NSS 2 Afs 159/2005-43

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. V., zastoupený Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Krakovská 25, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 7. 2005, č. j. 59 Ca 45/2003 - 16, takto:

Za protiústavní nelze považovat skutečnost, že § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2006, za rozlišovací kritéria pro stanovení výše penále považoval toliko výši daňového nedoplatku a dobu prodlení a za rozhodné nepovažoval, zda a případně v jakém rozsahu došlo k faktickému snížení celkových daňových příjmů státu při zohlednění případné změny výše daňové povinnosti jiných daňových subjektů, která by nastala, nedostal-li by se daňový dlužník, který má penále platit, do prodlení.

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

I. Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2003, č. j. 4043/150/03 a 5868/150/03, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce proti platebním výměrům na daňové penále na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 (platební výměr č. 1030000031, č. j. 819/03/187912/6196, ze dne 8. 1. 2003), 1. a 3. čtvrtletí roku 2001 (platební výměr č. 1030000032, č. j. 820/03/187912/6196, ze dne 8. 1. 2003 a platební výměr č. 1030000033, č. j. 821/03/187912/6196, ze dne 8. 1. 2003) a 4. čtvrtletí roku 2001 (platební výměr č. 1030000494, č. j. 14862/03/187912/6196, ze dne 11. 2. 2003).

Podle stěžovatele se soud nevypořádal se základní žalobní námitkou, a sice že správce daně může obecně vzato vyměřit penále za opožděnou registraci plátce této daně, avšak musí s ohledem na základní zásadu daňového řízení zakotvenou § 2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného, tj. k 16. 5. 2003 (dále jen „d. ř.“), aplikovat ustanovení o penále v souladu se zásadou přiměřenosti. Stěžovatel poukázal na to, že svým pochybením, spočívajícím v opomenutí registrovat se jako plátce DPH v předmětných zdaňovacích obdobích, nezpůsobil žádnou finanční ztrátu státu, a přesto byl penalizován nejvyšším možným způsobem.

Stěžovatel měl za to, že i když ustanovení § 2 odst. 2 d. ř. ve své žalobě výslovně nezmiňoval, uvedl zcela konkrétně, z jakých skutkových a právních důvodů považuje jím napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné.

Podle stěžovatele ze závěru krajského soudu, dle kterého vyměření penále rozhodná zákonná úprava předvídá a toto bylo stěžovateli vyměřeno podle zákona a v jeho mezích, nevyplývá, jak se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatele, že uplatněním postihu formou penále za opožděnou registraci k DPH dochází k neoprávněné diskriminaci skupiny plátců, kteří opožděnou registrací nezpůsobili daňovou újmu, oproti těm, kteří daňový příjem státu zkrátili. Podle stěžovatele je podstatou institutu penále náhrada té částky, o kterou byl stát jako daňový věřitel zkrácen tím, že po určitou dobu nemohl oproti svým předpokladům užívat částku, kterou mu zadržuje daňový dlužník. Podle stěžovatele by v soukromoprávních vztazích nemohlo být penále předepsáno smluvní straně, která by ve vztahu k jiné smluvní straně porušila některou smluvní povinnost, avšak nikoli takovou, která by spočívala v dlužení peněz.

Stěžovatel upozornil, že ve smyslu jeho argumentace se vyvíjela i právní úprava daně z přidané hodnoty. V zákoně č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (tento zákon ve znění účinném k 15. 6. 2003 je dále označován jako „zákon o DPH“) byla povinnost penále odvozena od skutečnosti, že plátce se tím, že se v zákonem stanovené lhůtě, vázané na dosažení minimálního obratu, dostal do prodlení s placením DPH, neboť podle § 10 odst. 1 zákona o DPH povinnost uplatnit daň na výstupu vznikala dnem uskutečnění zdanitelného plnění, pokud zákon nestanovil jinak; opožděně registrovaní plátci museli podle zákona o DPH podat za období, ve kterém jim vznikla povinnost uplatnit DPH na výstupu, daňová přiznání a dlužnou daň odvést, přičemž tato daň byla penalizována. V novém zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zákonodárce podle stěžovatele upravil následky nesplnění registrační povinnost zcela jinak – zavedl pro takto pochybivšího plátce povinnost odvést „až“ 10% z celkových příjmů nebo výnosů za zdanitelná plnění jako náhradu za zdanitelná plnění, která se uskutečnila bez daně z přidané hodnoty, a to za období od data, kdy se osoba povinná k dani měla stát plátcem, až do data, kdy se jím na základě rozhodnutí správce daně stala. Rozhodnutí o platební povinnosti musí být zdůvodněno, včas podané odvolání proti němu má odkladné účinky a slovo „až“, užité v příslušném ustanovení zákona, naznačuje podle stěžovatele možnost správce daně stanovit náhradu za zdanitelná plnění na základě správní úvahy v intervalu shora uzavřeném výše zmíněnou desetiprocentní hranicí. Podle stěžovatele z povahy výše zmíněné legislativní změny vyplývá, že jí zákonodárce odstranil rozpory a vady legislativního stavu aplikovatelného na stěžovatele.

Stěžovatel podotkl, že krajský soud neshledal v jeho věci porušení čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod; podle stěžovatele tomu tak však je – ustanovení zákona o DPH a d. ř., zakládající právo uložit plátci v případě opožděné registrace penále, znamenají znevýhodnění jedné skupiny daňových subjektů vůči skupině jiné a neumožňují správci daně užít správního uvážení v situacích, které je vyžadují, a naopak je nutí používat stejné sankce za nesrovnatelná provinění. Stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud již dříve vyslovil ve svém nálezu ze dne 13. 8. 2002 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (publikován pod č. 105 ve sv. 27 Sb. n. u. ÚS a pod č. 405/2002 Sb.) a dále např. v nálezu ze dne 10. 3. 2004 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/03 (publikován pod č. 37 ve sv. 32 Sb. n. u. ÚS a pod č. 300/2004 Sb.), že nepovažuje za přípustné, nemá-li správní orgán při ukládání sankce dostatečný prostor pro zohlednění okolností konkrétního případu. Stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 3/02 uvedl, že pokuta může za určitých okolností představovat zásah zejména do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že ji lze považovat za zásah s ústavněprávní dimenzí, zasahuje-li do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou; účel zásahu se musí posuzovat ve vztahu k použitým prostředkům podle zásady proporcionality a nesmí mít likvidační povahu.

Podle stěžovatele není možno brát v úvahu toliko skutečnost, že objektivně neodvedl určitou daň, nýbrž je nutno zohlednit i to, že – vzhledem k tomu, že jde o DPH – v některých případech včasného neuhrazení DPH, mimo jiné i u stěžovatele, nevzniká státu daňový nedoplatek, neboť ihned po uhrazení příslušné částky daňovým subjektem je pomocí mechanismu nadměrného odpočtu celá zaplacená DPH vyplacena dalším plátcům DPH. Podle stěžovatele je proto aplikace § 63 d. ř. v uvedených případech nemožná, neboť daňový subjekt byl sice v prodlení, což je jeden z předpokladů pro užití uvedeného ustanovení, nevznikl však žádný daňový nedoplatek, jehož existenci § 63 d. ř. nutně předpokládá. Stěžovatel má za to, že „automatický“ postup správce daně podle § 63 d. ř. v případě každého prodlení, tj. postup bez možnosti správního uvážení konkrétních okolností případu, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a současně zakládá porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť způsobuje zásadní nerovnost v oblasti sociální.

Podle stěžovatele se krajský soud s jeho výše uvedenými námitkami nevypořádal ‑ stěžovatel poukazoval na možný rozpor s Listinou základních práv a svobod za situace, kdy stát postihuje stejným několikasettisícovým penále daňové subjekty, které státu reálně způsobily daňovou újmu, stejně jako subjekty, které nezpůsobily žádnou újmu; s touto námitkou se krajský soud podle stěžovatele nevypořádal, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel dodal, že jeho stížní námitka je i námitkou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá nesprávné posouzení právní otázky zákonnosti postihu stěžovatele uložením penále z hledisek § 2 odst. 2 d. ř. a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Žalovaný nepovažuje kasační stížnost za důvodnou. V první řadě poukázal na obsahovou shodnost stížních námitek stěžovatele s žalobními body jeho žaloby.

Žalovaný poukázal na to, že stěžovatel překročil stanovený obrat pro povinnost registrace jako plátce DPH za měsíce březen, duben a květen 1999 a byl povinen podat přihlášku k registraci plátce DPH do 20. 6. 1999. Toto však učinil až opožděně 18. 7. 2002. Správce daně pak stěžovatele v souladu s § 5 odst. 1 zákona o DPH zaregistroval jako plátce DPH k 1. 7. 1999. Osvědčení o registraci DPH bylo stěžovateli vydáno 18. 7. 2002, dne 20. 8. 2002 podal stěžovatel daňová přiznání za 3. čtvrtletí 1999 a 1. a 2. čtvrtletí 2000. 21. 10. 2002 podal stěžovatel daňová přiznání za 3. čtvrtletí 2000 až 2. čtvrtletí 2002. Pozdní úhradou DPH došlo podle žalovaného k prodlení, které má za následek vznik daňového penále.

Podle stěžovatele § 63 odst. 1 d. ř. stanoví, že daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Podle odst. 2 cit. ustanovení se penále počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Podle žalovaného penále není postihem za porušení nepeněžní povinnosti, nýbrž sankcí za neuhrazení daně ve lhůtě splatnosti, přičemž sazba penále je jedna jediná. Podle žalovaného není dán rozpor mezi § 63 a § 2 odst. 2 d. ř. Penále je příslušenstvím daně a sleduje její osud. Je majetkovou sankcí, přičemž povinnost platit je vzniká ex lege prodlením.

Poukaz stěžovatele na novou úpravu registrace daňových subjektů k placení DPH podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, má žalovaný za bezpředmětný, neboť žalovaný rozhodoval podle staré právní úpravy.

Argumentaci stěžovatele judikátem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 žalovaný měl rovněž za bezpředmětnou, neboť toto rozhodnutí se týká pokuty, nikoli penále, což má žalovaný za dva zcela odlišné právní instituty. Penále nevzniká konstitutivním rozhodnutím správce daně a právní úprava neumožňuje stanovit výši penále podle správního uvážení; toto je naopak možné u pokuty, kde platí speciální úprava v § 37 d. ř.

V dalším odkázal žalovaný na svá předchozí rozhodnutí a vyjádření.

IV. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

Jako stížní důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů; krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal se žalobní námitkou, že penalizace stěžovatele, který se opožděně registroval jako plátce daně, avšak nezpůsobil daňovou újmu státu, je nepřiměřená a diskriminační.

Jako stížní důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítá stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky, zda podle § 63 d. ř. lze penalizovat i plátce DPH, který se opožděně registroval jako plátce daně, avšak nezpůsobil daňovou újmu státu.

Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

V. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Pokud by byla důvodná, již jen samotná tato skutečnost by byla nutným a dostatečným důvodem k jeho zrušení. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (zveřejněn pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz), není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.

Stěžovatel v žalobě namítal, že vyměřením penále došlo v jeho případě k porušení čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, neboť v jeho případě došlo k uložení povinnosti bez zachování jeho základních práv a svobod a při aplikaci zákona omezujícího jeho základní právo nebylo šetřeno podstaty a smyslu tohoto základního práva, a to tím, že zákonodárce aplikoval protiústavní zákon, zakotvující sankci, která v jeho případě postrádá jakéhokoli opodstatnění a smyslu a účelově využívá nesrovnalostí v legislativě k protiprávní maximalizaci daňového příslušenství; dodal, že ačkoli státu nezpůsobil škodu, je penalizován odnětím podstatné části svého majetku.

Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že rozpor s článkem 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod neshledal. Připustil, že penále představuje velký zásah do majetkové sféry stěžovatele, takovým zásahem je podle krajského soudu ovšem každá daň či penále. Pokud jsou však ukládány na základě zákona a v jeho mezích, nelze takový postup považovat za porušení (stěžovatelových) práv. Krajský soud dále poznamenal, že stěžovatelem namítaným rozporem aplikovaného s ústavním pořádkem se nemohl zabývat pro přílišnou obecnost této námitky; dodal též, že soudní přezkum rozhodnutí se omezuje na posuzování hledisky zákonnosti a nemůže se zabývat tím, že v konkrétním případě se může jednat o postup nepřiměřeně tvrdý.

Z výše uvedené stručné reprodukce příslušných pasáží odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrné, že soud se stěžovatelovými námitkami ohledně protiústavnosti aplikovaného zákona zabýval, přičemž je nepovažoval za důvodné proto, že ve své podstatě za jedinou ústavní podmínku pro uložení daně či (daňového) penále považoval jejich zákonné zakotvení, které v případě stěžovatele bylo nesporně dáno; hlediska přiměřenosti či tvrdosti podle soudu součástí soudního přezkumu správních rozhodnutí nejsou. Z výše uvedeného je patrné, a to jednoznačně, jaké důvody vedly soud k odmítnutí žalobní námitky stěžovatele; nepřezkoumatelností tedy rozhodnutí krajského soudu netrpí, jakkoli je pojato dosti stručně a bez ambice o hlubší rozbor ústavněprávní dimenze stěžovatelovy kauzy.

VI.

VI. e)

Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení zákona, které bylo na věc stěžovatele aplikováno, konkrétně § 63 d. ř., není důvodu považovat za protiústavní. Krajský soud je proto aplikoval zcela po právu, a to způsobem, který rovněž nevyvolává pochybnost o ústavnosti. Krajský soud neměl důvodu přerušovat řízení a postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložit věc Ústavnímu soudu, stejně jako nebylo důvodu, aby krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného aplikované ustanovení vykládal jinak než žalovaný, neboť výklad, který žalovaný zvolil, byl správný a ústavně konformní.

V první řadě nutno opětovně připomenout, že penále má dvě funkce – v první řadě má daňové subjekty motivovat k řádnému a včasnému placení daní; další funkcí je pak paušalizovaná náhrada eventuelní majetkové újmy státu způsobené zpožděním ve splnění daňové povinnosti. Zákonodárci jistě nic nebrání v tom, aby – jako je tomu v nové právní úpravě (§ 98 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) – nastavil sankční mechanismus jiným způsobem než v úpravě aplikovatelné na případ stěžovatele (samozřejmě za předpokladu, že uvedená úprava bude odpovídat ústavním kautelám – tuto otázku však ve vztahu k nové úpravě v případě stěžovatele není důvodu řešit) a aby použil jiná rozlišovací kritéria pro uplatnění či neuplatnění sankce a pro to, v jaké míře se sankce uplatní a co bude základem pro určení její výše; jistě se pak může stát, že pro určité skutkové podstaty je nový sankční mechanismus „mírnější“ než ten předchozí, který je aplikovatelný na stěžovatele. To však ještě neznamená, že takovýto pozdější legislativní vývoj je bez dalšího argumentem pro závěr, že předchozí úprava je ústavně nekonformní. Bylo by tomu tak totiž jen tehdy, kdyby 1) samotná rozlišovací kritéria v předchozí úpravě, 2) jejich účinky ve vzájemné kombinaci či 3) absence určitých dané právní úpravě imanentních rozlišovacích kritérií vytvářely ústavní deficity.

Ve stěžovatelem napadené právní úpravě však k ničemu takovému nedošlo. Zákonné zakotvení rozlišovacího kritéria odvislého od míry pravděpodobné ekonomické újmy, kterou stát utrpěl proto, že se určitý daňový subjekt opožděně registroval jako plátce DPH, takže tuto daň i opožděně odvedl, totiž je jistě přípustným, ne však dané sankční úpravě imanentním rozlišovacím kritériem. Za imanentní ve výše uvedeném smyslu je třeba považovat takové rozlišovací kritérium, jehož absence v právní úpravě by ji činila v aplikační praxi natolik absurdní, generující náhodné výsledky či jinak hrubě nespravedlivou, že by nebyla v materiálním právním státě akceptovatelná. Kritérium pravděpodobné ekonomické újmy s povinností platit určitou daň řádně a včas jistě souvisí, ovšem jeho absence v právní úpravě ji ani zdaleka nečiní nespravedlivou. Jak bylo výše uvedeno, stát má legitimní právo od daňových subjektů vyžadovat při placení daní i respekt k časové dimenzi této povinnosti. Postačí tedy, je-li rozlišovacím kritériem pro uplatnění sankce jen a pouze to, zda daňový subjekt porušil tuto svoji povinnost, tj. vznikl-li u něho daňový nedoplatek, respektuje-li sankce princip proporcionality (k tomu viz v podrobnostech výše) a je-li toto rozlišovací kritérium subsidiárně doplněno instituty umožňujícími zabránit likvidačním či jinak neúnosným účinkům, které by pro určité osoby mohlo mít uložené penále (k tomu viz výše výklad k právním institutům prominutí příslušenství daně, prominutí daňového nedoplatku a posečkání daně a povolení splátek).

Jsou-li zákonem zvolená kritéria ústavně akceptovatelná a nechybí-li v právní úpravě ani žádné jí imanentní rozlišovací kritérium, pak nelze ve výsledku rozdílné postavení dvou daňových subjektů, na které jsou zákonná kritéria aplikována, považovat za diskriminační. Právní úpravu, která byla aplikována na stěžovatele, tedy nelze ani pro výše rozebranou námitku stěžovatele považovat za protiústavní.

Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že zcela nepřípadná je argumentace stěžovatele, že v jeho případě vlastně nevznikl daňový nedoplatek, neboť celá dlužná částka DPH by byla jiným plátcům DPH vrácena v režimu nadměrného odpočtu. Daňový nedoplatek je výsledkem prodlení konkrétního daňového dlužníka, tj. výsledkem toho, že tento daňový dlužník nezaplatí splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. To, že v důsledku prodlení konkrétního daňového dlužníka možná jiný daňový subjekt zaplatil na dani, kterou měl platit, méně, než kolik by zaplatil, pokud by se daňový dlužník do prodlení nedostal, takže ve výsledku by se daňové příjmy státu nezkrátily či se zkrátily o výrazně menší sumu než o částku nedoplatku, žádným způsobem nemění nic na okolnosti, že prodlením daňového dlužníka daňový nedoplatek vznikl, což je stav z hlediska zákona nežádoucí a zákonem legitimně sankcionovaný povinností platit penále.

Na okraj dodejme, že sankcí, jež může být uložena za porušení povinnosti registrace jako plátce DPH (tj. nikoli sankcí za prodlení s placením daně a vznik daňového nedoplatku), je pokuta podle § 37 d. ř. Nic nebrání tomu, aby konkrétní daňový subjekt byl vedle povinnosti platit penále (která je sekundární povinností vzniklou porušením primární povinnosti zaplatit daň řádně a včas) sankcionován i pokutou podle tohoto ustanovení (tato pokuta je sekundární povinností za porušení primární nepeněžité povinnosti, a sice řádně a včas se registrovat jako plátce DPH).

Výše uvedené právní instituty, tedy prominutí příslušenství daně (§ 55a odst. věta druhá d. ř.), prominutí daňového nedoplatku (§ 65 d. ř.) a posečkání daně a povolení splátek (§ 60 d. ř.), by měly zajistit, že ve všech případech, kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení.

Ani zde tedy nelze protiústavnost stěžovatelem napadené právní úpravy shledat.

VII. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

VIII. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto ex lege právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. února 2007 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Miluše Došková ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu