29 ICdo 70/2022

KSOS 14 INS 17082/2019 4 ICm 588/2020 29 ICdo 70/2022-182

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AD IN, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Hubálce 707/10, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 27096785, zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, PSČ 190 00, proti žalovanému Mgr. Janu Parmovi, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 588/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. J., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 17082/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2022, č. j. 4 ICm 588/2020, 14 VSOL 409/2021-135 (KSOS 14 INS 17082/2019), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro obcházení zákona (R 121/2011).

[2] Exekuční soudy mohou (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v době před 1. dubnem 2012) přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013.

[4] Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[5] Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, nebo v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 128/2019.

[6] Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19 rozvedl argumentaci dovolacího soudu tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před vydáním R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavění promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou. S takovým zneužívajícím postupem nemůže být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. K těmto závěrům Ústavního soudu se Nejvyšší soud přihlásil např. v již zmiňovaných rozsudcích sen. zn. 29 ICdo 63/2018 nebo sen. zn. 29 ICdo 128/2019.

[7] Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015). Tam, kde se při výkladu zákona rozchází rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, plní významnou sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu [srov. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích)]. Takovým rozhodnutím je i R 121/2011 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Den 11. května 2011 je nicméně pouze dnem vydání uvedeného rozhodnutí; vzhledem k tomu, že šlo o usnesení, nebylo rozhodnutí ani veřejně vyhlášeno. Veřejnost (laická i odborná) se s tímto rozhodnutím mohla poprvé seznámit nejdříve 23. května 2011, kdy bylo zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu. V souladu s § 24 odst. 1 písm. b/ zákona č. 6/2002 Sb. následně občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v zájmu jednotného rozhodování soudů na svém jednání konaném dne 14. září 2011 rozhodlo o uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v čísle 9, ročníku 2011) pak došlo (až) dne 20. října 2011. K tomu srov. též R 57/2022 či rozsudek ze dne 19. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 42/2021.

[8] V R 57/2022 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností, která je pravidelným poskytovatelem úvěrů, a k tomu, že žalobce (jenž pohledávku nabyl postoupením) patří mezi významné společnosti obchodující s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Při zohlednění těchto faktů pak s odkazem na obdobnou argumentaci obsaženou v bodě 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a v bodech 48. a 49. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19 uzavřel, že není představitelné, aby takový žalobce nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích, to vše v situaci, kdy rozhodčí žaloba byla podána (až) 17. srpna 2012. V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud zabýval (i) argumentací žalovaného, že R 121/2011 bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek až poté, co podal rozhodčí žalobu. Přitom dospěl k závěru, že po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve] nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Srov. R 57/2022.

9. Dovolatel nejprve (bez vazby na výslovně formulované otázky) předesílá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo celou řadou vad zakládajících jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že provedl v rámci odvolacího řízení důkaz exekučním spisem vedeným u Mgr. Lucie Valentové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 169 EX 5893/11, a seznamem podmínek původního věřitele vyhledaným samotným odvolacím soudem, přestože provedení těchto důkazů nenavrhla ani jedna ze stran sporu, a dále listinami předloženými žalobcem na jednání dne 19. ledna 2022, přestože došlo ke koncentraci řízení již v řízení před insolvenčním soudem. Přípustnost provedení těchto důkazů odvolací soud přitom nijak neodůvodnil. Dle dovolatele tak odvolací soud porušil obecnou zásadu projednací uplatňující se i v incidenčních sporech a zásadu rovnosti stran řízení. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil v tom, že se vůbec nezabýval jeho návrhem na doplnění dokazování, respektive tento návrh zamítl a svůj postup odůvodnil až v písemném vyhotovení napadeného rozsudku.

10. K otázkám, jež předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení, pak dovolatel uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované například usnesením ze dne 21. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, ve kterém Nejvyšší soud formuloval závěr, že je na straně sporu, aby prokázala u soukromoprávní listiny její pravost a správnost. Tím, že odvolací soud provedl nikým nenavržené důkazy za účelem prokázání existence rozhodčí doložky, se od uvedeného závěru odchýlil. Zároveň odvolací soud ignoroval závěry plynoucí z provedeného dokazování, z něhož plyne, že rozhodčí doložka uzavřená mezi původním věřitelem a dlužníkem nikdy neexistovala v písemné podobě a že listiny předloženy žalobcem v odvolacím řízení byly zjevně opakovaně různě sešívány a nemusely být tudíž dlužníku při uzavření smlouvy o úvěru poskytnuty v předložené podobě.

11. Dle dovolatele přitom nelze akceptovat, aby bylo možné mezi spotřebitelem (dlužníkem) a bankou (věřitelem) uzavřít rozhodčí doložku v roce 2006, aniž by tato smlouva existovala fyzicky v písemné podobě, ale pouze v podobě elektronické. V uvedeném případě by totiž (jako v projednávané věci) vznikla pochybnost o tom, zda byla rozhodčí doložka ujednána, respektive v jakém znění, popřípadě zda byla následně předložena věřitelem v rozhodčím řízení.

12. I kdyby byla v posuzované věci rozhodčí doložka uzavřena a byla pouze neplatná (jak dovodil odvolací soud), uplatnily by se závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. prosince 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, nálezu ze dne 12. listopadu 2018, sp. zn. IV. ÚS 2728/17, nálezu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a nálezu ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, k otázce běhu promlčecí doby v případech, kdy věřitel postupuje při vymáhání pohledávek úmyslně v rozporu s ustálenou judikaturou v této oblasti a zneužije tak svých práv.

13. Dovolatel shledává postup žalobce při vymáhání předmětné pohledávky proti dlužníku za vědomě ignorující ustálenou judikaturu a zdůrazňuje, že v okamžiku, kdy žalobce vstoupil na místo původního věřitele (uzavřením postupní smlouvy) musel si být vědom toho, že vstupuje do exekučního řízení vedeného na základě nezpůsobilého exekučního titulu a že nelze přihlásit předmětnou pohledávku do (později zahájeného) insolvenčního řízení dlužníka na základě takového exekučního titulu jako vykonatelnou. Přesto žalobce v protiprávním exekučním řízení (řadu let) pokračoval a předmětnou pohledávku následně přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu. Na postup žalobce proto nelze pohlížet jako na uplatňování (postoupením nabytých) práv v souladu s dobrými mravy, nýbrž naopak jako na zneužívání těchto práv. Uvedený závěr dovolatel dovozuje též s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce vystupuje v oblasti správy a vymáhání pohledávek jako profesionál.

a) dne 16. ledna 2007 se stal splatným závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru,

b) dne 17. ledna 2007 počala běžet promlčecí doba,

c) dne 15. listopadu 2007 došlo ke stavení běhu promlčecí doby z důvodu podání rozhodčí žaloby původním věřitelem,

d) dne 2. května 2008 nabyl právní moci rozhodčí nález,

e) dne 7. srpna 2008 byl původním věřitelem podán návrh na nařízení exekuce, která dosud nebyla skončena, a promlčecí doba během nařízené exekuce neběží.

14. Podle dovolatele sporná pohledávka neměla požívat ochrany co do stavení běhu promlčecí doby nejméně po dobu od uzavření postupní smlouvy (16. dubna 2016) do podání přihlášky pohledávky (č. P3) do insolvenčního řízení dlužníka (25. září 2019). Jinak řečeno, promlčecí doba ve vztahu ke sporné pohledávce plynula dle dovolatele od 17. ledna 2007 do 15. listopadu 2007 (podání rozhodčí žaloby původním věřitelem), tj. 9 měsíců a 29 dnů, a následně od 19. dubna 2016 (uzavření postupní smlouvy) do 25. září 2019 (přihlášení předmětné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka), tj. 3 roky, 5 měsíců a 6 dnů, pohledávka je tudíž s ohledem na § 397 obch. zák. promlčena.

15. Uvedený závěr lze nicméně podle dovolatele dovodit i s přihlédnutím k mimořádným okolnostem dané věci – postupu žalobce při vymáhání nabytých práv vůči dlužníku [tj. zejména v pokračování v zahájeném exekučním řízení na základě nezpůsobilého exekučního titulu a přihlášení (původně i včetně nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení) sporné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné], když Ústavní soud v usnesení ze dne 9. července 2019, sp. zn. IV. ÚS 61/19, a ze dne 16. prosince 2021, sp. zn. I. ÚS 2764/21, připustil v odůvodněných případech (ve snaze nalézt spravedlivé řešení) možnost nepřiznat účinky stavení promlčecí doby rozhodčímu řízení (a navazujícímu exekučnímu řízení) zahájenému před datem 11. května 2011.

16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

17. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

18. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů (samostatně a zejména v jejich vzájemné souvislosti), a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se v učiněných skutkových závěrech.

19. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

20. Při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít dále na zřeteli, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů své právní závěry (zejména k otázce uzavření předmětné rozhodčí doložky) založily. Těmito výhradami ale dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

22. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

23. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí insolvenčního soudu) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud insolvenční dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.

24. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím poukazuje na údajné vady řízení (týkající se způsobu, jakým odvolací soud doplnil dokazování provedené insolvenčním soudem a vypořádal se s návrhem dovolatele na provedení dalších důkazů). Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, totiž nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

25. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

27. Přitom odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na provedení dalších důkazů (srov. bod 23. jeho odůvodnění). Dovolací soud v tomto směru žádné pochybení neshledává.

28. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, pak odpovídá judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.

29. Ta při řešení otázky promlčení nároku uplatněného v rozhodčím řízení dospěla k následujícím závěrům:

30. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledal.

31. V poměrech projednávané věci lze sice na původního věřitele klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jeho podnikání, nicméně s přihlédnutím k době, kdy se původní věřitel s touto judikaturou mohl poprvé seznámit, lze mít rozhodčí žalobu podanou 15. listopadu 2007 za úkon, který stavěl běh promlčecí doby. Totéž zjevně platí i pro podání exekučního návrhu dne 7. srpna 2008.

32. Odpověď na otázku, jaký vliv na běh promlčecí doby má (může mít) změna v osobě věřitele (to, že původní věřitel postoupil spornou pohledávku postupní smlouvou ze dne 19. dubna 2016 žalobci), se podává již z dikce ustanovení § 400 obch. zák. (podle kterého změna v osobě dlužníka nebo věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. I kdyby však obchodní zákoník citované ustanovení postrádal, nebyl by právní stav jiný, protože právní nástupce subjektu určitého práva či povinnosti přebírá toto právo či povinnost v takovém stavu, v jakém jsou v době změny subjektů (srov. v této souvislosti obdobně též závěry – byť formulované při výkladu § 111 obč. zák. – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, uveřejněného pod číslem 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, právní nástupce nemůže být ani v tomto směru v lepším, ale ani v horším postavení než jeho právní předchůdce. Nebylo-li jednání původního věřitele (podání rozhodčí žaloby a návrhu na nařízení exekuce) možné považovat v poměrech dané věci (ve smyslu citovaných judikatorních závěrů) za zneužívající postup, není možné s takovým jednáním spojovat negativní důsledky (na běh promlčecí doby) ve vztahu k žalobci jen proto, že původní věřitel na něj spornou pohledávku postoupil.

33. Na řešení ostatních dovolatelem předestíraných otázek napadené rozhodnutí nespočívá a jejich posouzení tudíž dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným nečiní. K tomu budiž dodáno, že v situaci, kdy soudy nižších stupňů v souladu s výše uvedenou judikaturou uzavřely, že rozhodčí doložka je neplatná (neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení), bylo zjevně nadbytečné zabývat se tím, zda je rozhodčí doložka neplatná (též) z jiného (dalšího) důvodu. Totéž platí o namítaných vadách rozhodčího řízení. Konečně byla-li pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná a vzal-li žalobce zpět přihlášku pohledávku v části, v níž původně přihlásil rovněž přiznané náklady rozhodčího řízení, nemůže být pro rozhodnutí dané věci významné ani to, jakým způsobem žalobce svou pohledávku původně přihlásil do insolvenčního řízení.

34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 5. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu