29 ICdo 79/2021

KSUL 43 INS XY 43 ICm XY 29 ICdo 79/2021-122

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce PRODECA s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25463098, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, PSČ 460 01, proti žalované V. K., narozené XY, bytem XY, o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 43 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. shodně např. odstavec [18] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89.

[2] Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti. Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. shodně opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 (odstavec [20] odůvodnění), nebo odstavec 39. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[4] Rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, totiž otázky: „Je na místě přihlédnout k námitce promlčení vznesené dlužnicí a ostatními spoluvlastnicemi v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zahájeném po 1. lednu 2002, kterou se soud rozhodující v tomto řízení zabýval, prováděl k vyjasnění vznesené námitky dokazování, a dospěl k závěru, že vnesená námitka není opodstatněná, případně může mít takto vznesená námitka za následek, že se usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy bude považovat za rozhodnutí ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák., s důsledky pro promlčení nároku?“

5. Dále odvolací soud konstatoval, že přihláška pohledávek (P1) je co do řádné identifikace jejich důvodu, výše a pořadí přezkoumatelná; případné nedostatky v doložení existence přihlašovaných pohledávek nejsou důvodem k odmítnutí přihlášky pohledávky, mohou však vést k popření přezkoumávané pohledávky. Insolvenční soud nepochybil, rozhodl-li při přezkumném jednání, že pohledávky budou přezkoumány jako nevykonatelné. Usnesení č. j. 62 EXE 5183/2011-16, jímž Okresní soud v Liberci nařídil exekuci prodejem zástavy (nemovitostí) a jímž se žalobce snažil doložit vykonatelnost přihlášených pohledávek, totiž nepředcházelo rozhodnutí v soudním nebo rozhodčím řízení, kterým by byly pohledávky přiznány.

6. K posouzení otázky promlčení odvolací soud uvedl, že čtyřletá promlčecí doba pohledávek začala běžet 26. září 1998. Jakkoli správkyně konkursní podstaty banky A dne 22. března 2002 přihlásila v konkursním řízení právo banky A na oddělené uspokojení pohledávek ze zpeněžení nemovitostí vůči společnosti P v postavení zástavního dlužníka (zástavce) a toto právo na oddělené uspokojení bylo zjištěno a dále dne 18. března 2002 podala Okresnímu soudu v Teplicích návrh na soudní prodej zástavy (nemovitostí), jemuž bylo usnesením č. j. 13 C 108/2002-145, jež nabylo dne 29. srpna 2009 právní moci, vyhověno, nejde – dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 132 – o rozhodnutí, jimiž by bylo správkyni konkursní podstaty banky A přiznáno právo (ze zástavní smlouvy) ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. Žalobce poté, co usnesení o nařízení prodeje zástavy (nemovitostí) nabylo právní moci, a poté, co nabyl pohledávky smlouvou o postoupení pohledávek, nepokračoval v přiměřené lhůtě v soudním prodeji zástavy (nemovitostí), když usnesení (62 EXE 5183/2011-16), jímž byla nařízena exekuce prodejem zástavy (nemovitostí), bylo vydáno v řízení zahájeném s více než roční prodlevou.

7. Odvolací soud uzavřel, že pohledávky i právo na uspokojení ze zajištění zástavním právem byly promlčeny ještě před tím, než žalobce podal u Okresního soudu v Liberci návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy (nemovitostí), tj. před zahájením řízení, v němž bylo vydáno usnesení č. j. 62 EXE 5183/2011-16.

8. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolatel především namítá, že:

10. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 13. června 2022, č. j. KSUL 43 INS XY (které nabylo právní moci dne 2. srpna 2022), zrušil konkurs na majetek dlužnice podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona po splnění rozvrhového usnesení. Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen konkurs, jde o případ předvídaný § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož v incidenčním sporu lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu. Dnem skončení insolvenčního řízení se účastníkem incidenčního sporu ve smyslu § 159 odst. 5 insolvenčního zákona stala místo insolvenčního správce dlužnice, přičemž spor o určení pravosti a pořadí pohledávky se nadále považuje za spor o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud promítl též v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení.

11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

13. Dovolatel sám v dovolání neoznačil žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého by bylo možné usuzovat (ve vazbě na § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.) na rozpor s ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Obecně [bez potřeby reagovat na konkrétní (jelikož dovolatelem neoznačenou) judikaturu] lze ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k označeným ustanovením shrnout v těchto závěrech:

14. Důvod založit přípustnost dovolání pro rozpor s touto (ustálenou) judikaturou Nejvyšší soud nemá, když napadené rozhodnutí není rozhodnutím, u kterého by jiná právní kvalifikace věci vyžadovala doplnění žalobních tvrzení (a tedy poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.), ani rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene žalobcem (poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.). K posouzení přihlášky

15. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Dovolání není přípustné k posouzení dovolatelem předestřené otázky náležitostí přihlášky již proto, že dovolatel při její formulaci vychází z jiných než odvolacím soudem formulovaných závěrů. Dovolatel se mýlí, když tvrdí, že odvolací soud konstatoval, že „nebylo možné dovodit, z jakého titulu se žalobce svých nároků domáhá“. Odvolací soud naopak vyšel z toho, že žalobce uplatnil jak „obligační pohledávku“ (pohledávku z úvěrové smlouvy za dlužnicí), tak i „zástavní pohledávku“, tedy že současně uplatnil právo na uspokojení přihlášené pohledávky za dlužnicí ze zajištění nemovitostmi.

17. Poměřováno skutkovým stavem dané věci, je způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou, co je důvodem vzniku přihlášené pohledávky (ve smyslu § 174 odst. 2 insolvenčního zákona), souladný rozsudkem Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 21/2016, na který poukazuje dovolatel, a obecněji pak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu promítnutou např. v odstavci [20] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v odstavci [37] odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněného pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K podání exekučního návrhu prodejem zástavy v přiměřené lhůtě

18. I v posouzení postupu zástavního věřitele v řízení o soudním prodeji zástavy je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr odvolacího soudu, že zástavní věřitel nepokračoval v soudním prodeji zástavy řádně (bez zbytečných průtahů), neboť prodleva mezi právní mocí usnesení o nařízení prodeje zástavy a zahájením exekučního řízení prodejem zástavy činila déle než jeden rok, zcela odpovídá závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 38/2020 je nutno konstatovat, v tamní věci bylo rozhodováno na základě jiných skutkových okolností než v projednávané věci.

K významu posouzení námitky promlčení v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zahájeném po 1. lednu 2002

19. Ani tato dovolací námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Vznesení námitky promlčení v řízení, ve kterém se zánik nebo promlčení předmětného práva nezkoumá (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010), nemůže výslednému rozhodnutí „vtělit“ vlastnosti rozhodnutí, kterým se ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. právo přiznává, a to ani tehdy, je-li v tomto směru v daném řízení prováděno dokazování a zjišťování skutkového stavu.

20. Nejvyšší soud proto dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2023 Mgr. Milan Polášek předseda senátu