29 Cdo 3736/2021- I.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Mgr. Milana Chytila, advokáta, se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1963/6, PSČ 602 00, jako správce konkursní podstaty úpadce ICOM a. s., identifikační číslo osoby 49454676, zastoupeného Mgr. Ing. Lucií Türkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1963/6, PSČ 602 00, proti žalovanému JUDr. Janu Nekolovi, advokátovi, se sídlem v Praze, U Rustonky 714/1, PSČ 186 00, zastoupenému Mgr. Janou Vlkovou, advokátkou, se sídlem Praze, U Rustonky 714/1, PSČ 186 00, o zaplacení částky 132.389 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 131/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021, č. j. 53 Co 188/2021-97, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021, č. j. 53 Co 188/2021-97, se mění takto:

1/ Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2021, č. j. 12 C 131/2019-50, se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 132.389 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 105.270 Kč za dobu od 3. října 2019 do zaplacení a z částky 27.119 Kč za dobu od 15. listopadu 2019 do zaplacení.

2/ Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 63.538,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.131,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.

(zkrácená verze písemného vyhotovení rozsudku)

[1] zaplaceného soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 6.620 Kč,

[2] odměny advokátky za 7 úkonů právní služby ve výši 7 x 6.420 Kč, celkem 44.940 Kč,

[3] paušální náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 7 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 2.100 Kč,

[4] náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 9.878,40 Kč,

[5] účast u jednání před soudem prvního stupně dne 23. února 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu),

[6] odvolání proti rozsudku ze dne 13. dubna 2021 (§ 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu)

[7] účast u jednání před odvolacím soudem dne 15. července 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu).

8. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalovaný by za škodu neodpovídal, kdyby v řízení prokázal, že svého klienta (úpadce) předem řádně poučil o rizicích spojených s podáním odvolání, případně s pokračováním vedení řízení o intervenční žalobě. Žalovaný však liberační důvod netvrdil ani neprokazoval, toliko odkázal na povinnost mlčenlivosti, kterou je jako advokát vůči svému klientovi vázán.

9. Konečně k otázce aktivní legitimace žalobce k vymáhání pohledávky z titulu náhrady škody způsobené vadným výkonem advokacie úpadci soud prvního stupně uvedl, že tuto pohledávku může vymáhat pouze osoba s dispozičním oprávněním, kterou je podle § 14a a § 27 odst. 4 ZKV právě žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce.

10. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2021, č. j. 53 Co 188/2021-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil též s jeho právním závěrem, podle kterého žalovaný jako advokát úpadce ve dvou předmětných sporech prosazoval jeho práva způsobem, který nemohl vést k jinému výsledku než k neúspěchu klienta „nutně“ spojenému s uložením nákladových povinností, čehož si jako odborník měl být vědom. V řízení tak byly prokázány předpoklady odpovědnosti žalovaného za takto vzniklé dluhy úpadce, tj. porušení povinnosti žalovaného, vznik škody v podobě dluhů a to, že tyto skutečnosti spolu souvisejí.

12. Odkazuje na § 3079 odst. 1 a § 2952 o. z. dále zdůraznil, že jelikož předmětem řízení bylo posouzení odpovědnosti advokáta za porušení zákonem vymezených povinností vůči klientovi, které plnil (měl plnit) prokazatelně po 1. lednu 2014, není jediného důvodu „neakceptovat“ ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a otázku vzniku škody neposuzovat podle nové právní úpravy. Škoda tak podle názoru odvolacího soudu vznikla již právní mocí rozhodnutí, jimiž byla úpadci uložena povinnost nahradit náklady řízení dalším procesním subjektům. K odvolací argumentaci žalovaného v této souvislosti uvedl, že se zcela míjí s podstatou vedeného sporu, ve kterém jde o posouzení otázky, zda žalovaný odpovídá za to, že v důsledku jeho advokátní činnosti byla úpadci jako jeho klientovi uložena povinnost k náhradě nákladů řízení jinému účastníku. Podstatou zde vedeného řízení není charakter dluhů úpadce.

13. Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady žalovaného ohledně absence aktivní věcné legitimace žalobce. Poukazuje na § 14 odst. 1 písm. a/ a § 27 odst. 4 ZKV, jakož i na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011, uzavřel, že za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce je k vymáhání pohledávek úpadce (lhostejno, zda taková pohledávka vznikla až v průběhu konkursu) aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty úpadce.

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá.

15. Za dovolacím soudem dosud neřešenou má dovolatel otázku, „zda správce konkursní podstaty je aktivně legitimován vymáhat náhradu škody, která vznikla po prohlášení konkursu ve formě dluhu na jiném majetku úpadce než na majetku, který je součástí konkursní podstaty daného úpadce, a to v důsledku právního jednání úpadce (nikoli správce konkursní podstaty) učiněného po prohlášení konkursu“. Jinými slovy, zda mezi pohledávky, jež je správce konkursní podstaty dle § 27 odst. 4 ZKV oprávněn vymáhat ve prospěch konkursní podstaty, patří peněžité pohledávky, jejichž důvod vzniku nesouvisí se jměním konkursní podstaty úpadce a jejichž důvod vzniku je vůči věřitelům ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV neúčinný.

16. Dovolatel má za to, že konkursní podstatě nevznikla škoda v podobě dluhu (§ 2952 o. z.) a nemohla jí tak vzniknout ani pohledávka na náhradu takové škody. Podrobuje kritice postup soudů nižších stupňů, které se odmítly zabývat povahou vymáhané pohledávky z titulu náhrady škody. Kdyby se jí zabývaly, musely by dle dovolatele dospět k závěru, že nejde o pohledávku, kterou by mohl správce konkursní podstaty vymáhat dle § 27 odst. 4 ZKV, a není tak v daném sporu aktivně věcně legitimován.

17. V daných souvislostech dále poukazuje na zásadu ochrany věřitelů před zkracujícím právním jednání úpadce a na zásadu poměrného uspokojování přihlášených pohledávek a dovozuje, že i z důvodu nutnosti chránit věřitele nemůže být součástí „jmění konkursní podstaty“ dluh, který vznikl úpadci v důsledku povinnosti uhradit náklady soudního řízení, které inicioval sám úpadce. Zdůrazňuje, že pohledávka J. Z. vůči úpadci není pohledávkou za podstatou dle § 31 odst. 2 ZKV, jelikož výčet obsažený v tomto ustanovení, je výčtem taxativním.

18. Dovolatel rovněž připomíná, že byl v řízení stále vázán povinností mlčenlivosti vůči úpadci jakožto klientu a povinnosti mlčenlivosti nebyl dosud zproštěn. Ke zproštění mlčenlivosti K. F. (jež je založeno ve spise) nelze přihlížet vzhledem k tomu, že tato osoba nebyla nikdy platně jmenovaným statutárním orgánem úpadce. Dovolatel se domnívá, že se na něj nevztahuje žádná z výjimek prolomení povinnosti mlčenlivosti zakotvených v § 21 odst. 4 a 6 zákona o advokacii. V tomto řízení vystupuje jako žalobce správce konkursní podstaty, a nikoliv úpadce; nejde tak o spor mezi advokátem a klientem. Opačný závěr by se podle dovolatele příčil ustálené soudní judikatuře (v dovolání blíže specifikované), jež striktně rozlišuje postavení úpadce a postavení správce konkursní podstaty. Předmětné řízení není trestním řízení, v němž by (při splnění dalších podmínek) mohla být prolomena mlčenlivost.

19. Za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu pak má dovolatel řešení dalších otázek (na nichž rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá) souvisejících s určením okamžiku vzniku škody a přetržením (či absencí) příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. K okamžiku vzniku škody dovolatel uvádí, že tato musela vzniknout až úhradou příslušných částek z konkursní podstaty, neboť až v tomto okamžiku se snížil majetek konkursní podstaty, do té doby se na jmění konkursní podstaty ničeho nezměnilo, a to ani tím, že by se zvýšily její dluhy. Vzhledem k tomu, že škoda nespočívá ve vzniku dluhů, ale až v úhradě příslušných částek z konkursní podstaty a ke škodě tak došlo až okamžikem úhrady těchto částek, není v posuzovaném případě dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného spočívajícím v zastupování úpadce a vznikem škody na konkursní podstatě. Pokyn k vyplacení předmětných částek z konkursní podstaty přitom udělil (podle přesvědčení dovolatele nezákonně) konkursní soud.

20. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby ho jako nedůvodné zamítl, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Zdůrazňuje, že škoda nevznikla na nějakém „jiném majetku“, který by nebyl součástí konkursní podstaty, ale vznikla přímo úpadci. K jejímu vymáhání je podle § 14a odst. 1 a § 27 odst. 4 ZKV oprávněn (a povinen) správce konkursní podstaty, který ostatně také tyto pohledávky na náhradu škody zahrnul k pokynu konkursního soudu do soupisu majetku konkursní podstaty.

21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

23. V projednávané věci mohlo být dovolání žalovaného přípustné jen podle § 237 o. s. ř. Nutno zdůraznit, že vzhledem k závěrům rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, se při posuzování přípustnosti dovolání podaného v dané věci neuplatní ani omezení plynoucí z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

24. Dovolání nečiní přípustným řešení dovolatelem předestřené otázky související s výkladem ustanovení § 2952 o. z., když potud je právní posouzení věci soudy obou stupňů (co do závěru, že v poměrech dané věci mohla vzniknout úpadci škoda již v okamžiku, kdy mu byla v označených soudních sporech pravomocně uložena povinnost k náhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku) souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.

25. V době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí totiž Nejvyšší soud vyložil, že právní úprava občanského zákoníku účinná od 1. 1. 2014 obsahuje v § 2952 větě druhé výslovné pravidlo, dle kterého platí, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Nejsou tak nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Ustanovení § 2952 o. z. představuje výrazný odklon od dosud zastávaného pojetí, že skutečná škoda, odvíjí-li se od povinnosti poškozeného poskytnout třetí osobě plnění v důsledku škodního jednání škůdce, vzniká až okamžikem, kdy je plnění skutečně poskytnuto a majetkový stav poškozeného se tím sníží. Nyní ovšem zákon výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu, tedy že tato podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněného pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněného pod číslem 87/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Dovolání Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky aktivní legitimace žalobce (jako správce konkursní podstaty úpadce) k vymáhání náhrady škody, jež měla vzniknout úpadci po prohlášení konkursu na jeho majetek (nikoli řádným výkonem advokacie žalovaným při zastupování úpadce v probíhajících soudních řízeních). Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud v daných poměrech nezodpovězenou.

27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

28. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy zejména zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

29. Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV se podává, že prohlášení konkursu má (mimo jiné) ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,

Podle § 14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.

Dle § 27 odst. 4 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty, ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí.

30. V obecné rovině Nejvyšší soud nejprve připomíná, že věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li žalobce účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Současně platí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.

32. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, a rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

33. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Tak například nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněné pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (úpadcem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). K tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009.

34. V poměrech projednávané věci správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené žalovaným tím, že ve dvou (výše označených) soudních řízeních činil jako zástupce (advokát) za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci (v těchto řízeních) uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku.

35. Oproti mínění soudů obou stupňů však v takovém případě nejde o pohledávku, jež by se týkala majetku konkursní podstaty úpadce, nýbrž o jeho osobní pohledávku, vzniklou v souvislosti s vedením označených soudních sporů. Nelze přehlížet, že i v průběhu konkursního řízení úpadce vstupuje do dalších hmotněprávních či procesních vztahů, v nichž mu mohou vznikat také další závazky. Vznikla-li úpadci ve sporu, v němž sám vystupoval jako účastník řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku (dovedeno ad absurdum) znamenal, že úpadce vedením zbytečných řízení či podáváním zjevně bezúspěšných opravných prostředků v řízeních, v nichž je účastníkem, mohl bezdůvodně „škodit“ konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadce, pak i případná pohledávka na náhradu škody, způsobené úpadci v souvislosti se vznikem tohoto závazku, by byla „jen“ osobní pohledávkou úpadce. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž sám úpadce.

36. To, že správce konkursní podstaty zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi (v označených sporech) přiznanou náhradu nákladů řízení, není pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné. Správce konkursní podstaty tím (lhostejno zda z vlastního rozhodnutí, nebo na základě pokynu konkursního soudu vydaného při výkonu své dohlédací činnosti) poskytl plnění na osobní závazek úpadce. Tato okolnost však nic nemění na závěru, že k vymáhání náhrady škody, jež měla úpadci v souvislosti se vznikem jeho osobního závazku vzniknout, není legitimován správce konkursní podstaty (jinak řečeno, jen kvůli tomu na správce konkursní podstaty nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadce).

37. Právní posouzení věci soudy obou stupňů je z výše uvedených důvodů nesprávné. Vzhledem k tomu, že dovolání je opodstatněné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobu zamítl (zabývat se dalšími v dovolání předestřenými otázkami považoval Nejvyšší soud v situaci, kdy shledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, za nadbytečné, neboť jejich posouzení nemohlo na výsledku daného sporu nic změnit).

38. Tento procesní postup Nejvyšší soud zvolil s přihlédnutím k tomu, že při jednoznačném právním posouzení by bylo ryzím formalismem rušit napadené rozhodnutí se závazným právním názorem, aby odvolací soud v dalším řízení sám rozhodl v tom duchu, že žalobu zamítne; uvedené by vedlo jen k dalšímu prodlužování řízení a zatěžování účastníků dále vznikajícími náklady řízení. K tomu, že z ústavněprávního hlediska není – s výjimkou řízení v trestních věcech – jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové (natož vícestupňové) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou. Rozhodnutí ani nemůže být hodnoceno jako překvapivé, neboť při nezměněném skutkovém stavu byla otázka aktivní věcné legitimace žalobce zkoumána soudem prvního stupně, odvolacím soudem a je i podstatou dovolacích námitek, přičemž žalobce využil možnosti vyjádřit se k dovolání (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je odůvodněn § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení plně úspěšný a má tak nárok na náhradu účelně vyložených nákladů řízení včetně odměny jeho zástupkyně z řad advokátů a hotových výdajů a náhrad advokátky, která je plátkyní daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).

40. Advokátka žalovaného v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem učinila celkem 7 úkonů právní služby, a to:

41. Tarifní hodnotou je ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu částka 132.389 Kč, sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby je podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu částka 6.420 Kč. Účelně vynaložené náklady žalovaného tak sestávají z:

42. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů 63.538,40 Kč.

43. Výrok o nákladech řízení před dovolacím soudem je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel byl v řízení plně úspěšný a má tak nárok na náhradu účelně vyložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolací řízení ve výši 14.000 Kč, z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (podání dovolání ze dne 25. října 2021) ve výši 6.420 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.411,20 Kč) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 22.131,20 Kč.

44. Obecná třídenní lhůta k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku a místo plnění k rukám zástupkyně žalovaného byly určeny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 30. 5. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu