29 ICdo 44/2023

KSPH 66 INS 6953/2016 74 ICm 2968/2019 29 ICdo 44/2023-276

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. H.,, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, se sídlem v Praze, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, proti žalovanému Hlista & Pril, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29059054, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H., za účasti a/ Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., se sídlem v Jinočanech, Komenského 236, PSČ 252 25, identifikační číslo osoby 25673220, b/ H. M., a c/ N. K., jako vedlejších účastníků na straně žalobce, o vyloučení majetku z majetkové podstaty, o přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm 2968/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. 74 ICm 2968/2019, 106 VSPH 546/2022-186 (KSPH 66 INS 6953/2016), takto:

Dovolání se odmítá.

[1] Navržený postup (přistoupení V. H. do řízení na stranu žalobce) by nevedl k odstranění nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť ta tu již v době zahájení řízení nebyla.

[2] S ohledem na skutečnost, že žaloba V. H. na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka (vedená pod sp. zn. 77 ICm 2508/2021) byla pravomocně (pro opožděnost a nedostatek aktivní věcné legitimace) odmítnuta, a řízení o žalobě V. H. z tzv. hlavní intervence ve smyslu § 91a o. s. ř. (vedená pod sp. zn. 75 ICm 156/2022) na určení, že jí náleží právo na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, stále probíhá, nelze návrhu žalobce na přistoupení V. H. do řízení na stranu žalující vyhovět, když přistoupení V. H. do řízení by představovalo překážku řízení podle § 159a odst. 3 o. s. ř. (ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 77 ICm 2508/2021), resp. překážku řízení podle § 83 o. s. ř. (ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 75 ICm 156/2022). Uvedeným způsobem toliko žalobce (syn V. H. a dlužníka) a s ním spřízněné osoby (vedlejší účastníci na straně žalobce) fakticky obcházejí zákon, a to z důvodu, aby V. H. opětovně vystupovala v řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka a mohla tak uplatňovat shodná práva, o nichž již bylo rozhodováno v rámci insolvenčního řízení dlužníka.

[3] Návrhu žalobce na přistoupení V. H. do řízení na stranu žalující nelze vyhovět též proto, že jde o návrh učiněný zjevně v rozporu se zásadou procesní ekonomie (hospodárnosti řízení), neboť nelze určit, čeho „by se žalobce a přistoupivší žalobkyně (V. H.) v projednávané věci měli domáhat“, když žalobce již v návrhu uvádí, že vlastnické právo k nemovitým věcem (tj. části vylučovaného majetku) náleží prvnímu vedlejšímu účastníku.

[4] Žalobní návrhy V. H., dlužníka a osob s nimi spřízněných v insolvenčních řízeních V. H. a dlužníka ostatně zjevně vedou jen k zneužívání občanského soudního řízení ve smyslu § 2 a § 6 o. s. ř., neboť nesměřují k tomu, aby byla věc řádně a včas projednána, ale naopak směřují k jejímu dalšímu prodlužování (oddalování konečného rozhodnutí).

5. Přitom zdůraznil, že přistoupením V. H. do řízení na straně žalobce by nedošlo k odstranění nedostatku věcné legitimace, jež předvídá ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. Z návrhu na přistoupení totiž není zřejmé, z jakého důvodu by mělo přistoupení V. H. do řízení napravit nedostatek věcné legitimace na straně „žalovaného“ a nadto žalobce sám uvádí, že V. H. již podala žalobu na vyloučení totožného majetku z majetkové podstaty dlužníka (věc je vedena pod sp. zn. 77 ICm 2508/2021).

6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

7. Odvolací soud – vycházeje z týchž ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 652/2010, komentářovou literaturu k ustanovení § 92 o. s. ř. a zejména judikaturní závěry shrnuté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009 ‒ se ztotožnil se skutkovými závěry i právní argumentací insolvenčního soudu, k nimž doplnil následující:

8. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

9. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (podle jiného ustanovení občanského soudního řádu dovolání v dané věci být přípustné nemůže).

10. Dovolatel soustřeďuje dovolací argumentaci výlučně k řešení otázky, zda se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení zabývá otázkou věcné legitimace této osoby. Potud ovšem dovolatel přehlíží, že odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl (mimo jiné) také k závěru, že přistoupení V. H. do řízení brání skutečnost, že v důsledku jejího přistoupení by nebyly splněny podmínky vedení řízení ve vztahu k její osobě (pro nastolení překážek řízení uvedených v § 83 a § 159a odst. 3 o. s. ř.), a nadto jde o návrh, jímž žalobce zneužívá svých procesních práv. Správnost těchto právních závěrů odvolacího soudu dovolatel nijak nezpochybnil (dovolání se proti tomuto závěru argumentačně žádným konkrétním způsobem nevymezuje).

11. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

12. Lze tudíž uzavřít, že v poměrech dané věci nemá smysl připustit dovolání pro řešení dovolatelem předestřené otázky, když ani její zodpovězení není způsobilé nikterak zvrátit dovolatelem nezpochybněný úsudek odvolacího soudu, že připustit vstup V. H. do řízení na straně žalující nelze (též) z důvodu případného založení negativních podmínek vedení řízení (ve vztahu k V. H.) a pro zneužití procesních práv žalobcem.

13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 12. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu