29 Cdo 2037/2023

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, proti žalované JUDr. Ludmile Hlaváčkové, se sídlem v Boršicích 428, PSČ 687 09, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Výrobně obchodní družstvo Blatnice, družstvo – v likvidaci, se sídlem v Blatnici pod Svatým Antonínkem 855, PSČ 696 71, identifikační číslo osoby 60709979, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 Cm 2/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2022, č. j. 6 Cmo 4/2021-194, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 300 Kč.

[1] Konkursní soud usnesením ze dne 12. března 2001, č. j. 46 K 122/2000-463, prohlásil konkurs na majetek úpadce.

[2] Dovolatel přihlásil do konkursního řízení úpadce pohledávky, které žalovaná popřela na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 8. dubna 2014; žalobu podanou dne 22. května 2014 konkursní soud zamítl pro předčasnost rozsudkem ze dne 8. března 2018, č. j. 4 Cm 23/2014-55.

[3] Žalovaná (opětovně) popřela pohledávky žalobce na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 2. dubna 2019 co do pravosti a výše v částce 1 271 896,60 Kč (pohledávky první třídy) a 188 137 Kč (pohledávky za podstatou); pohledávky žalobce byly zjištěny ve výši 55 440,20 Kč.

[4] Vyrozumění o popření nevykonatelných pohledávek ze dne 8. dubna 2019 obsahující poučení o možnosti podat žalobu o určení pravosti sporných pohledávek (včetně poučení o lhůtě k podání žaloby) bylo dovolateli doručeno dne 23. dubna 2019.

[5] Dovolatel podal dne 10. května 2019 žalobu o určení pravosti pohledávek, kterou zaslal z datové schránky společnosti Saletta s. r. o., jíž je jednatelem.

[6] Usnesením ze dne 15. srpna 2019, č. j. 71 Cm 1/2019-28, konkursní soud rozhodl o vrácení soudního poplatku (ve výši 5 000 Kč) dovolateli, neboť (jak uvedl v odůvodnění usnesení) k žalobě nepřihlédl, protože ji dovolatel podal prostřednictvím datové schránky jiné osoby (a žaloba nebyla opatřena jeho uznávaným elektronickým podpisem a ani nebyla do tří dnů doplněna o originál, případně o písemné podání shodného znění). K odvolání dovolatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. února 2020, č. j. 10 Cmo 1/2020-42, rozhodnutí konkursního soudu potvrdil. Usnesením Ústavního soudu ze dne 23. července 2020, sp. zn. III. ÚS 1827/20, byla odmítnuta ústavní stížnost dovolatele.

[7] Dovolatel podal dne 2. září 2019 novou žalobu na určení pravosti přihlášených pohledávek, která je projednávána v této věci.

8. Žalovaná ve vyjádření navrhuje, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). V době od 1. července 2009 jsou však v konkursním a vyrovnávacím řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání a ve sporech takovým řízením vyvolaných použitelná ustanovení občanského soudního řádu o doručování písemností a předvolávání k soudu (včetně nového důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) ve znění aktuálním. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněný pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).

10. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, jež pro projednávanou věc není rozhodné; svou dovolací argumentaci tedy nestaví na kritériu zásadního právního významu. Nejvyšší soud však – bez ohledu na dovolatelem nesprávně vymezovanou přípustnost dovolání – posoudil dovolání podle jeho obsahu i z pohledu § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007.

11. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“; v té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil výrok konkursního soudu o nákladech řízení, jakož i ohledně druhého výroku o nákladech odvolacího řízení, je však dovolání (objektivně) nepřípustné, neboť v této části nejde o rozhodnutí ve věci samé (§ 237 o. s. ř.) a nejde ani o rozhodnutí, u něhož by byla přípustnost dovolání založena jinak (§ 238, § 238a a § 239 o. s. ř.).

12. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

13. Oba soudy vyšly při svém rozhodování z toho, že:

14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že lhůta k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup podle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Soud, který ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu zjistí, že žaloba byla podána opožděně, žalobu zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, uveřejněný pod číslem 44/2002 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 44/2002“).

15. Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že byl-li z datové schránky toho, kdo činí úkon, nebo jeho právního zástupce odeslán do datové schránky soudu elektronický dokument, který obsahuje podání ve věci samé, považuje se za řádně podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, i když takové podání neobsahuje uznávaný elektronický podpis. Proto již není třeba vyžadovat doplnění takto učiněného podání předložením jeho originálu v listinné formě podle § 42 odst. 2 o. s. ř. (viz § 42 odst. 3 o. s. ř.). Nepovažuje-li se z určitých důvodů elektronický dokument v podobě datové zprávy za podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb. (např. byl-li odeslán z cizí datové schránky), musí být – z hlediska požadavků ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. – opatřen uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 odst. 1 a 2 zák. č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce) jednající fyzické osoby elektronický dokument v podobě datové zprávy obsahující podání. K tomu srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 1/2017“).

16. Posledně uvedené závěry byly v obecné rovině opakovaně shledány ústavně konformními; Ústavní soud např. v nálezu ze dne 29. září 2022, sp. zn. I. ÚS 2583/21, uvedl, že není odepřením přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neprojedná-li soud podání zaslané z datové schránky advokátní kanceláře bez připojení uznávaného elektronického podpisu zastupujícího advokáta (které nebylo v zákonné lhůtě doplněno předložením originálů písemností), byť by i byl jejím (třeba i jediným) společníkem a jednatelem.

17. Rozhodnutí odvolacího soudu o opožděnosti žaloby tak je zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou zejména R 44/2002 a R 1/2017). Poukaz dovolatele na „předchozí řízení“ neobstojí již kvůli tomu, že podle odkazované judikatury takové řízení nebylo řádně zahájeno (k předchozí žalobě dovolatele ze dne 10. května 2019 soudy správně nepřihlížely).

18. Argumentace dovolatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2373/21 (jenž při aplikaci procesních pravidel varuje před přehnaným formalismem zasahujícím do zásad spravedlivého procesu) není přiléhavá, neboť i tento nález v obecné rovině nezpochybňuje věcnou správnost stanoviska R 1/2017 (srov. větu první bodu 27. nálezu), avšak s ohledem na „specifické okolnosti přezkoumávaného případu“ považoval v jím zkoumané věci za ústavně nekonformní další procesní postup soudů (srov. zejména bod 29. a násl. nálezu). Skutečnost, že v dané věci o takové specifické okolnosti nejde, vyplývá i z odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 1827/20, v němž Ústavní soud výslovně konstatoval, že „výklad a použití § 42 odst. 2 a 3 o. s. ř. provedený obecnými soudy“ (ve věci vedené u konkursního soudu pod sp. zn. 71 Cm 1/2019) „nelze považovat za přepjatý formalismus, natož za ústavně nesouladný výklad, respektive protiústavní použití zákona“.

19. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Na dovolací řízení v tomto ohledu nemá vliv skutečnost, že konkursní soud usnesením ze dne 9. srpna 2024, č. j. (54, 28) 46 K 122/2000-1777, zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení (další vedení incidenčního sporu by ostatně s ohledem na důvody stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněného pod číslem 74/2007 Sb. rozh. obč., nebylo po právní moci usnesení o zrušení konkursu možné pro nedostatek podmínek řízení).

20. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě u nezastoupené žalované sestávají toliko z paušální náhrady hotových výdajů (za podané vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 25. 9. 2024 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu