29 Cdo 701/2021

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Advokátní kanceláři DAJBYCH & JÍRA, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 29150558, zastoupenému Mgr. Janem Polesným, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220a, PSČ 100 00, o zaplacení částky 296.147 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 524/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020, č. j. 14 Co 191/2020-412, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020, č. j. 14 Co 191/2020-412, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.

[2] Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura (přijatá při výkladu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák.) je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury tam dále označené), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněného pod číslem 71/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Objektivní promlčecí lhůtu práva na náhradu škody upravuje ustanovení § 636 odst. 1 o. z., podle kterého se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, uveřejněného pod číslem 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:

[4] Proto má dovolatel za to, že uvedeným dnem počala žalobci běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tvrzeného nároku na náhradu škody a podal-li žalobu v projednávané věci až dne 17. prosince 2018, je (byl) jeho nárok promlčen.

[5] Ostatně již z toho, že žalobce dovolatele vyzval k jednání o náhradě tvrzené škody 24. června 2017, lze dle dovolatele uzavřít, že žalobce „vědomost“ o orientační (přibližné) výši škody měl dříve než dnem zveřejnění rozvrhového usnesení v insolvenčním rejstříku.

[6] Uvedené pravidlo nebylo v době přihlášení pohledávky žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ sporné. Z insolvenčního zákona ani z ustálené judikatury nebylo možno dovodit, že při řešení úpadku konkursem by věřitel, který přihlásil svou pohledávku jako zajištěnou a předmět zajištění by z různých důvodů nemohl být zpeněžen, nemohl být uspokojen stejně jako ostatní (nezajištění) věřitelé, resp. že by pohledávka zajištěného věřitele mohla být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zajištění.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá měnící výrok ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.

8. Dovolatel formuluje následující otázky:

9. K první otázce

10. K druhé otázce

11. Ke třetí otázce

12. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl dovolání odmítnout.

13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

a) kdyby žalovaný přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení dlužníka zajištěnou a předmět zajištění by nebyl nalezen, nebyla by pohledávka žalobce v insolvenčním řízení uspokojena vůbec, neboť by nebylo výtěžku ze zpeněžení předmětu zajištění, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit (§ 167 odst. 1 a § 298 odst. 1 insolvenčního zákona),

b) neexistovalo judikatorní řešení otázky aplikace § 1354 o. z. na pojistné plnění vážící se k předmětu zajištění v případě zajišťovacího převodu vlastnického práva a

c) nebyla zde jistota, že pojišťovna vyplatí pojistné plnění za škodnou událost spočívající v odcizení předmětu zajištění, lze považovat za logické, že žalovaný přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ jako nezajištěnou, tedy tak, aby se žalobci dostalo alespoň částečného uspokojení z majetkové podstaty spolu s ostatními nezajištěnými věřiteli.

14. Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné dle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky (určení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

a) jaká byla výše jeho pohledávky za dlužníkem,

b) že předmět zajištění byl pojištěn,

c) jaká výše pojistné částky byla ujednána,

d) jaká by byla potenciální výše vyplaceného pojistného plnění v případě realizace škodní události (odcizení vozidla), a

e) že jeho pohledávka za společností AZ bude uspokojována v insolvenčním řízení jako nezajištěná, tudíž již k tomuto dni mohl (resp. měl) mít rámcovou (orientační) představu o výši jím tvrzené škody.

15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

18. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).

Dle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

Z ustanovení § 636 o. z. pak plyne, že právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (odstavec 1). Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného (odstavec 2). Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví se odstavce 1 a 2 nepoužijí (odstavec 3).

19. Při řešení otázky promlčení práva na náhradu škody způsobené advokátem jeho klientu je nezbytné v první řadě vymezit, jaká újma má být nahrazena. Počátek objektivní i subjektivní promlčecí lhůty může být totiž rozdílný v závislosti na tom, za jakou konkrétní újmu je náhrada požadována, a na tom, jak k této újmě došlo (v čem spočívá tvrzené pochybení advokáta). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

20. V obecné rovině je judikatura Nejvyššího soudu – jde-li o řešení otázky běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody – ustálena v závěrech, podle kterých:

21. Právní posouzení věci odvolacím soudem sice z výše uvedených závěrů v obecné rovině vychází, jejich promítnutí do poměrů projednávané věci však již správné není.

22. Jestliže měla být žalobcem požadovaná náhrada škody poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší žalobcovy pohledávky, kterou za něj dovolatel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka, a částkou, kterou žalobce v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel), měl odvolací soud při hledání odpovědi na otázku, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout) a kdy se o ní žalobce mohl dozvědět, zohlednit rovněž níže uvedené judikatorní závěry.

23. Při posuzování výše škody, vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku věřitel nebude se svou pohledávkou uspokojen v insolvenčním řízení, je v těch případech, kdy se úpadek dlužníka řeší konkursem, podstatné rozvrhové usnesení, které co do částky určené k uspokojení věřitelů dlužníka vychází ze schválené konečné zprávy. Obecně pak platí, že škodu představuje částka, která by byla určena k uspokojení věřitele (nejpozději) rozvrhem, nebýt škodního jednání [respektive rozdíl mezi částkou, kterou věřitel měl (správně) obdržet a částkou, kterou na uspokojení své přihlášené pohledávky skutečně obdržel]. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014.

24. Základním předpokladem pro vznik škody je tedy to, že pohledávka věřitele není uspokojena v insolvenčním řízení. Pro závěr, zda jednáním škůdce skutečně vznikne věřiteli škoda, je proto podstatné zjištění, že pohledávka věřitele v insolvenčním řízení je (či se stala) nedobytnou (nebude alespoň zčásti uspokojena); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1540/2020

25. Za nedobytnou (zcela nebo zčásti) v insolvenčním řízení (v důsledku škodního jednání) je pak možné považovat pohledávku již ke dni, kdy věřitel obdržel (pokud vůbec) plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Řečené však neznamená, že (při řečení úpadku dlužníka konkursem) lze mít pohledávku (její neuhrazenou část) vždy za nedobytnou „až“ ke dni, kdy věřitel obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Rozvrhové usnesení totiž není skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku, vždy. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

26. Otázka nemožnosti (plného nebo částečného) uspokojení pohledávky věřitele totiž může být zodpovězena (podle stavu insolvenčního řízení, v němž se úpadek dlužníka řeší konkursem) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). Především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu. V řadě případů pak bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli uspokojovanému jako nezajištěnému škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy, bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek uvedených v § 305 odst. 1 insolvenčního zákona, takže nezajištění věřitelé neobdrží při rozvrhu ničeho (srov. § 305 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. opět např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1774/2014.

27. Promítnuto do poměrů posuzované věci z výše řečeného plyne, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalobce dozvěděl o rozsahu škody (jejíž náhradu v řízení požaduje) v okamžiku, kdy zjistil, v jakém rozsahu bude uspokojena jeho pohledávka v insolvenčním řízení dlužníka, k čemuž mělo dojít v okamžiku zveřejnění rozvrhového usnesení v insolvenčním rejstříku, nemůže bez dalšího obstát. Jestliže se odvolací soud nezabýval tím, zda stav insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti AZ nedovoloval zjistit možnou míru uspokojení pohledávky, kterou za žalobce (jako jeho zástupce) přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka, již před vydáním rozvrhového usnesení (v předchozím průběhu insolvenčního řízení), je jeho právní posouzení věci co do určení okamžiku, od něhož počala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody – ve světle výše formulovaných judikatorních závěrů – neúplné a tudíž i nesprávné.

28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty) správné není, zrušil Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval pro nadbytečnost další dovolací argumentací, napadené rozhodnutí (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

30. Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení bude opětovně se vypořádat s otázkou běhu subjektivní promlčecí lhůty v projednávané věci, resp. posoudit, zda žalobce uplatnil u soudu právo na náhradu škody vůči žalovanému až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, či nikoli.

31. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 4. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu