29 NSCR 59/2024

KSUL 92 INS 9591/2020 29 NSČR 59/2024-B-534

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice J. D., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 92 INS 9591/2020, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. srpna 2023, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-B-409, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. srpna 2023, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-B-411, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2024, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020, 3 VSPH 958/2023-B-465, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. srpna 2023, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-B-409, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. srpna 2023, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-B-411, se zastavuje.

II. Jinak se dovolání odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Odvolání odmítl [podle § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] v rozsahu, v němž směřovala proti bodům III. a IV. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok).

1) zajištěnému věřiteli č. 9 IT credit, s. r. o., částku 1.757.433,15 Kč,

2) zajištěnému věřiteli č. 11 SALUTEM FUND SICAV, a. s., částku 1.023.741,27 Kč a

3) zajištěnému věřiteli č. 10 LEXICO, a. s., částku 417.020,58 Kč (bod I. výroku).

[2] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (druhý výrok).

3. O odvolání dlužnice a věřitele č. 8 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. března 2024, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020, 3 VSPH 958/2023-B-465, tak, že:

4. Odvolací soud – vycházeje z § 10, § 11, § 91, § 167 odst. 1, § 293 a § 298 insolvenčního zákona – po přezkoumání napadeného usnesení v bodech I. a II. výroku přitakal správnosti závěrů insolvenčního soudu, včetně závěru, že udělení souhlasu s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli podle § 298 insolvenčního zákona nebrání spor o neplatnost právního aktu, kterým došlo ke zpeněžení zajištění (ať již jde o spor o neplatnost smlouvy o prodeji mimo dražbu, nebo o spor o neplatnost veřejné dražby dobrovolné).

5. Za podstatnou pro výsledek odvolacího přezkumu neměl odvolací soud [vzhledem k tomu, jak a z čeho se uspokojují (podle § 167 odst. 1, § 293 a § 298 insolvenčního zákona) zajištění věřitelé v insolvenčním řízení] ani námitku, že zajištění (nemovitosti) nemělo být zpeněženo, jelikož zajištění věřitelé mohli být uspokojení z (budoucího) vymožení pohledávky ve výši 173.039.342 Kč (sepsané v majetkové podstatě), kterou má dlužnice z titulu vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů vůči svému manželu úpadci M. D.) a která je zjištěna v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce u insolvenčního soudu pod sp. zn. K 71/95.

6. K argumentu, že nemovitosti představovaly obydlí dlužnice, poukázal odvolací soud na to, že institut tzv. chráněného obydlí (§ 398 odst. 6 insolvenčního zákona) se může uplatnit jen při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty; i to jen tehdy, nejde-li o předmět zajištění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení insolvenčního soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

8. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 NSČR 67/2023 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu a které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 14. listopadu 2024, schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek].

10. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatelka otázku, zda ve vztahu k zajištěnému věřiteli č. 9 lze v dané fázi řízení aplikovat § 178 insolvenčního zákona, dovozujíc, že byly splněny předpoklady takového postupu (míní, že zajištěný věřitel č. 9 vymáhá část své pohledávky tvořenou příslušenstvím pohledávky v podobě úroků duplicitně).

11. Insolvenční správce dlužnice ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že dovolatelka opakovaně zpochybňuje zjištěnou pohledávku zajištěného věřitele č. 9.

III. Přípustnost dovolání

12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

13. Úpadek dlužnice byl zjištěn 24. září 2020 a od 11. ledna 2021 je řešen konkursem (ve formě konkursu nepatrného). S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se tedy pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní (i v mezích daných zkoumáním přípustnosti dovolání) insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].

14. Dovolatelka výslovně podala dovolání i proti usnesení insolvenčního soudu. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně však podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání); srov. § 236 o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o takovém „dovolání“ zastavil. Shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč.

15. U dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovolatelka nerozlišuje výroky, které dovoláním napadá. V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jelikož přípustnost dovolání proti výroku o odmítnutí odvolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Ostatně, co do té části prvního výroku, kterou odvolací soud odmítl odvolání věřitele č. 8, není podané dovolání přípustné ani subjektivně (§ 243c odst. 1 a 3 ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.), jelikož dotčený výrok se potud netýká procesních práv dovolatelky.

16. V rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

17. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dále označenou. Ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k předkládaným otázkám představují tyto závěry:

18. Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2016, pod číslem 49, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněného pod číslem 34/2016 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2018, pod číslem 105.

19. K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění (§ 293 insolvenčního zákona). Označené ustanovení je koncipováno tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce. Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje ustanovení § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu (srov. opět důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 136/2020. 20. Pro postup dle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, přičemž důvodem k přerušení nebo vyloučení dalšího postupu podle označeného ustanovení není skutečnost, že probíhá soudní řízení, jehož výsledek by mohl vést ke zpochybnění některého z předpokladů pro vydání výtěžku zpeněžení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 67/2013, uveřejněné pod číslem 12/2014 Sb. rozh. obč. 21. K tomu, že ani při oddlužení nedopadá právní úprava omezení rozsahu zpeněžování majetkové podstaty v oddlužení co do obydlí na zajištěné věřitele, srov. např. odstavec 23. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021, sen. zn. 29 NSČR 42/2021, uveřejněného pod číslem 93/2022 Sb. rozh. obč. 22. Vzhledem k zásadním rozdílům ve skutkových poměrech není způsobilá založit přípustnost dovolání ani argumentace dovolatelky vycházející ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2023. K tomu lze doplnit, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ani z obsahu dovolání) neplyne, že by v projednávané věci došlo k dovolatelkou tvrzené „duplicitě“ u zjištěné pohledávky zajištěného věřitele č. 9. 23. Námitkou, že neprojednáním některých jejích námitek jí soudy odepřely spravedlnost [srov. podání z 19. června 2024 (repliku k vyjádření insolvenčního správce)], vystihuje dovolatelka z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. listopadu 2024 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu