23 Cdo 782/2024

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Actanola s.r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 02839482, zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, proti žalované ZEBRA GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, identifikační číslo 02864240, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o zaplacení částky 150 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 97/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 12 Co 214/2023-125, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 12 Co 214/2023-125, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Soud prvního stupně po právní stránce posoudil smlouvu mezi účastnicemi typově jako smlouvu kupní, která se řídí § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Účastnice měly zájem uzavřít kupní smlouvu na dodávku vozu typu SP-ZEBRA. Zatímco v kupní smlouvě č. 1 uzavřené mezi odběratelem a žalobkyní byl požadavek na počet odpružených sedadel vozidla upraven jednoznačně, v kupní smlouvě č. 2 uzavřené mezi účastnicemi byl uveden neurčitým způsobem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vůlí žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy č. 2 bylo, aby žalovaná dodala vozidlo se třemi odpruženými sedadly, kdežto vůlí žalované bylo dodání vozidla se dvěma odpruženými sedadly. V okamžiku podpisu smlouvy nebyl dostatečně vymezen předmět koupě, neboť projevy vůle obou stran směřovaly k odlišnému předmětu plnění, příp. k plnění, jež mělo být specifikováno v budoucnu. Kupní smlouvu č. 2 proto soud prvního stupně shledal jako zdánlivé právní jednání (§ 553 o. z.). Současně poznamenal, že kupní smlouva č. 2 je rovněž neplatná podle § 583 o. z. pro omyl žalované, ve který ji žalobkyně uvedla při uzavírání smlouvy, když počet odpružených sedadel zůstal v kupní smlouvě nevyjasněn, i když si žalobkyně musela být na základě předchozí komunikace se žalovanou vědoma skutečnosti, že žalovaná je ochotna se zavázat k dodání vozidla s dvěma odpruženými sedadly, nikoliv se třemi. Vzhledem k tomu soud prvního stupně shledal nicotným (neplatným) též ujednání o smluvní pokutě.

2. Smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi odvolací soud hodnotil jako platnou kupní smlouvu ve smyslu § 2079 a násl. o. z. Nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty shledal důvodným, neboť žalovaná požadované vozidlo včas nedodala. Smluvní pokutu nepokládal za nepřiměřenou vzhledem k zajišťované povinnosti – dodání vozidla v ceně 1 880 000 Kč, k výši denní sazby – ani k jiným okolnostem v době uzavření smlouvy (včetně smlouvy mezi žalobkyní a odběratelem, v níž byla smluvní pokuta konstruována obdobně). Její výši nebylo třeba moderovat podle § 2051 o. z. Nepřisvědčil ani námitce o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy. Samotný fakt, že od smlouvy mezi žalobkyní a odběratelem bylo odstoupeno, nebyl podle odvolacího soudu významný, neboť smluvní pokuta má nejen funkci motivační a sankční, ale také reparační a rozdíl v kupní ceně mezi kupními smlouvami č. 1 a 2 byl 100 000 Kč.

3. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že kupní smlouva č. 2 není neplatná ani pro počáteční nemožnost plnění podle § 580 odst. 2 o. z., neboť předmětné vozidlo bylo možné dodat. Vyslovil názor, že o počáteční nemožnost plnění jde jen v případě nemožnosti trvalého a objektivního charakteru, tedy nemožnosti pro každého. V řízení nebylo prokázáno, že vozidlo požadované odběratelem nelze vyrobit. Prokázáno bylo jen to, že modulární vozidlo vyráběné žalovanou nebylo schváleno ve variantě se třemi odpruženými sedadly. Povinností žalované nebylo vozidlo vyrobit, ale pouze je dodat. Odkázal na notoricky známý fakt, že na pozemních komunikacích v České republice se vyskytuje řada obdobných vozidel se třemi odpruženými sedadly v kabině řidiče, a proto měl za mylnou argumentaci o nemožnosti takové vozidlo dodat.

Mezi žalobkyní jako prodávající a odběratelem jako kupujícím byla dne 2. 11. 2016 uzavřena smlouva o dodání nákladního automobilu – valník s hydraulickým ramenem, jehož technická specifikace byla uvedena v příloze č. 1 smlouvy, oproti zaplacení kupní ceny 1 980 000 Kč (dále jen „kupní smlouva č. 1“). Podle technické specifikace měl mít dodaný vůz v kabině tři sedadla, přičemž bylo výslovně uvedeno, že každé z nich mělo být odpružené. Vozidlo mělo být plně funkční a splňovat veškeré podmínky stanovené právními předpisy platnými pro provoz vozidel na území ČR i EU. Žalobkyně se zavázala vozidlo dodat do 150 kalendářních dnů od uzavření smlouvy. Pro případ nesplnění termínu řádného a kompletního dodání vozidla byla mezi stranami ujednána smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,02 % z kupní ceny za každý i započatý den prodlení.

Při kontraktaci kupní smlouvy č. 1 žalovaná přípisem ze dne 9. 9. 2016 adresovaným odběrateli prostřednictvím žalobkyně sdělila, že vzhledem k variabilitě kabiny lze dodat vozidlo s oběma odpruženými sedadly. Následně odběratel požádal přípisem ze dne 27. 9. 2016 žalobkyni o upřesnění technického parametru „odpružená sedadla,“ protože v technické specifikaci požadoval třímístnou kabinu se všemi odpruženými sedadly. Žalobkyně na tento dotaz reagovala tak, že všechna sedadla budou odpružená. Následně došlo k uzavření kupní smlouvy č. 1.

Mezi účastnicemi byla dne 8. 12. 2016 uzavřena smlouva, v níž se žalovaná jako prodávající zavázala dodat žalobkyni jako kupující nákladní automobil – valník s hydraulickým ramenem s požadovanou výbavou podle technické specifikace uvedené v příloze č. 1 smlouvy, oproti kupní ceně 1 880 000 Kč (dále jen „kupní smlouva č. 2“). Podle technické specifikace měl dodaný vůz mít v kabině tři sedadla, přičemž v kolonce „odpružená sedala“ bylo uvedeno „ANO,“ aniž by byla uvedena bližší specifikace počtu požadovaných odpružených sedadel. Vozidlo mělo být plně funkční a splňovat veškeré podmínky stanovené právními předpisy platnými pro provoz vozidel na území ČR i EU. Žalovaná se zavázala dodat vozidlo nejpozději do 145 kalendářních dnů od uzavření smlouvy. Pro případ nesplnění termínu řádného a kompletního dodání vozidla byla mezi stranami ujednána smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,02 % z kupní ceny za každý i započatý den prodlení. V preambuli smlouvy bylo zmíněno, že žalobkyně je dodavatelem, který vyhrál veřejnou zakázku zadanou odběratelem, a že žalobkyně odběratele seznámila se skutečností, že žalovaná je jejím subdodavatelem v rámci veřejné zakázky.

Po uzavření kupní smlouvy č. 2 sdělila žalovaná žalobkyni přípisem ze dne 21. 2. 2017, že si u ní původně objednala vůz s třímístnou kabinou, seřiditelným sedadlem řidiče, odpruženými sedadly a dalšími technickými parametry, posléze objednávku specifikovala tak, že všechna tři sedadla v kabině mají být odpružená. K tomuto následnému požadavku uvedla, že takové vozidlo není možné dodat. Technické parametry požadovaných sedadel nejsou slučitelné s dalšími parametry a nelze docílit jejich schválení pro provoz na silničních komunikacích.

Podle osvědčení o schválení technické způsobilosti vozidla č. 9528 (pracovní stroj samojízdný, nosič výměnných nástaveb tovární značka ZEBRA) mohou být v kabině vozidla umístěna až tři sedadla, přičemž odpružená mohou být pouze dvě.

Odběratel od kupní smlouvy č. 1 odstoupil ke dni 28. 8. 2017 a uplatnil právo na zaplacení sjednaných smluvních pokut, protože žalobkyně požadované vozidlo včas nedodala.

Žalobkyně dne 16. 9. 2020 vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty za pozdní dodání předmětu koupě do 7 dnů ode dne doručení výzvy. Zástupce žalované nárok žalobkyně odmítl.

4. Za nesprávnou shledal odvolací soud též argumentaci žalované, že kupní smlouva č. 2 zanikla ve smyslu § 1727 o. z. v důsledku odstoupení odběratele od kupní smlouvy č. 1. Ač mezi oběma kupními smlouvami byla zřejmá souvislost, nebylo plnění podle jedné závislé na plnění druhé. Žalobkyně totiž byla oprávněna dodat odběrateli vozidlo splňující dané parametry, i kdyby jej opatřila od jiného subjektu než od žalované.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Vyslovila přesvědčení, že odvolací soud se od judikatury označené žalovanou neodchýlil a že otázku týkající se nemožnosti plnění žalovaná neformulovala. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dodala, že žalobou přiznaný nárok postoupila na třetí osobu, která není předlužena a nemá žádné splatné dluhy.1.

6. Podle žalované se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2575/2018, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při posouzení závislosti smluv, a to kupních smluv č. 1 a 2 (dále jen „otázka první“). Prosazuje názor, že jde o závislé smlouvy ve smyslu § 1727 o. z. Odvolacímu soudu žalovaná rovněž vytýká, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, učinil skutkové zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování (dále jen „otázka druhá“), pokud nesprávně přijal neurčitý a neprokázaný závěr o notoricky známém faktu výskytu vozidel se třemi odpruženými sedadly na pozemních komunikacích v České republice, přičemž nešlo o notorietu.1.

2. Žalovaná též tvrdí, že se odvolací soud při posouzení platnosti kupní smlouvy č. 2 odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021) ve vztahu k výkladu právního jednání (dále jen „otázka třetí“). Namítá též, že odvolací soud při zopakování důkazu kupní smlouvou č. 2 učinil nesprávný skutkový závěr, přičemž také nesprávně dovodil, že vůle žalované nemohla směřovat k dodání vozidla pouze se dvěma odpruženými sedadly. Připomíná průběh uzavření smlouvy č. 1, jak jej rekapituloval ve svém rozsudku soud prvního stupně. Zdůrazňuje své sdělení ze dne 9. 9. 2016, že lze dodat vozidlo „s oběma odpruženými sedadly“, skutečnost, že na další dotaz odběratele odpovídala sama žalobkyně, a neprokázání znalosti žalované o obsahu kupní smlouvy č. 1 před uzavřením kupní smlouvy č. 2. V této souvislosti s odkazem na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000 opětovně namítá, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a při hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti se odchýlil od zmíněného rozhodnutí (dále jen „otázka čtvrtá“).

3. Podle žalované odvolací soud nesprávně řešil také otázku počáteční nemožnosti plnění, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena (dále jen „otázka pátá“). Prezentuje názor, že je nutno počáteční nemožnost plnění vždy vztahovat ke konkrétnímu právnímu jednání. Z hlediska trvalosti počáteční nemožnost plnění bude limitovaná splatností dluhu a z hlediska objektivnosti nestačí, že obecně lze plnit, nýbrž je třeba vždy vzít v potaz další skutečnosti (např. lhůtu plnění nebo shodnost předmětu plnění s předmětem dodávky). V posuzované věci šlo podle ní o to, zda bylo objektivně možné (v případě tří odpružených sedadel) upravit technické a výrobní procesy tak, aby žalovaná dodala předmět koupě se všemi žalobkyní vymíněnými vlastnostmi ve lhůtě podle kupní smlouvy a/nebo o to, zda bylo objektivně možné realizovat homologační a schvalovací proces pro provoz vozidla se třemi odpruženými sedadly na pozemních komunikacích, aby byly splněny všechny podmínky kupní smlouvy. V tomto kontextu žalovaná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, uvádí, že odvolací soud byl povinen zopakovat důkazy, aby mohl uzavřít, že nemožnost výroby vozidla nebyla prokázána, což neučinil.

4. Žalovaná má dovolání za přípustné též z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015) při řešení procesní otázky tím, že se nevypořádal s jejími námitkami (dále jen „otázka šestá“), konkrétně, že námitku výkonu práva žalobkyně na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy posoudil jako obecně formulovanou, a že námitkou nesplnění oznamovací povinnosti podle § 2902 o. z. se nezabýval vůbec.

III. Přípustnost dovolání

2. Nejvyšší soud již opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).

3. Uvedenému požadavku žalovaná nedostála při formulaci páté otázky. Dovolacímu soudu (stejně tak žalobkyni s ohledem na obsah jejího vyjádření) taková otázka není zřejmá ani z argumentace obsažené v části C dovolání, z níž je pouze patrné, že by mělo jít o problematiku „počátečního nemožného plnění“. Jakou konkrétní neřešenou právní otázku v jejím rámci však žalovaná požaduje vyřešit dovolacím soudem, se z obsahu dovolání jasně a srozumitelně nepodává. Pro úplnost se sluší dodat, že odvolací soud dospěl k závěru, že povinností žalované nebylo vozidlo vyrobit, ale pouze dodat (viz odstavec 35 napadeného rozhodnutí). Pokud žalovaná v části C dovolání namítá, že v posuzované věci šlo o to, „zda bylo objektivně možné (v případě tří odpružených sedadel) upravit technické a výrobní procesy tak, aby žalovaná dodala předmět koupě se všemi žalobcem vymíněnými vlastnostmi ve lhůtě podle kupní smlouvy, tj. do 145 dní a/nebo o to, zda bylo objektivně možné realizovat homologační a schvalovací proces pro provoz vozidla (se třemi odpruženými sedadly) na pozemních komunikacích, aby byly splněny všechny podmínky kupní smlouvy, tj. do 145 dní“, tato její argumentace se míjí s povinností plnit (dodat vozidlo, ne vyrobit), ke které se žalovaná zavázala (podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu). Spočívala-li smluvní povinnost v pouhém dodání vozidla, nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem významné zabývat se realizovatelností úpravy technických a výrobních procesů nebo homologačních a schvalovacích procesů.

4. Prostřednictvím otázky šesté žalovaná ve skutečností namítá vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a nevypořádání se s jejími námitkami, což ostatně vyplývá i z citace rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které v dovolání odkázala. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tvrzení žalované o údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by tak splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže.

5. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky postupu soudu při výkladu právního jednání (kupní smlouvy č. 2), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

6. Při řešení první otázky se odvolací soud neodchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2575/2018, které se týkají § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Tyto závěry se uplatní též v poměrech ustanovení § 1727 o. z. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 92/2023, ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3119/2022, a ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2092/2023). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že obě kupní smlouvy nejsou na sobě závislé ve smyslu § 1727 o. z., který upravuje tzv. dvoustrannou závislost smluv (právě na tento typ závislosti smluv se vztahují závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2575/2018 a výlučně k nesprávnému právnímu posouzení tzv. dvoustranné závislosti smluv – nikoliv případné jednostranné závislosti v § 1727 o. z. neupravené – směřovala též dovolací argumentace žalované), neboť kupní smlouva č. 1 mohla být splněna i subdodávkou od jiného subjektu, tj. že žalobkyně mohla dodat odběrateli i vozidlo od jiného subjektu než od žalované, nelze tomuto právnímu posouzení z hlediska závěrů o dvoustranné závislosti smluv obsažených v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2575/2018 ničeho vytknout. První otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže. 1.

IV. Důvodnost dovolání

6. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání rozhodnuto v přiměřené době, dovolání bylo shledáno důvodným a napadené rozhodnutí bylo zrušeno, stal se návrh na odklad jeho vykonatelnosti bezpředmětným. Dovolací soud proto již samostatně o něm nerozhodoval.

2. Pro nedostatek relevance se proto neprosadí námitka žalované, že odvolací soud pominul její tvrzení „o splnění preventivní povinnosti podle § 2902 o. z.,“ neboť citované ustanovení nemělo k projednávané věci vztah. Oznámí-li dlužník věřiteli, že nesplní smluvní povinnost, pak ve smyslu § 2902 o. z. neodpovídá za škodu, které mohl věřitel díky takovému oznámení předejít. Tato skutečnost ale nemá žádný vliv na povinnost uhradit smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení s povinností plnit, o kterou šlo v projednávané věci.

3. Odvolací soud však řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud opřel svůj závěr o tom, že předmětem smlouvy nebylo poskytnutí objektivně nemožného plnění o údajně obecně známou skutečnost, tzv. notorietu, že v České republice se vyskytuje řada obdobných vozidel se třemi odpruženými sedadly v kabině řidiče, aniž účastníkům umožnil argumentovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu, není správný, a nabídnout důkaz, že taková skutečnost se má jinak. Takový postup neodpovídá řádné aplikaci § 121 o. s. ř. Též v případě obecně známé skutečnosti, jež se neprokazuje, je nutné, aby účastníci řízení byli se skutečností, kterou soud považuje za notorietu, v řízení seznámeni a aby se k ní mohli vyjádřit či případně předložit důkaz ji vyvracející, neboť i obecná známost dané skutečnosti nemusí být zcela nepochybná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, a ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019).

4. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

7. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2024 Mgr. Jiří Němec předseda senátu