NSS 7 As 47/2006-89

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatelky Z. o. evid. č. X O. s. s. o. o., za účasti Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č. j. 10 Ca 5/2005 - 53, t akto:

Jestliže žalobce v řízení o žalobě požaduje ustanovení zástupce jak pro toto řízení, tak i pro případné řízení o kasační stížnosti, soud jeho návrh týkající se ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti odmítne jako nepřípustný dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť řízení o kasační stížnosti je samostatným řízením a soud není oprávněn činit v probíhajícím řízení o žalobě procesní rozhodnutí mající účinky až v řízení kasačním, o kterém navíc není jisté, že se uskuteční.

Kasační stížnostsezamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výrokuč. II. napadeného usnesení městského soudu, jímž byl odmítnut její návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Výrokemč. I. citovaného usnesení soud ustanovil stěžovatelce zástupce pro řízení o žalobě proti fiktivnímu rozhodnutí správního orgánu JUDr. Pavla Bugára, advokáta se sídlem v Praze 1, Žitná 45.

Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že z důvodu splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků žádá, aby jí byl pro řízení o kasační stížnosti zástupce ustanoven. Zdůraznila, že „stanovisko městského soudu o zamítnutí jejího návrhu na ustanovení právního zástupce pro řízení před soudem I. stupně a současně pro případné řízení o kasační stížnosti“ není správné, když stěžovatelka vychází ve svém názoru z praxe jiných soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví (konkrétně Krajského soudu v Ostravě), kdy jí byl takto právní zástupce ustanoven.

Účastník řízení nepodal ke kasační stížnosti žádné vyjádření.

Z předloženého soudního spisu vyplynulo, že podáním ze dne 13. 4. 2005 požádala stěžovatelka o ustanovení právního zástupce podle ust. § 35 odst. 7 zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „s. ř. s.“). V podání ze dne 15. 8. 2005 pak uvedla, že „s ohledem na složitost projednávané problematiky navrhujeme, aby se rozhodnutí o ustanovení zástupce nebo zamítnutí návrhu na jeho ustanovení týkalo také případného řízení o kasační stížnosti, kde je již zastoupení advokátem povinné.“ Soud jí však ustanovil zástupce jen pro žalobní řízení s tím, že řízení o kasační stížnosti je samostatným řízením, proto v něm nemohl stěžovatelce zástupce ustanovit.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ust. § 35 odst. 8, věty první, s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.

Předně Nejvyšší správní soud podotýká, že s ohledem na ustálenou judikaturu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný podč. 486/2005 Sb. NSS) není v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o neustanovení zástupce důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení stěžovatele. Proto soud nevyzýval stěžovatelku k doložení splnění podmínky stanovené v ust. § 105 odst. 2 s. ř. s.

Zásadní stížní námitkou stěžovatelky je vyjádření nesouhlasu s postupem městského soudu, který jí v řízení o žalobě neustanovil zástupce i pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud má za to, že městskému soudu nelze v jeho procesním postupu nic vytknout, neboť je v souladu s procesními zásadami ovládajícími soudní řízení správní. Dle ust. § 35 odst. 8 s. ř. s. účastník řízení je oprávněn požádat soud o ustanovení zástupce. Avšak tuto jeho možnost nelze vykládat tak, že tímto podáním by byl oprávněn žádat „o jakési blokové či hromadné ustanovení zástupce pro více typů řízení“. V případě, že soud rozhoduje o takovémto návrhu, je oprávněn učinit tak pouze pro tu věc, ve které je k takovému rozhodnutí pravomocný. Jestliže tedy v souzené věci požádala stěžovatelka o ustanovení zástupce, je tuto její žádost nutno vztáhnout pouze na právě probíhající a zcela konkrétní řízení (o žalobě proti rozhodnutí účastníka řízení), v němž byla žádost podána. Městský soud proto nebyl v žádném případě oprávněn rozhodovat o ustanovení zástupce stěžovatelky v jiném řízení, o kterém navíc ještě není jisté, že bude uskutečněno (řízení o kasační stížnosti není obligatorní). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti jsou dvě různá řízení; proto je možno procesní úkony činit pouze pro každé jednotlivé řízení samostatně (a to i s respektem k jejich časové souslednosti). V dané věci proto stěžovatelka nebyla oprávněna již v žalobním řízení požadovat ustanovení zástupce pro případné řízení o kasační stížnosti. Městský soud proto svým rozhodnutím o odmítnutí takového návrhu pro jeho nepřípustnost plně dostál smyslu a účelu institutu ustanovení zástupce pro řízení, když na jeho odůvodnění týkající se této otázky Nejvyšší správní soud pro jeho správnost také odkazuje.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady s tímto řízením nevznikly, proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. února 2007 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Radan Malík ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu