29 NSCR 194/2022

MSPH 59 INS 13331/2021 29 NSČR 194/2022-A-71

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice V. Ch., zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 13331/2021, o insolvenčním návrhu věřitele Ilves group s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 05239915, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, PSČ 110 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2022, č. j. MSPH 59 INS 13331/2021, 3 VSPH 566/2022-A-50, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.

[1] Je právně souladným postupem konstatovat promlčení pohledávky, u které bylo dlužníkem písemně potvrzeno, že došlo k prolongaci promlčení, byla uznána a bez námitek částečně plněna?

[2] Je řádným zákonným postupem zamítnout insolvenční návrh v odvolacím řízení fakticky pouze z důvodu, že pohledávka insolvenčního navrhovatele nebyla osvědčena, pročež se k ní nepřihlíží, a nemovitý majetek dlužnici proto postačuje k uspokojení ostatních věřitelů?

[3] Lze pro zamítnutí insolvenčního návrhu konstatovat, že nemovitý majetek (dotčený vedeným exekučním řízením a exekutorským zástavním právem) postačuje k uspokojení všech osvědčených věřitelů, a proto není prokázán úpadek dlužnice?

[4] Lze v souladu se zákonem a konstantní judikaturou považovat námitku promlčení za souladnou s dobrými mravy, pokud je věřitel dlouhodobě opakovaně ústně i písemně přísliby dlužnice ujišťován, že mu jeho pohledávka bude uhrazena, částečně je mu hrazena, a dále je podepsána smluvní dokumentace, v níž je všemi dotčenými subjekty opakovaně prohlašováno a garantováno, že došlo k prolongaci promlčecí lhůty?

[5] Je možné posoudit pohledávky (nároky) insolvenčního navrhovatele jako celek a posoudit všechny jako neosvědčené, ačkoliv věřitel uplatnil a přihlásil více pohledávek (jistinu, včetně smluvního úroku z prodlení a dále smluvní pokutu, jako samostatný nárok)?

[6] Proto odvolací soud dospěl k závěru, že námitka promlčení insolvenčním navrhovatelem přihlášené (sporné) pohledávky do insolvenčního řízení dlužnice byla uplatněna důvodně.

7. Konečně uplatnění námitky promlčení sporné pohledávky vůči insolvenčnímu navrhovateli až v průběhu insolvenčního řízení, nepovažuje odvolací soud za výkon práva učiněný v rozporu s dobrými mravy.

8. Pro posouzení otázky existence úpadku dlužnice ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona lze tak mít za osvědčené (doložené) pouze pohledávky (zbývajících) dvou věřitelů T. K. (dále jen „T. K.“) a V. R. (dále jen „V. R.“), jež činí celkem částku 13.415.079,04 Kč.

9. S ohledem na výše uvedené judikaturní závěry a tvrzení insolvenčního navrhovatele, že nemovitosti ve vlastnictví dlužnice dosahují hodnoty 44.764.210 Kč a sama dlužnice předložila listiny oceňující tyto nemovitosti na částku 59-74 mil. Kč, dospěl odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu, který nezaujal jasné stanovisko k hodnotě uvedeného majetku dlužnice) k závěru, že dlužnice prokázala schopnost uhradit osvědčené pohledávky přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení a vyvrátit tak domněnku svého úpadku, neboť má majetek (dosahující minimálně hodnoty uváděné insolvenčním navrhovatelem) nezatížený právy třetích osob. Pokud pak je na její majetek vedena exekuce V. R. (správně T. K.) [pro přihlášenou pohledávku do insolvenčního řízení, kterou dlužnice uznává], tato okolnost na uvedeném závěru ničeho nemění.

10. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno potud podle jeho obsahu) na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení insolvenčního soudu potvrzuje.

11. Otázky, při jejich řešení se odvolací soud (dle dovolatele) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, formuluje dovolatel následovně:

12. Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud nesprávně „právně posoudil otázku“, zda v řízení dostatečně osvědčil svou přihlášenou pohledávku za dlužnicí, a zdůrazňuje, že v řízení „dostatečně osvědčil a nadto i prokázal“, že dohoda o prodloužení promlčecí doby byla uzavřena, tudíž k promlčení jeho pohledávky nedošlo. Tento závěr plyne dle dovolatele ze značného množství nepřímých důkazů (navazující smluvní dokumentace i čestných prohlášení několika osob), které jednotlivě i ve svém souhrnu jednoznačně prokazují uzavření předmětné dohody, a to včetně jejího obsahu. Poukazuje též např. na to, že navazující smluvní dokumentace [na (tvrzenou) dohodu o prodloužení promlčecí doby] obsahuje písemná prohlášení dlužnice, A. Ch. i sestry A. Ch. o „prolongaci promlčení“, přičemž dlužnice v řízení před insolvenčním soudem nebyla schopna vysvětlit, proč takové listiny podepsala. Uvedené skutečnosti odvolací soud přitom zcela přešel. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud stranil argumentaci dlužnice, uplatněná tvrzení a důkazy dovolatelem opomenul, rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nese znaky libovůle a ve svém důsledku je překvapivé, protože nebyl poučen „o radikální změně právního názoru“ odvolacího soudu (oproti závěrům insolvenčního soudu) a nebyl ani vyzván k doplnění dalších důkazů.

13. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud při své úvaze o neosvědčení jeho pohledávky opomněl, že J. V. podal v červnu 2018 žalobu u soudu na zaplacení pohledávky ze smlouvy o půjčce, tudíž došlo ke stavení promlčecí lhůty a tato po podání žaloby neběžela. Následně proběhlo jednání mezi J. V. a rodinou Chvalovských o mimosoudním řešení celé věci, dne 2. července 2018 byla uzavřena dohoda o prodloužení promlčecí doby a logickým vyústěním těchto událostí pak bylo zpětvzetí žaloby učiněné 4. července 2018. Na tyto kroky pak navazovala i pozdější smluvní dokumentace (dohoda o převzetí dluhu a dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce).

14. K namítané nedůvodnosti uplatněné námitky promlčení dovolatel dále poukazuje na to, že samotné uzavření dohody o prodloužení promlčecí doby je s ohledem na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 392/20 nutné hodnotit jako uznání dluhu „J. V.“ (správně A. Ch.). Obdobně lze dle dovolatele nahlížet i na dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce (tj. jako na uznání dluhu učiněné dlužnicí), neboť v případě, že by dohoda o prodloužení promlčecí doby uzavřena nebyla (což dovolatel rozporuje), musela si být dlužnice vědoma, že uzavíraný dodatek se vztahuje k promlčené pohledávce.

15. Dle dovolatele je nutné přihlédnout i k tomu, že dlužnice (ani A. Ch. nebo otec A. Ch.) nikdy nerozporovali existenci závazku ze smlouvy o půjčce a několikrát byl dovolatel těmito osobami ujištěn (jak plyne z provedených důkazů), že jeho pohledávka včetně příslušenství bude uhrazena. S ohledem na tato ujištění (a četnou navazující smluvní dokumentaci výslovně ve svém obsahu potvrzující uzavření dohody o prodloužení promlčecí doby) je tak nutné vnímat uplatněnou námitku promlčení pohledávky jako námitku učiněnou v hrubém rozporu s dobrými mravy (dovolatel přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) a odporující základním zásadám občanského práva (tj. smlouvy mají být plněny, každý má povinnost jednat v právní styku poctivě, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání či z protiprávního stavu, nad kterým má kontrolu, a zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany). Strohý závěr odvolacího soudu, že tomu tak není (bez uvedení jakéhokoli bližšího odůvodnění) shledává dovolatel za nepřezkoumatelný.

16. Dovolatel též zdůrazňuje, že na spornou pohledávku (její příslušenství) bylo A. Ch. i dlužnicí před podáním insolvenčního návrhu plněno a tato plnění lze s ohledem na okolnosti, za nichž byla poskytnuta, vnímat jako uznání sporné pohledávky ve smyslu § 2054 odst. 1 a 2 o. z., resp. § 407 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

17. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že se nijak nevypořádal s jeho odvolací argumentací týkající se (ne)promlčení části sporné pohledávky představující právo na zaplacení smluvní pokuty, čímž zatížil řízení závažnou procesní vadou (odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. II. ÚS 1441/20). Dovozuje, že část sporné pohledávky představující právo na zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o půjčce za období od 1. července 2016 do 1. července 2018 (správně do 30. června 2018) se „nemohla za žádných myslitelných a zejména dlužnicí namítaných okolností promlčet“; jde přitom o část sporné pohledávky odpovídající částce 8.400.000 Kč (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008). Odvolací soud se však odvolací argumentací dovolatele v tomto směru vůbec nezabýval.

18. Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého dlužnice vyvrátila domněnku svého úpadku, když disponuje dostatečným majetkem na úhradu osvědčených pohledávek přihlášených věřitelů. Má za to, že pro učinění uvedeného závěru nelze vyjít z prostého porovnání hodnoty nemovitostí s výší zjištěných závazků (přihlášených pohledávek věřitelů) dlužnice, neboť tento majetek není možné dle dovolatele využít v rozumném časovém horizontu k jejich úhradě, když je zatížen exekutorským zástavním právem (přihlášeného) věřitele T. K. (odkazuje na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soud se dle dovolatele dostatečně nevypořádal s otázkou obtížné zpeněžitelnosti takového majetku a jeho důsledkům pro otázku zjištění úpadku dlužnice.

19. V této souvislosti dále uvádí, že i kdyby jeho přihlášená (sporná) pohledávka nebyla považována pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu za osvědčenou (s čímž se neztotožňuje), nelze s ohledem na § 141 odst. 2 insolvenčního zákona dospět k závěru, že se dlužnici podařilo vyvrátit domněnku svého úpadku, když se do insolvenčního řízení přihlásili i další věřitelé (V. R. a T. K.), jejichž pohledávky soudy obou stupňů shledali pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu za osvědčené (potud odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněného pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Nadto dodává, že do insolvenčního řízení se přihlásili i další věřitelé dlužnice, jejichž pohledávky dosahují (bez ohledu na přihlášené pohledávky V. R. a T. K.) celkové výše 78.707.772,87 Kč (byť pohledávky většiny těchto věřitelů považuje za problematické a účelové pro spřízněnost těchto osob s dlužnicí).

21. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval základní zásadu insolvenčního řízení – poměrné uspokojení věřitelů dlužníka – když insolvenční návrh podaný dovolatelem zamítl a nespravedlivě tak poškodil věřitele dlužnice (tj. porušil zásadu uvedenou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona).

22. Dlužnice ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, neboť odvolací soud rozhodl zcela správně a od ustálené judikatury dovolacího soudu se neodchýlil.

23. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

24. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

25. Při zkoumání přípustnosti dovolání je v prvé řadě nutné mít na zřeteli, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

26. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud své právní závěry založil [dovolatel má za to, že z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že prostřednictvím nepřímých důkazů prokázal uzavření dohody o prodloužení promlčecí doby]. Těmito výhradami ale dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

27. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dále nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje dovolatel pouze hodnocení provedených důkazů [smluvní dokumentace navazující na (tvrzené) uzavření dohody o prodloužení promlčecí doby, čestná prohlášení několika osob a obsah dlužnicí podepsaných listin (dohody o převzetí dluhu, dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce)], jak je provedly soudy nižších stupňů (samostatně a zejména v jejich vzájemné souvislosti), a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že dohoda o prodloužení promlčecí doby byla mezi J. V. a A. Ch. uzavřena a že dlužnice při podpisu dohody o převzetí dluhu a dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce nevěděla, že jde o promlčený dluh.

28. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

29. Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť dovolatel nebyl v řízení před odvolacím soudem poučen „o radikální změně právního názoru“ odvolacího soudu (oproti závěrům formulovaným insolvenčním soudem), dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (jen) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

30. Budiž (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) dodáno, že vytýkanou vadou napadené rozhodnutí ani netrpí. Dlužnice již ve vyjádření k podanému insolvenčnímu návrhu uplatnila (mimo jiné) námitku promlčení sporné pohledávky z důvodu neuzavření dohody o prodloužení promlčecí doby. Touto okolností se pak při posuzování důvodnosti podaného insolvenčního návrhu (zjišťování úpadku dlužnice) [vedle implicitně obsažené otázky aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu] zabýval již insolvenční soud. O překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil insolvenční soud, tak zjevně nemůže být řeči (k tomu srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel proto nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat a ze stejného důvodu nemohl být ani konečným výsledkem řízení „překvapen“.

31. K námitce dovolatele o „opomenutí“ vlivu podání žaloby na zaplacení sporné pohledávky odvolacím soudem na běh promlčecí doby sporné pohledávky Nejvyšší soud připomíná, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (§ 112 věta první obč. zák.). V zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci. Řádně ale naopak nepokračuje ten účastník řízení, který vezme žalobu zpět (soud v takovém případě řízení za splnění podmínek § 96 o. s. ř. zastaví), právě tak jako ten, který nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení (§ 111 odst. 4 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod číslem 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, uveřejněné pod číslem 18/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutečnost, že J. V. uplatnil nárok na zaplacení sporné pohledávky u soudu, tak nemá na otázku promlčení sporné pohledávky (s ohledem na následně učiněné zpětvzetí žaloby) vliv.

32. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (kterou dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění právního závěru odvolacího soudu o uplatnění námitky promlčení nikoli v rozporu s dobrými mravy), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

33. Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů mu proto vytýkat nelze. Stručnost právního závěru odvolacího soudu (o neuplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy) přitom sama o sobě napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným (pro nedostatek odůvodnění) nečiní, když z obsahu rozhodnutí (jako celku) zjevně plynou důvody (jsou zřejmé skutkové i právní okolnosti), jež vedly odvolací soud k závěru, který učinil.

34. K uvedenému Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěr odvolacího soudu o uplatnění námitky promlčení nikoli v rozporu s dobrými mravy, je souladný se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

35. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

36. V poměrech dané věci přitom odvolací soud výše uvedená hlediska plně respektoval, přičemž jeho úvahy (vycházející z konkrétních skutkových okolností projednávané věci) ústící v závěr, podle kterého námitka promlčení vznesená dlužnicí se nepříčí dobrým mravům, Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřenými.

37. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani námitka konkludentního uznání sporné pohledávky částečným plněním A. Ch. a (později) dlužnicí. Je tomu tak proto, že z obsahu spisu se nepodávají skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly právní posouzení věci podle § 407 odst. 2 a 3 obch. zák. Přičemž s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. se ani § 2054 odst. 1 a 2 o. z. v projednávané věci neuplatní, když se závazek ze smlouvy o půjčce (včetně jeho případného uznání učiněného po 1. lednu 2014) řídí právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Jinak řečeno, posoudil-li odvolací soud otázku (nemožnosti) konkludentního uznání sporné pohledávky pohledem právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

38. Jde-li o výhradu, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou promlčení sporné pohledávky v celém jejím rozsahu, resp. v rozsahu uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o půjčce, lze dovolateli přisvědčit potud, že v rozsahu částky 4.200.000 Kč odpovídající smluvní pokutě za období od 1. ledna 2017 do 30. června 2018 sporná pohledávka promlčena není. Je tomu tak proto, že jakkoli došlo k promlčení jistiny půjčky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ke dni 1. července 2018 (§ 101 obč. zák.), a tedy i smluvní pokuta vzniknuvší tímto dnem je taktéž promlčena (srov. dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2637/2008), se zřetelem k tomu, že insolvenční návrh ve věci dlužnice byl podán dne 31. prosince 2019, není smluvní pokuta (jejíž splatnost nastala tři roky před podáním insolvenčního návrhu avšak dříve než 1. července 2018) promlčena (§ 109 odst. 3 insolvenčního zákona).

39. Avšak (ani) tento závěr na správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu ničeho nemění, když i v případě poměřování (těchto) osvědčených pohledávek přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení dlužnice (tj. včetně uvedené části sporné pohledávky) obstojí závěr, že se dlužnici podařilo vyvrátit domněnku svého úpadku (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) s ohledem na prokázanou hodnotu nemovitostí (vycházející ze shodného tvrzení insolvenčního navrhovatele a dlužnice ohledně ceny nemovitostní v rozsahu částky 44.764.210 Kč), která převyšuje sumu uvažovaných (osvědčených) pohledávek věřitelů. Odvolací soud tak i potud co do výsledku posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

40. Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatele zpochybňující správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu proto, že neosvědčil spornou pohledávku pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu (s ohledem na § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), neboť na této skutečnosti odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti insolvenčního návrhu nezaložil. Odvolací soud v dané věci insolvenční návrh zamítl proto, že dlužnice má dostatek disponibilního majetku (minimálně v dovolatelem tvrzené hodnotě nemovitostí ve výši 44.764.210 Kč; srov. č. d. A-23) na úhradu pohledávek přihlášených věřitelů dlužnice (celkem ve výši 13.415.079,04 Kč) k okamžiku rozhodnutí o insolvenčním návrhu insolvenčním soudem (tj. ke dni 11. března 2022; srov. § 141 odst. 1 in fine insolvenčního zákona), které považoval pro účely posouzení existence úpadku dlužnice za osvědčené. Jinak řečeno, odvolací soud uzavřel, že dlužnici se podařilo vyvrátit domněnku jejího úpadku založenou § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť její majetek postačuje na úhradu jejich (osvědčených) dluhů.

41. Konečně dovolatelem uplatněná námitka porušení základních zásad insolvenčního řízení vydáním napadeného rozhodnutí odvolacím soudem nečiní dovolání přípustným, když zákonem předvídaným procesněprávním důsledkem vyvrácení domněnky úpadku dlužníka je zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 odst. 1 insolvenčního zákona). V uvedeném potupu tak ani Nejvyšší soud nespatřuje jakýkoli rozpor se základními zásadami insolvenčního řízení.

42. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady řízeny. Ty v dané věci (ve vztahu k dlužnici) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. října 2022), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Advokátu dlužnice přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč (§ 7 odst. 5, § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu). Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, tak jde o částku 4.114 Kč, kterou je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit dlužnici k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

43. Pro dovolací řízení platí občanský soudní řád v aktuálním znění.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 8. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu