30 Cdo 1048/2024

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 260 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 185/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 39 Co 276/2023-68, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Dovolatelka dále vyjádřila názor, že veřejnoprávní charakter vyšších územně samosprávných celků, velikost a ekonomická síla žalobce, ale také jeho specifická organizační struktura a dělba práce vylučují, aby žalobci svědčila domněnka morální újmy z nepřiměřené délky řízení vycházející právě z judikatury ESLP ve věci Apicella proti Itálii. Dovolatelka má vzhledem k řečenému za to, že by dostačujícím bylo odčinění konstatováním porušení práva, neboť poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobci v penězích nemůže mít naprosto žádný reparační účel, nehledě na to, že základní částky, ze kterých byla výše zadostiučinění soudem určena, opět vycházejí z judikatury ESLP, aniž by soudy zvážily, zda je použití této judikatury pro určení výše odškodnění nemajetkové újmy veřejnoprávní korporací vůbec přiléhavé. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v potřebném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

2. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že nepovažuje dovolání za přípustné, neboť z dovolání není zřejmé, v jaké konkrétní otázce se měl odvolací soud odchýlit od žalovanou citované judikatury. Ve vztahu k žalovanou předkládaným otázkám vyjádřil přesvědčení, že na řešení těchto otázek nezávisí napadený rozsudek a jejich vyřešení nemůže mít jiný význam než akademický. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání toto dovolání odmítl. Nad rámec řečeného doplnil, že zákon č. 82/1998 Sb. nerozlišuje žádné kategorie poškozených (například nevyčleňuje statutární města) a proto se domnívá, že i on může mít za splnění zákonných podmínek za konkrétních skutkových okolností právo na finanční zadostiučinění při nesprávném úředním postupu, neboť v soukromoprávních vztazích vystupuje jako jakákoli jiná fyzická nebo právnická osoba. Vzhledem k řečenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

3. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu podrobně zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že názor soudu prvního stupně ohledně poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení je zcela opodstatněný. Ve shodě se soudem prvního stupně zaujal názor, že je na místě stanovit roční sazbu v částce 17 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky řízení sníženou o 50 %. Ve vztahu k modifikaci základní částky přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně ve směru vyšší složitosti vzhledem ke značné složitosti skutkové, resp. rozsahu dokazování. Odvolací soud shledal zcela odpovídajícím snížení základní částky v souvislosti s kritériem složitosti o 15 %. Naproti tomu odvolací soud nepřisvědčil názoru, že by skutečnost, že věc byla projednávána více méně standardně na úrovni dvou stupňů soustavy měla být reflektována v samostatném kritériu dle § 31a OdpŠk. Odvolací soud se odchýlil i od hodnocení soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalobce se na celkové délce řízení podílel a dále, že základní částku bylo třeba ponížit i z důvodu sdílené újmy. Žalobce se v zásadě na celkové délce řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí a pouhý úsudek z rozsudku, ve kterém bylo stanoveno „společně a nerozdílně“ podklad pro sdílenou újmu nezakládá. Odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení nelze zahrnout pod řízení s typově vyšším významem, nejednalo se v namítaném řízení současně o bagatelní částku, věc byla procesně i skutkově složitá, ke sdílení újmy nedošlo, význam pro žalobce lze za daných okolností hodnotit jako do jisté míry snížený, přičemž ani žalovaná ke sníženému významu ve vztahu k protistraně krom obecných úvah ničeho netvrdila ani nedokládala. 1)

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné řízení trvalo od doby podání žaloby, tj. od 1. 8. 2007 do 11. 7. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu. Ve vztahu k žalobci řízení trvalo od 15. 4. 2008, kdy mu byla doručena žaloba v dané věci, tedy celkem 14 let a 2 měsíce. Předmětem bylo zaplacení částky 4 103 458 Kč s příslušenstvím, po všech třech účastnících na straně žalované (včetně současného žalobce) společně a nerozdílně, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení se vyskytlo několik průtahů (blíže specifikovaných v bodě 6 rozhodnutí soudu prvního stupně), řízení vykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Soud musel nechat vypracovat znalecký posudek, tři doplnění znaleckého posudku, byla vyslechnuta řada svědků, věc byla spojena s dalšími dvěma řízeními a soud připojoval spisy v těchto věcech, řízení bylo přerušeno pro mimosoudní jednání mezi účastníky, a i po pokračování řízení opakovaně účastníkům poskytoval prostor k těmto mimosoudním jednáním. Do řízení svým způsobem zasáhlo i volební období zástupců města, když právě z důvodu proběhlých voleb bylo žádáno o odročení jednání. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou stupních soudní soustavy, kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně jednou, rovněž jednou meritorně rozhodoval dovolací soud. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce, ten se na délce řízení nepatrně podílel mimosoudními jednáními s tehdejším žalobcem a žádostí o odročení. Co se týče významu předmětu řízení, nelze daný typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem. Soud prvního stupně vzal v potaz i skutečnost, že žalobce hospodaří s veřejnými financemi v řádu desítek miliard korun a částka, která byla předmětem řízení, je pouhým zlomkem, kterým nemohl jeho existenci nijak ohrozit. Rovněž poukázal na to, že ani v případě neúspěchu žalobce v daném řízení by uvedenou částku nebyl nucen hradit v plném rozsahu, protože se jednalo o solidární závazek. Proto pokud by žalobce v případě neúspěchu ve sporu uhradil uloženou povinnost v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu, mohl po ostatních dlužnících žádat, aby plnili své podíly, a to formou preventivního či následného regresu. V neposlední řadě konstatoval, že jestliže žalobce z vedení celého sporu dovozoval podezření veřejnosti, že řádně nehospodaří s veřejnými financemi, vycházel pouze ze svých vlastních představ. Žalobce ani na výzvu nepředložil žádný důkaz, že by tak veřejnost na jeho hospodaření v souvislosti s daným řízením skutečně pohlížela. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud prvního stupně hodnotil jako snížený. 1.

III. Přípustnost dovolání

3. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

4. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Obsah podaného dovolání lze zásadně zestručnit do dvou právních otázek, na jejichž vyřešení závisí napadený rozsudek odvolacího soudu. Zaprvé, zda žalobci mohla vůbec vzniknout újma, když má oproti jiným subjektům specifický způsob přijímání a projevování vůle daný zákonem a má zcela neporovnatelnou majetkovou, rozpočtovou a personální základnu, což (podle mínění dovolatelky) samo o sobě vylučuje, že se v jeho sféře může projevovat nemajetková újma z konkrétního řízení srovnatelně jako jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osobě soukromého práva. Zadruhé, zda je odvolací soud povinen při hodnocení dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení do sféry žalobce posoudit pro stanovení výše nemajetkové újmy obdobná kritéria, která jsou dle judikatury Nejvyššího soudu rozhodná pro její stanovení u jiných právnických osob například obchodních korporací. Protože předestřené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.1.

IV. Důvodnost dovolání

2. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal; ostatně žalovaná žádnou takovou vadu v dovolání ani neohlašovala.

3. Z uvedeného je zřejmé, že v hranicích otázek vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) se žalované nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy vycházel odvolací soud. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud s odkazem na § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. podané dovolání v této části uplatněného nároku jako nedůvodné zamítl.

4. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které se – z dále uvedených důvodů – považuje za podání, jež nebylo (účelně) sepsáno advokátem, přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech připomíná, že u statutárních měst (a tedy i hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, není možné náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené (k tomu za mnohé srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či v něm uváděná usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, dále též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 25, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, i jeho usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13). Doplnit ve stručnosti možno, že zamítá-li Nejvyšší soud postupem předjímaným v § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. podané dovolání, nepřísluší mu revidovat nákladové výroky rozsudků soudů nižších stupňů (srov. § 224 odst. 1 o. s. ř.), jež zůstávají rozhodnutím o dovolání nedotčena.

5. Ústavní soud se již (v poměrech obdobně aplikovatelného tzv. obecního zřízení) vyslovil, že vzhledem k tomu, že obce nakládají s veřejnými prostředky, nelze jejich postavení stavět na roveň obchodním korporacím, a vyplývá z něj, že nemohou se svým majetkem nakládat zcela volně, právě naopak, mají povinnost nakládat s ním vždy v zájmu svých občanů (viz. nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 6/17). Z téhož důvodu nelze pomíjet nepříznivé dopady nepřiměřené délky řízení do právního postavení veřejnoprávních korporací, pokud se daného řízení účastnily a pokud se průtažné řízení týkalo otázek spadajících do jejich samostatné působnosti. Nepřiměřená délka řízení může (ale také nemusí) v konkrétním případě způsobovat nejistotu u orgánů hlavního města Prahy (obce, kraje), stejně tak nelze vyloučit, že se může dotýkat i osob, které tvoří její osobní substrát (občané s trvalým pobytem v hlavním městě, potažmo v jiném kraji nebo obci) nebo jen určité skupiny těchto osob, a to v závislosti na vlastním předmětu řízení, který bude též určující z hlediska posouzení zákonného kritéria významu řízení pro poškozeného. Uvedené kritérium může (ale nemusí) být rovněž ovlivněno vzájemným vztahem toho, co je v řízení pro veřejnoprávní korporaci tzv. v sázce na straně jedné a velikostí a majetkovým poměrům poškozeného na straně druhé (významné může být, zda jde o menší obec, město, statuární město či kraj, s jakými prostředky hospodaří a jak průběh daného řízení konkrétně ovlivňuje její hospodaření a majetkové zájmy). Článek 6 Úmluvy zajišťuje právo na spravedlivý proces (mimo jiné přiměřenou délku řízení) dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněna, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění. Rozhodovací praxe přitom vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. K případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je pak na místě přistupovat výjimečně (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný; srov. již zmiňované Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013). Nejvyšší soud je si vědom, že obce ani kraje nepovažuje Úmluva (ve svém článku 34) za osoby oprávněné obracet se se stížnostmi k Evropskému soudu pro lidská práva (viz též jeho rozsudek ze dne 15. 9. 1988 ve věci Provincie Bari (Province of Bari), Sorrentino a Messeni Nemagna proti Itálii, stížnost č. 41877/98, nebo rozsudek ze dne 31. 5. 1974, ve věci stížnosti č. 5767/72, obec Altenwörth a další proti Rakousku ), což ovšem nic nemění na tom, že článek 6 téže úmluvy poskytuje ochranu práva na projednání věci v přiměřené době „každému“, kteréžto právo je pod ochranou jednotlivých členských států. Uvedené nepochybně plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, nebo z navazujícího rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) ze dne 9.12.2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, z nichž se podává, že (již) na základě aplikace článku 38 Listiny základních práv a svobod (zák. č. 2/1993 Sb.) se poskytuje obdobná ochrana dokonce i účastníkům těch řízení, na něž čl. 6 Evropské úmluvy ratione personae nedoléhá, a to vždy tehdy, je-li předmětem posuzovaného řízení ochrana základních práv a svobod (tedy zjevně i pro případ vedení majetkových sporů).1.

6. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

7. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízem a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

8. Ve vztahu k první otázce zpochybňující, zda žalobci vůbec nějaká újma mohla vzniknout s ohledem na jeho veřejnoprávní povahu (argumentace marginálním významem sporu pro žalobce, chybějícím reparačním účelem apod.) Nejvyšší soud uvádí, že žalobce, kterým je hlavní město Praha, je veřejnoprávní korporací založenou zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze [dále jen „zákon o hlavním městě“], která je v jistém smyslu oddělena od státu, neboť je svou povahou a postavením odlišná od státu a není nositelem státní moci, ale toliko moci veřejné.

9. Právní osobnost obcí (včetně hl. m. Prahy, která je podle § 1 zákona o hlavním městě obcí a současně i krajem) je garantována v čl. § 101 Ústavy včetně jejich práva vlastnit majetek, a práva vystupovat v právních vztazích samostatně a na vlastní odpovědnost. 1.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 6. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu