4 Tdo 759/2023

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovolání obviněného 1. Pavla Řežábka, nar. 6. 4. 1970 v Praze, bytem Biskupcova 1756/66, Praha 3 – Žižkov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, a obviněné 2. Aleny Vilímkové, nar. 11. 3. 1972 v Ostravě, bytem Denisova 492/1, Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 To 49/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněných Pavla Řežábka a Aleny Vilímkové odmítají. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Q/2013 - faktura č.130100001 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 15.2.2013, na celkovou částku 383.771 EUR (základ daně 8.060.767,80 Kč, DPH 1.692.761,23 Kč), - faktura č.130100002 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 8.3.2013, na celkovou částku 246.174 EUR (základ daně 5.171.758,79 Kč, DPH 1.087.119,34 Kč),

a) v úmyslu zatajit a nezdanit zboží pořízené z jiného členského státu EU, jež podléhá daňové povinnosti a neodvést daň z přidané hodnoty vzniklou z prodeje zboží, Pavel Řežábek a A. K. podali za zdaňovací období 1.čtvrtletí 2013 dne 25.4.2013 u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava III, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém: nepravdivě uvedli a vykázali pouze přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku, z kterých vznikla daňová povinnost 86.547 Kč, která byla uhrazena, když hodnotu přijatých plnění z jiného členského státu EU záměrně zahrnuli do řádku č. 40 (tj. jako tuzemské plnění) daňového přiznání k DPH, přestože věděli, že v případě dodaného zboží z jiné členské země EU se nejednalo o tuzemské přijaté zdanitelné plnění, ale ve skutečnosti o pořízení zboží z jiného členského státu EU podle § 16 zákona č. 235/2004 Sb., a že tak vznikla povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského státu EU podle § 25 zákona č. 235/2004 Sb. a zahrnout hodnotu tohoto zboží do řádku č.3 a č.43 daňového přiznání k DPH, a dále, nepravdivě uvedli nižší částky u uskutečněných zdanitelných plnění a dani na výstupu na řádku č.1 daňového přiznání, přičemž teprve na výzvu správce daně podali dne 6.6.2013 dodatečné daňové přiznání za 1. čtvrtletí 2013, ve kterém již uvedli pořízení zboží z jiného členského státu EU, upravili údaj o uskutečněném zdanitelném plnění v tuzemsku a vykázali daňovou povinnost ve výši 8.139.571 Kč, která však k dnešnímu dni nebyla neuhrazena, když v rámci účelově vytvořeného řetězce se jednalo o plnění uskutečněná na základě níže uvedených dokladů zajištěných z účetnictví CANTOX TRADE s.r.o., listin FÚ a listin společnosti ASBIS CZ s.r.o.: - faktura č.2013001 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 24.1.2013, na celkovou částku 223.003 EUR (základ daně 4.717.158,50 Kč, DPH 990.603,29 Kč), - faktura č.2013002 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 30.1.2013, na celkovou částku 150.718 EUR (základ daně 3.196.209,60 Kč, DPH 671.204,02 Kč), - faktura č.2013003 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 14.2.2013, na celkovou částku 210.613 EUR (základ daně 4.423.734,90 Kč, DPH 928.984,33 Kč), - faktura č.2013004 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 14.2.2013, na celkovou částku 616.943 EUR (základ daně 12.958.336,91 Kč, DPH 2.721.250,74 Kč), - faktura č.2013006 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 11.3.2013, na celkovou částku 271.948 EUR (základ daně 5.718.763,75 Kč, DPH 1.200.940,39 Kč), - faktura č.2013007 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 11.3.2013, na celkovou částku 194.860 EUR (základ daně 4.097.695,88 Kč, DPH 860.516,14 Kč), - faktura č.2013008 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 13.3.2013, na celkovou částku 47.933 EUR (základ daně 1.007.978,23 Kč, DPH 211.675,43 Kč), - faktura č.2013009 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 14.3.2013, na celkovou částku 119.833 EUR (základ daně 2.519.945,58 Kč, DPH 529.188,57 Kč), kdy tímto jednáním byla zkrácena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1.čtvrtletí 2013 nejméně v rozsahu 8.114.363 Kč (základ daně: 38.639.823 Kč),

b) v úmyslu neodvést daň z přidané hodnoty sice formálně podali za zdaňovací období 2.čtvrtletí 2013 dne 25.7.2013 u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava III, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém na řádku č.3 a návazně a na řádku č.43 přiznali pořízení zboží z jiného členského státu EU; na řádku č.1 vykázali částky uskutečněných zdanitelných plnění v tuzemsku, které v součtu odpovídají zajištěným fakturám (základ daně 30.047.584 Kč, daň na výstupu 6.309.993 Kč), avšak vzniklá daňová povinnost z těchto zdanitelných plnění (faktur) nebyla k dnešnímu dni uhrazena, když v rámci účelově vytvořeného řetězce se jednalo o plnění uskutečněná na základě níže uvedených dokladů zajištěných z účetnictví CANTOX TRADE s.r.o., listin FÚ a listin společnosti ASBIS CZ s.r.o.: - faktura č.2013010 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 3.4.2013, na celkovou částku 143.600 EUR (základ daně 3.071.376,29 Kč, DPH 644.989,02 Kč), - faktura č.2013012 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 15.4.2013, na celkovou částku 41.229 EUR (základ daně 881.304,10 Kč, DPH 185.073,86 Kč), - faktura č.2013013 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 15.4.2013, na celkovou částku 257.036 EUR (základ daně 5.494.390,99 Kč, DPH 1.153.822,11 Kč), - faktura č.2013014 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 24.4.2013, na celkovou částku 108.779 EUR (základ daně 2.329.309 Kč, DPH 489.154,89 Kč), - faktura č.2013015 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 26.4.2013, na celkovou částku 217.575 EUR (základ daně 4.657.182,60 Kč, DPH 978.008,33 Kč), - faktura č.2013017 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 12.6.2013, na celkovou částku 101.568 EUR (základ daně 2.150.123,10 Kč, DPH 451.525,85 Kč), - faktura č.2013018 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 12.6.2013, na celkovou částku 217.026 EUR (základ daně 4.594.306,40 Kč, DPH 964.804,34 Kč), - faktura č.2013019 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 14.6.2013, na celkovou částku 323.118 EUR (základ daně 6.869.591,14 Kč, DPH 1.442.614,13 Kč), kdy tímto jednáním byla zkrácena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2.čtvrtletí 2013 nejméně v rozsahu 6.309.993 Kč (základ daně: 30.047.584 Kč),

c) v úmyslu neodvést daň z přidané hodnoty sice formálně podali za zdaňovací období 3.čtvrtletí 2013 dne 25.10.2013 u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava III, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém nepravdivě vykázali na řádku č.1 uskutečněná zdanitelná plnění v tuzemsku a daň na výstupu (základ daně 6.194.036 Kč, daň na výstupu 1.300.748 Kč), které však v součtu neodpovídají částkám zajištěných faktur, přičemž ani takto jimi vykázaná daň nebyla k dnešnímu dni uhrazena, když v rámci účelově vytvořeného řetězce se jednalo o plnění uskutečněná na základě níže uvedených dokladů zajištěných z účetnictví CANTOX TRADE s.r.o., listin FÚ a listin společnosti ASBIS CZ s.r.o.: - faktura č.2013020 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 1.7.2013, na celkovou částku 144.926 EUR (základ daně 3.111.098,48 Kč, DPH 653.330,68 Kč), - faktura č.2013021 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 1.7.2013, na celkovou částku 143.614 EUR (základ daně 3.082.937,42 Kč, DPH 647.416,86 Kč), - faktura č.2013022 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 1.7.2013, na celkovou částku 23.774 EUR (základ daně 510.337,32 Kč, DPH 107.170,84 Kč), kdy tímto jednáním byla zkrácena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3.čtvrtletí 2013 nejméně v rozsahu 1.407.918 Kč (základ daně: 6.704.373 Kč),

2. Soud prvního stupně obviněnému Pavlu Řežábkovi za uvedený zvlášť závažný zločin a sbíhající se pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 20 T 24/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 3 To 50/2021, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil dále peněžitý trest ve výměře 250 (dvěstěpadesáti) denních sazeb po 2 000 (dvou tisících) Kč, tedy v celkové výši 500 000 (pětset tisíc) Kč. Podle § 71 tr. zákoníku soud prvního stupně uložil obviněnému rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to pánských náramkových hodinek, typové označení SLR – LIMITED EDITION, výrobní číslo 2352/3500. Zároveň soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 20 T 24/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 3 To 50/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

a) faktury ISOLA SERVIS s.r.o.

b) faktury ABAREL TRADE s.r.o.

