3 Tdo 554/2023- II.

6 7 3 Tdo 554/2023-1774

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Za tento zločin byl obviněný J. S. odsouzen podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 20.000 Kč, celkem tedy ve výši 5.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost vydat poškozené Univerzitě Karlově bezdůvodné obohacení ve výši 19.990.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. za období od 25. 6. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený M. D. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani té námitce, která je spojena s alternativní možností nabytí vlastnického práva ze strany A. L. podle § 1111 občanského zákoníku, neboť svazky archiválií převzal od M. D. pouze za účelem úschovy a případného ocenění jejich obsahu pro jejich případný prodej.

3. Konečně, pokud jde o námitku, že (údajný) zdrojový trestný čin F. D., nemohl být spáchán na území České republiky, neboť F. D. zemřel v roce XY za doby rakousko-uherské monarchie, kdy žádný takový státní útvar ani jeho předchůdce neexistoval, obviněný podle státní zástupkyně při uplatnění takové námitky přehlédl, že zákonným důvodem pro vynětí z jurisdikce České republiky je podle znění skutkové podstaty trestného činu podílnictví v přisouzené právní kvalifikaci jeho spáchání v cizině. To se však ve smyslu komentářového výkladu pojmosloví na území České republiky nestalo, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným, pod který státní útvar tato současná část území České republiky (konkrétně území hl. města Prahy) v minulosti historicky spadala.

4. Z těchto důvodů státní zástupkyně setrvala na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

5. Podle státní zástupkyně je třeba akceptovat závěr soudů, že obviněný získal pouze jako údajnou pozůstalost konvolut historických listin, které tvořily jen tzv. Sbírku F. D., obsahující velké množství archiválii včetně dotčených listin, a ve které (beze změny jejich rozhodného právního statusu) pouze pokračovali D. potomci. A to až po M. D., který je jako tvrzenou pozůstalost převedl na A. L. a ten následně na obviněného. Dobová právní analýza jak ze strany J. J., tak i prof. J. D., pak na podkladě těchto zjištění nemohla vyznít jinak než ve smyslu nelegitimního nakládání s dotčenými archiváliemi v kvalitě naplnění znaků majetkového trestného činu, a to za současného vyloučení existence dobré víry postupných držitelů a tím i schůdnosti právního závěru o nabývacím titulu ve formě vydržení těchto majetkových hodnot. Nelze přisvědčit námitce, že nedostatek bezpečného a spolehlivého skutkového zjištění (ohledně prokázání zdrojového trestného činu) se nachází ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že je tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn.

6. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce absence subjektivní stránky. V poukazovaných pasážích svých rozhodnutí totiž soudy přijaly zcela správný právní závěr, že obviněný nejen získal povědomost, že předmětné archiválie mají svůj původ ve zdrojové trestné činnosti, ale také o okolnostech, za kterých nemohlo být nakládání s nimi považováno za legitimní. Pravý původ těchto listin se v této vědomostní návaznosti snažil zastřít právě ve spojitosti s tzv. Sbírkou F. D., která byla výsledkem soukromé iniciativy jmenovaného držitele prosté právního nároku na její sestavení jak z jeho strany, tak i na její držení ze strany jeho potomků. Závěr o jednání v úmyslné formě jeho zavinění, resp. v jejím přímém stupni, soudy neopřely toliko o příslušné upozornění plynoucí ze znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Růžka, ale s odpovídajícím právním významem musely nahlížet na způsob, jakým s takovou informací naložil. Snažil se totiž tyto archiválie přeprodat anonymním způsobem prostřednictvím bankovní instituce, a tedy s úmyslem zastření nejen své identity prodávajícího, ale i původu, spočívajícím v odstranění jejich speciálního značkování razítkem a štítkováním, používaným rodinou D.1.

III. Přípustnost dovolání

5. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

6. Právní povahu pak má námitka obviněného týkající se otázky vlastnického práva k předmětným listinám a vlivu této okolnosti na posouzení trestnosti jednání obviněného. Bylo ji proto možno projednat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se nicméně o námitku věcně neopodstatněnou.

7. Je tomu tak z toho důvodu, že otázka vlastnického práva nemá v případě předmětných historických listin vliv na závěr, že se jedná o věci, které jsou výnosem z trestné činnosti. Tím se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. K obdobnému závěru, byť v souvislosti s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017, na které opakovaně poukazovaly soudy nižších stupňů. Jinými slovy, pokud byla věc získána trestným činem, zůstává výnosem z trestné činnosti i tehdy, jestliže vlastnické právo k ní následně přejde na jinou osobu, pokud pachatel trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (který odpovídá dřívější úpravě podílnictví), měl o takovém původu věci povědomí. Je proto nerozhodné, že K. E. ve svém vyjádření dospěl k závěru, že v úvahu přicházelo mimořádné vydržení sbírky listin potomky F. D.1.

8. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.

9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.1.

2. Pokud jde o to, že trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, se pachatel může dopustit pouze vůči cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. § 214. Podílnictví. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138), je v poměrech nyní projednávané trestní věci nepochybné, že předmětné archiválie, které obviněný J. S. převedl na další osoby, byly vůči němu věcí cizí. I pokud by teoreticky bylo možné, že potomci F. D. k těmto listinám nabyli vlastnické právo na základě vydržení, resp. že vlastnické právo nabyl svědek A. L. od neoprávněného podle § 1111 občanského zákoníku, v žádném případě nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva z těchto osob na obviněného S. V trestním řízení totiž bylo zjištěno, že obviněný S. uvedené listiny zcela svévolně a bez předchozího souhlasu nebo vědomí svědka A. L., který si u něj konvolut archiválií neformálně uschoval, či bez jakéhokoliv jiného soukromoprávního základu vybrané listiny z konvolutu vyňal a vlastním jménem je mj. prodal prostřednictvím bankovní instituce Univerzitě Karlově. Přitom se dokonce pokusil zbavit listiny označení (razítek, štítků), které by je mohlo s konvolutem spojovat. O nabytí vlastnického práva obviněným S. proto na základě žádného soukromoprávního titulu uvažovat nelze. Z toho důvodu je nepochybné, že se vůči němu jednalo o věc cizí.

3. Jelikož Nejvyšší soud vyhodnotil všechny námitky obviněného jako neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění jím uplatněných dovolacích důvodů. Z toho důvodu není dán ani související důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný rovněž implicitně uplatnil (v jeho druhé alternativě).V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

4. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. S. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).