21 Cdo 1023/2024

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně METAL WORKS CZ s. r. o. se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Podzámčí č. 2183/67, IČO 25867890, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovanému Romanu Chumchalovi, bytem ve Velkých Všelisích, Zamachy č. 35, zastoupenému Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o 1 994 269,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 121/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 16 Co 72/2023-129, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 26 C 121/2020-84, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě dne 6. 3. 2020 domáhala zaplacení částky 1 994 269,65 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalovaného za škodu. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný jako jediný jednatel a společník společnosti APL CNC, s. r. o. prostřednictvím společnosti APL CNC, s. r. o. od žalobkyně odebral na základě objednávek v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 zboží, dodané zboží bylo vyfakturováno společnosti APL CNC, s. r. o. s celkovou fakturační cenou 1 944 269,65 Kč, přičemž toto zboží bylo následně společností APL CNC, s. r. o. prodáno dalším subjektům, společnost APL CNC, s. r. o. však ani částečně faktury žalobci neuhradila, čímž získala neoprávněně prospěch ve výši odebraného a nezaplaceného zboží, čímž byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 1 944 269,65 Kč. Uvedla, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2015 bylo prokázáno úmyslné zavinění žalovaného a za uvedené jednání byl shledán vinným pro přečin podle ustanovení § 255 odst. 2 trestního zákoníku. Předpoklady odpovědnosti za újmu dle ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou dle žalobkyně naplněny, neboť protiprávním jednáním žalovaného bylo zasaženo do majetku žalobkyně a jejího vlastnického práva. Dále doplnila, že pohledávku vymáhala rovněž za společností APL CNC, s. r. o., dne 16. 12. 2015 podala proti společnosti insolvenční návrh, dne 24. 5. 2017 byl však konkurs zrušen pro nedostatek majetku a její pohledávka tak nebyla uspokojena. 1.

2. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

3. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

4. V podání ze dne 23. 7. 2020 žalobkyně specifikuje zboží, které bylo „žalovanému“ (na jiném místě žalobkyně uvádí „společnosti APL CNC s. r. o.“) dodáno a za jakou částku; dále uvádí, že „v této výši tak vznikla žalobci škoda, když z jeho majetku bylo vyvedeno zboží v této ceně, avšak žádná protihodnota odpovídající kupní ceně nikdy žalobci poskytnuta nebyla …“.

5. V dalších podáních již žalobkyně podrobněji svoji újmu nespecifikuje.

6. Zda žalobkyní uvedená skutková tvrzení představují škodu (újmu), která žalobkyni v příčinné souvislosti s popsaným jednáním žalovaného vznikla, a zda žalobkyně tato svá tvrzení prokázala, musí být odrazem samostatné úvahy soudu a výsledkem provedeného dokazování (srov. ustanovení § 101 odst. 1, § 120 a násl., § 132 o. s. ř.), přičemž ohledně řešení těchto otázek soud není (a nemůže být) vázán odůvodním rozsudku (rozsudků) ve věcech trestních, týkajících se odsouzení žalovaného, byť by soudy v odůvodnění svých rozhodnutí určitým způsobem tyto otázky řešily (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpjn 35/78).

7. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, v rozporu s touto zásadou zcela převzaly (ve vztahu k rozhodným úvahám) odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091 (srov. body 16 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by jakkoliv reflektovaly tvrzení účastníků či provedené důkazy a aniž by si (podle výsledku vyhodnocení důkazů, provedených v tomto řízení) utvořily samostatný úsudek o tom, zda, v jaké výši a jakým způsobem škoda vznikla a zda byla žalobkyní (poškozenou) prokázána (již s ohledem na obranu žalovaného – viz jeho podání ze dne 5. 6. 2020).1.

8. Z výroku rozsudku ve věcech trestních [jímž jako jediným je soud v této věci vázán (viz body 15 a 16 tohoto odůvodnění)] vyplývá pouze závěr o tom, jakým jednáním žalovaného došlo ke způsobení škodného následku [„… odebral … zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně …“, které nezaplatil (?)], avšak z něj nijak neplyne, jakým způsobem ke škodě došlo; jinak řečeno, jaké skutkové okolnosti jsou relevantní pro zjištění existence škodného následku.1.

9. Judikaturní praxe uvedenou zásadu nadále rozvinula a precizovala [jde o případy, kdy z hlediska občanskoprávní teorie odpovědnosti je vyloučeno, aby „škoda“ jako znak skutkové podstaty trestného činu byla skutečně škodou v občanskoprávním slova smyslu (k tomu srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3100/2016, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3139/17, k problematice vztahu odsouzení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a vzniku škody), popř. kdy právní posouzení nároku v adhezním řízení neodpovídá tvrzeným skutkovým okolnostem v řízení občanskoprávním (např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, k problematice vztahu odpovědnosti za vady a za škodu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015, k problematice vztahu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a za škodu), a další].

10. Byť je soud vázán pouze výrokem rozsudku ve věcech trestních, nikoliv jeho odůvodněním, nevyhne se při posouzení, zda a do jaké míry lze vázanost rozhodnutím ve věcech trestních dovodit, ani reflexi vazby příslušného výroku na jeho odůvodnění, neboť, jak již bylo výše zdůrazněno, ne vždy a ne ve všech případech lze z principu uvedeného v § 135 odst. 1 o. s. ř. vycházet (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 774/2021).

11. Je možno učinit závěr, že v určitém (ojedinělém) případě může být soud vázán i odůvodněním rozsudku ve věcech trestních, avšak pouze těmi (většinou procesními) důvody, které vedly soud k uvedení některých pasáží v (zejména skutkové) části výroku, anebo naopak, z jakého důvodu některé (jinak právně významné) pasáže ve výroku absentují. 1.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 12. 2024 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu