29 Cdo 2733/2022

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalovanému V. M., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 28/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 12 Cmo 5/2020-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

[1] Je-li pohledávka věřitele zajištěna současně bankovní zárukou a směnkou, přičemž věřitel není omezen pořadím, v jakém se může domáhat jejího „uspokojení“ ze zajištění, lze výjimečně posoudit jeho požadavek na zaplacení (zajišťovací) směnky (ve spojení s rezignací na možné uspokojení z bankovní záruky) jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), jen tehdy, jde-li o výkon práva za účelem poškození druhé strany.

Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jakož i judikaturu v těchto rozhodnutí dále citovanou).

[2] Z pouhé skutečnosti, že případné plnění z titulu zajištění bude mít významnější (nepříznivější) dopad do ekonomických poměrů směnečného dlužníka než do poměrů banky, na zjevné zneužití práva usuzovat nelze.

Jinak řečeno, ani v situaci, kdy žalobce uplatňuje práva z listiny (zajišťovací směnky), která byla původně vystavena jako blankosměnka, nemusí v žalobě (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) tvrdit údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Ohledně těchto skutečností jej nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Jestliže žalovaný směnečný dlužník hodlá založit obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky, je pak na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma (popř. jiný chybějící údaj) měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal.

K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, a ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020 (včetně judikatury tam dále uvedené).

[3] Smlouvou o provozním úvěru reg. č. 01/KTK/01/16981421, ze dne 21. června 2012 (dále jen „smlouva o provozním úvěru“) žalobce poskytl společnosti V kontokorentní úvěr v celkové výši 200.000 Kč, který mohl být navýšen až do částky 3.000.000 Kč, který byl zajištěn blankosměnkou (vystavenou společností V a avalovanou žalovaným) a bankovní zárukou vystavenou bankou Č. Žalobce, společnost V a žalovaný uzavřeli dne 26. července 2016 dohodu o uplatnění vyplňovacího práva směnečného č. SP/02/KTK/01/16981421 (s obdobným zněním smluvních ujednání jako v případě dohody č. 3245/14/021/SD/02.).

[4] Mezi účastníky bylo nesporné, že smlouva o úvěru a smlouva o provozním úvěru byly (vyjma sporných směnek) zajištěny i bankovní zárukou, a že tato bankovní záruka nebyla ze strany žalobce využita.

5. Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

6. Odvolací soud nejprve předeslal, že žalobce uplatnil právo ze dvou platných směnek vlastních, z nichž mu vznikl dle čl. I. § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), vůči žalovanému jako směnečnému rukojmímu za výstavce přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I. § 48 směnečného zákona).

7. Dále zdůraznil, že v souladu s ustanovením § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, jimiž se žalovaný brání povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, (až na výjimku prokázání pravosti podpisu směnky) výhradně žalovaného. Žalobce svou povinnost tvrzení splnil tím, že v žalobě popsal listiny, z nichž dovozuje svá práva, a svou povinnost důkazní tím, že listiny v prvopisu předložil. Výhrada žalovaného o nedostatku tvrzení žalobce ohledně způsobu realizace vyplňovacího práva, výše zajištěných pohledávek a uvedení dne, kdy byla do směnek doplněna data splatnosti, je proto bezpředmětná.

8. Odvolací soud se rovněž zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení námitky neplatnosti směnek z důvodu jejich nesprávného vyplnění, když i případné vyplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím prohlášením není důvodem neplatnosti směnky, tato skutečnost pouze dává dlužníkovi možnost bránit se platební povinnosti námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky (potud odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013).

9. Nedůvodná je rovněž námitka nesprávného vyplnění blankosměnek s ohledem na výši pohledávek ze smlouvy o úvěru a o provozním úvěru přihlášených v insolvenčním řízení společnosti V. Pohledávky byly přihlášeny v nesplacené výši ke dni 13. dubna 2017, přičemž sporné směnky byly splatné dne 25. února 2020. Vzhledem k tomu, že směnky nezajišťovaly jen jistinu pohledávek, ale i příslušenství, smluvní pokutu, poplatky a další plnění vyplývající ze smluv (jak plyne ze znění dohod o uplatnění vyplňovacího práva směnečného), přihlášky předmětných pohledávek tak nebyly způsobilé prokázat, že ke dni splatnosti směnek byla výše pohledávek stejná jako ke dni 13. dubna 2017. Aby byl žalovaný s touto námitkou úspěšný, musel by navrhnout důkazy prokazující, že „správná“ výše směnečného peníze byla i ke dni splatnosti směnek nižší než ve směnkách uvedená. Zmíněné důkazy žalovaný ani po poučení poskytnuté mu soudem prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhl a své důkazní břemeno tak neunesl.

10. K námitce neplatnosti dohod o uplatňování vyplňovacího práva pro jejich rozpor s dobrými mravy z důvodu vyloučení aplikace § 1799 a § 1800 o. z. a z důvodu (údajné) výhodnosti těchto dohod (jen) pro žalobce, odvolací soud uvedl, že s ohledem na praxi užívanou bankami jsou dohody o vyplňovacím právu směnečném předem připravené, obsah předmětných dohod však neobsahuje nic nestandardního či výjimečného. Neplatí tak, že žalobce mohl doplnit podle vlastní úvahy jakékoliv datum nebo směnečnou sumu, když směnečná suma mohla být doplněna pouze do výše splatných zajištěných pohledávek a datum splatnosti nesmělo předcházet dni, v němž bylo datum splatnosti doplněno, a to vše za předpokladu, že společnost V bude jako výstavce směnky v prodlení se splacením zajištěných pohledávek.

11. Za opodstatněné konečně neměl odvolací soud ani výhrady, že žalobce měl využít směnku v podobě směnky úplné (nikoliv blankosměnky). Za rozporný s dobrými mravy, pak nepovažoval ani postup žalobce, který nejprve nevyužil bankovní záruku. Za situace, kdy nebylo dohodnuto pořadí, v jakém bude sjednané zajištění ze strany žalobce realizováno, bylo výhradně na jeho vůli, zda se (vůbec) rozhodne právo ze zajištění uplatnit. Předpoklad žalovaného, že žalobce přednostně využije bankovní záruku, nemá oporu v žádném smluvním ujednání.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení následující otázky:

14. Dovolatel opakuje, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení na majetek společnosti V (z titulu smlouvy o úvěru a smlouvy o provozním úvěru) částky nižší než ty, které později vyplnil do blankosměnek avalovaných žalovaným. V této souvislosti připouští, že ho tížilo důkazní břemeno ohledně porušení dohody o vyplňovacím právu, ale za stavu, kdy prokázal, že žalobce „uplatňuje v jiném soudním řízení ze zajištěného právního vztahu podstatně nižší výši pohledávek, než je vyplněná směnečná suma“, nemůže se žalobce „ubránit banálním tvrzením“ o navýšení dlužných částek „s ohledem na běžící příslušenství“ (za dobu od 13. dubna 2017 do 25. února 2020). Důkazní břemeno ohledně výše zajištěných pohledávek (a směnečné sumy) ‒ pokračuje dovolatel ‒ tak tížilo (v rozsahu přesahujícím výši zajištěné pohledávky k 13. dubnu 2017) žalobce, který „toto navýšení tvrdil a měl je také prokazovat“.

15. Dále dovolatel považuje za nepřijatelné, aby žalobce měl „zcela bezbřehou“ možnost rozhodovat se mezi zajišťovacími instituty, které má k dispozici, aniž by musel jakkoli vysvětlovat důvody svého rozhodnutí. Chování žalobce, který zcela rezignoval na možnost uspokojit se z bankovní záruky (vystavené bankou Č), a domáhal se plnění (z titulu sporných směnek) vůči žalovanému jako slabší straně, považuje za zneužívající (vedené snahou „o poškození na majetku“ v rozsahu větším, než je nezbytné) a nepožívající právní ochrany (§ 8 o. z.).

16. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání zamítnout, považuje dovolání za účelové a obstrukční a napadané rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

18. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

19. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu§ 237 o. s. ř.

20. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázky, kdo je ve sporu o zaplacení směnky nositelem důkazního břemene ohledně výše (blanko)směnkou zajištěné pohledávky, je zcela souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:

21. Na těchto závěrech, které se plně prosadí i v poměrech dané věci (při řešení dovolatelem položené otázky k důkaznímu břemeni), nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, když dovolatelem akcentovaná výše spornými směnkami zajištěných (kauzálních) pohledávek (ze smlouvy o úvěru a o provozním úvěru), kterou žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti V, nemá (sama o sobě) vypovídací hodnotu o tom, jakou částku mohl žalobce (v souladu s dohodami o vyplňovacím právu) doplnit do blankosměnek jako údaj směnečného peníze. Odvolací soud též správně uzavřel, že bylo na žalovaném, aby prokázal, že skutečná výše směnkou zajištěných pohledávek neodpovídá údaji směnečné sumy, kterou žalobce do blankosměnek doplnil. Pokud tak žalovaný i přes řádné poučení poskytnuté mu soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neučinil, nemohl být s námitkou nesprávného vyplnění blankosměnek úspěšný.

22. Dovolání nečiní přípustným ani druhá dovolatelem otevřená otázka (zda žalobce uplatnil právo na zaplacení směnky způsobem, který nepožívá ve smyslu § 8 o. z. právní ochrany). Potud právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud (v době po vydání napadeného rozhodnutí) formuloval v rozsudku ze dne 27. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3639/2022 (vydaném v řízení, jehož účastníky byli žalobce, žalovaný a jeho manželka, a jehož předmětem bylo zaplacení jiné směnky vystavené společností V), podle kterých:

23. Obdobně jako ve věci sp. zn. 29 Cdo 3639/2022 ani v nyní projednávané věci nevyšly v řízení najevo žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že požadavek na zaplacení (zajišťovacích) směnek je (by mohl být) výkonem práva za účelem poškození žalovaného. Závěry, které odvolací soud v tomto směru učinil, tak nejsou nikterak nepřiměřené.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 5. září 2022 (srov. § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 29. 11. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu