29 ICdo 94/2022

MSPH 60 INS 10425/2018 160 ICm 2463/2019 29 ICdo 94/2022-99

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce WUMA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Fejfarova 920/17, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25754025, zastoupeného JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Lukáši Vlašanému, se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka HOBBY CAR, spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 2463/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HOBBY CAR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 26428911, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 10425/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2022, č. j. 160 ICm 2463/2019, 102 VSPH 616/2021-74 (MSPH 60 INS 10425/2018), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Je-li prohlášen konkurs na majetek pronajímatele, pak skutečnost, že podle uzavřené nájemní smlouvy má nájemce i nadále (ve shodě se sjednanou dobou trvání nájmu) platit pronajímateli v určených lhůtách sjednané nájemné a pronajímatel má i nadále umožňovat nájemci nerušený výkon práva užívat předmět nájmu, z této smlouvy nečiní smlouvu, která nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2002, uveřejněný pod číslem 36/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se pro poměry insolvenčního řízení Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2016).

[2] Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo (a typově jí naopak není např. darovací smlouva). K tomu srov. důvody rozsudku ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněného pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Poměry upravené § 256 insolvenčního zákona nejsou souměřitelné s úpravou obsaženou v § 253 insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněné pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[4] V dané věci byl totiž závazek z nájemní smlouvy k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka (3. července 2018) žalobcem (jednou smluvní stranou) již zcela splněn (ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona), když žalobce coby pronajímatel přenechal skladovací prostory (předmět nájmu) dlužníku k řádnému užívání. Skutečnost, že pokračující závazky z nájemní smlouvy měly být s ohledem na charakter smlouvy plněny i v budoucnu, tedy že pronajímatel (žalobce) měl i po prohlášení konkursu na majetek nájemce (dlužníka) nadále povinnost umožňovat nájemci nerušený výkon práva užívat předmět nájmu a nájemce měl nadále povinnost platit pronajímateli sjednané měsíční nájemné, z nájemní smlouvy nečiní smlouvu, která nebyla v době prohlášení konkursu zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy (žalobcem).

[5] Opodstatněnou není ani námitka, že nebylo-li by ve vztahu k nájemní smlouvě možné aplikovat ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, žalovaný by byl povinen z majetkové podstaty pohledávku z titulu nezaplaceného nájemného po prohlášení konkursu uhradit bez ohledu na její (případně i nepřiměřenou) výši. Je tomu tak proto, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu (potud odkazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

6. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o tyto otázky:

7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá.

8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k označeným právním otázkám následovně:

9. Ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona si vzájemně nekonkurují, ale naopak se doplňují a je nutné je aplikovat ve vzájemných souvislostech. Ustanovení § 256 insolvenčního zákona systematicky navazuje na ustanovení § 253 insolvenčního zákona a užije se dle dovolatele právě tehdy, kdy insolvenční správce ve lhůtě stanovené v ustanovení § 253 insolvenčního zákona potvrdí, že dlužníkem dříve uzavřenou smlouvu splní.

10. Účelem ustanovení § 253 insolvenčního zákona je především ochrana majetkové podstaty dlužníka před závazky ze smluv, které již s ohledem na konkursní situaci dlužníka nelze splnit a o kterých se insolvenční správce, tedy osoba s dispozičním oprávněním, z jakéhokoliv důvodu včas nebo vůbec nedozví. Dle dovolatele ustanovení § 256 insolvenčního zákona pak pouze stanovuje další oprávnění insolvenčního správce ve vztahu ke specifickému okruhu smluv o vzájemném plnění (nájemních a podnájemních smluv) za účelem ochrany majetkové podstaty dlužníka; tedy právo vypovědět tyto smlouvy. Odlišný výklad by byl dle dovolatele v rozporu se základními principy a účelem insolvenčního řízení.

11. Nájemní smlouva již ze své podstaty a charakteristiky nemůže být považována za splněnou pouhým předáním předmětu nájmu pronajímatelem nájemci k řádnému užívání, když součástí nájemního vztahu je řada zásadních práv a povinností jak na straně nájemce, tak na straně pronajímatele trvajících v průběhu celého nájemního vztahu. Pouhým předáním předmětu nájmu k užívání nelze mít povinnosti z nájemní smlouvy ze strany pronajímatele za zcela splněné. Tato okolnost tak nemůže bránit aplikaci ustanovení § 253 insolvenčního zákona na nájemní smlouvy.

12. Rozhodnutí soudů nižších stupňů vykazují znaky přepjatého formalismu a jsou v rozporu se základními principy a zásadami insolvenčního řízení (zejména se zásadou rovnosti účastníků insolvenčního řízení a principem zásadně poměrného uspokojení věřitelů).

13. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné.

14. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolatel mu oproti svému mínění nepřekládá k řešení právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.

15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

16. Pro poměry projednávané věci z výše řečeného plyne, že závěru odvolacího soudu, podle kterého pro nájemní smlouvy obsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu v ustanovení § 256, přičemž i kdyby tomu tak nebylo, stejně by na nájemní smlouvu nebylo možné nahlížet jako na smlouvu, která nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy, nelze nic vytknout.

17. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) a žalobce právo na náhradu těchto nákladů nemá vzhledem k ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.

18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 12. 2023 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu