29 Cdo 3570/2023

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce „Julie Vachtová spol. s r. o., obchodní, zprostředkovatelský a poradenský podnik“, se sídlem v Jiříkově, Teplická 979/6, PSČ 407 53, identifikační číslo osoby 43224636, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 127/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 70 Co 317/2022-165, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, bod IV. písm. d/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 58/2011“), a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněného pod číslem 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

[2] V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. presumuje. Ani uvedené nicméně nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov například bod IV. písm. d/ R 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, uveřejněný pod číslem 52/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[3] Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Srov. v této souvislosti dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024.

[4] Při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro účastníka řízení v postavení věřitele úpadce, je přitom nutné vyjít především z povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 132/2012“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013]. Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018).

[5] V poměrech konkursních řízení totiž obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016).

6. K námitkám žalovaného odvolací soud poté dodal, že (i) „vysoká složitost“ konkursního řízení byla již dostatečně zohledněna ve snížení základní částky náhrady, (ii) přestože „maximum úkonů v konkursním řízení činí správce konkursní podstaty, stále se jedná o soudní řízení, které plně podléhá kontrole a rozhodování konkursního soudu“ jako orgánu veřejné moci, a (iii) žalovaným namítané jednání žalobce, ať již bylo či nebylo v souladu s právem, nezpůsobilo (nebylo způsobilé) prodloužit celkovou délku přezkoumávaného řízení, neboť bylo činěno souběžně se sporem (nejdelším ze všech incidenčních sporů) o vypořádání společného jmění manželů.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o tyto otázky:

8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Dovolatel konkrétně namítá, že s ohledem na „specifikum konkursního řízení“ mělo předmětné řízení pro žalobce jednoznačně význam nikoliv běžný, nýbrž snížený, a „částka přiznaného zadostiučinění žalobci by měla být odlišná“, když žalobce v přezkoumávaném řízení „(i) vyvíjel na správce konkursní podstaty a soud soustavný tlak, (ii) opakovaně se snažil svou procesní aktivitou ovlivnit řízení a způsob zpeněžování majetku úpadce, resp. tento nabýt pro sebe, (iii) byl po určitou dobu členem věřitelského orgánu, a (iv) v rozporu s rozhodnutím soudu neplnil na pohledávku úpadce ve výši 764.700 Kč za jeho osobou (a to ani v exekučním řízení), což vyústilo ve zpeněžení uvedené pohledávky“.

10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. K otázce č. [1]

11. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k otázce významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ustálena v závěrech, podle nichž:

12. Odvolací soud přitom v projednávané věci posoudil kritérium významu řízení pro poškozeného v souladu s výše formulovanými judikaturními závěry; důvod k jejich změně pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání. K otázce č. [2]

13. Dovolatel soustřeďuje dovolací argumentaci výlučně k řešení otázky, zda měl soud při rozhodování o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout též k jednání žalobce v konkursním řízení, kterým (žalobce) „přispěl k průtahům v řízení“. Potud ovšem dovolatel přehlíží, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) ve vztahu k uvedené argumentaci dospěl k závěru, že „namítané jednání žalobce, ať již bylo či nebylo v souladu s právem, nezpůsobilo (nebylo způsobilé) prodloužit celkovou délku přezkoumávaného řízení, neboť bylo činěno souběžně se sporem (nejdelším ze všech incidenčních sporů) o vypořádání společného jmění manželů“. Správnost tohoto právního závěru odvolacího soudu dovolatel nijak nezpochybnil (dovolání se proti tomuto závěru argumentačně žádným konkrétním způsobem nevymezuje).

14. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

15. Lze tudíž uzavřít, že v poměrech dané věci nemá smysl připustit dovolání pro řešení dovolatelem předestřené otázky, když ani její zodpovězení není způsobilé nikterak zvrátit dovolatelem nezpochybněný úsudek odvolacího soudu, že namítané jednání žalobce neprodloužilo celkovou délku přezkoumávaného řízení, tudíž pro účely stanovení přiměřeného zadostiučinění k (tvrzenému) jednání žalobce nebylo třeba přihlížet.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.

17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu