NSS 2 Azs 23/2003-39

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: S. N., zastoupené advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003, č. j. 59 Az 437/2003-18, takto:

Jestliže účastník v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá vady řízení uvedené v ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., soud přihlédne z úřední povinnosti k existenci takových vad jen za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů.

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Kasační stížností ze dne 24. 6. 2003 napadla žalobkyně (dále jen stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-2676/VL-10-P16-2002. Správní orgán svým rozhodnutím zastavil řízení o udělení azylu stěžovatelce podle ustanovení § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., neboť stěžovatelka se bez řádné omluvy ve dvou případech nedostavila k pohovoru za účelem objasnění důvodů své žádosti o udělení azylu. Krajský soud v Plzni při posouzení věci vyšel z obsahu správního spisu žalovaného, z něhož zjistil, že stěžovatelka dne 22. 5. 2002 podala návrh na zahájení řízení o udělení azylu a téhož dne převzala poučení pro účastníky řízení o udělení azylu na území ČR v jazyce rumunském. V době konání pohovorů měla hlášen pobyt v a.z. Č. Ú.. Podle evidenční karty žadatele dne 29. 9. 2002 z a. z. svévolně odešla. Předvolání k prvnímu pohovoru na pracoviště v Č.Ú.dne 14. 10. 2002 žalovaný doručil uložením s odkazem na ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu. Podle úředního záznamu ze dne 14. 10. 2002 se žalobkyně k pohovoru bez sdělení důvodu nedostavila. Druhé předvolání k pohovoru na den 25. 10. 2002 bylo vyhotoveno dne 14. 10. téhož roku a pro doručení použit postup podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. Podle úředního záznamu se žalobkyně dne 25. 10. 2002 k pohovoru rovněž bez sdělení důvodu nedostavila. Žalovaný z uvedeného dovodil splnění zákonných podmínek uvedených v § 25 písm. d) zákona o azylu a řízení ve věci zastavil. V žalobě proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka žádala o znovuprošetření věci vzhledem k tomu, že se nemůže vrátit domů, nemá kde bydlet, je pronásledována a nesouhlasí s komunistickou politikou. V doplňku žaloby pak požadovala udělení politického azylu na kratší dobu, dokud v její v její vlasti nedojde ke zlepšení situace. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba by mohla mít naději na úspěch pouze za předpokladu, že by stěžovatelka tvrdila nezákonnost postupu žalovaného podle § 25 písm. d) zákona o azylu, nikoliv však v případě, kdy její žalobní body obsahově směřují proti rozhodnutí meritornímu, které vydáno nebylo. Žalobní body se tak zcela míjí s hlavními rozhodovacími důvody, na nichž žalovaný své rozhodnutí postavil. Krajský soud v Plzni proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V podané kasační stížnosti dovozovala stěžovatelka naplnění důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka namítala, že o termínu konání pohovoru nebyla vůbec uvědoměna a na místě proto nebyl postup podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu. Je sice pravdou, že v době, kdy mělo dojít k pohovoru, se stěžovatelka nezdržovala v a. s., není však pravdou, že by se z a. s. vzdálila svévolně. Stěžovatelka byla nucena při každém svém opuštění a. s. v Č. Ú. vyplnit propustku s uvedením adresy, kde se bude zdržovat. S ohledem na tuto skutečnost bylo správnímu orgánu známo, kde se stěžovatelka zdržuje, a nebyly tedy naplněny podmínky pro doručování podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu. S ohledem na tuto skutečnost trpí řízení před správním orgánem vadou, kterou nelze odstranit, a podle názoru stěžovatelky je nutno řízení před správním orgánem zopakovat. Pochybení Krajského soudu v Plzni pak spatřovala stěžovatelka v tom, že k vadám řízení před správním orgánem měl dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti a neomezit se na přezkoumání napadeného rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů dle ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. Napadla také výklad zásady koncentrace řízení uvedený v tomto rozsudku. Závěrem žádala zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v mezích uplatněných důvodů kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná. Podle ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. V daném případě stěžovatelka skutečnost, že při každém svém opuštění a. s. v Č. Ú. vyplnila propustku s uvedením adresy, kde se bude zdržovat, uvedla poprvé až ve své kasační stížnosti proti napadenému rozsudku. Nic jí přitom nebránilo uvést tuto skutečnost již v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a opřít o ni své žalobní body proti výroku o zastavení řízení. Krajskému soudu v Plzni pak nelze vytýkat nedostatek postupu podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť bez příslušných tvrzení stěžovatelky není ze správního spisu žádné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, patrné. Jedině v případě procesních vad, které jsou ze spisu zřejmé, by mohl krajský soud posoudit, zda se jedná o vady takového charakteru a takové závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů a přihlédnout k nim proto z úřední povinnosti. Za dané situace však krajský soud oprávněně dospěl k závěru, že žalobní body uvedené v žalobě se zcela míjí s hlavními rozhodovacími důvody, na nichž žalovaný své rozhodnutí postavil, a proto žalobu zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. K výkladu koncentrace řízení obsaženému v odůvodnění napadeného rozsudku pak Nejvyšší správní soud ve stručnosti uvádí, že zde má charakter poznámky obiter dictum a není součástí právní úvahy, o niž se výrok napadeného rozsudku opírá. Krajský soud v Plzni výslovně uvedl, že stěžovatelka ve své žalobě provedla dispozici co do důvodu přezkumu, a proto ani nebyl legální předpoklad pro odstraňování vad podání. Za této situace se Nejvyšší správní soud provedeným výkladem zásady koncentrace blíže nezabýval.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Správní orgán byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady řízení přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 24. 11. 2003 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Petr Příhoda ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu