29 ICdo 6/2022

KSHK 33 INS 30369/2015 33 ICm 3315/2017 29 ICdo 6/2022-270

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Danuše Pollákové Staňkové, se sídlem v Pardubicích, Jindřišská 1441, PSČ 530 02, jako insolvenční správkyně dlužníka Oblastního spolku Českého červeného kříže Hradec Králové, proti žalovaným 1) L. H. a 2) J. H., oběma zastoupeným Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou, se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, PSČ 130 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189, PSČ 500 39, o určení neúčinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu a o zaplacení částky 1.312.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 ICm 3315/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oblastního spolku Českého červeného kříže Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Mostecká 290/3, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 75060183, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 33 INS 30369/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2021, č. j. 33 ICm 3315/2017, 101 VSPH 163/2020-248 (KSHK 33 INS 30369/2015), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků.

[2] Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

[3] Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, či ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017.

4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba na určení neúčinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu a o zaplacení částky 1.312.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka se zamítá (první výrok); dále uložil žalobkyni zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 66.660 Kč (druhý výrok).

5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 235 odst. 1, § 236 odst. 1, § 239 odst. 4, § 240 odst. 1 a § 242 odst. 1 insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že na straně dlužníka byl zjištěn úmysl zkrátit uspokojení svých věřitelů. Tento úmysl byl zřejmý z postupu J. H. při uzavírání smlouvy o převodu družstevního podílu za dlužníka.

6. Se závěrem insolvenčního soudu, že žalovaným byl (musel být) zkracující úmysl dlužníka znám, se však odvolací soud již neztotožnil. Potud zdůraznil, že ze skutkových zjištění insolvenčního soudu plyne, že žalovaní dlužníka neznali, nebyli s ním v žádném obchodním vztahu a o možnosti koupě družstevního podílu se dozvěděli zprostředkovaně od E. N., který se znal s J. H. a jemuž J. H. jako prvnímu učinil nabídku této koupě. Žalovaní neznali stav hospodaření dlužníka (tudíž ani nevěděli, zda dlužník má nějaké věřitele) a již vůbec z ničeho neplyne, že by věděli o úmyslu osob jednajících za dlužníka ponechat si vyplacený finanční obnos pro vlastní potřebu.

7. Insolvenční soud dovodil, že žalovaným musel být znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele z rychlosti uzavření smlouvy (přibližně během 10 dnů), z nízké ceny a ze žádosti dlužníka o platbu v hotovosti. Podle odvolacího soudu však žádná z uvedených skutečností ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda dlužník v rozhodné době měl nějakého věřitele, kterého by mohl zkrátit. Sama okolnost, že dlužník s touto transakcí spěchal, mohla žalovaným jen napovědět, že dlužník potřebuje urgentně finanční prostředky. Dále pokud někdo prodá věc za (velmi) nízkou cenu, nelze jen z této okolnosti dovodit, že má prodávající věřitele a zároveň že tohoto (tyto) věřitele tímto prodejem poškodí. Platba ve výši 520.000 Kč v hotovosti znamená „pouze“ porušení ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

8. Vzhledem k odlišnému právnímu názoru ohledně vědomosti žalovaných o zkracujícím úmyslu dlužníka poučil odvolací soud žalobkyni dle § 118a odst. 1 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), při jednání konaném dne 25. března 2021 tak, že dosud neuvedla dostatečná tvrzení k tomu, že žalovaným byl znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele a že pokud své tvrzení nedoplní a neprokáže je, odvolací soud nebude považovat toto tvrzení za prokázané. Protože žalobkyně po poskytnutém poučení pouze uvedla, že znalost žalovaných o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele dovozuje z okolností, z nichž vycházel již insolvenční soud (velmi rychlé jednání, nízká cena, platba v hotovosti), odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, že žalovaným byl znám úmysl dlužníka zkrátit svého (své) věřitele. Za tohoto stavu bylo namístě žalobu zamítnout.

9. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018, ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 2342/2008, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1179/2008, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017) aplikoval ustanovení § 213 o. s. ř., když se odchýlil od skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, aniž by sám prováděl dokazování a důkazy provedené insolvenčním soudem zopakoval, tím spíše když nešlo jen o důkazy listinné, nýbrž i o výslechy účastníků a svědků. Tímto postupem pak porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.

11. Nejvyšším soudem pak dle dovolatelky nebyla řešena otázka, zda k naplnění předpokladů neúčinnosti podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona, jde-li o vědomost druhé strany o úmyslném zkrácení uspokojení dlužníkových věřitelů, je zapotřebí, aby druhá strana znala konkrétního věřitele či konkrétní věřitele, který byl dlužníkem úmyslně zkrácen či kteří byli dlužníkem úmyslně zkráceni. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že k naplnění předpokladů neúčinnosti podle § 242 insolvenčního zákona je třeba, aby kupující věděl, že „prodávající má věřitele a zároveň tohoto (tyto) věřitele tímto prodejem poškodí“. Tím podle dovolatelky odvolací soud míní, že kupující má vědět, jakého konkrétního věřitele dlužník má. Takový závěr však nemůže podle dovolatelky obstát. Obecně lze konstatovat, že každá právnická osoba vstupující do závazkových vztahů „má věřitele“. Také dlužník byl právnickou osobou, která musela vstupovat do závazkových vztahů. Dovolatelka dovozuje, že správný je takový výklad § 242 insolvenčního zákona, podle kterého druhá strana odporovaného „právního úkonu“ nemusí znát konkrétního věřitele, kterého dlužník zkrátil. Na úmysl dlužníka zkrátit své věřitele pak může druhá strana usuzovat z celkových okolností případu, i když konkrétní věřitele dlužníka nezná.

12. Dovolatelka konečně vytýká odvolacímu soudu také způsob, jakým ji poučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. Poskytnuté poučení považuje za obecné, neobsahující konkrétní uvedení toho, v čem (v důsledku jeho odlišného právního názoru) jsou její skutková tvrzení neúplná a v jakém směru by je měla doplnit.

13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

15. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

16. Z hlediska přípustnosti dovolání shledává Nejvyšší soud právně bezcennými především všechny námitky, jež dovolatelka v dovolání (poměřováno jeho obsahem) uplatňuje ke skutkovým závěrům, z nichž vyšel odvolací soud. Prostřednictvím těchto námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se závěrem odvolacího soudu [podle něhož dovolatelka neprokázala, že žalovaným byl znám úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním jednáním svého (své) věřitele], totiž dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

17. Dovolání nečiní přípustným ani výhrady dovolatelky, podle kterých odvolací soud měl zopakovat provedené důkazy. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu otázek souvisejících s postupem podle § 213 o. s. ř. ustálena v následujících závěrech:

18. Odvolací soud se ovšem v posuzované věci (oproti mínění dovolatelky) nijak neodchýlil od skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování insolvenčním soudem, ani nehodnotil jiným způsobem provedené důkazy. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku již insolvenční soud, pouze odvolací soud nedovodil vědomost žalovaných o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. Jinak řečeno, skutečnosti zjištěné insolvenčním soudem (jež nijak nezpochybnil ani se od nich neodchýlil) nepovažoval za dostatečné k tomu, aby mohl uzavřít, že žalovaní věděli o úmyslu dlužníka úmyslně zkrátit uspokojení věřitele, případně žalovaným se zřetelem ke všem okolnostem (jež v řízení vyšly najevo) musel být znám. Za tohoto stavu nelze mít postup odvolacího soudu za rozporný s ustanovením § 213 o. s. ř.

19. Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným ani k řešení otázky týkající se vědomosti druhé strany neúčinného právního jednání o úmyslu dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona. Potud je rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž platí, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka (§ 242 insolvenčního zákona) nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ postačuje prokázat, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020).

20. Budiž v této souvislosti dodáno, že změna terminologie spočívající v nahrazení pojmu „právní úkon“ (§ 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) pojmem „právní jednání“ (§ 545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), v jejímž duchu je nutné interpretovat pro rozhodné období i slovní spojení „právní úkon“ obsažené v insolvenčním zákoně, na výše uvedených závěrech nic nemění.

21. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud se v řízení správně zabýval tím, zda žalovaní v době uzavírání smlouvy o převodu družstevního podílu věděli, že má dlužník alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči nim učinil právní jednání v úmyslu zmařit uspokojení jeho věřitele. Samotný závěr, zda se dovolateli ohledně uvedených skutečností podařilo unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno, v dovolacím řízení přezkoumat nelze.

22. Námitkou, že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

23. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vytčenou vadou řízení ostatně ani netrpí. Odvolací soud dovolatelku poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na jednání konaném dne 25. března 2021 (jak vyplývá z protokolu o jednání na č. l. 244), přičemž z hlediska jeho určitosti mu není co vytknout.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 8. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu