NSS 2 As 46/2006-100

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. T., zastoupený Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem Sokolovská 161, 180 00 Praha 8, proti žalovanému: Úřad městské části Prahy 14, občanskoprávní odbor, se sídlem Bratří Venclíků 1072, 198 21 Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, č. j. 3 Ca 6/2005 - 78, takto:

I. Žalobu poškozeného proti správnímu rozhodnutí v řízení o přestupku krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. proto, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, v té části, v níž žalobce napadá výrok správního rozhodnutí týkající se viny obviněného z přestupku či sankce (přičemž výrokem týkajícím se viny je i výrok o zastavení řízení o přestupku).; II. Žaloba poškozeného proti správnímu rozhodnutí o přestupku v části týkající se výroku o náhradě škody podle § 70 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je přípustná; k projednání žaloby jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví.; III. Důvod odmítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. má přednost před důvodem odmítnutí pro její opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

I. Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti správnímu rozhodnutí ze dne 26. 5. 2003, č. j.: 2244/2245/02/OSO/B. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o zastavení řízení vedeného proti J. S., bytem K. 2216/2, P. 4, který se měl dne 9. 9. 2002 dopustit přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).

Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že dne 13. 11. 2002 učinil oznámení, podle něhož se měl zaměstnanec podnikatele J. S. dopustit přestupku. Žalovaný na základě oznámení stěžovatele zahájil přestupkové řízení, ve kterém obvinil nikoliv zaměstnance podnikatele S., nýbrž J. S. osobně. Toto řízení bylo rozhodnutím žalovaného zastaveno, protože obviněný J. S. nebyl shledán vinným ze spáchání přestupku. Stěžovatel se domnívá, že byl tímto postupem žalovaného poškozen na svých právech. Tím, že přestupkové řízení bylo vedeno proti nesprávné osobě, navíc odlišné od osoby označené oznamovatelem, byl žalobce fakticky zkrácen na své možnosti požadovat po skutečném pachateli přestupku náhradu vzniklé škody v rámci přestupkového řízení. Stěžovatel dále uvádí, že žalovaný upřel jemu i celé veřejnosti právo na spravedlnost, pořádek a v neposlední řadě rovnost před zákonem, neboť označeného pravděpodobného pachatele přestupku se vůbec nepokusil předvolat a zjištění skutkového stavu věci se vyhnul tím, že obvinil evidentně nevinnou osobu, vůči které řízení záhy zastavil.

Argumentaci městského soudu použitou jako odůvodnění odmítnutí žaloby, konkrétně tvrzení, že stěžovatel nebyl dostatečně aktivně legitimován, neboť jakožto poškozený nebyl v roli dotčeného účastníka, považuje stěžovatel za obsolentní, neboť ustálená judikatura již dříve dovodila, že plnohodnotné účastenství ve správním řízení nemůže být podmínkou, aby vzniklo právo na soudní přezkum pro toho, kdo se cítí poškozen vydaným rozhodnutím. Stěžovatel argumentuje tím, že každý má právo na soudní přezkum podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stanovisko městského soudu podle stěžovatele nepřípustně zužuje jeho právo na přístup ke spravedlnosti.

Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozhodnutí městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

II. Žalovaný ve svém vyjádření trvá na tom, že jednání J. S. nebylo v rozporu se zákonem, a odkazuje na vyjádření svých nadřízených orgánů, Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva vnitra. Žalovaný stejně jako jeho nadřízené orgány zastávají názor, že se jedná o kauzu, která z hlediska škody vzniklé žalobci přísluší do pracovního a občanského práva. Jednotni jsou též v názoru, že pokud by celá věc měla být řešena podle ustanovení § 50 zákona o přestupcích, musel by zde být prokázán úmysl zaměstnance firmy, který údajné poškození auta kamínkem odlétnuvším při vysekávání trávy (to měl být čin, který měl naplnit skutkovou podstatu přestupku – pozn. NSS) zavinil. Jak však z celého případu vyplývá, jednalo se o způsobení škody z nedbalosti, a to osobami k tomu tímto podnikatelem určenými a při jeho činnosti. Daný podnikatel byl též řádně pojištěn, takže celá věc mohla být řešena z jeho pojistky. Jak ovšem vyplynulo z jeho výslechu, náhrada se přes pojišťovnu nedala uplatnit, jelikož na voze nebylo zjištěno žádné poškození, které by se dalo vztáhnout k jeho činnosti.

Žalovaný s odůvodněním kasační stížnosti nesouhlasí a s přihlédnutím k celému správnímu spisu naopak souhlasí s usnesením městského soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí potvrdil.

III. Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř.s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby bylo nezákonné, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru, že poškozený v přestupkovém řízení není aktivně legitimován k podání žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. proti správnímu rozhodnutí ve věci přestupku, kterým bylo řízení o přestupku zastaveno, a je osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

Jak již Nejvyšší správní soud judikoval, „odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005-65, dostupný na www.nssoud.cz). Zdejší soud se tedy při posuzování důvodnosti předmětné kasační stížnosti omezil pouze na otázku, zda bylo na místě žalobu stěžovatele odmítnout. Samotným průběhem přestupkového řízení a případnou otázkou viny za spáchání přestupku či otázkami týkajícími se náhrady škody se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tak činil nad rámec své zákonné role v tomto případě.

Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.

IV. Ze správního a soudního spisu vyplývají následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:

Občanskoprávní odbor Úřadu městské části Praha 14 obdržel dne 14. 11. 2002 od stěžovatele oznámení o přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích na blíže neurčeného zaměstnance podnikatele J. S.. Na základě tohoto oznámení předvolal správní orgán k ústnímu řízení J. S., kterého označil za obviněného, a další svědky.

Po provedeném ústním jednání a zhodnocení všech důkazů dospěl správní orgán v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003, č. j. 2244/2245/02/OSO/B, k závěru, že obviněnému se nepodařilo dostatečně prokázat úmyslné spáchání přestupku proti majetku, a řízení ve věci přestupku zastavil. Správní orgán se tudíž ani nezabýval otázkou náhrady škody a stěžovatele jakožto poškozeného s těmito nároky odkázal na občanskoprávní řízení. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 12. 2. 2003.

Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí správního orgánu odvolal k Magistrátu hlavního města Prahy. Odvolací orgán konstatoval v rozhodnutí ze dne 24. 4. 2003, č. j. RO 56/2003, že je zřejmé, že přestupková odpovědnost obviněného J. S. je vyloučena jednak z důvodu, že se vysekávání trávy osobně neúčastnil, jednak z toho důvodu, že ten, kdo měl při této činnosti škodu způsobit, zjevně nejednal úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém. Dále upozornil, že přestupkové řízení je založeno na zásadě individuální odpovědnosti pachatele. Z tohoto důvodu považoval odvolací orgán výrok napadeného rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu neprokázaného skutku za chybné, neboť řízení mělo být zastaveno z důvodu, že skutek nespáchal obviněný z přestupku, jelikož se jednalo o důvod nejpříznivější pro obviněného. Odvolací orgán rozhodnutí zrušil a vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel byl poučen, že se proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy není možné dále odvolat. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 9. 5. 2003.

Úřad městské části Prahy 14 věc znovu projednal a po provedeném ústním jednání dospěl, jak ve svém rozhodnutí uvedl, na základě zjištěných skutečností, výpovědí svědků, nového řízení, právních názorů odvolacího orgánu k hodnocení případu a po posouzení všech skutečností k závěru, že přestupková odpovědnost J. S. je vyloučena z důvodu, že se vysekávání trávy osobně neúčastnil, jakož i z toho důvodu, že ten, kdo měl při této činnosti škodu způsobit, zjevně nejednal úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém. Správní orgán první instance proto řízení o přestupku rozhodnutím ze dne 26. 5. 2003 zastavil a poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel následně Úřadu Městské části Prahy 14 adresoval dvě stížnosti, jejichž přijetí bylo potvrzeno dne 7. 7. 2003 (stížnost zn. ST 54/2003) a dne 6. 8. 2003 (stížnost zn. 68/2003). Stěžovatel upozorňoval na to, že řízení bylo vedeno proti jiné osobě, než jaká byla označena v oznámení, a vyjádřil své znepokojení nad vedením řízení, nestranností úředníků a jeho celkovým vyústěním v podobě zastavení řízení. Úřad městské části Praha 14 neshledal na rozhodnutích nic nezákonného a upozornil stěžovatele, že není v jeho kompetenci přezkoumávat záležitosti, ke kterým se odvolací orgán již vyjádřil nebo které jsou již pravomocně rozhodnuty. Dne 5. 5. 2004 byl Magistrátu hlavního města Prahy doručen podnět stěžovatele k přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 tehdejšího zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“). Odbor občanskoprávních agend Magistrátu hlavního města Prahy jako přezkumný orgán dospěl v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2004, č. j. 446/2002, k závěru, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zákonem. Přezkumný orgán konstatoval, že samotný skutek (poškození automobilu kamínkem odlétnutým při vysekávání trávy) nelze považovat za přestupek a že správní orgán prvního stupně neměl z toho důvodu vést přestupkové řízení vůči žádné osobě. Přezkumný orgán navíc podotkl, že věcné projednání tohoto skutku je vyloučeno i pro ustanovení § 20 zákona o přestupcích, které stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od spáchání více než jeden rok. Na základě dalšího podnětu podaného stěžovatelem prostřednictvím Magistrátu hlavního města Prahy ve věci přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí občanskoprávního odboru žalovaného mimo odvolací řízení sdělilo Ministerstvo vnitra sdělením č. j. VS-965/3-2004 ze dne 10. 9. 2004, že potvrzuje, že postup Magistrátu hlavního města Prahy ve věci vyřízení podnětu žalovaného byl proveden v souladu se zákonem o přestupcích a správním řádem. Sdělení Ministerstva vnitra zaslal Magistrát hlavního města Prahy spolu s průvodním dopisem ze dne 24. 9. 2004 stěžovateli.

Dne 14. 11. 2005 podal stěžovatel k městskému soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2003, č. j. 2244/2245/OSO/B, s odůvodněním, že žalovaným byla porušena ustanovení správního řádu, a dožadoval se zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu prošetření.

Městský soud tuto žalobu odmítl usnesením napadeným kasační stížností. Podle jeho závěru byla žaloba podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Městský soud uvedl, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení ve smyslu § 72 zákona o přestupcích. Městský soud dále konstatoval, že v plném rozsahu má oprávnění účastníka řízení pouze obviněný z přestupku, který jako jediný se může proti rozhodnutí odvolat v plném rozsahu (§ 81 odst. 1 zákona o přestupcích). Účastenství poškozeného je pak omezeno jen na tu část, v níž se projednává náhrada škody. Stěžovatel byl v případě předmětného přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích pouze oznamovatelem a zároveň účastníkem přestupkového řízení v procesním postavení poškozeného.

V. e)

Abstraktně vzato tedy v úvahu připadají tři důvody odmítnutí žaloby, přičemž jeden z nich může dopadnou toliko na její část – pro její podání osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. – toliko ve vztahu k části žaloby], pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem [§ 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s.] a pro opožděnost žaloby [§ 46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s.]. Je tedy nutno uvážit, které z uvedených důvodů mají být oporou výroku o odmítnutí žaloby a zda konkurence mezi nimi, která se na první pohled jeví být dána, není toliko zdánlivá.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 2 As 1/2005 - 62, publikovaném pod č. 806/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, ke konkurenci důvodů odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) a § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. uvedl, že soud musí v první řadě zkoumat, zda u žalobce vůbec připadá v úvahu, že by mohl být aktivně legitimován. Nepřipadá-li toto vůbec v úvahu, je nutno žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Teprve dospěje-li soud k závěru, že tento důvod odmítnutí žaloby není dán, zkoumá eventuální další důvody pro odmítnutí žaloby, mezi nimi i důvod podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. Nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobcem v řízení před správním orgánem má totiž smysl zkoumat pouze tehdy, pokud žalobce vůbec byl osobou, která mohla tyto opravné prostředky podat, tj. takovou osobou, u níž vůbec připadá v úvahu, aby byla aktivně legitimována k podání žaloby na základě ustanovení § 65 odst. 1 nebo odst. 2 s. ř. s.

Jak již shora podrobně vyloženo, důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je dán toliko ve vztahu k té části žaloby, jíž stěžovatel napadal výrok o zastavení přestupkového řízení.

Ve vztahu k výroku, jímž byl jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, je dán důvod odmítnutí podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. Tento důvod má přednost před důvodem odmítnutí pro opožděnost žaloby ve smyslu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Opožděnost (a ostatně i předčasnost) lze totiž zkoumat toliko za situace, že vůbec bylo vydáno správní rozhodnutí v řízení o instančně posledním řádném opravném prostředku v řízení před správním orgánem, který zákon připouští podat. Nebylo-li takové rozhodnutí (v daném případě rozhodnutí o odvolání) vydáno, neboť řízení o něm ani nebylo zahájeno, jelikož stěžovatel odvolání jako opravný prostředek, který mu příslušel, vůbec nepodal, nelze o včasnosti, opožděnosti či předčasnosti žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. uvažovat, neboť pojmově nepřipadá v úvahu zkoumat skutečnosti rozhodné pro běh lhůty k podání žaloby. Ta je podle § 72 odst. 1 s. ř. s. vázána na oznámení napadeného správního rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, přičemž o oznamování rozhodnutí (i například – ve vztahu k předčasnosti žaloby – o tom, zda je vůbec co oznamovat, tj. zda již vůbec došlo k vydání rozhodnutí, proti němuž by bylo možno brojit správní žalobou) má smysl uvažovat toliko tehdy, existuje-li vůbec řízení o instančně posledním opravném prostředku v řízení před správními orgány, jehož „produktem“ má být správní rozhodnutí napadnutelné žalobou.

Lze tedy shrnout, že městský soud měl žalobu stěžovatele odmítnout v té části, v níž stěžovatel napadal výrok správního rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a v té části, v níž stěžovatel napadal výrok, jímž byl jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s.

Zákonodárce zvolil v právní úpravě, jak ji Nejvyšší správní soud shora vyložil, relativně restriktivní vymezení práv poškozeného v přestupkovém řízení; Nejvyšší správní soud nicméně nemá pochyb o ústavní konformitě této úpravy i jejího výkladu, zejména o konformitě s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), podle jehož věty první každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Nelze totiž přehlédnout, že úprava účastenství poškozeného v přestupkovém řízení mu dává určité privilegované postavení „navíc“ nad rámec jeho obecných procesních možností založených ustanoveními o řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž tyto jeho obecné možnosti nijak neomezuje. Adhezní řízení o náhradě škody v rámci řízení přestupkového tedy není ničím jiným než z hlediska procesní ekonomie i procesního komfortu poškozeného efektivním způsobem rozhodnutí o jeho nároku, lze-li tak učinit bez větších složitostí a v rámci přestupkového řízení, přičemž otázky komplikované či mezi poškozeným a tím, koho má poškozený za škůdce (kterým může být jak obviněný z přestupku, u něhož je shledáno, že byl jeho pachatelem, tak obviněný, jenž takovým shledán nebyl), sporné mohou být projednány příslušným orgánem (zpravidla soudem v občanskoprávním řízení) mimo přestupkové řízení.

Z takto vymezeného rozsahu procesních oprávnění poškozeného ve správním řízení o přestupku vyplývá i rozsah jeho žalobní legitimace v soudním řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí ve věci přestupku podle § 65 a násl. s. ř. s. Právní sféra poškozeného je tímto správním rozhodnutím dotčena toliko stran přiznání či nepřiznání nároku na náhradu škody, příp. stran rozsahu tohoto nároku, nikoli však v tom ohledu, zda vstupní podmínka případného přiznání nároku, tedy posouzení viny obviněného z přestupku, byla či nebyla správně posouzena. Poškozený proto může podat žalobu toliko proti výroku správního orgánu o náhradě škody, nikoli proti výroku týkajícímu se posuzování viny obviněného z přestupku či sankce za přestupek uložené. Otázka viny obviněného z přestupku se proto k žalobě poškozeného posuzuje jen z toho hlediska, zda v řízení o přestupku byl obviněný shledán pachatelem přestupku, a dále z hledisek, zda a v jakém rozsahu škodu svým v rámci přestupkového řízení posuzovaným jednáním způsobil.

Je tedy nepochybné, že předmětem soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného nemohl být výrok rozhodnutí žalovaného o zastavení přestupkového řízení, neboť ten je – byť implicitně – výrokem o vině, přesněji řečeno výrokem, z něhož plyne, že vina obžalovaného nebyla v přestupkovém řízení shledána – ve stěžovatelově případě proto, že obviněný z přestupku skutek kladený mu za vinu nespáchal [viz § 76 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích]. Mohl jím ale být výrok o náhradě škody, v konkrétním případě stěžovatele pak výrok o tom, že tento se se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěr městského soudu, že žaloba stěžovatele byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, je proto nesprávný. Odmítnutí návrhu pro nedostatek aktivní legitimace je totiž na místě, pouze pokud je tato skutečnost zcela nesporná a nepochybná (srov. k tomu např. Vopálka/Mikule/Šimůnková/Šolín, Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 97 a násl.). Nejvyšší správní soud ostatně již ve své judikatuře uvedl, že odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat; vyjde-li v této fázi nedostatek aktivní legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní-li tak, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) a § 109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.], viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004-59, zveřejněný pod č. 1043/2007 Sb. NSS a na www.nssoud.cz. Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze tedy s ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu odmítnout (a není tedy třeba ji zamítat) i žalobu, u níž je u žalobce dána aktivní procesní legitimace (tj. žalobce tvrdí zkrácení na svých právech v intencích § 65 odst. 1 či 2 s. ř. s.), avšak zcela zjevně není dána aktivní hmotněprávní legitimace.

Stěžovatel nebyl stižen zcela zjevným nedostatkem aktivní hmotněprávní legitimace v té části žaloby, jíž brojil proti výroku přestupkového správního rozhodnutí o náhradě jeho škody jako poškozeného, neboť bylo představitelné, že uvedený výrok mohl být nesprávný (o tom, že měl procesní legitimaci, není jakýchkoli pochyb, neboť – zcela v intencích § 65 odst. 1 s. ř. s. – tvrdil ve vztahu k oběma výrokům napadeného správního rozhodnutí žalovaného zkrácení svých práv tímto rozhodnutím). Zjevně mu však – jak shora podrobně zdůvodněno – nesvědčila aktivní hmotněprávní legitimace v té části žaloby, v níž napadal výrok správního rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, neboť takovým výrokem, který se jej sám o sobě vůbec netýkal, pojmově nemohl být zkrácen na svých právech. Pokud by tedy jinak byly dány podmínky pro meritorní projednání věci, měl městský soud odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. žalobu toliko v té části, v níž napadala výrok o zastavení přestupkového řízení, avšak nemohl podle tohoto ustanovení odmítnout žalobu v části, v níž směřovala proti výroku o náhradě škody.

VI. Jakkoli tedy právní závěry, ke kterým dospěl městský soud, byly v určitých ohledech nepřesné, ve výsledku rozhodl tento soud zcela správně, tj. v souladu se zákonem, odmítl-li stěžovatelovu žalobu. Kasační stížnost stěžovatele tedy nebyla důvodná a Nejvyšší správní soud ji proto podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

VII. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. října 2007 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Vojtěch Šimíček ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu