29 Cdo 359/2022

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Quantum Group a. s., se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27140008, zastoupeného Mgr. Michalem Hanšpachem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Pavlu Novickému, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka AST - Česká stavební, s. r. o., o zaplacení částky 3 621 844,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 288/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2021, č. j. 72 Co 139/2021-276, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 27 975,20 Kč.

[1] Žalobce požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalobce uhradil do majetkové podstaty dlužníka peněžitou částku na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno. Zrušením rozhodnutí „dochází“ k bezdůvodnému obohacení v případě, že právní důvod plnění nespočíval v hmotném právu (podle hmotného práva taková povinnost neexistuje).

[2] V poměrech projednávané věci je podstatné, zda byl žalobce povinen „vrátit“ dlužníkovi plnění získané z bankovní záruky. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda má žalobce nárok na plnění „vymezené“ v bankovní záruce a zda dlužník „uspokojil“ banku, která bankovní záruku „proplatila“.

[3] Dlužník neodstranil řádně a včas vytčené vady díla, takže právní předchůdce žalobce „oprávněně čerpal“ plnění z bankovní záruky. Úvahy soudu prvního stupně jsou nepřesné jen potud, že povinnost žalobce zaplatit žalovanému částku 1 535 046 Kč s příslušenstvím se podle pravomocného (a posléze zrušeného) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 1 Cmo 309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 1 Cmo 309/2008-299, vztahovala jen ke dvěma okruhům vad: k vadám truhlářských výrobků (oken) a k vadám sanačních omítek v suterénu nemovitosti; otázkou odstranění vad podhledů v halách a kancelářích se tak soud prvního stupně zabýval nadbytečně.

[4] Z dokazování plyne, že dlužník neodstranil vady truhlářských výrobků (oken), ani vady sanačních omítek v suterénu nemovitosti. Zápisy o odevzdání a převzetí stavby ze dne 15. a 22. ledna 2001 ohledně odstranění vad truhlářských výrobků nejsou podepsány právním předchůdcem žalobce; ani z výslechu svědka P. P. neplyne, že by došlo k „převzetí odstranění vad“. Názor žalovaného, že se reklamace netýkala vad sanačních omítek (ale bylo požadováno odstranění vlhkosti) nemá oporu v provedeném dokazování a v ujednáních smlouvy o dílo. Z odborných závěrů zprávy Českého vysokého učení technického ze dne 23. prosince 1998 (dále jen „zpráva ČVUT“) plyne, že sanační omítky v suterénu budovy byly provedeny vadně, přičemž „celkové selhání omítky“ je souhrnem důsledků více faktorů.

[5] Jistinu žalované částky 3 621 844,67 Kč tvoří jednak částka 1 535 046 Kč uhrazená žalobcem žalovanému do majetkové podstaty dlužníka na základě (posléze zrušeného) pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jednak částka 1 809 648,67 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení z uhrazené částky; tato plnění nemají oporu v hmotném právu a představují bezdůvodné obohacení žalovaného plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Částka 277 150 Kč pak představuje náhradu nákladů řízení uhrazenou podle uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které mělo v tomto ohledu konstitutivní povahu; i zde zrušení tohoto rozhodnutí vedlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., avšak jde o případ plnění z právního důvodu, který odpadl.

6. Na výše uvedeném základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 313 a násl. A § 321 odst. 2 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a z ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustálené judikatury dovolacího soudu – přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, zhodnotil jej po právní stránce jako „v zásadě správný“ a dále dospěl k následujícím závěrům:

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které (poměřováno jeho obsahem) směřuje proti výroku ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Dovolatel formuluje otázku, zda za řádné odstranění vady díla lze považovat pouze zápis o jejím odstranění, nikoliv výsledek opravy jako takový. Předestírá, že napadené rozhodnutí spočívá rovněž na vyřešení otázky „omylu v označení vytčené vady díla“; dále má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku bezdůvodného obohacení z důvodu plnění na základě zrušeného soudního rozhodnutí.

9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel v souvislosti s vadami truhlářských výrobků argumentuje, že žalobce tížilo důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že vady díla nebyly odstraněny. Podotýká, že za řádně odstraněnou vadu lze považovat pouze takový výsledek opravy, který vedl k odstranění vady beze zbytku a těžiště právního posouzení musí být soustředěno na zjištění odstranění vady.

10. Ohledně vady sanačních omítek dovolatel s odkazem na soupis vad míní, že právní předchůdce žalobce ve skutečnosti reklamoval přetrvávající vlhkost v suterénu budovy. Odstranění vlhkosti v suterénu však nebylo předmětem smluvních ujednání podle smlouvy o dílo a neodstranění vlhkosti tak nelze považovat za vadu díla. Posouzení existence vad sanačních omítek je navíc mylné, neboť odvolací soud interpretuje zprávu ČVUT „nesprávně a hrubě zkresleně“.

11. Plněním do majetkové podstaty dlužníka podle zrušeného soudního rozhodnutí nevzniklo podle dovolatele bezdůvodné obohacení. Pohledávka „z titulu nároku na vrácení neoprávněně čerpané bankovní záruky“ byla sepsána do majetkové podstaty dlužníka a zanikla splněním; přitom není rozhodné, zda bylo plněno dobrovolně „nebo na základě vykonávacího řízení“.

12. Žalobce považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje podané dovolání odmítnout, případně zamítnout. Podle žalobce dovolatel nevymezil řádně dovolací důvod ani přípustnost dovolání; argumentace dovolatele představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů.

13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

15. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení; povinnost tvrzení a důkazní povinnost proto zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). K tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).

16. V poměrech projednávané věci tak žalobce byl povinen tvrdit a prokázat skutečnosti ohledně existence označených vad v době předání díla a ohledně včasné reklamace těchto vad; proti tomu není povinen tvrdit a prokazovat, že vady díla nebyly odstraněny (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2008, sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného pod číslem 108/2010 Sb. rozh. obč.). Skutečnosti, že dílo trpělo vadami truhlářských výrobků a že tyto vady právní předchůdce žalobce včas reklamoval, přitom byly prokázány (k rozdílu mezi rozhodnutím na základě prokázaného skutkového stavu a rozhodnutím na základě neunesení důkazního břemene srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč.).

17. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.

18. Dovolací námitky proti závěrům odvolacího soudu, že právní předchůdce nereklamoval vady sanačních omítek (nýbrž vady jiné) a že provedení sanačních omítek ve skutečnosti vadné nebylo (vlhkost v suterénu budovy měla jiné příčiny), jsou ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejich prostřednictvím nelze založit.

19. Vytýká-li dovolatel v tomto směru odvolacímu soudu nesprávné hodnocení zprávy ČVUT a dalších listinných důkazů, přehlíží, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

20. Rovněž v otázce vzniku bezdůvodného obohacení je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, nebo (odvolacím soudem příhodně zmiňované) usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 938/2016].

21. Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že soudy nižších stupňů (nadbytečně) posuzovaly, zda dlužník uhradil bance to, co banka uhradila právnímu předchůdci žalobce z titulu bankovní záruky (srov. odst. 6 [2] shora). Nejvyšší soud totiž v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. září 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016, uveřejněném pod číslem 79/2019 Sb. rozh. obč., sjednotil do té doby nejednotnou soudní praxi (a překonal tak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1745/2013 vydaný v předchozím řízení mezi účastníky) tím způsobem, že přijal a odůvodnil závěr, podle něhož pro vznik oprávnění dlužníka požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základě bankovní záruky podle § 321 odst. 4 obch. zák. (respektive pro vznik povinnosti věřitele takto získané plnění dlužníkovi vrátit), není podmínkou, aby dlužník nejprve uhradil bance to, co v souladu s bankovní zárukou plnila věřiteli. Uvedené však nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení žalobce advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. prosince 2021), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Tarifní hodnotou je jistina žalované pohledávky ve výši 3 621 844,67 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Tomu odpovídá (podle § 7 bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 22 820 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4 855,20 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 27 975,20 Kč; místo plnění (k rukám advokáta žalobce) je určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Lhůtu k uspokojení přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení (bod II. výroku) určí svým rozhodnutím insolvenční soud (Městský soud v Praze); současně rozhodne, která část majetkové podstaty dlužníka může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh žalobce nebo žalovaného [§ 203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. V Brně dne 30. 5. 2023 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu