[4] Nelze vyloučit, že se žalovaný ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobcem tvrzená kauza směnky nemůže obstát (např. tehdy, kdy směnka byla dle skutkové verze žalobce vystavena k zajištění pohledávky, u níž to zákon výslovně zakazuje, nebo tehdy, je-li nepochybné, že žalobcem tvrzená zajištěná pohledávka nemohla platně vzniknout např. z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, ze které dovozuje žalobce její existenci. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 415/2018. 24. Napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) z mezí vytyčených výše označenou judikaturou nijak nevybočilo. 25. Žalobce v poměrech dané věci netížilo ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně kauzy sporné směnky. Jestliže žalobce předložil platnou směnku vlastní vystavenou dovolatelkou, bylo na ní, chtěla-li směnečný nárok zpochybnit prostřednictvím kauzálních námitek (včetně námitky, že pro vystavení sporné směnky nebyl žádný důvod), aby rozhodující skutečnosti nejen vylíčila, ale v řízení rovněž prokázala. V situaci, kdy nebyla s uplatněnou obranou úspěšná, soudy nižších stupňů oprávněně vyšly z toho, že platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. 26. Shodně se soudy obou stupňů nemá Nejvyšší soud rovněž žádné pochybnosti o tom, že v projednávané věci nelze (oproti mínění dovolatelky) dospět ani k závěru, že žalobcem tvrzená kauza sporné směnky nemůže obstát. Zajištění případných pohledávek ze zápůjček směnkou vlastní zákon nepochybně (obecně vzato) nezakazuje, přičemž v řízení nebyla zjištěna ani žádná konkrétní skutečnost, jež by platnému vzniku takové pohledávky bránila. Není přitom významné, zda soudy měly žalobcem předestřenou skutkovou verzi (účelu, k němuž měla sporná směnka sloužit) za prokázanou. Ostatní dovolací námitky 27. Námitkou, že a/ soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navržený důkaz (revizním) znaleckým posudkem a b/ neposkytly dovolatelce poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., dovolatelka poukazuje na údajné vady řízení. S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 28. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, navíc plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019. 29. Budiž dodáno (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení), že poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., které soud prvního stupně poskytl dovolatelce na jednání konaném dne 23. května 2018 (č. l. 304), vytýkanými nedostatky netrpělo. K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněný pod číslem 82/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

5. Soud prvního stupně předeslal, že žalobce v řízení předložil směnku vlastní, která obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Po vyhodnocení provedených důkazů pak uzavřel, že žalobce rovněž unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalované na sporné směnce.

6. Přitom zdůraznil, že žádný ze zpracovaných znaleckých posudků především nevyloučil, že podpis výstavce je vlastnoručním podpisem žalované. Závěr o pravosti sporného podpisu pak soud prvního stupně opřel zejména o revizní znalecký posudek znalkyně D. Š., která zhodnotila oba předchozí znalecké posudky a (v písemně zpracovaném posudku, jakož i při svém výslechu na jednání soudu) podrobně vysvětlila, které skutečnosti (specifické znaky zkoumaného podpisu) jí umožnily formulovat vyslovený závěr.

7. Za opodstatněnou neměl ani námitku absence kauzy sporné směnky. Soud prvního stupně poukázal na (v rozhodnutí blíže označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného směnečného dlužníka, a to i v případě negativních tvrzení. V poměrech projednávané věci bylo tudíž na žalované, aby své tvrzení, že sporná směnka neměla žádnou kauzu, v řízení také prokázala. Žalovaná však důkazní břemeno ohledně namítané absence kauzy sporné směnky, i přes poučení poskytnuté jí soudem, neunesla. Současně v řízení nevyšlo najevo ani to, že by kauza směnky tvrzená žalobcem nemohla obstát, když s ohledem na dokazováním zjištěné skutečnosti (okolnosti související s podpisem smlouvy o dílo a ekonomickou situaci žalované a členů její rodiny) nelze vyloučit, že žalobce ještě před uzavřením smlouvy o dílo poskytl žalované po menších částkách zápůjčky až do celkové výše 3.000.000 Kč. Při posuzování věrohodnosti předestřených skutkových verzí obou účastníků soud prvního stupně přihlédl rovněž k nesrovnalostem ve výpovědích žalované a svědka M. K..

8. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 24.974,40 Kč (druhý výrok).

9. Odvolací soud se především zcela ztotožnil se soudem prvního stupně provedeným hodnocením zpracovaných znaleckých posudků, jakož i se závěrem, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že podpis výstavce na sporné směnce je pravým podpisem žalované. Požadavek žalované na vypracování dalšího revizního znaleckého posudku měl odvolací soud (s ohledem na závěry formulované v revizním posudku znalkyně D. Š.) za nadbytečný.

10. K odvolací argumentaci žalované odvolací soud dále zdůraznil, že nebylo na žalobci, aby objasnil okolnosti, za kterých byla vystavena sporná směnka, včetně kauzy směnky. Jestliže žalobce předložil směnku, o jejíž pravosti nebyl důvod pochybovat, bylo naopak na žalované, aby prokázala, z jakého důvodu není povinna plnit na směnečnou pohledávku. To se žalované nepodařilo. Zabývat se úvahami o možné (žalobcem tvrzené) kauze sporné směnky, pak již nebylo za tohoto stavu třeba.

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Dovolatelka je především toho názoru, že ze závěrů znalkyně D. Š., která revidovala předchozí dva vyhotovené znalecké posudky, neplynou žádná pregnantní zjištění, z nichž by bylo možné učinit spolehlivý skutkový závěr o tom, že podpis (výstavce) na sporné směnce je pravým podpisem dovolatelky. Právní závěr soudů nižších stupňů, podle kterého žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu výstavce na sporné směnce, pročež tato listina obsahuje všechny podstatné náležitosti zakotvené v ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona, včetně vlastnoručního podpisu výstavce, podle dovolatelky vychází z rozporných skutkových zjištění, která neumožňují vytvoření celistvého skutkového obrazu nezbytného pro posouzení této otázky.

13. V této souvislosti dovolatelka rovněž namítá, že soudy nižších stupňů pochybily i tím, že neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který by vypracoval Kriminalistický ústav v Praze. Soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl a neakceptoval jej ani soud odvolací, přestože dalším zkoumáním otázky pravosti podpisu výstavce na směnce mohl být získán přesnější a celistvější skutkový obraz nezbytný pro správné právní posouzení věci.

14. Za nesprávné má dovolatelka rovněž závěry, jež soudy obou stupňů učinily při posuzování důvodnosti námitky nedostatku kauzy sporné směnky. Dovolatelka je přesvědčena, že již z výpovědí žalobcových jednatelů plyne naprostá nevěrohodnost a nemožnost kauzy směnky vylíčené žalobcem (poskytnutí zápůjček dovolatelce). Potud odkazuje též na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu, z nichž se podává, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek sice tíží žalovaného směnečného dlužníka, ten se však může ubránit povinnosti zaplatit směnku i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně jím namítané absence kauzy směnky, ale bude-li zjevné, že žalobcem tvrzená kauza směnky nemůže v právu obstát. Právě tímto způsobem dovolatelka argumentovala, když zdůrazňovala, že žádné zápůjčky jí nebyly žalobcem poskytnuty. Důkazy, jež byly během řízení provedeny, dle dovolatelky jednoznačně vyvracejí i jen jakoukoliv míru pravděpodobnosti žalobcovy verze o kauze směnky.

15. Konečně dovolatelka kritizuje postup soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů a namítá, že skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly, byly naprosto nepředvídatelné. Dovolatelka ostatně ani nebyla řádně poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla veškeré důkazy ohledně vznesené námitky absence kauzy sporné směnky. Poučení, jež se jí dostalo na jednání konaném dne 23. května 2018, považuje za nedostatečné.

16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

17. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

18. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu§ 237 o. s. ř. K námitce nepravosti podpisu na směnce

19. Odvolací soud v poměrech dané věci především správně (v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalované) na směnce tíží žalobce. Na základě hodnocení provedených důkazů pak uzavřel, že žalobce toto důkazní břemeno unesl.

20. Posuzováno dle obsahu podaného dovolání se dovolatelka snaží (polemikou se závěry odvolacího soudu o pravosti podpisu směnky) jednak zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), podle něhož dovolatelka jako výstavce spornou směnku podepsala, a dále brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Uplatňuje tak jednak „skutkový“ dovolací důvod, který ovšem nemá k dispozici (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

21. Jde-li konkrétně o hodnocení důkazů znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěrech, podle nichž:

22. Soudy nižších stupňů v projednávané věci při dokazování znaleckými posudky a následně při hodnocení těchto důkazů závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu plně respektovaly a nepominuly žádné okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Soud prvního stupně provedl výslech všech znalců, přesvědčivě pak vysvětlil, z jakých skutečností při stanovení závěru o pravosti podpisu na směnce vycházel. Skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně pravosti podpisu dovolatelky na sporné směnce (včetně závěru, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na směnce, a naopak dovolatelce se závěr o pravosti zpochybnit nepodařilo) nejsou tak ani zjevně nepřiměřené. K námitce neexistence kauzy

23. Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěrech, podle kterých:

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 3. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu