29 Cdo 3313/2022

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. G., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, proti žalovanému M. G., zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 72/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2022, č. j. 4 Cmo 122/2020-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, včetně judikatury tam dále označené).

[2] Tam, kde směnka plní funkci zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi) místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích výstavce a osoby, jejíchž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje. Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4722/2007).

[3] Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních (kauzálních) tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, a ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 29 Cdo 2301/2020).

[4] Má-li právní jednání (navenek projevená vůle) účastníka právního vztahu odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Jen tehdy lze usuzovat na to, že vůle účastníka byla svobodná. Vůle není svobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (psychického donucení), neboť vůle zde není projevem přání jednajícího účastníka právního vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu). Právní jednání zde sice vzniká (stává se existujícím, perfektním), avšak v důsledku psychického donucení je neplatné. Od hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.) jednajícího, bez něhož by takové právní jednání neučinil, ale nejedná nesvobodně, neboť jeho vůle není ovlivňována fyzickým nebo psychickým násilím (nátlakem).

Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní jednání se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního jednání

K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněného pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury v něm dále citované), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (i pro poměry „směnečné“) v usnesení ze dne 30. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 1487/2019, jakož i v rozsudku ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 3142/2020.

[5] K prokázání tvrzení o nátlaku, který na něj měl být vyvíjen při jednom ze setkání s žalobcem a osobami GaZ, žalovaný navrhl výslech svědka T. B. (dále jen „svědek B.“). Soud opakovaně navrženého svědka předvolával k jednání, avšak bezvýsledně (předvolánky zůstávaly nevyzvednuty). Soud nakonec upustil od výslechu tohoto svědka, neboť jej měl za bezpředmětný a nadbytečný. Žalovaný v průběhu řízení neuvedl žádnou skutečnost nasvědčující tomu, že na něj byl vyvíjen ze strany žalobce a dalších osob s žalobcem „spolupracujících“ takový nátlak, který by splňoval znaky psychického donucení. I kdyby tak svědek B. potvrdil tvrzení žalovaného, nemohlo by to vést k závěru, že žalovaný byl k podpisu směnky donucen psychickým násilím.

6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 12.487,20 Kč (druhý výrok).

7. Odvolací soud – vycházeje z (v rozhodnutí blíže označené) judikatury Nejvyššího soudu – předeslal, že důkazní břemeno k prokázání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tedy námitky nesvobody vůle k podpisu směnky, jakož i námitky neexistence kauzy směnky tíží žalovaného. Není na žalobci, aby prokazoval kauzu směnky, ale je na žalovaném, aby prokázal neexistenci kauzy směnky, nepodaří-li se mu prokázat, že k podpisu směnky byl přinucen.

8. Žalovaný se mýlí – pokračoval odvolací soud – domnívá-li se (jak plyne z jeho odvolací argumentace), že své tvrzení o absenci kauzy směnky prokázal výpovědí Z. G. (který uvedl, že finanční transakce byla provedena mezi ním a žalobcem). Žalovaný mohl vystavenou směnkou zajistit závazek třetí osoby vůči remitentu směnky, jelikož zajišťovací směnka nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu. Potud odvolací soud poukázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007.

9. Jde-li o námitku nesvobodného podpisu sporné směnky, bylo opět na žalovaném, aby svá tvrzení prokázal. Fyzické donucení žalovaný netvrdil, ale uváděl, že byl k podpisu směnky přinucen hrozbou násilí. Aby se žalovaný mohl dovolat „neplatnosti směnky“ z tohoto důvodu, musel by prokázat, že jeho jednání (podpis směnky) bylo v přímé příčinné souvislosti s výhružkou fyzickým násilím či bezprávnou psychickou výhružkou (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 21 Cdo 4573/2008). Již ze samotných tvrzení žalovaného však lze dovodit, že předpoklady pro dovolání se neplatnosti podpisu na směnce nejsou dány. Žalovaný podepisoval směnku v advokátní kanceláři, kde na něj nebyl činěn bezprostřední nátlak. Tvrzení o tom, jak probíhala jednání s žalobcem před podpisem směnky (při nichž mu měla být naznačována možnost použití násilí či vymáhání dluhu „Ukrajinci“), žalovaný neprokázal.

10. Odvolací soud přitakal rovněž názoru soudu prvního stupně, že výslech svědka B. (navrhovaný žalovaným) je bezpředmětný. Svědek měl být přítomen jednomu jednání mezi účastníky, a případně mezi dalšími osobami, u kterého mělo být žalovanému vyhrožováno podáním trestního oznámení, což v daných poměrech nelze považovat za bezprávnou výhrůžku. Navíc šlo o jednání, které ani bezprostředně nepředcházelo podpisu sporné směnky. Žalovanému nic nebránilo obrátit se na Policii České republiky, což (po žádném jednání účastníků) neučinil.

11. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný ani přes náležité poučení poskytnuté mu soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl k podpisu směnky přinucen, že směnka nemá kauzu či že byla vystavena v jiný den, než je na směnce jako datum vystavení uveden.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně některá z nastolených otázek nebyla dovolacím soudem vyřešena ve všech souvislostech. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nelze považovat za bezprávnou výhružku vyhrožování podáním trestního oznámení pro trestný čin zpronevěry finančních prostředků. Potud cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003, a dovozuje, že odvolací soud rozhodl v rozporu s definicí bezprávné výhružky (jak je vymezena v judikatuře Nejvyššího soudu).

14. Podle dovolatele měl odvolací soud při posouzení otázky nesvobody vůle přihlížet i k dalším okolnostem a poměřovat namítanou nesvobodu i dalšími kritérii, zejména pohledem žalovaného, jakožto velmi mladého, životně nezkušeného a psychicky ne zcela zdravého člověka.

15. Za nesprávný má rovněž postup soudů nižších stupňů, které neprovedly navržený důkaz výslechem svědka B., jenž měl slyšet obsah hovoru, v němž mělo být žalovanému vyhrožováno mimo jiné podáním trestního oznámení a fyzickým násilím ze strany vymahačů dluhů (osob G a Z). Zároveň odvolací soud nepřihlédl k účastnickému výslechu žalovaného a nesprávně vyhodnotil skutková zjištění z něj vyplývající. Podle dovolatele byla výpovědí žalovaného a svědka Z. G. neexistence kauzy směnky prokázána.

16. Konečně dovolatel zdůrazňuje, že se Nejvyšší soud ve všech souvislostech nevyslovil k otázce, zda může být nesvoboda vůle (bezprávná výhružka) výsledkem déle trvajícího psychického nátlaku. Dovolatel se domnívá, že se tak stalo v jeho případě, když šlo o psychický nátlak v období od 1. února 2018 do 19. února 2018 a žalovaný zcela psychicky zlomen podepsal spornou směnku.

17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

18. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

19. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu§ 237 o. s. ř.

20. Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů své právní závěry založily a způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Těmito výhradami dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

21. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

22. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním taktéž zpochybněno, pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

23. Dovoláním napadené rozhodnutí z mezí vytyčených výše označenou judikaturou nijak nevybočilo. Jestliže žalobce předložil platnou směnku vlastní vystavenou dovolatelem, bylo na něm, chtěl-li směnečný nárok zpochybnit prostřednictvím kauzálních námitek (včetně námitky, že pro vystavení sporné směnky nebyl žádný důvod, či že směnku podepsal pod nátlakem), aby rozhodující skutečnosti nejen vylíčil, ale v řízení rovněž prokázal. Závěry, jež učinily soudy nižších stupňů, včetně posouzení, zda v daném případě (ne)šlo o bezprávnou výhružku, nejsou nikterak nepřiměřené.

24. Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že v poměrech projednávané věci nelze v dovolatelem namítaných okolnostech, jež měly předcházet vystavení sporné směnky, bez dalšího spatřovat psychické donucení (nátlak), jež by mohlo ovlivnit svobodnou vůli dovolatele při podpisu směnky. Za bezprávnou výhrůžku bez dalšího nelze kvalifikovat ani případné sdělení žalobce (či osob s ním spolupracujících), že v jednání dovolatele (nebo osoby jemu blízké) spatřuje naplnění znaků trestného činu zpronevěry a že proto podá trestní oznámení na Policii České republiky. Jestliže se dovolatel žádné trestné činnosti nedopustil, nemohlo ani případné podání trestního oznámení jakkoli ovlivnit jeho vůli při vystavení sporné směnky (to, že by mělo být vyhrožováno oznámením trestného činu, který dovolatel skutečně spáchal, tvrzeno nebylo).

25. Konečně námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navržený důkaz, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

26. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Dovolatel totiž v této souvislosti přehlíží, že jakkoli neměly soudy nižších stupňů námitku nesvobodného podpisu za prokázanou, současně uzavřely, že v žalovaným vylíčených okolnostech, týkajících se průběhu jednání se žalobcem a osobami GaZ, jemuž měl být přítomen svědek B (a které měl potvrdit), nelze bez dalšího spatřovat psychické donucení (nátlak), jež by mohlo ovlivnit svobodnou vůli žalovaného při podpisu směnky.

27. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).

28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 10. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu