NSS 5 Afs 33/2008-180

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Jana Passera, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: COMMATEL‑Uher, s. r. o., se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, zastoupen JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem, AK Lazarská 1719/5, Praha 1, proti žalovanému: Celní úřad Praha D1, se sídlem Logistický terminál ‑ Nupaky 148, 251 01 Říčany, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2007, čj. 2827/07-176800-021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, čj. 44 Ca 50/2007 - 81, takto:

I. Práva dlužníka povinného (poddlužníka) mohou být dotčena rozhodnutím o zamítnutí námitky proti exekučnímu příkazu [§ 73 odst. 6 písm. a) a § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] jen za předpokladu, že existuje jeho závazek vůči daňovému dlužníku, který byl postižen exekučním příkazem. Pokud žalobce založí žalobu toliko na tvrzení, že není poddlužníkem, musí být žaloba odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.; II. Námitku týkající se existence závazku poddlužníka vůči daňovému dlužníku, případně jeho promlčení, může poddlužník uplatnit pouze v řízení o poddlužnické žalobě dle § 315 o. s. ř.

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, čj. 44 Ca 50/2007 ‑ 81 se zrušuje.

II. Žaloba se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci, postup v řízení

Celní úřad Praha D1 (žalovaný) nařídil exekuci proti daňovému dlužníku BENA, a. s. (nyní LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost, dále též „daňový dlužník“), a to exekučním příkazem z 26. 9. 2003 na přikázání jiné peněžité pohledávky dlužníka vůči žalobci podle § 73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („d. ř.“), ve spojení s § 312 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 1. 10. 2003. Žalobce podal proti exekučnímu příkazu námitku. Uvedl, že jeho dluh vůči daňovému dlužníkovi byl ve skutečnosti nižší, než je uvedeno v exekučním příkazu, neboť zčásti jej již dříve uhradil a zčásti započetl. Zbývající část dluhu ve výši 1 138 035 Kč pak daňový dlužník postoupil společnosti CHASEVANGUARD CAPITAL Co. LTD. se sídlem v Basseterre na ostrově Svatého Kryštofa v Karibiku, což bylo žalobci oznámeno dopisem datovaným dne 30. 6. 2003. Žalovaný pak (poté co exekuci částečně zastavil, co do částky uhrazené a započtené) námitky zamítl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007 (napadené rozhodnutí žalovaného).

Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 10. 2007. Krajský soud výslovně konstatoval, že žaloba je přípustná s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005 - 48. Dle krajského soudu však byla žaloba nedůvodná. Rozhodná byla dle soudu okolnost, zda bylo žalobci doručeno oznámení o postoupení pohledávky daňového dlužníka dříve než exekuční příkaz. Žalovaný žalobce dne 7. 11. 2003 vyzval, aby prokázal, kdy mu bylo oznámení o postoupení pohledávky doručeno, žalobce tuto skutečnost však nebyl schopen prokázat. Pohledávka daňového dlužníka vůči žalobci tak ke dni doručení exekučního příkazu existovala a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky bylo správné.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl, že příslušná právní úprava (§ 526 občanského zákoníku) neukládá stěžovateli, aby prokazoval, kdy mu bylo postoupení pohledávky oznámeno. I přesto se stěžovatel domnívá, že toto prokázal interním účetním dokladem o změně věřitele datovaným dne 15. 8. 2003. Stěžovatel zároveň navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti polemizoval s tvrzením stěžovatele, že prokázal datum oznámení o postoupení pohledávky, neboť z interního účetního dokladu podle žalovaného nic takového nevyplývá.

Pátý senát Nejvyššího správního soudu, kterému byla věc přidělena k rozhodnutí, nejprve usnesením ze dne 27. 3. 2008 zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Usnesením z 11. 12. 2008 pak pátý senát rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

II. Důvody předložení věci rozšířenému senátu

V usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu předkládající senát uvedl, že při předběžné poradě dospěl k názoru odchylnému od názoru již vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku z 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005 - 48, publikovaném pod č. 1185/2007 Sb. NSS. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud navázal na rozsudek rozšířeného senátu z 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004 - 54, publikovaný pod č. 791/2006 Sb. NSS, podle kterého rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu se přezkoumává ve správním soudnictví. Osmý senát Nejvyššího správního soudu na základě tohoto názoru došel k závěru, že rozhodnutí o námitce poddlužníka proti exekučnímu příkazu podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu včetně posouzení námitek soukromoprávní povahy, tj. otázky existence závazkového smluvního vztahu mezi daňovým dlužníkem a poddlužníkem. Pro správce daně je to otázka předběžná, o níž si má učinit úsudek dle § 28 d. ř. Opačný názor by dle 8. senátu vedl k praxi, kdy by správce daně zabavoval zjevně neexistentní pohledávky a nebylo by možné se domoci nápravy.

Pátý senát naopak dospěl k závěru, že poddlužník (respektive osoba v exekučním příkazu označená jako „poddlužník“, která o sobě tvrdí, že nemá žádný peněžitý závazek vůči daňovému dlužníku) není osobou oprávněnou k podání žaloby proti rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu [§ 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)], neboť napadeným rozhodnutím nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho práv. Na základě exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky nemůže být vůči poddlužníkovi vedena exekuce. Pokud po nabytí právní moci a vyrozumění o tomto poddlužník neuhradí přikázanou pohledávku dobrovolně, předvídá § 315 o. s. ř. toliko možnost správce daně podat proti poddlužníkovi civilní žalobu na zaplacení této částky. V tomto řízení pak civilní soud zkoumá, zda postižená pohledávka existuje, v jaké výši a případně, zda není promlčena. Teprve vykonatelný rozsudek ukládající plnění poddlužníkovi může být titulem k exekuci proti poddlužníkovi. Provedení exekuce přikázáním peněžité pohledávky totiž zákon svěřuje samotnému poddlužníkovi. Pokud je toho názoru, že dluh vůči dlužníkovi (povinnému) nemá, výplatu prostředků správci daně prostě neprovede. Za takový postup poddlužníkovi nehrozí žádné sankce veřejnoprávní povahy. Podle judikatury civilních soudů poddlužník nemá ani oprávnění podat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky odvolání. Příkaz poddlužníkovi, aby vyplatil pohledávku, v sobě tedy obsahuje implicitní podmínku, totiž existenci pohledávky. Pokud tato podmínka splněna není, exekuční příkaz je neúčinný. Nemůže nijak zasáhnout do práv osoby označené za „poddlužníka“.

Z toho dle pátého senátu vyplývá závěr, že pokud žalobce od počátku tvrdí, že žádný dluh vůči daňovému dlužníku nemá, sám popírá svou žalobní legitimaci. Jeho žalobu je třeba odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

K postoupení věci rozšířenému senátu se vyjádřil žalovaný. Uvedl, že by měla být respektována judikatura civilních soudů týkající se předpokladů, které mají být při nařízení exekuce na přikázání jiné peněžité pohledávky zkoumány. Dle této civilní judikatury při nařízení tohoto způsobu exekuce je relevantní (kromě obecných předpokladů pro nařízení exekuce) pouze to, zda oprávněný tvrdí, že povinný má určitým způsobem specifikovanou pohledávku vůči poddlužníkovi. Pohledávka má být specifikována osobou poddlužníka a důvodem pohledávky. Námitka vznesená povinným, popř. též poddlužníkem, o neexistenci pohledávky je zcela bezvýznamná. Meritorní posouzení, zda zde pohledávka je a kdo je jejím věřitelem, přísluší civilním soudům v řízení podle části třetí o. s. ř. Dle žalovaného poddlužník má právo podat námitky proti exekučnímu příkazu, ovšem námitky jsou přípustné pouze, co se týče formálních a materiálních předpokladů exekuce a určitosti identifikace vymáhaných pohledávek. Pouze v tomto rozsahu lze rozhodnutí o námitkách následně přezkoumat v řízení dle s. ř. s. Totéž platí dle žalovaného ohledně případných námitek vznesených ze strany daňového dlužníka.

III. d) Aplikace na řešený případ

V případě stěžovatele v tomto řízení lze ze spisů zjistit, že žalovaný nařídil exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2003 přikázání jiné peněžité pohledávky daňového dlužníka vůči stěžovateli. Stěžovatel podal dne 14. 10. 2003 námitku, v níž tvrdil toliko to, že vůči daňovému dlužníku žádný závazek nemá, neboť pohledávka byla daňovým dlužníkem postoupena třetí osobě a to bylo žalobci oznámeno ještě před doručením exekučního příkazu. Žalovaný námitku zamítl napadeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel přes výzvu žalovaného neprokázal, že by postoupení pohledávky bylo stěžovateli doručeno před doručením exekučního příkazu. Ve správní žalobě podané stěžovatelem proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky stěžovatel uplatnil znovu toliko tvrzení o neexistenci závazku vůči daňovému dlužníku ke dni doručení exekučního příkazu.

Stěžovatel tedy v žalobě své zkrácení na právech netvrdil, naopak jeho tvrzení zásah do práv fakticky vylučovala, jak rozšířený senát výše ukázal (bod 27). Žaloba proto byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s.], a proto má být odmítnuta.

Pouze na okraj soud poznamenává, že spor pro účastníky věcně postrádá smyslu, neboť, jak bylo zjištěno dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4, poddlužnická žaloba uplatněná žalovaným vůči žalobci byla zamítnuta rozsudkem uvedeného soudu ze dne 10. 2. 2009, čj. 47 C 31/2007 - 88, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2009.

Tyto závěry lze přenést i na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud z tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplývá, že i kdyby byla tato tvrzení pravdivá, žalobce nemohl být na svých právech dotčen, žalobní legitimace žalobce ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. dána není. V takovém případě byla žaloba podána osobou zjevně neoprávněnou a má být odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. „Poddlužník“, který tvrdí, že nemá povinnost vůči daňovému dlužníkovi z důvodu uvedeného v exekučním příkazu ničeho plnit (ať již proto, že tento závazek nikdy nevznikl, že zanikl některým zákonem předvídaným způsobem nebo že došlo k jeho promlčení), zároveň tvrdí, že nemůže být exekučním příkazem nařizujícím exekuci postižením jiné peněžité pohledávky nijak na svých právech dotčen. Práv poddlužníka se totiž takový exekuční příkaz může dotknout pouze v případě, že skutečně má závazek vůči daňovému dlužníkovi. Pouze tehdy poddlužníkovi vznikají povinnosti z exekučního příkazu, tj. zákaz dluh daňovému dlužníku vyplatit, provést na něj započtení, jinak s ním nakládat a, po nabytí právní moci exekučního příkazu a po splatnosti dluhu, povinnost pohledávku daňového dlužníka vyplatit správci daně. Naopak v případě neexistence pohledávky k datu doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“ žádná z těchto povinností z povahy věci vzniknout nemůže. Jak bylo výše ukázáno, správce daně nemůže své úkojné právo vůči „poddlužníkovi“ jakýmkoli způsobem vynucovat (např. uložením pokuty nebo exekučními úkony směřujícími přímo proti „poddlužníkovi“).

Rozšířený senát za dotčení na právech nepovažuje ani možnost podání poddlužnické žaloby správcem daně proti „poddlužníkovi“. Žalobu na plnění v občanském soudním řízení může podat kterýkoli procesně legitimovaný subjekt proti kterémukoli jinému procesně legitimovanému subjektu, přičemž je na uvážení žalobce, koho v žalobě za žalovaného označí. Zda je takto uplatněná žaloba důvodná či nikoli, rozhoduje civilní soud rozsudkem ve věci samé. Za případné uplatnění nedůvodné žaloby je žalobce sankcionován neúspěchem v řízení a povinností nahradit žalovanému náklady řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proto hrozbu podání žaloby na plnění v občanském soudním řízení nelze považovat za zásah do práv „poddlužníka“, tím méně za zásah do subjektivních práv veřejných.

Lze tedy konstatovat, že pokud „poddlužník“ podá žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce proti exekučnímu příkazu a jediným uplatněným žalobním bodem je tvrzení o tom, že k rozhodnému dni (doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“) žalobce neměl vůči daňovému dlužníkovi peněžitý závazek specifikovaný v exekučním příkazu nebo že je tento závazek promlčený, žalobce své dotčení na právech zakládající žalobní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. nejenže netvrdí, nýbrž přímo popírá. Takovou žalobu je proto třeba odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Bylo by ostatně absurdní, kdyby správní soudy řešily námitku „poddlužníka“, že nemá žádný závazek plnit daňovému dlužníku, když stejnou námitku by zákonitě musely řešit soudy civilní v (případně paralelně probíhajícím) řízení o poddlužnické žalobě správce daně. Lze si jistě představit situaci, kdy by správní soudy dospěly k odlišným závěrům o shodné otázce než soudy civilní. Případné zrušení exekučního příkazu v důsledku závěru správního soudu o neexistenci postižené pohledávky by navíc nijak nebránilo správci daně v podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky u civilního soudu (srov. § 73 odst. 3 věta druhá d. ř.)

Tento závěr naopak nic nemění na právu poddlužníka žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce podat, pokud tvrdí, že k dotčení jeho práv došlo jiným myslitelným způsobem v důsledku zasažení jeho skutečně existujícího závazkového právního vztahu s daňovým dlužníkem. V úvahu tak přicházejí námitky uplatnitelné samotným daňovým dlužníkem, např. neoprávněnost daňové exekuce v důsledku neexistence vykonatelného exekučního titulu, promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek, závažné procesní pochybení správce daně apod.

V. Závěr

Podle § 72 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu, je-li spornou otázkou předloženou rozšířenému senátu věc sama, rozhodne ve věci rozšířený senát sám rozsudkem. V dané věci byla spornou samotná otázka přípustnosti žaloby podané stěžovatelem, proto rozšířený senát rozhodl rozsudkem ve věci samé.

Krajský soud se v řízení o žalobě dopustil zmatečnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., když stěžovatelem podanou žalobu projednal a věcně o ní rozhodl rozsudkem, ačkoli byla dána osobou k tomu zjevně neoprávněnou a měla být odmítnuta. K této vadě Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a rozsudek krajského soudu zrušil (výrok I.). Podle § 110 odst. 1 věta první část za středníkem s. ř. s., pokud byly již v řízení před krajským soudem důvody pro odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zruší a zároveň žalobu odmítne. Výrokem II. tohoto rozsudku se proto žaloba odmítá.

V souladu s § 110 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Nejvyšší správní soud zároveň výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to jak v řízení o žalobě, tak v řízení o kasační stížnosti, neboť žaloba byla odmítnuta (§ 60 odst. 3 věta první s. ř. s.). Pro úplnost soud poznamenává, že nepřipadá v úvahu ani vrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, protože žaloba byla odmítnuta až poté, co proběhlo první jednání ve věci dne 25. 10. 2007.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. května 2010 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Josef Baxa předseda rozšířeného senátu