3. Obviněné Aleně Vilímkové pak soud prvního stupně za uvedený zvlášť závažný zločin uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 5 (pěti) let.

4. Ohledně spoluobviněné A. K. soud prvního stupně rozhodl tak, že jí podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 5 (pěti) let.

5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Zde je třeba uvést, že rozsudek soudu prvního stupně byl podle § 129 odst. 2 tr. ř. vyhotoven jako zjednodušený, neobsahující odůvodnění, neboť ihned po jeho vyhlášení se všichni obvinění i státní zástupce vzdali práva odvolání a zároveň tak všichni obvinění učinili i za osoby oprávněné (podle § 247 odst. 2 tr. ř.). Současně obvinění i státní zástupce prohlásili, že netrvají na písemném odůvodnění rozhodnutí. Odůvodnění bylo vyhotoveno pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody, neboť poškozený vyhlášení rozsudku přítomen nebyl.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání poškozená Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, které směřovalo do výroku o náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 To 49/2022 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozeného Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byla Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému Řežábkovi a spoluobviněné K. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, částku ve výši 12 020 724 Kč, a to společně a nerozdílně. Obviněné Vilímkové byla odvolacím soudem uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, částku ve výši 9 250 310,21 Kč, a to společně a nerozdílně s obviněným Řežábkem a spoluobviněnou K. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj se zbytkem svého nároku na náhradu škody ve vztahu k obviněné Vilímkové odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud výrokem pod bodem II. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozeného Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byla Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že spoluobviněnému Tomáši Kravčíkovi, byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, částku ve výši 2 858 941,20 Kč, a to společně a nerozdílně s obviněnými Řežábkem a spoluobviněnou K., kteří byli touto povinností zavázáni rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 45 T 2/2020, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 To 49/2022. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Zde je namístě pro jistou přesnost a srozumitelnost uvést, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení spojil podle § 23 odst. 3 tr. ř. věc vedenou pod sp. zn. 3 To 49/2022, které se týkala obviněných Pavla Řežábka, Aleny Vilímkové a A. K. s věcí vedenou pod sp. zn. 3 To 50/2022, která se týkala obviněného Pavla Kravčíka. Společná věc byla následně vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 3 To 49/2022.II. Dovolání a vyjádření k nim

8. Proti rozsudku Vrchní soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 To 49/2022, podali obviněný Řežábek a obviněná Vilímková prostřednictvím obhájců dovolání do výroku o náhradě škody.

9. Obviněný Řežábek podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že byl odsouzen odvolacím soudem k náhradě škody na základě odvolání poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Poukazuje na skutečnost, že ve věci byl použit institut prohlášení viny, kdy se ke své trestné činnosti doznal. Soud prvého stupně pak rozhodl bez provádění jakýkoliv důkazů, směřující k výši škody, když poškozenou Českou republiku odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud pak bez jakéhokoli dokazovaní směrem k výši škody rozhodl opačně, tedy že je povinen zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené částku 12 020 724 Kč. Dovolatel se domnívá, že takto soud sám rozhodnout neměl, ale měl, pokud měl názor, že je potřeba rozhodnout o náhradě škody, věc vrátit soudu prvého stupně k novému rozhodnutí, kde mělo být provedeno podrobné dokazování k výši škody.

10. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že poškozená v minulosti už škodu vymáhala, a to vlastním správním rozhodnutím po provedeném daňovém řízení. Proto mělo být soudem prvního stupně před zahájením hlavního líčení rozhodnuto, že podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam se poškozená nepřipouští jako poškozený k uplatňování nároku na náhradu škody. Dle § 44 odst. 3 tr. ř. totiž návrh na náhradu škody nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení. Má za to, že ve věci je tak překážka věci rozhodnuté.

11. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby byly napadené rozsudky zrušeny a věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby bylo rozhodnuto v intencích dovolání.

12. Obviněná Vilímková podala dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatelka má za to, že v zásadě nelze v adhezním (trestním) řízení přiznat nárok na náhradu škody spočívající ve zkrácení daně či jiné povinné platby, neboť tato se neuplatňuje žalobou ani v občanskoprávním řízení. Z hlediska trestněprávního jde o škodu způsobenou trestným činem. Obviněná tak uvádí, že poškozený nárok vyplývající ze zkrácené/neodvedené daně, který je nárokem na náhradu škody, nemůže uplatňovat v trestním řízení podle ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. a poukazuje na § 44 odst. 3 tr. ř., neboť poškozený již disponuje platebním výměrem, který je podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené/neodvedené daně, kdy tato se nevymáhá ani žalobou v občanskoprávním řízení. Předestírá, že tento platební výměr je zároveň i exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí.

13. Dovolatelka rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013, který dovodil zákonná východiska pro přiznání nároku na náhradu škody i obdobných případech, dále na „nález“ sp. zn. 6 Tdo 511/2019, ve kterém rozvinul zejména institut ručení i na „ručení deklarované v insolvenčním řízení“. Obviněná tak dovozuje, že na základě dosavadní judikatury existují teoretické možnosti, kdy lze přiznat nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení, i když byl vydán platební titul dle daňového řádu. Základním předpokladem je skutečnost, že nárok je uplatnitelný v občanskoprávním řízení, přičemž z trestního řízení musí vyplývat skutečnosti, které by nárok odůvodňoval v rámci norem soukromého práva. Ohledně solidarity a ručitelství poukazuje na odvolací soud, který neuložil nahradit škodu „z titulu ručitelského závazku“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nijak neodůvodňuje, resp. nekonkretizuje žádnou normu/normy civilního práva, ze které by bylo možno dovodit solidární povinnosti k úhradě daně formou náhrady škody. Obviněná má za to, že z trestního řízení musí vyplynout další skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat odpovědnost obviněného za závazky primárního plátce daně [např. § 53 ZOK a § 159 obč. zák u odpovědnosti statutárních osob, lze připustit i odpovědnost třetích osob (vlivné osoby) dle § 71 ZOK]. Z trestního řízení tedy musí vyplynout odpovědnost obviněného za to, že plátci způsobil škodu, následkem čehož vznikne zákonný předpoklad solidární odpovědnosti za závazky plátce. Obviněná se ovšem domnívá, že v trestním řízení nebyly ve vztahu k ní tyto skutečnosti zjištěny, a i přesto odvolací soud, při absenci základních elementárních předpokladů odpovědnosti ve skutkových zjištěních, rozhoduje o uložení povinnosti k náhradě škody. Dále poukazuje na bod 27 rozsudku odvolacího soudu a na tímto soudem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu v ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 3 Tdo 644/2021, kde ovšem podle názoru obviněné Nejvyšší soud neřešil otázku náhrady škody, neposuzoval správnost výroku o náhradě škody podle ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř., přičemž dovolání bylo směřováno k otázce viny, fakticky se tedy jednalo o námitky ke skutkovým zjištěním, takže Nejvyšší soud nepřezkoumával výrok o náhradě škody, neboť nebyl v dovolání namítán.

14. Ve vztahu k poukazované judikatuře soudem druhého stupně dovolatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. TR NS 45/2008-T 1088 tento soud nesprávně vyhodnocuje, neboť i v tomto rozhodnutí byla řešena možnost uložit povinnost k náhradě škody, ale opět jen v rámci ručení společníka a jednatele za závazky společnosti. Má za to, že pro přiznání nároku poškozeného musí být splněny jak procesní předpoklady formulované v trestním řádu, tak i předpoklady hmotněprávní dle úpravy uplatňovaného nároku předpisem netrestní povahy. V rozhodnutí odvolacího soudu tak podle jejího názoru zcela absentují úvahy k aplikaci norem soukromého práva na zjištěný skutkový stav. Dále rozporuje postup odvolacího soudu, který nezohlednil dílčí úhradu daně a nereflektoval ji v kontextu bezvýslednosti u zbytku daňové povinnosti, přičemž otázka bezvýslednosti vymáhání daně je základem u případné odpovědnosti konkrétních osob za škodu s tím související. Za podstatnou skutečnost považuje to, že odvolací soud ve skutkových zjištěních ani z části nenaznačil přímou odpovědnost za neschopnost povinného daňového subjektu společnosti ISOLA SERVIS a ABAREL uhradit následně vyměřenou daň.

15. Dále dovolatelka považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu o nepromlčení nároku poškozeného (návrh ze dne 22. 11. 2021 pod č. j.: 4056411/21/3200-00490-801322, uplatnění adhezního návrhu podle § 43 odst. 3 tr. ř. a neuvedení, že škoda vznikla již za zdaňovací období 1. až 3. čtvrtletí roku 2013). Obviněná akcentuje fakt, že právo na náhradu škody se promlčuje v subjektivní lhůtě 2 let a v objektivní lhůtě 3 roky. Proto s ohledem na dané časové souvislosti má za to, že právo na náhradu škody bylo promlčeno již ke dni podání návrhu poškozeným. Odvolací soud, tak na základě výše uvedeného podle jejího názoru nesprávně rozhodl, pokud jí uložil povinnost k náhradě škody, a jednal v rozporu s dosavadní judikaturou a fakticky svým rozhodnutím vytváří právní vakuum aplikaci norem soukromého práva, které jsou základem pro možnost uložit povinnost k náhradě škody.

16. V závěru podaného dovolání dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2023, č. j. 3 To 49/2022-4581, do výroku I. zrušil a věc vrátil zpět k odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

17. Rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým odloží provedení výkonu rozhodnutí z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2023, č. j. 3 To 49/2022-4581, ve výroku ve vztahu k její osobě a uložené povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, částku 9 250 310,21 Kč, a to společně a nerozdílně s obviněným Pavlem Řežábkem a spoluobviněnou A. K.

18. S odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř dále navrhuje, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, jelikož by pokračování ve výkonu napadeného rozhodnutí mohlo mít nezvratné osobní důsledky, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti.

19. K podaným dovoláním se vyjádřila dne 15. 8. 2023, pod sp. zn. 1 NZO státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve za zabývala uplatněnými dovolacími důvody a zvolenou dovolací argumentaci. Poté dospěla k závěru s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 266/2012), že podané dovolání je nepřípustné.

20. V závěru vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustná. Současně vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i v případě jiného rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaných dovolání z hlediska ustanovení § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v tomto případě shledal, že dovolání nejsou přípustná, a to z níže uvedených důvodů.

22. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 písm. a) až písm. h) tohoto ustanovení jsou přitom taxativně uvedena ta rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Jelikož jde o taxativní výčet, nelze za rozhodnutí ve věci samé považovat žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Proto za rozhodnutí ve věci samé nelze považovat ani rozsudek soudu druhého stupně vydaný pouze na základě odvolání poškozeného, který na jeho podkladě zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.] a sám ve věci znovu rozhodl o náhradě škody (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 228 a § 229 tr. ř.). Tento závěr ostatně odpovídá i konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v případě dovolání proti těmto typům rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1369/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 699/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 650/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 875/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 637/2022, potvrzené Ústavním soudem usnesením ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 2924/22). Rozhodl-li tedy soud druhého stupně k podanému odvolání do výroku o náhradě škody pouze v tomto výroku, aniž byl povinen přezkoumat i ostatní výroky napadeného rozhodnutí podle § 254 odst. 2 tr. ř., nejde o rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 tr. ř. Proto dovolání obviněného podané proti takovému rozsudku odvolacího soudu je nepřípustné a Nejvyšší soud jej odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

23. Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Z hlediska přípustnosti takto podaného dovolání je ovšem zjevné, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 a 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolací soud tak z podnětu odvolání poškozené České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj přezkoumával pouze výrok týkající se nároku na náhradu škody, zatímco ve výroku o vině a trestu již nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci.

24. Z těchto (jen stručně) uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněných odmítl jako nepřípustná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

25. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pokud jsou obvinění přesvědčeni o nesprávném (či dokonce o nezákonném) postupu soudu druhého stupně, mohou se obrátit na ministra spravedlnosti s příslušným podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona.

26. Na závěr Nejvyšší soud ještě pro úplnost uvádí, že nemohl rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí u obviněné Vilímkové podle § 265o odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněné, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu. Navíc vzhledem k způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaných dovoláních nepřicházelo v úvahu zvažovat odložení výkonu rozhodnutí napadeného podaným dovoláním obviněné.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 8. 2023 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu