29 Cdo 3642/2022

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovanému V. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze, Puškinovo náměstí 681/3, PSČ 160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 250/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 12 Cmo 38/2022-466, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. [k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2009“)].

[2] Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.

Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.

Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).

Srov. např. důvody R 101/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce tíží žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, nebo ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019).

[4] Samotné hodnocení důkazů – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[5] Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).

[6] Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu pak jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[7] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, navíc plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

8. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

9. Odvolací soud – s odkazem na skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, a § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)– přisvědčil závěrům formulovaným soudem prvního stupně. Přitom zdůraznil, že:

10. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nesprávně považoval jím uplatněnou odvolací argumentaci a důkazní návrhy za nová tvrzení (námitky), k nimž nelze s ohledem na koncentraci směnečného řízení přihlížet, a zdůrazňuje, že šlo pouze o tvrzení a důkazní návrhy doplňující řádně a včas uplatněnou námitku nepravosti jeho podpisu na sporné směnce. Navíc „předložená tvrzení a důkazní návrhy objektivně vznikly“ až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tudíž nemohly být vneseny do řízení dříve, natož ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.

12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

13. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

14. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených citovanou judikaturou nijak nevybočilo. Ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v projednávané věci dovolatel ve včasných námitkách (v nichž uplatnil mimo jiné výhradu, že „na směnce se nemusí nacházet a nenachází jeho pravý podpis“) nenamítal (poměřováno obsahem uplatněných námitek a jejich skutkovým vymezením) ničeho ohledně mimosměnečných okolností vzniku sporné směnky. Proto, jak správně uzavřel odvolací soud, nelze později tvrzené skutečnosti, podle kterých se v projednávané věci dovolatel brání pouze důsledkům trestné činnosti J., jenž využil pana J. M., J. M. a L. V. při svých protiprávních aktivitách jako bílých koní, považovat jen za doplnění dříve (včas) uplatněné námitky nepravosti podpisu; jde o (kauzální) námitku novou (a tudíž opožděnou), k níž odvolací soud již nemohl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Jinak řečeno, odvolací soud okolnosti podpisu sporné směnky žalovaným v řízení správně nezkoumal (zkoumat nemohl).

15. Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že přestože odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu dovolatele na doplnění dokazování protokolem o výslechu svědka J. M. a výslechem svědka L. V. (srov. č. l. 431-433 spisu), nemůže být žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měl odvolací soud (se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních důkazů) za nadbytečné. V dané věci totiž bylo znaleckými posudky jednoznačně prokázáno, že žalovaný spornou směnku jako aval podepsal.

16. Neprovedení důkazu protokolem o výslechu svědka J. M. odvolací soud (oproti mínění dovolatele) dostatečně vysvětlil, když z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tak učinil pro nezpůsobilost prokázat navrhovaným důkazem tvrzenou skutečnost (nepodepsání sporné směnky žalovaným), když sám dovolatel uvádí, že „svědek vypověděl, že neví, že by se žalovaný zaručil za závazky výstavce“, a nadto nejde o důkaz způsobilý zpochybnit závěry znaleckých posudků.

17. Konečně Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými ani skutková zjištění (učiněná na základě provedeného dokazování), na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že žalovaný je povinen plnit žalobci na spornou směnku jako aval.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

19. Pro dovolací řízení platí občanský soudní řád v aktuálním znění.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu