29 ICdo 98/2022- II.

MSPH 90 INS 9680/2017 190 ICm 968/2018 29 ICdo 98/2022-210

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužníka Vian & K s. r. o., zastoupeného Mgr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, PSČ 293 01, proti žalovanému Teambuilding, s. r. o., se sídlem v Kytíně 188, PSČ 252 10, identifikační číslo osoby 27634400, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, PSČ 261 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm 968/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Vian & K s. r. o., se sídlem v Praze 3, Na Parukářce 2771/1, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25732072, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 9680/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. 190 ICm 968/2018, 101 VSPH 97/2019-162 (MSPH 90 INS 9680/2017), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Dne 16. února 2015 uzavřela společnost EKVITA INVEST, a. s., s žalovaným smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě byly na žalovaného převedeny pohledávky (včetně zajištění) za dlužníkem ze dvou úvěrových smluv v souhrnné výši 6 333 396 Kč, obě zajištěné zástavními právy k nemovitým věcem.

[2] Stejného dne byla uzavřena dohoda o uznání dluhu a stanovení jeho splatnosti a dohoda o přistoupení k dluhu, podle kterých I. K. a A. K., kteří přistoupili k původním závazkům dle úvěrových smluv, a dlužník prohlásili, že z důvodu poskytnutí úvěru dle úvěrových smluv vznikl dlužníku dluh ve výši 6 333 396 Kč, který současně uznali co do důvodu i výše. Šlo o pohledávky nabyté dle výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V dohodě bylo sjednáno nové úročení úvěru, splátkový kalendář včetně ujednání o mimořádných splátkách i smluvní pokuta pro případ prodlení (dále jen „dohoda o uznání dluhu“).

[3] Téhož dne byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva dle § 2040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“), jíž byl ve prospěch žalovaného zřízen dočasný převod vlastnických práv k nemovitým věcem pro dluh dlužníka z úvěrových smluv (dále jen „smlouva o zajišťovacím převodu práva“).

[4] Zástavní práva podle zástavních smluv byla zrušena a k nemovitým věcem byla zřízena nová zástavní práva ve stejném rozsahu celkem pro 9 200 000 Kč s příslušenstvím jako zástavní právo pro žalovaného, a to dle souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele o postoupení pohledávky z 16. února 2015 s právními účinky zápisu k 18. únoru 2015.

[5] Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 2. října 2015 obdržel dlužník od společnosti Kapras s. r. o. (dále jen „společnost K“) částku 228 000 Kč, z čehož 214 000 Kč bylo přímo společností K složeno na účet finančního úřadu pod variabilním symbolem 27634400 (identifikační číslo žalovaného) – šlo o úhradu daně z převodu nemovitostí za zajišťovací převod práva, dále 4 000 Kč bylo společností K zasláno na účet právního zástupce žalovaného Mgr. Jiřího Kokeše a 10 000 Kč bylo předáno v hotovosti. K této smlouvě byl dne 2. října 2015 sepsán notářský zápis, jenž obsahoval dohodu o uhrazení dluhu se svolením k vykonatelnosti.

[6] Dne 1. srpna 2016 uzavřel dlužník s žalovaným dohodu, jíž byla zrušena smlouva o zajišťovacím převodu práva. Téhož dne uzavřeli kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaný nabyl nemovité věci za 5 500 000 Kč a vybavení domu za 1 500 000 Kč, celkem tedy za 7 000 000 Kč. Kupní cena byla „uhrazena“ zápočtem podle dohody o vypořádání vzájemných vztahů z téhož dne (dále jen „kupní smlouva z 1. srpna 2016“).

7. Na tomto základě odvolací soud – cituje § 235, §240 odst. 1 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod č. 10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1324/2006, uveřejněný pod číslem 74/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod č. 33, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněný pod číslem 82/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – dospěl k závěru, že kupní smlouva z 1. srpna 2016 i dohoda o započtení jsou podle § 241 insolvenčního zákona neúčinným právním jednáním. Dlužníkův úpadek z důvodu platební neschopnosti ve smyslu § 3 insolvenčního zákona nastal nejpozději v prosinci 2015.

8. Odvolací soud zdůraznil, že pro zjištění neúčinnosti právních jednání dle § 240 a § 241 insolvenčního zákona není nutné, aby osoba, jejíž prospěch dlužník právní jednání učinil, věděla či mohla vědět, že se dlužník nachází v úpadku, což platí s výjimkou neúčinnosti právního úkonu konkretizovaného blíže v § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona.

9. Dále uvedl, že započtení není plněním dluhu, je tedy pojmově vyloučeno, aby započtení mohlo být neúčinným právním jednáním podle § 240 insolvenčního zákona. Aplikace § 241 insolvenčního zákona však vyloučena není. Výjimka uvedená v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona není dána, neboť uvedený prodej, jímž se dlužník zbavil svého jediného zbývajícího majetku, nebyl právním jednáním učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku. K pojmu „podmínky obvyklé v obchodním styku“ uvedl, že jde o zákonem nedefinovaný termín, nepochybně však jde o širší pojem než „obvyklé hospodaření při provozu podniku“, použitý v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. S odkazem na komentářovou literaturu, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005, dospěl k závěru, že nečiní-li obchodní společnost právní jednání obvykle, běžně, nepůjde zpravidla o „úkon v běžném obchodním styku“. Ona „běžnost“ se posuzuje ve vztahu k činnosti konkrétní společnosti, k tomu, co je pro ni běžná, opakující se, či soustavná obchodní činnost. Kupní smlouva z 1. srpna 2016, kterou se dlužník zbavil veškerého svého majetku, není běžným jednáním v obchodním styku; podmínka pro aplikaci výluky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona tedy není dána.

10. K existenci zajištění pohledávky žalovaného, kterou žalovaný započetl proti pohledávce dlužníka z kupní ceny dle kupní smlouvy z 1. srpna 2016, odvolací soud uvedl, že zajištění formou zástavního práva k pohledávce žalovaného zaniklo splynutím podle § 1993 odst. 1 o. z. tím, že se žalovaný stal v důsledku realizace smlouvy o zajišťovacím převodu práva vlastníkem předmětu zajištění. Na základě shodných tvrzení žalobce i žalovaného o zrušení dohody o zajišťovacím převodu práva vzal odvolací soud za prokázáno, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy byl dlužník vlastníkem převáděných nemovitostí, přičemž splnění pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi již nebylo zajištěno zajišťovacím převodem práva.

11. Při samotném posuzování neúčinnosti odvolací soud vycházel z toho, že obě části kupní smlouvy z 1. srpna 2016 (ve vztahu k movitým věcem za kupní cenu 1 500 000 Kč a ve vztahu k nemovitým věcem za kupní cenu 5 500 000 Kč) jsou s ohledem na vůli stran při uzavírání smlouvy od sebe neoddělitelné, a při posuzování její případné neúčinnosti je na ni proto nutné pohlížet jako na jeden celek.

12. Odvolací soud uzavřel, že obě právní jednání, na něž je nutno pohlížet ve vzájemné souvislosti, jsou neúčinnými právními jednáními podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužník totiž vzhledem k provedenému započtení neobdržel ničeho z kupní ceny. Kupní smlouva s ohledem na učiněné započtení byla právním jednáním, kterým dlužník zkrátil možnost uspokojení svých ostatních věřitelů, přičemž zvýhodnil žalovaného jako věřitele (pohledávka žalovaného, použitá k započtení, by v konkursu byla uspokojena v menším rozsahu – v okamžiku učiněného započtení nebyla zajištěna zástavním právem ani zajišťovacím převodem práva).

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Dovolatel namítá, že s ohledem na tehdejší předmět podnikání dlužníka (výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona) prodej movitého a nemovitého majetku nijak nevybočoval z jeho předmětu podnikání a z běžného obchodního styku. Odvolací soud se měl odchýlit od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v jeho rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, když bez dalšího konstatoval, že prodej na základě kupní smlouvy z 1. srpna 2016 byl mimořádným právním jednáním.

15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.

17. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

18. K pojmu „podmínky obvyklé v obchodním styku“ se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017. V něm vysvětlil, že posuzování toho, zda určitý právní úkon byl učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci; proto nelze učinit obecný závěr, podle něhož by určitý právní úkon byl vždy učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku.

19. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, pak Nejvyšší soud k obdobnému pojmu „běžný obchodní styk“ uvedl, že závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil například též v rozsudku ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 23 Cdo 608/2011.

20. Odvolací soud se při výkladu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona podrobně zabýval pojmem podmínky obvyklé v obchodním styku. Jeho úvaha, že o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku zpravidla nepůjde, není-li takové jednání činěno obchodní společností (dlužníkem) běžně při její opakující se (soustavné) obchodní činnosti, se neprotiví výše citovaným závěrům dovolacího soudu.

21. Dovolatelem vymezená otázka vykladu pojmu podmínky obvyklé v obchodním styku proto přípustnost dovolání nezakládá.

22. Jinou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání přitom dovolatel nepředkládá.

23. K dalšímu obsahu dovolání Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že námitky obsažené v kapitole III., směřující ve prospěch závěru, že dlužník nebyl v době uzavření kupní smlouvy ze dne 1. srpna 2016 v úpadku, resp. že o takovém úpadku dovolatel nemohl vědět, mají svou povahou charakter námitek skutkových, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K tomu srov. argumentaci v odstavci 17. shora.

24. Obdobně tomu je co do tvrzení (obsaženého v kapitole IV. dovolání), že vůle smluvních stran kupní smlouvy z 1. srpna 2016 směřovala k oddělitelnosti části kupní smlouvy týkající se movitých věcí od části týkající se nemovitých věcí. Z dovolatelem citované judikatury, obecně pojednávající o pravidlech pro výklad právního jednání, není bez dalšího zřejmé, jak se měl odvolací soud od této rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit.

25. Ani další argumentace obsažená v dovolání jeho přípustnost založit nemůže. Na posouzení, zda některé movité věci jsou součástí nemovitých věcí (kapitola V. dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (a záviset nemá); k tomu srov. např. odstavec 33. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021. V dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012 (kapitola VI. dovolání), se v projednávané věci neplatní. Pojednává totiž o zřízení zajištění závazku (konkrétně zástavního práva) dlužníka, tedy o skutkové podstatě předjímané § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Jde přitom (jak ostatně vyplývá i z citované pasáže) o dvě rozdílné výjimky z obecného pravidla uvedeného v § 241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, které nelze zaměňovat.

26. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 1. 2024 Mgr. Milan Polášek předseda senátu