4 Tdo 975/2024

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 84/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 12/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. na základě telefonické objednávky ze dne 11.6.2019 odebral od poškozené společnosti Cominvest CZ, s.r.o., IČ: 26256568, se sídlem Zaoralova 3090/17, 628 00 Brno-Líšeň jádrové vrtáky, po odebrání zboží byla dne 12.6.2019 vystavena faktura č. FVYD292063, na částku 5.179 Kč s DPH se splatností 26.6.2019, kdy faktura nebyla uhrazena, čímž byla poškozené společnosti Cominvest CZ, s.r.o. způsobena škoda ve výši 5.179 Kč s DPH,

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třicetišesti) měsíců.

3. Podle § 82 odstavec 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozeným škodu, kterou jim trestnou činností způsobil.

4. Podle § 228 odst. 1 a 229 odst. 2 tr ř. bylo dále rozhodnuto o nárocích na náhradu škody jednotlivých poškozených.

5. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné I. T. a právnické osoby – AGIA TECH, s. r. o.

6. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 1 T 12/2023, podal obviněný P. V., obviněná I. T. a poškozená LASER TECHNOLOGY, s. r. o., IČ 28269080, se sídlem Tovární 836/9b, 798 11 Prostějov-Vrahovice, odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 84/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. V. a poškozené společnosti LASER TECHNOLOGY, s. r. o., zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti LASER TECHNOLOGY, s. r. o., IČ 282 69 080, se sídlem Tovární 836/9b, 798 11 Prostějov-Vrahovice, v celém rozsahu. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3, 4 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněné I. T., a společnosti AGIA TECH, s. r. o., IČ: 283 04 675, se sídlem Kyjovice 43, 671 61 Kyjovice, podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti LASER TECHNOLOGY, s. r. o., IČ 282 69 080, se sídlem Tovární 836/9b, 798 11 Prostějov-Vrahovice, majetkovou škodu ve výši 31.066 Kč (třicet jeden tisíc šedesát šest korun českých). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená LASER TECHNOLOGY, s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné I. T. zamítnuto.

ze dne 14.6.2019, za dodané zboží byl vystaven dne 17.6.2019 daňový doklad (faktura) č. FV-2019-110-004421 na částku 3.049 Kč včetně DPH, která byla splatná dne 17.7.2019, - objednávkou č. 210,00x1000,00 (ev. č. PO-2019-108934) ze dne 10.06.2019 výpalky, které byly řádně dodány, což plyne z podepsaného dodacího listu č. DLV-2019-110790 ze dne 14.6.2019, za dodané zboží byl vystaven dne 17.6.2019 daňový doklad (faktura) č. FV-2019-110-004422 na částku 9.099 Kč včetně DPH, která byla splatná dne 17.7.2019, - objednávkou č. 19OBJ0152 ze dne 17.06.2019 výpalky, které byly řádně dodány, což plyne z podepsaného dodacího listu č. DLV-2019-111341 ze dne 21.6.2019, za dodané zboží byl vystaven dne 21.6.2019 daňový doklad (faktura) č. FV-2019-110-004659 na částku 10.090 Kč včetně DPH, která byla splatná dne 21.7.2019, - objednávkou č. 19OBJ0150 ze dne 12.06.2019 výpalky, které byly řádně dodány, což plyne z podepsaného dodacího listu č. DLV-2019-111340 ze dne 21.6.2019, za dodané zboží byl vystaven dne 21.6.2019 daňový doklad (faktura) č. FV-2019-110-004660 na částku 51.356 Kč včetně DPH, která byla splatná dne 21.7.2019, - objednávkou č. 19OBJ0153 ze dne 19.06.2019 výpalky, které byly řádně dodány, což plyne z podepsaného dodacího listu č. DLV-2019-111339 ze dne 21.6.2019, za dodané zboží byl vystaven dne 21.6.2019 daňový doklad (faktura) č. FV-2019-110-004661 na částku 7.144 Kč včetně DPH, která byla splatná dne 21.7.2019, - objednávkou „Martin parapet“ (ev. č. PO-2019-107414) ze dne 17.05.2019 výpalky, které byly řádně dodány, což plyne z podepsaného dodacího listu č. DLV-2019-110791 ze dne 14.6.2019, za dodané zboží byl vystaven dne 28.6.2019 daňový doklad (faktura) č. FV-2019-110-004961 na částku 902 Kč včetně DPH, která byla splatná dne 28.7.2019, kdy tyto faktury nebyly uhrazeny, čímž byla poškozené společnosti LASER TECHNOLOGY s.r.o. způsobena škoda ve výši celkem 479.202 Kč s DPH,

7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 84/2024, podal následně obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný je přesvědčen o své nevině a je přesvědčen, že napadané rozhodnutí se zakládá na nesprávně zjištěném a vyhodnoceném skutkovém stavu a na nesprávném právním posouzení věci. Na základě výše uvedených skutečností proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadané výroky rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 1 T 12/2023-1548 ze dne 18. 1. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 84/2024-1599 ze dne 30. 5. 2024 a zastavil řízení, případně aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Obviněný prostřednictvím svého obhájce přípisem ze dne 30. 9. 2024 doplnil své dovolání a v prvé řadě namítl, že závěry soudu prvního i druhého stupně se opírají o chybně zjištěný a interpretovaný skutkový stav a o nesprávné právní posouzení věci. Dodal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný dále namítl že soudy předchozích stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe vtělenou do ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě soudy vyšly ze zcela chybné premisy o tom, že obviněný musel od 25. 6. 2018 vědět o tom, že společnost AGIA TECH, s. r. o., byla v úpadku a dále z premisy, že snad byl osobou, která byla odpovědná za pokračování podniku ve stavu úpadku. Dodává, že pokud by měl nést za výše popsané jednání nějakou odpovědnost, pak by nejprve musela nastoupit odpovědnost dle zákona o obchodních korporacích a až následně případně odpovědnost trestněprávní ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Závěrem uvedl, že nebyl osobou, která by nesla jakoukoliv odpovědnost za případný stav úpadku, a že nemohl v žádném případě podat insolvenční návrh.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel nebyl žalován ani odsouzen za to, že by snad nepodal insolvenční návrh. Podle výroku odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodnění mělo jednání dovolatele spočívat v tom, že ačkoliv si byl vědom ekonomické situace úpadku společnosti AGIA TECH, s. r. o., a její neschopnosti dostát svým závazkům, před obchodními partnery uvedené společnosti tuto neschopnost zamlčel a takto po dobu více než 1 roku jménem této společnosti uzavíral smlouvy, zadával objednávky a čerpal služby, čímž ji obohatil ke škodě v omylu se nacházejících obchodních partnerů ve výši 3.614.131,85 Kč. Podání insolvenčního návrhu niky nebylo požadováno od dovolatele. Dovolatel obsáhle staví svou námitku na nepodstatné zmínce o insolvenčním návrhu, aniž by se blíže zabýval tím, čím byl ve skutečnosti uznán vinným.

10. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že dovolatelova námitka proti právnímu posouzení skutku odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je však zjevně neopodstatněná, neboť podmínkou trestnosti ani škodlivosti jednání dovolatele pro společnost nebylo, zda a kdo měl podat insolvenční návrh. Podání insolvenčního návrhu není součástí předmětného skutku. Dovolatel tak popírá existenci povinnosti, která předmětem trestního řízení vůbec nebyla a být ani nemusela. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

11. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud na vědomí obviněnému, který reagoval stručnou replikou. V ní zopakoval svůj pohled na nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále se neztotožnil s názorem státního zástupce, že zmínku odvolacího soudu o insolvenčním návrhu považuje za nepodstatnou. Z napadaných rozhodnutí vyplývá přesný opak, tedy, že tato skutečnost byla považována za velmi podstatnou, a to zejména z důvodu, že je tato skutečnost uvedena dokonce přímo ve výroku odsuzujícího rozsudku. Pokud by otázka ekonomického stavu společnosti a jejího úpadku byla nepodstatnou, pak by tedy nezáleželo na tom, zda byla společnost v úpadku, což by byl absurdní výklad – v takovém případě by každá společnost, která přebírá nějaké závazky, vykonávala trestnou činnost. Navíc byl na tuto otázku dotazován soudní znalec a jeho závěry o úpadku jsou v rozhodnutích opakovaně citovány. Z tvrzení, že si byl obviněný vědom úpadku společnosti, pak je dovozována údajná následná trestná činnost. Otázka, zda stav úpadku existoval, či nikoliv, byla zcela zjevně důležitou otázkou v obou napadaných soudních rozhodnutích. Úvaha v dovolání o tom, že obviněný nebyl odpovědný za nepodání insolvenčního návrhu, nespočívala jen v tomto holém konstatování (jak vyplývá z vyjádření státního zástupce), ale spočívá v tom, že jestliže nemohl být odpovědný ani podle předpisů obchodního práva (nemohl nést žádnou odpovědnost za stav úpadku ani jeho řešení), nemůže být odpovědný ani podle předpisů trestního práva. Zmínka o nepodání insolvenčního návrhu tedy nebyla v žádném případě samoúčelná, ale byla navázána na tuto konkrétní úvahu. V tomto smyslu tedy jednoznačně měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.

12. Obviněný dále zmínil nové skutečnosti, a to konkrétně, že do července roku 2019, tedy do vstupu P. M. do společnosti AGIA TECH, s. r. o., na pozici jednatele, tato společnost fungovala v zásadě běžným způsobem, neboť velká většina věřitelů, kteří byli v rámci tohoto řízení policejním orgánem osloveny, potvrdila, že byť některé platby přicházely později, byly závazky hrazeny, společnost neevidovala ani žádné předžalobní výzvy, natož pak vymáhání v soudních sporech – závazky byly vždy uhrazeny, nebýt činnosti P. M., byly by hrazeny dále. Pozdější neuhrazení dluhů společnosti zavinil v plném rozsahu P. M., nikoliv obviněný. Tento závěr pak zcela jasně potvrzuje trestní oznámení obsažené v trestním spisu P. M., které podala MONETA Money bank, ze kterého vyplývá jednoznačný závěr, že až činností P. M. došlo k tomu, že splátky přestaly být hrazeny. Ostatně trestní oznámení bylo podáno na P. M., I. T. a P. P., a tedy vůbec ne na obviněného, který není v trestním oznámení ani zmíněn. Vzhledem k tomu, že dovolatel byl odsouzen za způsobení údajné škody zejména této bance, pak se jedná o zásadní nové zjištění pro tuto věc, které potvrzuje, že ze strany obviněného žádný podvod spáchán nebyl. Z obsahu obžaloby i z dalšího obsahu spisu zcela zjevně vyplynulo, že P. M. vyvedl po svém vstupu do společnosti aktiva za mnoho milionů korun, čímž způsobil faktický krach společnosti. Z uvedeného je tak zřejmé, že celá škoda vznikla až činností P. M. a nikoliv obviněného.

13. Závěrem své repliky obviněný navrhl, aby v rámci dovolacího řízení byl připojen trestní spis řízení vedeného Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 50/2023. V této souvislosti dovolatel sděluje, že se dne 28. 11. 2024 bude konat hlavní líčení ve věci sp. zn. 1 T 50/2023, ve kterém podle jeho názoru vyjde najevo řada dalších skutečností podstatných pro tuto aktuálně projednávanou věc. Obviněný tedy ještě následně doplní své vyjádření v této věci.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Obviněný P. V. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

18. Nejvyšší soud uvádí, že k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou bližší argumentaci. Konkrétně namítl, že závěry soudů se opírají o chybně zjištěný a interpretovaný skutkový stav a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný však neuvedl, kterých rozhodných skutkových zjištění se tato námitka týká a v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků blíže konkretizovaných v odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě v bodech 6 až 15, ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence znalce Ing. Petra Dvořáka, MPA, z něhož vyplývá, že nejpozději od 1. 1. 2018 měla firma řadu závazků po splatnosti, kdy měla celkem 166 závazků vůči 50 věřitelům, z toho 136 závazků již bylo po splatnosti nejméně 3 měsíce, jakož i z dalších ve věci provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že obviněný, jenž chod firmy prakticky vedl a řídil, osobně nebo prostřednictvím zaměstnanců společnosti AGIA TECH, s. r. o., úmyslně v rámci své pravomoci a odpovědnosti uzavíral smlouvy, zadával objednávky a tím přijímal další závazky za nákup materiálu a poskytnutí služeb od různých dodavatelů, popřípadě čerpal služby na základě dříve uzavřených smluv, přestože si byl vědom ekonomické situace společnosti AGIA TECH, s. r. o., a tedy i skutečnosti, že společnost nebude s ohledem na tento stav schopna závazkům řádně dostát, tedy vědomě a úmyslně uvedl poškozené v omyl.

19. Obviněný P. V. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

20. Pod uplatněný dovolací důvod podřadil obviněný námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno za užití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

21. Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

22. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

23. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

24. Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného považuje za vhodné odkázat na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědí zaměstnanců AGIA TECH, s. r. o., vyplynulo, že obviněný firmu fakticky vedl a řídil nejméně od 8. 1. 2019 na základě plné moci vystavené jednatelkou společnost obviněnou T., která ho opravňovala k zastupování společnosti ve všech věcech vůči úřadům, státním orgánům a orgánům místních samospráv, právnickým a fyzickým osobám na jejím chodu se podílel z převážné části, a byť se ve firmě angažovala rovněž obv. T., to byl on, kdo rozhodoval o každodenním chodu firmy, kdo zastupoval společnost i navenek ve vztahu k dodavatelům a odběratelům a kdo měl o chodu AGIA TECH, s. r. o., ze své pozice přehled a kdo byl beze sporu seznámen i s rozsahem pohledávek a závazků firmy. Obviněný si tak musel být vědom skutečnosti, že za obviněnou AGIA TECH, s. r. o., objednává zboží a materiál ke zpracování zakázek, ačkoliv společnost nebyla schopna tyto závazky dlouhodobě hradit. Přestože byl srozuměn s tím, že obv. AGIA TECH, s. r. o., nemá prostředky k úhradě svých závazků, přesto však nadále další závazky uzavíral, čímž na jedné straně úmyslně obv. AGIA TECH, s. r. o., obohacoval, na straně druhé tak činil na úkor poškozených, jejichž pohledávky nebyly ve lhůtě splatnosti z důvodu platební neschopnosti uhrazeny. Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný nebyl žalován ani odsouzen za to, že nepodal insolvenční návrh. Jak ostatně uvedl také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, podmínkou trestnosti ani škodlivosti jednání obviněného pro společnost nebylo, zda měl podat insolvenční návrh. Podstatné je jednání obviněného, u kterého nelze dospět k závěru, že by vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, a že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

25. Nejvyšší soud závěrem v souvislosti s replikou obviněného na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že k této replice v rámci odůvodnění tohoto usnesení nepřihlížel. Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. Pokud vyjdou najevo nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé po právní moci rozsudku, lze nápravy dosáhnout cestou obnovy řízení – § 277 a násl. tr. ř.

26. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 11. 2024 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu