11 Tcu 88/2023

Nejvyšší soud projednal dne 13. 6. 2024 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:

I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky P. K., rozsudkem Okresního soudu Landshut, Spolková republika Německo, ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 01 Ls 601 Js 35073/19 (2), jímž byl uznán vinným dvěma trestnými činy padělání peněz, z toho v jednom případě v souběhu s pokusem trestného činu podvodu (body II.3. a II.4. rozsudku), dále trestnými činy krádeže (bod II.6. rozsudku), počítačového podvodu a dále falšování důkazně významných dat (bod II.7. rozsudku), zpronevěry (bod II.8. rozsudku), dále pokusem trestného činu podvodu (bod II.9. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky P. K., rozsudkem Okresního soudu Landshut, Spolková republika Německo, ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 01 Ls 601 Js 35073/19 (2), a to pro dva trestné činy úmyslného nedovoleného držení omamných prostředků (body II.4. a II.10. rozsudku), trestné činy podvodu (bod II.1. rozsudku), řízení bez řidičského oprávnění (bod II.2. rozsudku), zpronevěry (bod II.5. rozsudku) a jemu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.

1. v blíže nezjištěné době dne 26. 8. 2019 z blíže neznámého místa v zemském okresu XY umístil na sociální síti Facebook pod svým profilovým jménem „P. K.“ ve skupině „XY“ (XY) inzerát ohledně prodeje mobilního telefonu značky Huawei P30 za cenu ve výši 300 EUR. Tento mobilní telefon poté prodal dne 27. 8. 2019 poškozenému, panu J. C., za částku ve výši 298,64 EUR, ačkoli od samého začátku věděl, že nebude schopen mobilní telefon dodat, v každém případě to ale nechtěl udělat. S důvěrou v to, že poškozený po zaplacení dlužné částky mobilní telefon obdrží, tento na výzvu odsouzeného dále dne 28. 8. 2019 převedl dlužnou částku ve výši 298,64 EUR na bankovní účet vedený u Sparkasse Landshut s IBAN: XY. Jak měl odsouzený od samého počátku v úmyslu, ponechal si peníze, ale poškozenému mobilní telefon nedodal. Odsouzený byl v každém případě srozuměn s tím, že poškozenému tímto vznikne škoda ve výši poukázané částky za nákup. Odsouzený jednal s úmyslem si opakovaným pácháním činů stejného druhu obstarat souvislý zdroj příjmů po nejen nepatrnou dobu a v určitém rozsahu,

2. dne 21. 6. 2019 v době mezi 09:30 hodin a 10:30 hodin jel osobním motorovým vozidlem značky Fiat Cinquecento, registrační značka XY, po ulici XY v XY XY ve veřejném silničním provozu, ačkoli, jak věděl, nevlastnil k tomuto nezbytné řidičské oprávnění,

3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).

4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.

Odsouzený navíc od blíže nezjištěné doby po konci ledna 2020 až každopádně do 25. 3. 2020, 18:00 hodin, vědomě a úmyslně uchovával v jím obývaném podkrovním bytě v obytné nemovitosti na adrese XY, XY XY, 0,11 g marihuany. Marihuana měla přitom průměrný obsah účinné látky ve výši minimálně 5 % THC. Jak odsouzený věděl, nevlastnil povolení nezbytné pro nakládání s omamnými prostředky,

5. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.

6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie.

7. Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle § 4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se jako na odsouzení soudem České republiky v takovém případě jen na část odsouzení, která se týká skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna.

8. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna, určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), Nejvyšší soud zamítne.

9. Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna u skutků vymezených v bodech II.1., II.2., II.4. a 10. a II.5. cizozemského rozsudku, které cizozemský soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu, trestný čin řízení bez řidičského oprávnění, dva trestné činy nedovoleného držení omamných prostředků, a konečně též trestný čin zpronevěry. Je tomu tak proto, neboť uvedená jednání odsouzeného nevykazují znaky žádného z trestných činů podle právního řádu České republiky [srov. zejména § 209 odst. 1, § 337 odst. 1 písm. a), § 284 odst. 1 a § 206 odst. 1 tr. zákoníku].

10. Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva spravedlnosti podle § 4a odst. 3 zákona ohledně této části odsouzení P. K. rozsudkem cizozemského soudu, tj. ve vztahu k uvedeným skutkům a jim odpovídající části uloženého trestu, zamítl.

11. Naopak jde-li o skutky uvedené v bodech II.3., II.4., II.6., II.7., II.8 a II.9. cizozemského rozsudku, má Nejvyšší soud za to, že jednání odsouzeného vykazuje znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky.

12. Konkrétně jednání odsouzeného uvedené pod bodem II.3. cizozemského rozsudku vykazuje nejméně znaky zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku; pod bodem II.4. přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku; pod bodem II.6. přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku; pod bodem II.7. přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku; pod bodem II.8. přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem II.9. pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Formální podmínky uvedené § 4a odst. 3 zákona jsou tedy ve vztahu k těmto jednáním splněny.

13. Ve vztahu k části uloženého trestu odpovídající jednání odsouzeného, které bylo posouzeno jako oboustranně trestné, jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený totiž svým jednáním porušil zájem na ochraně hned několika právem chráněných zájmů (ochranu peněz před paděláním, vlastnického práva jiné osoby a domovní svobody jiné osoby). Jde-li o druh uloženého trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že část uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků nepochybně představuje citelný trest ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018).

14. Nejvyšší soud tak uzavírá, že návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto usnesení. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud rozhodl tak, že část uloženého trestu odnětí svobody činí 2 (dva) roky. Učinil tak s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 6. 2024 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu