NSS 2 Afs 173/2006-77

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: J., s. r. o., zast. JUDr. Pavlem Liškou, advokátem se sídlem Krupská 4/1741, Praha 10, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 10 Ca 42/2005 - 48, takto:

Ustanovení § 7 odst. 1 věty třetí vyhlášky č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní rehabilitace občanů se změněnou pracovní schopností, podle něhož se zaměstnavatel v písemné dohodě musí zavázat, že bude provozovat pracovní místa v chráněné dílně nebo chráněném pracovišti nejméně po dobu dvou let od poskytnutí příspěvku a že případně vrátí úřadu práce příspěvek nebo jeho poměrnou část odpovídající době, kterou nesplnil, je třeba vyložit tak, že po tuto dobu musí uvedené pracovní místo reálně fungovat, tj. být obsazeno zaměstnancem (i případně vícero různými zaměstnanci po sobě, započne-li pracovní poměr dalšího zaměstnance bezprostředně po skončení pracovního poměru předchozího zaměstnance) se změněnou pracovní schopností, který zásadně (není-li např. v pracovní neschopnosti) skutečně vykonává pro zaměstnavatele sjednaný druh práce.

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

I. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba jeho proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2005, č. j. FŘ-4979/17/04. Tímto správním rozhodnutím žalovaný změnil platební výměr č. j. 127066/04/010980/7522 ze dne 6. 4. 2004 tak, že uložený odvod ve výši 88 644,50 Kč snížil na částku 74 346 Kč.

Stěžovatel kasační stížnost opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud v Praze podle stěžovatele rozhodoval jednostranně a neopatřil si žádné důkazy pro své rozhodnutí a v zásadě pouze opsal vyjádření žalovaného bez jakékoliv snahy o zjištění pravdivosti uváděných tvrzení.

Podle stěžovatele soud nesprávně interpretoval dohodu o vytvoření chráněných pracovních míst mezi ním a Úřadem práce v Pelhřimově (jednalo se o dohodu č. PEA-D-1/2001 ze dne 9. 2. 2001 mezi stěžovatelem a Českou republikou – Úřadem práce v Pelhřimově o zřízení pracovního místa v chráněné dílně, na jejímž základě obdržel stěžovatel rozhodnutím Úřadu práce v Pelhřimově ze dne 9. 2. 2001, č. j. PEA-D-1/2001, příspěvek na zřízení pracovních míst v chráněné dílně v celkové výši 700 000 Kč – pozn. NSS). Tato dohoda v čl. II bodu 1. podle stěžovatele stanoví povinnost stěžovatele zřídit 8 pracovních míst a po dobu 24 měsíců tato místa obsazovat zaměstnanci se změněnou pracovní schopností. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací žalovaného, že se jedná o obsazení dotovaného místa nepřetržitě po 24 měsíců. Podle stěžovatele zákon ani uzavřená dohoda nic takového nestanoví a uvedená interpretace ignoruje povahu pracovního procesu a situaci na trhu práce. Je logické, že zaměstnanci se změněnou pracovní schopností mohou ukončit pracovní poměr ze zdravotních důvodů kdykoliv, jestliže skončení doporučí lékař. Zaměstnavatel by tedy musel zaměstnávat vždy minimálně o jednoho pracovníka v této kategorii více. I možnost zaměstnat na uvedeném místě jiného zaměstnance není jednoduchá, protože se podle stěžovatele jedná o kategorii specifickou. Stěžovatel předpokládal, že je jeho povinností na vytvořeném místě zaměstnávat zaměstnance se změněnou pracovní schopností. Doba 24 měsíců není v dohodě ani v zákoně nijak přesněji specifikována. Dále stěžovatel předpokládal, že nesmí toto pracovní místo obsadit zaměstnancem bez změněné pracovní schopnosti.

Podle stěžovatele je nesmyslné tvrzení soudu, že na místa byli přijímáni zaměstnanci bez „zdravotního pojištění“ (podle kontextu kasační stížnosti zde stěžovatel pravděpodobně myslel bez „zdravotního postižení“, přesněji řečeno bez „změněné pracovní schopnosti“ – pozn. NSS). Počet pracovních míst v dílně byl omezen pouze velikostí místnosti, nikoliv dotací. Dílna měla volnou kapacitu až do 14 pracovníků. Počet pracovníků se tak podle stěžovatele odvíjel pouze podle množství zakázek.

Stěžovatel dále uvádí, že soud nekriticky a bez důkazů přejímá tvrzení žalovaného o pomoci pracovního úřadu v otázce náboru zaměstnanců. Skutečnost podle stěžovatele byla taková, že pracovní úřad předal žalobci seznam uchazečů o zaměstnání se změněnou pracovní schopností a další jeho pomoc se zúžila na provádění kontrol. Pracovním úřadem nebyl poslán k přijmutí žádný uchazeč o zaměstnání.

Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stížní námitka podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (toto ustanovení stěžovatel v kasační stížnosti též zmiňuje) z povahy věci vůbec nepadá v úvahu, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, nikoli však, jak je tomu v případě stěžovatele, na rozsudek ve věci samé.

Stěžovatel jednak podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá nepřezkoumatelnost rozsudku. Podle stěžovatele Městský soud v Praze rozhodoval jednostranně, neopatřil si žádné důkazy pro své rozhodnutí a nevyvinul snahu o zjištění pravdivosti žalovaným uváděných tvrzení. Stěžovatel ovšem neuvedl, v jakých konkrétních ohledech (např. ve vztahu k jakým žalobním důvodům či jaké jiné argumentaci stěžovatele) má být napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

Dále stěžovatel podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítá, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil několik právních otázek: 1) V první řadě měl soud nesprávně interpretovat čl. II bod 1. uzavřené dohody č. PEA-D-1/2001 ze dne 9. 2. 2001 o zřízení pracovního místa v chráněné dílně a ustanovení § 7 vyhlášky č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní rehabilitace občanů se změněnou pracovní schopností (dále jen „vyhláška č. 115/1992 Sb.“), tak, že stěžovatel byl povinen k tomu, aby splnil podmínky poskytnutí příspěvku, zřídit a obsadit do 60 dnů od poskytnutí příspěvku předepsaný počet chráněných pracovních míst a tato mít obsazena občany se změněnou pracovní schopností nejméně po dobu 24 měsíců, což znamená, že po celou tuto dobu musela být všechna pracovní místa, na něž se vztahoval poskytnutý příspěvek, také skutečně obsazena. 2) Dále měl soud nesprávně dospět k závěru, že úřad práce poskytoval stěžovateli potřebnou součinnost při vyhledávání zaměstnanců se změněnou pracovní schopností pro stěžovatelovu chráněnou dílnu. 3) Konečně pak podle stěžovatele soud nesprávně usoudil, že v chráněné dílně byli zaměstnáni zaměstnanci bez změněné pracovní schopnosti.

Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.

IV. Z obsahu soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodující pro posouzení kasační stížnosti:

Mezi stěžovatelem jako zaměstnavatelem a Úřadem práce v Pelhřimově byla pod č. PEA-D-1/2001 dne 9. 2. 2001 uzavřena dohoda o zřízení pracovního místa v chráněné dílně. Podle čl. I této dohody je předmětem dohody, uzavírané podle § 22 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a § 6 a 7 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 115/1992 Sb., poskytnutí příspěvku na zřízení pracovního místa v chráněné dílně pro občana se změněnou pracovní schopností. Podle článku II bodu 1. se zaměstnavatel zavazuje zřídit a obsadit nejpozději do 60 dnů od podpisu této dohody níže uvedená pracovní místa pro občany se změněnou pracovní schopností doporučenými úřadem práce. Každé z takto zřízených míst musí být zachováno a obsazeno nejméně po dobu 24 měsíců ode dne poskytnutí příspěvku. Podle čl. II bodu 2. se stěžovatel jako zaměstnavatel zavázal předkládat úřadu práce kopie pracovních smluv do 5 pracovních dnů od vzniku pracovního poměru a dále oznamovat písemně úřadu práce den, způsob a důvod skončení pracovního poměru zaměstnance, který byl přijat na místo vytvořené na základě této dohody, a to neprodleně nejpozději do 5 pracovních dnů od skončení pracovního poměru. Podle čl. II bodu 3. se stěžovatel zavázal oznamovat úřadu práce neprodleně písemně veškeré změny, které mohou ovlivnit plnění této dohody, rovněž nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala; dle čl. II bodu 4. se stěžovatel zavázal finanční prostředky poskytnuté na základě této dohody použít pouze na úhradu nákladů spojených se zřízením nových pracovních míst v dílně oděvů a prodejně, jmenovitě na šicí stroje, děrovačku, knoflíkovačku, pracovní stoly, pracovní židle, kádě na textil, pracovní pomůcky, prodejní pult atd. Podle čl. II bodu 5. takto vynaložené finanční prostředky měl stěžovatel doložit úřadu originály dokladů o zaplacení k odsouhlasení vždy do 15 dnů po realizaci. Poskytnutou dotaci se stěžovatel zavázal čerpat do 31. 7. 2001 a rovněž se zavázal prokázat použití prostředků v souladu s touto dohodou. Podle čl. II bodu 6. se dále zavázal vrátit úřadu práce nevyčerpanou část poskytnutých finančních prostředků nejpozději do 1 měsíce po uplynutí termínu na vyčerpání a dále vrátit úřadu práce poskytnutý příspěvek nebo jeho poměrnou část odpovídající době, kterou neplnil, a to v termínu stanoveném úřadem práce. Podle článku III se úřad práce naopak zavázal v bodu 2. poskytnout zaměstnavateli potřebnou součinnost při vyhledávání vhodných pracovníků z řad uchazečů o zaměstnání a v bodu 3. poskytnout mu finanční příspěvek na zřízení níže uvedených pracovních míst v celkové výši 700 000 Kč a poukázat ji na účet zaměstnavatele do 15 pracovních dnů od podpisu dohody. Příspěvek podle této dohody na jedno pracovní místo dělníka oděvní výroby činil 87 500 Kč, celkem tedy 700 000 Kč na 8 pracovních míst.

Rozhodnutím Úřadu práce v Pelhřimově ze dne 9. 2. 2001, č. j. KPEA-D-1/2001, byl stěžovateli poskytnut příspěvek ve výši 700 000 Kč podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 115/92 Sb.

Úřad práce v Pelhřimově však po poskytnutí dotace avizoval stěžovateli, že v souvislosti se závazky vyplývajícími z dohody č. PEA-D-1/2001 ze dne 9. 2. 2001 vyvstávají určité nesrovnalosti: V dopise tohoto úřadu jednateli stěžovatele ze dne 11. 4. 2002, č. j.: ÚP/41/02-sekr., je uvedeno, že kontrolou ze dne 10. 4. 2002 „bylo zjištěno, že v chráněné dílně jsou zaměstnány 4 zaměstnankyně se změněnou pracovní schopností, které byly vybrány Úřadem práce v Pelhřimově, 3 zaměstnankyně se změněnou pracovní schopností, které byly zaměstnány bez předchozí evidence na úřadu práce. Jedno místo oproti dohodě není obsazeno, ale je hlášeno na Úřadě práce v Pelhřimově. V dohodě PEA-D-1/2001 o zřízení chráněné dílny ze dne 9. 2. 2001, kterou jste uzavřel s úřadem práce, se zavazujete, že místa, na která jste obdržel dotaci(tj. 8 míst), budou obsazována na doporučení úřadu práce uchazeči o zaměstnání se změněnou pracovní schopností. Dle provedené kontroly bylo zjištěno, že u tří zaměstnankyň jste dohodu porušil, neboť sice mají statut změněné pracovní schopnosti, ale nebyly v evidenci úřadu práce. Jelikož jsme si vědomi, že úřad práce by těžko uvedeným pracovnicím hledal zaměstnání, protože pro občany se změněnou pracovní schopností nemáme hlášena žádná volná místa, nebude úřad práce z tohoto porušení vyvozovat žádné důsledky.“

Podle protokolu ze dne 11. 2. 2003 o výsledku kontroly dodržování plnění podmínek uzavřené „dohody PEA-D-1/2001“, provedené úřadem práce pod č. j. KP/2l/2003/SA, bylo zjištěno, že úřad práce provedl výběr uchazečů o zaměstnání se změněnou pracovní schopností a vybral 10 z nich. Do pracovního poměru od 1. 3. 2001 nastoupili podle předložených pracovních smluv 3 uchazeči, od 15. 3. 2001 jedna uchazečka a dále od 2. 4. 2001 také jedna občanka se změněnou pracovní schopností, která však nebyla evidována u Úřadu práce v Pelhřimově. V termínu do 10. 4. 2001 bylo obsazeno pouze 5 míst, 4 místa byla obsazena po celou dobu trvání dohody, tj. 24 měsíců, na ostatních 4 místech se během 24 měsíců střídali občané se změněnou pracovní schopností. Obsazování míst však na sebe časově nenavazovalo, takže bylo celkem 30 měsíců neobsazeno. Pokud jde o povinnost vrátit úřadu práce nevyčerpanou část poskytnutých prostředků, bylo zjištěno, že stěžovatel z poskytnuté dotace vyčerpal celkem částku 549 020 Kč, nevyčerpal tedy dotaci co do výše 150 980 Kč; termín pro vrácení této nevyčerpané dotace do 31. 8. 2001 nedodržel. Následně s ním byl sepsán zápis o uznání dluhu. Pokud jde o poměrnou část, kterou bylo nutno vrátit v důsledku míst neobsazených po dobu celkem 30 měsíců, dospěl úřad práce k částce 88 644,50 Kč. S protokolem byl stěžovatel seznámen a poučen o právu podat námitky a převzal jej 26. 2. 2003.

Na základě uvedené kontroly provedené úřadem práce bylo stěžovateli přípisem sděleno pod č. j. UP/66/03/ZA, že je pro nedodržení stanovených podmínek povinen vrátit poměrnou část dotace, která činila 88 644,50 Kč. Stěžovatel následně požádal o posunutí termínu k zaplacení nebo povolení částku hradit ve splátkách, načež mu bylo sděleno, že poradní sbor ředitelky Úřadu práce v Pelhřimově se rozhodl jeho žádosti vyhovět a termín zaplacení výše uvedené částky (původně do 1. 7. 2003) posunul do 31. 8. 2003 s tím, že jde o termín konečný. Následně předal úřad práce, vzhledem k tomu, že nedošlo k zaplacení, věc příslušnému Finančnímu úřadu pro Prahu 10, který dne 20. 11. 2003 zahájil a následně provedl u žalobce daňovou kontrolu čerpání prostředků ze státního rozpočtu a podle Zprávy o daňové kontrole č. j. 78954/2004/010980/7522 ze dne 30. 3. 2004 došel ke kontrolnímu zjištění, že skutečně žalobce je povinen vrátit dotaci v poměrné výši 88 644,50 Kč, a to v termínu stanoveném úřadem práce následně do 31. 12. 2003; jelikož tak stěžovatel neučinil, zadržel v rozporu se zákonem peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu a porušil rozpočtovou kázeň podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Podle uvedené zprávy o kontrole byl daňový subjekt se zprávou seznámen dne 30. 3. 2004 a uvedl výhradu, že s výsledkem kontroly nesouhlasí, protože tento nemá oporu v zákoně ani v dohodě.

Na základě výše uvedeného byl Finančním úřadem pro Prahu 10 vydán platební výměr č. 23/2004 ze dne 6. 4. 2004 na odvod za porušení rozpočtové kázně na částku 88 644,50 Kč.

V rámci odvolacího řízení byl stěžovatel vyzván, aby prokázal ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu v souvislosti s uvedenou dotací seznam zaměstnanců, kteří byli přijati na pracovní místo pro občany se změněnou pracovní schopností, a dále uvedl a doložil, kdy úřadu práce oznamoval den, způsob a důvod skončení pracovního poměru zaměstnance, který byl na takové místo přijat. Z přípisu ze dne 7. 12. 2004 bylo zjištěno, že stěžovatel k čl. II bodu 2. dohody uvedl, že plnění tohoto bodu bylo rovněž náplní několika kontrol a nebyly zjištěny nedostatky, změny dotovaných míst byly oznamovány faxem, a to zasláním výpovědi nebo dokladem o přihlášení pracovníka k placení pojistného na sociální zabezpečení. Reakce úřadu práce pak spočívaly v provádění kontrol plnění uzavřené dohody. Dále připojil stěžovatel i potvrzení o vrácení nevyčerpané části dotace s tím, že fakta uvedená v protokolu úřadu práce potvrzuje jako správná, a to jak stran vrácení částky 150 980 Kč, tak i seznamu zaměstnanců a doby jejich pracovního poměru.

Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14. 1. 2005, č. j. FŘ-4979/17/04, vycházel z toho, že stěžovatel z celkové částky 700 000 Kč použil částku 549 020 Kč. Na jeden měsíc a jedno pracovní místo připadá 549 020/(24 x 8) = 2 859,479167 Kč. Poměrná část, odpovídající době, kterou neplnil, tedy činí 2 859,479167 x 26 = 74 346,45833 Kč a odvolatel byl povinen uvedenou částku poskytovateli vrátit. Žalovaný proto změnil platební výměr č. j. 127066/04/010980/7522 ze dne 6. 4. 2004 tak, že uložený odvod ve výši 88 644,50 Kč snížil na částku 74 346,- Kč.

Městský soud v Praze žalobu, kterou stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal, zamítl. Uvedl zejména, že podle dohody o zřízení pracovního místa v chráněné dílně měl být příslušný počet pracovních míst pro osoby se změněnou pracovní schopností po sjednanou dobu 24 měsíců nejen zachován pro případné obsazení, nýbrž i skutečně obsazen. Podle soudu by chráněná dílna jen takto byla provozována za sjednaných podmínek ve smyslu § 7 vyhlášky č. 115/1992 Sb. Opačný výklad by podle soudu neodpovídal smyslu a účelu příspěvku na zřízení chráněného pracovního místa, neboť jím je zajistit, aby osoby se změněnou pracovní schopností skutečně pracovaly v chráněné dílně, nikoli pouze to, aby chráněné pracovní místo bylo zřízeno a připraveno k obsazení. Stěžovatel se ostatně v dohodě zavázal k případnému vrácení poměrné části příspěvku (nebyl-li vyčerpán), což rovněž svědčí pro výklad, podle něhož musela být k tomu, aby příspěvek mohl být čerpán v plné výši, příslušná chráněná pracovní místa obsazena v plném počtu po celou dobu 24 měsíců.

V. d)

Důvodná není ani poslední stížní námitka podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice že Městský soud v Praze nesprávně usoudil, že v chráněné dílně byly na místech určených pro zaměstnance se změněnou pracovní schopností zaměstnávány osoby nezařazené v této kategorii. Takový závěr v první řadě není v napadeném rozsudku nikde výslovně vyjádřen. Soud pouze dospěl k závěru (ve shodě se zjištěním žalovaného), že stěžovatel nesplnil podmínku zaměstnávání sjednaného počtu zaměstnanců se změněnou pracovní schopností po dohodnutou dobu. Otázku, zda vedle takových zaměstnanců v dílně pracovali i další zaměstnanci bez změněné pracovní schopnosti a kolik jich případně bylo, Městský soud v Praze přímo neřešil, neboť nespadala do okruhu žalobních námitek a pro posouzení důvodnosti stěžovatelovy žaloby byla v kontextu jeho žalobních námitek nerozhodná.

Se shora rozebranými ve své podstatě hlavními povinnostmi stěžovatele jako zaměstnavatele (zřídit a provozovat po sjednanou dobu předepsaný počet pracovních míst v chráněné dílně) a úřadu práce (poskytnout na to příspěvek) souvisí i jejich povinnosti doprovodné, sloužící k naplnění smyslu a účelu veřejnoprávní smlouvy. Tyto povinnosti lze souhrnně označit za součinnostní a informační a jsou upraveny zejm. v čl. II bodech 2. a 3. a v čl. III bodu 1. smlouvy. Podle čl. II bodu 2. se stěžovatel jako zaměstnavatel zavázal předkládat úřadu práce kopie pracovních smluv do 5 pracovních dnů od vzniku pracovního poměru a dále oznamovat písemně úřadu práce den, způsob a důvod skončení pracovního poměru zaměstnance, který byl přijat na místo vytvořené na základě této dohody, a to neprodleně nejpozději do 5 pracovních dnů od skončení pracovního poměru; podle bodu 3. se stěžovatel zavázal oznamovat úřadu práce neprodleně písemně veškeré změny, které mohou ovlivnit plnění této dohody, rovněž nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala. V čl. III bodu 1. se úřad práce zavázal poskytnout zaměstnavateli potřebnou součinnost při vyhledávání vhodných pracovníků z řad uchazečů o zaměstnání. V čl. II bodu 1. smlouvy se pak hovoří o zřízení a obsazení míst v chráněné dílně občany se změněnou pracovní schopností doporučenými úřadem práce. Uvedená ustanovení smlouvy nutno vykládat v jejich vzájemné souvislosti a vždy ve světle smyslu a účelu smlouvy. Jejich obsahem je zajistit, aby strany smlouvy byly průběžně informovány o změnách v obsazení chráněných pracovních míst, které v průběhu doby účinnosti smlouvy nastanou, a o vhodných uchazečích o zaměstnání o tato místa tak, aby bylo dosaženo co možná nejefektivnějšího obsazení uvedených míst. Lhůta pěti pracovních dnů od nastání rozhodné skutečnosti, ve které měl stěžovatel plnit svoji informační povinnost, má povahu pořádkovou a jejím účelem je výlučně zajistit přiměřeně rychlé informování úřadu práce o skutečnostech důležitých pro plnění dohody, a tím pro naplnění jejího smyslu a účelu. Nejde o lhůty, jejichž nedodržení v jednotlivém případě by samo o sobě zakládalo takové porušení smlouvy stěžovatelem, na základě něhož by mu bylo lze uložit povinnost vrátit část příspěvku; na druhé straně však nejde ani o lhůty, které by ve vztahu k určitému pracovnímu místu prodlužovaly či přesněji řečeno „kouskovaly“ minimální dobu, po kterou musí být určité místo v chráněné pracovní dílně provozováno.

Povinnost součinnosti podle čl. III bodu 1. smlouvy ve spojení s jejím čl. II bodem 1. neznamená povinnost úřadu práce zajistit stěžovateli činností úřadu sjednaný počet zaměstnanců se změněnou pracovní schopností po minimální stanovenou dobu, nýbrž povinnost v rámci své působnosti takové zaměstnance zákonem předepsanými způsoby vyhledávat a upozorňovat na ně stěžovatele; stěžovatel zároveň byl povinen doporučené zaměstnance zaměstnat, měl-li pro ně volná místa a nebyl-li dán nějaký závažný důvod pro to, aby je nezaměstnal (např. předchozí výrazně negativní pracovní zkušenost s určitým zaměstnancem). Stěžovatel se ovšem nemohl zprostit své povinnosti, aby měl místa obsazena dohodnutým počtem zaměstnanců po sjednanou minimální dobu, poukazem, že mu je úřad práce nezajistil. Porušením povinnosti součinnosti ze strany úřadu práce by bylo pouze, pokud by úřad nevyvíjel svoji obvyklou zprostředkovatelskou činnost, tj. neevidoval vhodné uchazeče o zaměstnání se změněnou pracovní schopností, kteří se na něj obrátili, a neinformoval o nich vhodným způsobem (tedy zejména bez zbytečného prodlení) stěžovatele. Nic takového nebylo ovšem ve správním řízení zjištěno a ani stěžovatel to netvrdil. Správní spis naopak obsahuje doklady, že stěžovateli byly údaje o určitých osobách jako potenciálních zaměstnancích úřadem práce poskytnuty, a stěžovatel sám uvádí, že určitý seznam osob se změněnou pracovní schopností, kteří mohli být potenciálními zaměstnanci stěžovatele, od úřadu práce obdržel. Poznámka stěžovatele, že na základě součinnosti s úřadem práce nebyl přijat žádný zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, je v této souvislosti irelevantní, neboť povinností úřadu práce nebylo ani jediného takového zaměstnance stěžovateli opatřit; neúspěch snah úřadu práce neznamená ještě nesplnění povinnosti součinnosti.

S povinností součinnosti, kterou měl úřad práce, úzce souvisela i oznamovací povinnost ze strany stěžovatele, upravená v čl. II bodech 2. a 3. smlouvy, neboť úřad práce by mohl lépe poskytovat součinnost tehdy, měl-li by od stěžovatele včasné informace o změnách v pracovních poměrech zaměstnanců se změněnou pracovní schopností. Samotná skutečnost, že stěžovatel svoji informační povinnost podle všeho neplnil zcela důsledně (stěžovatel ostatně ani nerozporuje zjištění správních orgánů, že ve vícero případech změny v pracovních poměrech oznamoval úřadu práce opožděně), ještě nevyvazovala úřad práce z jeho povinnosti součinnosti při vyhledávání vhodných uchazečů o zaměstnání v chráněné dílně. Jak však bylo již shora uvedeno, porušení této povinnosti úřadem práce nebylo ve správním řízení zjištěno a ze spisu ani nevyplývají jakékoli indicie, že by skutková zjištění byla v tomto ohledu nesprávná či neúplná.

Vyjádření Městského soudu v Praze, že pokud stěžovatel nedodržoval řádně své povinnosti hlášení změn, nemůže tvrdit, že úřad práce mu neposkytoval součinnost při nabídce dalších zaměstnanců, není ovšem zcela přesné, neboť jakkoli informační povinnost ze strany stěžovatele a povinnost součinnosti při hledání vhodných uchazečů o zaměstnání se změněnou pracovní schopností jsou navzájem věcně úzce svázány (úřad práce může lépe poskytovat součinnost, je-li mu řádně a včas oznamováno, kteří zaměstnanci a kolik z nich končí nebo budou končit pracovní poměr), nejsou navzájem bez dalšího právně podmíněny. Jinak řečeno, předpokladem součinnosti ze strany úřadu práce bylo plnění informační povinnosti ze strany stěžovatele jako zaměstnavatele, jenž je příjemcem příspěvku, jen tehdy a v té míře, v jaké by nesplnění této povinnosti stěžovatelem bránilo úřadu práce v plnění jeho povinnosti součinnosti. Ze skutkových zjištění neplyne, že by problematický způsob plnění informační povinnosti stěžovatelem ovlivnil možnosti úřadu práce plnit jeho povinnost součinnosti; podstatné ovšem je, jak již shora uvedeno, že porušení povinnosti součinnosti nebylo u úřadu práce vůbec zjištěno. Právní závěr Městského soudu v Praze o tom, že k takovému porušení nedošlo, proto i přes tuto nepřesnost v úvaze soudu zcela obstojí.

Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s výkladem učiněným Městským soudem v Praze; kombinací teleologického a gramatického výkladu (které ostatně přesvědčivým způsobem použil i Městský soud v Praze) dospěl ke zcela identickým závěrům. Stížní námitka podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není důvodná.

Vzhledem k tomu, že výkladem zjištěný obsah smlouvy je zcela v souladu s objektivním právem, není důvodu v této souvislosti uvažovat o jejím rozporu se zákonem, o neplatnosti smlouvy či jejího vykládaného ustanovení z toho případně plynoucí a o právních důsledcích takové neplatnosti. Na smlouvu jako celek i na její předmětné ustanovení nutno hledět jako na platné a zakládající práva a povinnosti stran tak, jak se jejich obsah následně promítl do stěžovatelovou žalobou napadeného správního rozhodnutí, jež stěžovateli zcela důvodně – na základě naplnění skutkové podstaty sjednané ve veřejnoprávní smlouvě – uložilo odvod části poskytnutého příspěvku do státního rozpočtu.

VI. Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného ze stížních důvodů, a proto kasační stížnost proto podle ustanovení § 110 odst. 1 s.ř.s. zamítl.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. září 2007 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Miluše Došková ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu