29 ICdo 139/2023

KSPH 60 INS 17611/2016 77 ICm 544/2021 29 ICdo 139/2023-130

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka GSUS absolutní čistota a. s., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 544/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GSUS absolutní čistota a. s., se sídlem v Rudné, Příčná 726/20, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 24666238, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 17611/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 77 ICm 544/2021, 102 VSPH 867/2022-106 (KSPH 60 INS 17611/2016), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

[1] Okolnosti svědčící o tom, z jakých důvodů se dlužník ocitl v úpadku, resp. čí je to vina, a zda měla žalovaná povědomost o hospodářské situaci dlužníka (jeho závazcích a účetnictví) v době uzavření kupní smlouvy, nebo jaký byl její úmysl a úmysl dlužníka při uzavírání kupní smlouvy, nejsou pro rozhodnutí v dané věci – kdy odporované právní jednání posoudil insolvenční soud (správně) podle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona – podstatné. Rozhodné je pouze to, zda byl dlužník v okamžiku uzavření kupní smlouvy v úpadku a zda šlo o závazek bez přiměřeného protiplnění pro dlužníka.

[2] Žalovaná přes poučení poskytnuté jí insolvenčním soudem (srov. č. l. 48) nedoložila (ani nenavrhla k provedení) žádný důkaz k prokázání svého tvrzení, že hodnota osobního automobilu byla podstatně nižší než u jiných ojetých aut obdobného typu, resp. že sjednaná výše kupní ceny v kupní smlouvě byla adekvátní. Své stanovisko žalovaná hájila pouze svými názory na to, jak by cena vozu měla být stanovována, a spekulacemi o tom, jaké případné okolnosti by v teoretické rovině mohly mít vliv na stanovení ceny vozu. Přitom však netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, jež by svědčily o nikoliv standardní kvalitě předmětného vozu, odpovídající běžnému opotřebení při daném nájezdu a stáří, které by mohly sjednanou nízkou kupní cenu vozidla opodstatňovat. Tvrzení o tom, že vozidlo bylo používáno jako pracovní a k takovým vozům se uživatelé obvykle chovají hůře než soukromí majitelé, nebo o tom, že vozy, se kterými se moc nejezdí, stárnou obecně rychleji než auta používaná, za takové relevantní tvrzení odvolací soud nepovažoval.

3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům insolvenčního soudu a k odvolací argumentaci žalované dodal následující:

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.

6. Dovolatelka konkrétně namítá, že „v řízení nebylo prokázáno, že kupní cena ve výši 27.830 Kč představovala zjevně nepřiměřeně nízké protiplnění za osobní automobil dlužníka“. Uvádí, že „žalobce žádné relevantní důkazy v tomto směru nedoložil“, a k inzerátům předloženým v řízení žalobcem namítá, že „z těchto jednoznačně není možné vycházet“, když jde o inzeráty zveřejněné více než 5 let od uzavření kupní smlouvy a ceny zde uvedené jsou dozajista „nadsazené“, neboť zahrnují marži inzerentů (autobazarů) a nebylo ani nijak prokázáno, že by se za tuto (inzerovanou) cenu srovnávaná vozidla skutečně prodala.

7. Má za to, že odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vycházel při určení hodnoty osobního automobilu dlužníka v době uzavření kupní smlouvy nesprávně pouze z roku výroby vozu a stavu jeho tachometru; tj. aniž by „řádně“ zohlednil jeho celkový technický stav. Podle dovolatelky totiž nelze při určování technického stavu vozidla vycházet z protokolů o státní technické kontrole, když z nich není zřejmé, jak konkrétně (v jakém rozsahu a jakým způsobem) byl technický stav vozu zkoumán; přičemž za nevypovídající o technickém stavu vozidla považuje dovolatelka fotodokumentaci nacházející se v přílohách protokolů o státní technické kontrole.

8. Ve vztahu k závěru obou soudů o úpadku dlužníka v době uzavření kupní smlouvy pak dovolatelka uvádí, že soudy by měly tuto skutečnost zkoumat s přihlédnutím k tomu, že dlužník jednal v rozhodné době v dobré víře ve svou daňovou bezdlužnost, a to na základě potvrzení vydaných FÚ. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů neměly při zjišťování úpadku dlužníka přihlížet k dodatečným platebním výměrům FÚ vydaným (až) v roce 2017. K uvedenému dovolatelka zdůrazňuje, že nebýt nezákonných zajišťovacích příkazů, pokračoval by dlužník ve své slibně se rozvíjející podnikatelské činnosti a namítanému úpadku by se zajisté vyhnul. Dovolatelka má proto za to, že tyto okolnosti jsou zcela zásadní pro posouzení dané věci (splnění předpokladů pro vyslovení neúčinnosti odporovaného právního jednání) a při jejich správném zohlednění nelze dojít k závěru, že podmínky pro zjištění úpadku dlužníka byly ke dni uzavření kupní smlouvy splněny.

9. K závěru odvolacího soudu, že žalovaná v řízení nepředložila žádné důkazy k prokázání „svého tvrzení“ o nikoli standardní kvalitě předmětného vozidla, dovolatelka namítá, že důkazní břemeno ohledně prokázání obvyklé ceny osobního automobilu dlužníka ke dni uzavření kupní smlouvy tíží žalobce; ten však tuto skutečnost (dle dovolatelky) v řízení neprokázal.

10. V neposlední řadě dovolatelka (opakovaně) namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že měla povědomost o hospodářské situaci dlužníka (jeho závazcích a účetnictví), nebyl prokázán její (či dlužníkův) úmysl uzavřít kupní smlouvu bez přiměřeného protiplnění (pro dlužníka), ani její či dlužníkův úmysl zkrátit věřitele (dlužníka).

11. Žalobce navrhl dovolání odmítnout.

12. Dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtené v ustanovení § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

13. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.

14. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného).

15. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.

16. Dovolací námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že cena za osobní automobil dlužníka sjednaná v kupní smlouvě byla podstatně nižší než cena obvyklá, proto není – ve smyslu výše řečeného – způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jde o nepřípustnou skutkovou polemikou s (jiným skutkovým) závěrem napadeného rozhodnutí.

17. Nesouhlas dovolatelky se závěrem soudů, že byla prokázána hodnota osobního vozidla dlužníka k okamžiku uzavření kupní smlouvy podstatně vyšší než cena uvedená v kupní smlouvě, ostatně pramení pouze z jiného (dovolatelkou předestíraného) hodnocení provedených důkazů (zejména inzerátů předložených žalobcem v řízení a protokolů o státní technické kontrole předmětného vozidla). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ani tato argumentace tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání.

18. K námitce dovolatelky, že odvolací soud nesprávně zatížil její osobu „důkazním břemenem ohledně prokázání (jejího) tvrzení o nikoli standardní kvalitě osobního automobilu dlužníka“ v době uzavření kupní smlouvy, Nejvyšší soud uvádí, že potud je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž se podává, že ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že ve smyslu § 240 insolvenčního zákona dlužník neobdržel přiměřené protiplnění, tak tíží insolvenčního správce jako žalobce, a břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužník (naopak) obdržel přiměřené protiplnění, přirozeně tíží dovolatelku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněný pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací argumentace zpochybňující závěr odvolacího soudu o úpadku dlužníka v době uzavření kupní smlouvy ve formě předlužení – spočívající na námitce, že „soudy nižších stupňů neměly pro účely zjišťování úpadku dlužníka přihlížet k dodatečným platebním výměrům vydaným FÚ“. Potud totiž dovolatelka přehlíží, že odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) dospěl (mimo jiné) též k závěru, že dlužník byl v době uzavření kupní smlouvy v úpadku (také) ve formě platební neschopnosti. Správnost tohoto právního závěru odvolacího soudu přitom dovolatelka nijak nezpochybnila (dovolání se proti tomuto závěru argumentačně žádným konkrétním způsobem nevymezuje).

20. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. V poměrech dané věci tak nemá smysl připustit dovolání pro řešení výše označené otázky, když případná odpověď na ni není způsobilá zvrátit dovolatelkou nezpochybněný úsudek odvolacího soudu o tom, že dlužník byl v době uzavření kupní smlouvy v úpadku (též) ve formě platební neschopnosti.

22. Konečně, jelikož odvolací soud (výslovně) nezaložil své rozhodnutí na tom, že a/ dovolatelka měla povědomost o hospodářské situaci dlužníka (jeho závazcích a účetnictví), b/ bylo jejím úmyslem uzavřít kupní smlouvu bez přiměřeného protiplnění pro dlužníka, c/ popř. bylo jejím úmyslem a úmyslem dlužníka zkrátit věřitele dlužníka, nezabýval se Nejvyššího soud uvedenými námitkami pro nadbytečnost. Odpovídat na otázky, jejichž řešení se nemůže promítnout ve výsledku dovolacího řízení, jelikož na jejich zodpovězení napadené rozhodnutí nespočívá (a ani spočívat nemá), smysl nemá.

23. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu o bezvýznamnosti těchto otázek pro rozhodnutí dané věci je souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (vyjadřující se k otázce aplikace § 240 insolvenčního zákona) shrnutou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 9/2020.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. srpna 2023), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4.114 Kč.

25. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 12. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu