29 ICdo 158/2023

MSPH 88 INS 582/2017 188 ICm 4419/2017 29 ICdo 158/2023-256

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JUDr. Ing. Pavla Fabiana, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka Jana Hromady, proti žalovaným 1/ J. H., a 2/ P. H., zastoupeným JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 471/29, PSČ 170 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 4419/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 582/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022, č. j. 188 ICm 4419/2019, 104 VSPH 56/2020-195, 104 VSPH 57/2020 (MSPH 88 INS 582/2017), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 364,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.

[1] Může závěr o uzavření komplexní dohody, respektive výklad úmyslu smluvních stran bez zkoumání faktických právních účinků kvalifikovaného samostatného jednání, obstát v konkrétním závazkovém vztahu?

[2] Může zastřené jednání žalovaných požívat právní ochrany?

[3] Může skutečnost, že žalovaní neuplatnili přihláškou svou případnou pohledávku, být k tíži majetkové podstaty dlužníka, respektive k tíži ostatních věřitelů?

4. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

5. Přitom šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 25. května 2020, č. j. 188 ICm 4419/2017, 104 VSPH 56/2020-144, 104 VSPH 57/2020 (MSPH 88 INS 582/2017) (kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 11. listopadu 2019), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 103/2020, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Nejvyšší soud odvolacímu soudu a/ vytkl, že nesprávně posoudil otázku protiplnění, které žalovaní dlužníku poskytli za darované nemovitosti, b/ uložil zopakovat dokazování k prokázání tvrzeného úmyslu stran o uzavření „komplexní dohody“, jejíž měla být darovací smlouva pouze součástí.

7. Odvolací soud ‒ cituje ustanovení § 235, § 236, § 239 odst. 1 a 3 a § 240 insolvenčního zákona, dále ustanovení § 2055 o. z. a odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ‒ přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož dlužník převedl sporné nemovitosti na žalované jako osoby blízké, čímž byla naplněna vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka dle § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. V tomto směru žalovaní v řízení před insolvenčním soudem pouze tvrdili, že o úpadku dlužníka nevěděli, a námitky, které vznesli v odvolacím řízení, jsou opožděné.

8. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o neúčinnosti právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona. K tomu uvedl, že darovací smlouva je typickým právním jednáním, na jehož základě obdarovaný neposkytuje dárci žádnou úplatu či jiné protiplnění; jde proto o právní jednání bez přiměřeného protiplnění. V ojedinělých případech však lze vybočit z tohoto pravidla a dospět k jinému závěru. Po zopakovaní dokazovaní (výslechem dlužníka a žalovaných) měl odvolací soud za prokázanou existenci společného úmyslu dlužníka a žalovaných uzavřít darovací smlouvu jako předem dohodnutou kompenzaci za úhradu dluhu dlužníka. Žalovaní prokázali, že uhradili závazky dlužníka ve výši 2 982 350,94 Kč. Při obvyklé ceně sporných nemovitostí v částce 2 900 000 Kč se tak dlužníku úhradou jeho závazků žalovanými dostalo přiměřeného protiplnění. Odvolací soud uzavřel, že majetková podstata dlužníka nebyla darováním sporných nemovitostí „ochuzena“, když byl prokázán jak nepochybný úmysl nemovitosti darovat oproti úhradě závazků dlužníka žalovanými, tak i ekvivalent hodnoty předmětu daru oproti úhradě dluhu dlužníka.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:

11. Dovolatel zejména namítá, že v dané věci nebyla úhrada dluhu přiměřeným protiplněním. Dále dovolatel polemizuje na téma účinků úhrady dluhu, které (dle jeho mínění) odvolací soud nezkoumal, ač tak činit měl.

12. Žalovaní ve vyjádření považují rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhují dovolaní zamítnout.

13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

14. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že se dovolání netýká druhého výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů.

15. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

16. Učinil tak proto, že co do důvodů, pro které odvolací soud vyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a zčásti na posouzení položených otázek napadené rozhodnutí nespočívá.

17. První otázku předestřenou dovolatelem, která se týká možnosti uzavřít komplexní dohodu, jejíž je darovací smlouva součástí, řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. června 2022. V tomto rozhodnutí, na které v podrobnostech odkazuje (včetně tam zmíněné judikatury Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že v řízení o odpůrčí žalobě lze zkoumat, zda dlužník za plnění poskytnuté na základě darovací smlouvy obdržel přiměřené protiplnění. Toto protiplnění může mít též podobu úhrady dluhu dlužníka třetí osobou (§ 1936 odst. 1 o. z.), jež předchází uzavření darovací smlouvy. Také toto protiplnění je protihodnotou majetkové povahy, jehož poskytnutím se (ve prospěch poměrného uspokojení věřitelů) snížila výše celkových závazků dlužníka.

18. Lze shrnout, že úvahy, které odvolací soud vedly k závěru, podle něhož dlužník obdržel podle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona za nemovité věci darované žalovaným přiměřené protiplnění, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v nyní projednávaném dovolání. Ve svém závěru, že majetková podstata dlužníka se darováním nemovitých věcí žalovaným nesnížila, když byl prokázán jak nepochybný úmysl nemovité věci darovat oproti úhradě dluhu dlužníka u MP, tak i ekvivalent hodnoty předmětu daru, vycházel odvolací soud z konkrétních okolností dané věci, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; jeho úvahy odpovídají takto zjištěným skutečnostem a nepostrádají ani logické závěry z nich plynoucí.

19. Na řešení druhé a třetí otázky položené dovolatelem (na téma zastřeného jednání žalovaných a neuplatnění pohledávky žalovaných v insolvenčním řízení dlužníka) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odpověď na dovolatelem formulované otázky je tedy pro výsledek dovolacího řízení bezcenná, když odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dlužník obdržel přiměřené protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona za darované sporné nemovitosti, které se projevilo v jeho majetkové podstatě zmenšením jeho závazků vůči věřitelům.

20. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 21. prosince 2023, č. j. MSPH 88 INS 582/2017-B-68, mimo jiné zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující a schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 6. ledna 2024 a tímto dnem skončilo insolvenčního řízení dlužníka (§ 309 odst. 4 insolvenčního zákona). Následně insolvenční soud usnesením ze dne 18. ledna 2024, č. j. MSPH 88 INS 582/2017-B-72, jež nabylo právní moci 3. února 2024, zprostil insolvenčního správce funkce.

21. V uvedených souvislostech budiž dodáno, že rozhodnutí, jímž dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v incidenčním sporu, není pokračováním v incidenčním řízení (§ 159 odst. 3 insolvenčního zákona). K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015.

22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 29. března 2023), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 2x 3 100 Kč, sníženou o 20% a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) za jeden úkon právní služby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 6 364,60 Kč, kterou je žalobce povinen uhradit žalovaným (vzhledem k solidární povaze žalobního nároku) k ruce společné a nerozdílné.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 27. 6. 2024 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu