30 Cdo 531/2023

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně K. D., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 23 Co 119/2022-110, takto:

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 23 Co 119/2022-110, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2021, č. j. 11 C 1/2021-74, v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 1. 2021 do zaplacení a ohledně omluvy a dále v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Těchto nároků se žalobkyně domáhá z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 116/2019, které neskončilo jejím odsouzením, ale usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, bylo zastaveno (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Na celé toto trestní stíhání včetně všech učiněných úkonů je tudíž dle žalobkyně třeba pohlížet jako na vadné a nezákonné. Následně žalobkyně v žalobě podrobně rozebrala průběh posuzovaného trestního stíhání a vyslovila rovněž nesouhlas nejen s provedením dle žalobkyně neproporcionálních (a nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky vůči žalobkyni dne 11. 11. 2019, ale i s nezlikvidováním získaných vzorků po zastavení posuzovaného trestního stíhání, což rovněž zahrnula do textu požadované omluvy.

Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za Vaše nezákonné trestní stíhání, zahájené Obvodním ředitelstvím Policie ČR Praha I, aprobované Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 a poté vedené před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 116/2019, jakož i za všechny nezákonné (tj. vadné) úkony, kterým jste byla v průběhu tohoto nezákonného trestního stíhání podrobena, včetně úkonů zasahujících do Vašeho práva na ochranu osobnosti a do práva na ochranu Vašich osobních údajů, neoprávněně získaných od Vás Policií ČR pod nátlakem dne 11. 11. 2019 (obrazové záznamy a daktyloskopické otisky, biologické vzorky umožňující získání informací o Vašem genetickém vybavení získané z bukálního stěru – vzorku DNA – a profil DNA z těchto vzorků získaný), a za jejich bezdůvodné a neoprávněné uchovávání Policií České republiky i poté, kdy bylo Vaše trestní stíhání usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 102/2020 ze dne 20. 5. 2020 pravomocně zastaveno.

Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám tímto současně omlouvá za nezákonný úřední postup státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 Mgr. Lucíe Horákové, která se podílela na tomto Vašem nezákonném trestním stíhání a šikanování v dané trestní věci, ve které jako státní zástupkyně neplnila zákonem uloženou povinnost podle trestního řádu dohlížet na zákonnost přípravného trestního řízení, Vámi namítanou nezákonnost tohoto Vašeho trestního stíhání kryla svými nezákonnými, bezobsažnými odpověďmi na Vaše stížnosti a svými pokyny k postupu policie, čímž státní zástupkyně nezákonný postup policie vůči Vám vědomě aprobovala a svými nezákonnými pokyny dále prohloubila, ačkoliv Městský soud v odůvodnění usnesení sp. zn. 44 To 102/2020 ze dne 20. 5. 2020 výslovně konstatoval, že Vaše trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvního stupně.

Přijměte prosím omluvu za tento nezákonný, šikanozní a především bezohledný úřední postup vůči Vám ze strany orgánů státu ve Vaší trestní věci, to jest Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Obvodního soudu pro Prahu 6.“

2. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uzavřel, že je třeba odmítnout odvolací námitku žalobkyně, že se soud prvního stupně (rovněž) nezabýval jejím nárokem na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu Policie České republiky spočívajícího v odmítnutí zlikvidovat po pravomocném zastavení trestního stíhání vzorek DNA a z něj získaný profil DNA žalobkyně, neboť ze žaloby jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně v řízení domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nezákonným trestním stíháním, které bylo pravomocně zastaveno, a proto je třeba pohlížet na celé řízení, včetně všech úkonů v jeho průběhu provedených, jako na vadné. Za takto utrpěnou nemajetkovou újmu se žalobkyně domáhala peněžité náhrady ve výši 200 000 Kč a omluvy. V podání ze dne 4. 3. 2021 pak žalobkyně zdůraznila, že v posuzované věci jde o nárok z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7 a § 8 OdpŠk. Změnu (rozšíření) žaloby nepřineslo ani podání žalobkyně ze dne 19. 7. 2021. Odvolací soud tudíž uzavřel, že se žalobkyně po celé řízení před soudem prvního stupně domáhala jedné finanční částky a omluvy ve vztahu k odčinění nemajetkové újmy způsobené právě nezákonným trestním stíháním, na čemž nic nemění ani text požadované omluvy, kde žalobkyně rozepsala nezákonné (vadné) úkony orgánů činných v trestním řízení. Otázkou oprávněnosti požadavku na takto formulovanou omluvu by se soud prvního stupně zabýval až v případě důvodnosti základu nároku. K tomu ale nedošlo. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že jestliže bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu s odkazem na § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo na § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, nemá žalobkyně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť důvod zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu představuje výluku z odpovědnosti státu podle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že tento důvod zastavení trestního stíhání je fakultativní a pokud orgány činné v trestním řízení shledají nedostatek společenské škodlivosti činu, nelze učinit závěr, že nejde o trestný čin, nýbrž jen že nebude uplatňována trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Odůvodnění zastavovacího usnesení tudíž nelze ve vztahu k nárokům uplatněným podle zákona č. 82/1998 Sb. přikládat takový význam, jaký mu dává žalobkyně. Dále se odvolací soud ztotožnil s tím, že žalobě nelze vyhovět ani z důvodu nevyužití mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož uplatněním mohla žalobkyně případně dosáhnout příznivějšího rozhodnutí v podobě zprošťujícího rozhodnutí nebo zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 trestního řádu.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).1.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Dále žalobkyně vymezila otázku, (5) zda má odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v provedení neproporcionálních identifikačních úkonů Policií České republiky dne 11. 11. 2019 souvislost, odvíjí se či je podmíněna závěrem o nezákonnosti (nedůvodnosti) samotného trestního stíhání, nebo je vyloučena výlukou dle § 12 odst. 2 odst. d) OdpŠk s tím, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, eventuálně z rozhodování dovolacího soudu (a contrario) taková podmínka, souvislost či vyloučení odpovědnosti nevyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011). 1.

2. Poslední otázku pak žalobkyně formulovala tak, (6) zda v případě odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a odpovědnosti za nesprávným úřední postup z důvodu provedení neproporcionálních (nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky v rámci trestního stíhání žalobkyně dne 11. 11. 2019 a nezlikvidování získaných výsledků po pravomocném zastavení trestní stíhání žalobkyně dne 20. 5. 2020 představují nárok jediný nebo se jedná o různé nároky, odlišné škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016). V této souvislosti žalobkyně trvala na tom, že se ani odvolací soud nevypořádal s jí tvrzenou újmou, která jí nezávisle na důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání vznikla tím, že byla nedůvodně donucena podrobit se identifikačním úkonům v podobě fotografování, daktyloskopování a bukálnímu stěru, a k likvidaci získaných vzorků nedošlo ani po pravomocném zastavení trestního stíhání. Nejednalo se tudíž o nárok jediný, ale o nároky dva.

III. Přípustnost dovolání

4. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani ve vztahu k otázkám, zda provedení neproporcionálních (a nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky vůči žalobkyni dne 11. 11. 2019 a nezlikvidování získaných vzorků po zastavení trestního stíhání žalobkyně představuje neoprávněný zásah do základního práva na soukromí žalobkyně, a tudíž nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu (otázka 4), a zda je odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou takovým nesprávným úředním postupem podmíněna závěrem o nezákonnosti (nedůvodnosti) samotného trestního stíhání, nebo je vyloučena v případech podle § 12 odst. 2 odst. d) OdpŠk (otázka 5), neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) totiž dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení uplatnila jen jeden nárok, a to na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou posuzovaným trestním stíháním, které považovala za nezákonné, což znamenalo i nezákonnost (vadnost) úkonů v jeho průběhu provedených, a zabýval se tedy jen tímto nárokem, nikoliv nárokem na zadostiučinění za újmu, která měla žalobkyni vzniknout výše uvedeným postupem Policie České republiky, jehož posouzení se otázky 4 a 5 týkají. 1.

5. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda se výluka odpovědnosti státu podle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk vztahuje jen na odškodnění za rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo i na odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobkyně nemá dle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk na odškodnění za nezákonné trestní stíhání nárok, poněvadž její trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, nebo ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, včetně žalobkyní zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, a ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, mimo nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12, který se věnoval zcela odlišné právní problematice), neboť ani z ní se nepodává, že by nárok na odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním měl vznikat bez ohledu na důvod zastavení trestního stíhání, tedy i v případech, kdy důvod zastavení trestního stíhání nespočívá v tom, že by se původní podezření nepotvrdilo.1.

2. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky procesního práva týkající se vymezení předmětu řízení a objektivní kumulace nároků (otázka 6), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

3. Ani otázka, zda se výluka z odpovědnosti státu dle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk posuzuje pouze podle (formálně) vyjádřeného důvodu zastavení řízení dle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, nebo je soud povinen vycházet i z odůvodnění takového usnesení (otázka 3), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť jejím prostřednictvím se žalobkyně pokouší zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, který jeho skutková zjištění převzal, totiž z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, včetně jeho odůvodnění zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu s odkazem na § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo na § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť tento soud neshledal žádný veřejný zájem na dalším trestním stíhání žalobkyně a v jejím jednání nadále neshledal takovou společenskou škodlivost, aby musela být trestně stíhána, poněvadž vzniklou škodu reparovala, resp. se na tom podílela. Skutečnost, že by z odůvodnění tohoto usnesení měl vyplývat jiný (pro žalobkyni příznivější) důvod zastavení trestního stíhání, tudíž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne, právě naopak. Odvolací soud v napadeném rozsudku k tomuto výslovně poznamenal, že žalobkyní vytržené větě z odůvodnění tohoto usnesení nelze přikládat takový význam, jaký jí žalobkyně přikládá. I tato námitka žalobkyně je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

3. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

4. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

5. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

6. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „[p]rojev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě své žalobní žádání (žalobní petit) neúplně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a nenastaly by tak právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce 'kvalitativní' nebo 'kvantitativní' – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2261).“ Obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016.1.

2. Při novém projednání věci soud prvního stupně vyzve žalobkyni k odstranění výše uvedené vady žaloby tak, aby bylo srozumitelné, jaké samostatné nároky žalobkyně v řízení uplatňuje, z které tvrzené skutečnosti nárokuje jakou částku z celkově požadovaných 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále upraví znění požadované omluvy tak, aby z něj byla patrná návaznost na skutkové vymezení jednotlivých v řízení uplatněných nároků, v řízení uplatněné nároky nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 8. 2023 JUDr. Pavel Simon předseda senátu