21 Cdo 2057/2023

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce Národního divadla se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 225/1, IČO 00023337, zastoupeného Mgr. Ing. Miladou Kürtösiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, proti žalovaným 1) A. V., a 2) O. Č., oběma zastoupeným Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská č. 1701/25, o 249 531 Kč s příslušenstvím a 88 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 315/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023, č. j. 23 Co 391/2022-583, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výrocích II, III a IV se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 15. 8. 2016 se žalobce domáhal po první žalované zaplacení částky 249 531 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 5. 2015 do zaplacení a po druhém žalovaném zaplacení částky 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2015 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody s tvrzením, že v době působení žalovaných u žalobce – první žalované na pozici administrativně právní ředitelky a druhého žalovaného jako ředitele žalobce – byla v kolektivní smlouvě žalobce, uzavřené dne 31. 8. 2009, ujednána povinnost žalobce sjednávat s uměleckými zaměstnanci pro případ jejich výkonů nad stanovený rámec smlouvy podle autorského zákona, resp. zvláštní smlouvy. Tento způsob odměňování představoval obcházení základního principu zákoníku práce, tj. že závislá práce má být vykonávána v základním pracovněprávním vztahu, obcházení podmínek a limitů stanovených zákoníkem práce pro přesčasovou práci i porušování zákona o zaměstnanosti. Odměny vyplácené na základě autorských smluv nebyly zdaňovány a nebylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce proto v roce 2013 musel přistoupit k nápravným opatřením, tj. dodatečně provést příslušné platby, včetně úroků a penále, čímž mu vznikla škoda, a to v souvislosti se zaviněným jednáním žalovaných, kteří z nedbalosti porušili své povinnosti při sjednávání a uzavírání kolektivní smlouvy. 1.

2. Jak již bylo uvedeno, postavení obou žalovaných se liší. Prvá žalovaná působila u žalobce jako ředitelka administrativně právní sekce. Měla tedy povinnost učinit správný právní výklad a rozpoznat riziko, jež pro jejího zaměstnavatele představuje kombinovaný způsob odměňování výkonných umělců. Protože byla odbornicí v oboru práva a na pozici právníka u žalobce dlouhodobě působila, mohla učinit správný výklad zákona. Výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, byl sice přijat až později, avšak pro správný výklad zákona nebyl klíčový, neboť, jak výše vysvětleno, zásadní byla odpověď na otázku přípustnosti kombinace dvou vztahů (dvou způsobů odměňování) při výkonu druhově stejné práce. I přesto, že praxe odměňování byla dlouhodobá a ze strany kontrolních orgánů nebylo shledáno pochybení (resp. podle skutkových závěrů soudů kontrola v roce 2000 upozornila na nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování, ovšem přičetla to „nedostatečné právní úpravě a metodice“, kontroly v následujících letech pochybení v jimi sledovaných oblastech nezjistily, avšak žádný konkrétní závěr ke sporné problematice neučinily), prvá žalovaná měla a mohla (vzhledem ke svým osobním poměrům) upozornit na existující riziko toho, kdo za žalobce činil právní úkony, tedy druhého žalovaného. Tímto jednoduchým opatřením mohla splnit svůj úkol při eliminaci rizika hrozícího jejímu zaměstnavateli. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je tedy u prvé žalované dáno.

3. Druhý žalovaný nebyl odborníkem v oboru práva. Při posuzování zavinění jde v jeho prospěch, že nebyl o riziku informován ze strany toho, kdo měl u žalobce učinit správný právní výklad (tedy ze strany prvé žalované), a významná je i skutečnost, že se jednalo o dlouhodobou praxi, zavedenou jeho předchůdcem ve funkci ředitele, která nebyla rozporována ani při kontrolách státních orgánů. Na druhé straně nelze přehlížet, že z hlediska svých osobních poměrů byl druhý žalovaný zkušeným vedoucím pracovníkem. Určité riziko si musel uvědomovat již jen na základě skutečnosti, že kombinovaný systém odměňování byl vázán právě na překročení limitů podle zákoníku práce; i jako právní laik si musel položit otázku, jaký by byl význam těchto zákonných limitů, kdyby je bylo možno snadno obcházet prostřednictvím jiných typů smluv. Ostatně v řízení se prokázalo, že takové riziko bylo i pro právní laiky rozpoznatelné, jak o tom svědčí závěry soudů z e-mailu M. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že i u druhého žalovaného je dáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že míra zavinění je u druhého žalovaného nižší než u prvé žalované, což se musí projevit v určení náhrady poměrné části škody ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce.

4. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.).

5. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

6. Při výkladu pojmu zavinění v soukromoprávních vztazích (jimiž jsou rovněž individuální pracovněprávní vztahy) se do rekodifikace soukromého práva (do 31. 12. 2013) vycházelo tradičně z úpravy hmotného práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1016/2019, uveřejněný pod č. 18/2021 Sb. rozh. obč.). Při tomto přístupu pak posouzení, zda škůdce „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda škůdce „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 366 a násl.). Jelikož je odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vázána na zavinění, lze se při výkladu nedbalosti inspirovat i deliktním právem, kde obecně platí, že nedbalostní charakter škůdcova jednání lze zjistit hodnocením očekávaného rizika na straně jedné a opatření, resp. opatrnosti na straně druhé, přičemž tyto faktory jsou ve vzájemné závislosti (TICHÝ, Luboš, HRÁDEK, Jiří. Deliktní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 170).1.

7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že od roku 1999 (na základě příkazu ředitele č. 012/99) byli u žalobce umělci zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, v souladu s níž byli za své umělecké výkony odměňováni, a bylo-li nezbytné, aby umělci provedli další umělecký výkon, uzavřel žalobce s umělci autorskou smlouvu, podle níž vyplatil umělcům odměnu. Na základě autorské smlouvy prováděli umělci stejnou činnost jako na základě smlouvy pracovní. Tento systém odměňování umělců trval až do 12. 8. 2013. V roce 2009 byl tento systém odměňování včleněn do kolektivní smlouvy. V rámci vyjednávání kolektivní smlouvy se vyjádřil M. (jako poradce odborové organizace) e-mailem mimo jiné tak, že mu „autorské hraní nejde do kontextu s řádnou pracovní smlouvou“. Druhý žalovaný byl v té době ředitelem žalobce (od 1. 4. 2007), kolektivní smlouvu podepisoval za žalobce společně s odborovými organizacemi. Na tvorbě znění kolektivní smlouvy se podílela první žalovaná jako ředitelka administrativně právní sekce žalobce; na této pozici působila od 1. 1. 2008 (jako právník působila u žalobce od roku 1997). Do náplně činnosti administrativně právní sekce, resp. oddělení, mj. patřilo zajištění právní služby a dodržování zákonnosti v činnosti žalobce, sledování aktuálního stavu a vývoje legislativy. V době od 29. 11. do 15. 12. 2000 byla u žalobce provedena kontrola Ministerstvem kultury, zaměřená mimo jiné na možnost souběžné výplaty platu a honoráře podle Příkazu ředitele č. 012/99 a z toho vyplývající možnost krácení daní a pojistného, problematika byla konzultována na Ministerstvu práce a sociálních věcí a v závěrečném shrnutí kontroloři uvedli, že nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování jsou svázány s nedostatečnou legislativní úpravou a metodikou. V době od 27. 2. 2006 do 14. 4. 2006 proběhla u žalobce veřejnosprávní kontrola (na základě pověření ministra kultury) zaměřená na hospodaření a činnost organizace za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2005, v jejím rámci byly posuzovány pracovní smlouvy s uměleckými zaměstnanci se závěrem, že byl zjištěn nesoulad mezi úpravou pracovní doby podle platného zákoníku práce a Příkazem ředitele č. 012/99, který se však týkal vedení pracovních výkazů. Další veřejnosprávní kontrola z pověření ministra kultury byla provedena v době od 21. 4. do 4. 6. 2010 a byla zaměřená na hospodaření s rozpočtovými prostředky a s majetkem státu, dodržování právních předpisů a opatření přijatých Ministerstvem kultury a na hospodárnost a účinnost operací při zajišťování stanovených úkolů v období roku 2009 a 1. čtvrtletí 2010. Kontrolní orgán v rámci kontrolních zjištění zmínil také externí kontroly provedené u žalobce v roce 2009. Jednalo se (mimo jiné) o kontrolu dodržování povinností vyplývajících z ustanovení § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, provedenou dne 11. 5. 2009 Oblastním inspektorátem práce pro hl. m. Prahu, zaměřenou na dodržování zákoníku práce a ostatních pracovně právních předpisů v oblasti odměňování zaměstnanců a proplácení přesčasové práce, přičemž kontrolou nebyly zjištěny žádné nedostatky. Dále o kontrolu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, provádění nemocenského pojištění a plnění povinností v důchodovém pojištění, provedenou Pražskou správou sociálního zabezpečení, zahájenou dne 2. 11. 2009, kterou rovněž nebyly zjištěny žádné závady, a o kontrolu plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění a dodržování ostatních povinností plátců pojistného, kterou provedla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka hl. m. Praha, dne 8. 12. 2009.1.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 9. 2024 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu