NSS 5 As 53/2011-109

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph. D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph. D. v právní věci žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze Břevnově, se sídlem Markétská 1, Praha 6, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 - 47, takto:

I. Česká inspekce životního prostředí je oprávněna v rámci své inspekční činnosti v oblasti ochrany přírody a krajiny (§ 80 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) rozhodnutím podle § 66 uvedeného zákona omezit či zakázat fyzické či právnické osobě jakoukoli činnost nebo pro ni stanovit podmínky, pokud taková činnost představuje hrozbu nedovolených změn chráněných částí přírody, a to i v případech, kdy oprávnění k této činnosti vzniklo na základě rozhodnutí nebo postupů jiných správních orgánů, včetně jiných orgánů ochrany přírody (nejde-li o ústřední orgány státní správy), než je Česká inspekce životního prostředí.; II. Vydá-li příslušný orgán ochrany přírody podle § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výslovný či konkludentní souhlas s kácením dřevin, které však vyžadovalo povolení podle § 8 odst. 1 citovaného zákona, lze hrozbu nedovolených změn chráněných částí přírody spatřovat v tom, že funkční a estetický význam jednotlivých dřevin určených ke kácení nebyl v rozporu se zákonem orgánem ochrany přírody náležitě vyhodnocen. V takovém případě je Česká inspekce životního prostředí oprávněna rozhodnutím podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny podmínit kácení těchto dřevin tím, že k němu bude vydáno povolení podle § 8 odst. 1 téhož zákona.; III. Je-li záměr celkové obnovy člověkem cíleně vytvořeného stromořadí, které se již blíží ke konci své životnosti, náležitě zdůvodněn, lze vykácení dosavadních stromů, které mají být plně nahrazeny stromy novými, považovat za kácení dřevin za účelem obnovy porostů, k němuž lze získat oprávnění jeho oznámením podle § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, příslušnému orgánu ochrany přírody. Pokud by ovšem orgán ochrany přírody následně dospěl ve správním řízení, zahájeném ve lhůtě 15 dnů ode dne obdržení oznámení, k závěru, že funkční a estetický význam všech či některých dosavadních stromů převyšuje hodnotu budoucího stromořadí, byl by oprávněn v souladu s § 8 odst. 2 citovaného zákona kácení omezit pouze na některé stromy nebo zcela zakázat.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 - 47, se ruší.

Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 10. 2007, č. j. 500/1348/503 21/07, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 20. 7. 2007, č. j. 10/OOP/0708611.29/07/RJJ, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 640 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleny Štumpfové, advokátky.

I. Vymezení věci

Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2007, č. j. 500/1348/503 21/07, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 20. 7. 2007, č. j. 10/OOP/0708611.29/07/RJJ. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně žalobci podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) zakázal pokácet 15 kusů lip na nádvoří před bazilikou sv. Markéty v areálu břevnovského kláštera s tím, že případné pokácení uvedených dřevin je možné provést pouze na základě pravomocného povolení orgánu ochrany přírody vydaného podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 - 47, tuto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Městský soud v Praze nepřisvědčil žalobní námitce, podle níž nebyl správní orgán prvního stupně v daném případě k řízení podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny věcně příslušný, neboť toto ustanovení může orgán ochrany přírody využít pouze v případě zabránění nedovolené změně části přírody, a přitom v daném případě žalobci oprávnění k pokácení zmíněných stromů mělo dle jeho názoru vzniknout podle § 8 odst. 2 zákona ochraně přírody a krajiny na základě oznámení příslušnému orgánu ochrany přírody, tj. Úřadu městské části Praha 6, na které tento správní orgán v zákonem stanovené lhůtě nereagoval. Městský soud v Praze ovšem odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 8/2008 – 80, publikovaný pod č. 1765/2009 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že rozhodujícím kritériem pro uplatnění pravomoci orgánu ochrany přírody podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny je hrozba nežádoucích změn chráněných částí přírody bez ohledu na to, zda tuto hrozbu představuje činnost zakázaná, povolená či dokonce nařízená jiným orgánem. Případnou kolizi rozhodnutí správních orgánů na různých úsecích veřejné správy je pak nutno řešit s ohledem na zásadu spolupráce správních orgánů ve vzájemné součinnosti dotčených úřadů. Dále městský soud upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3544/2007, v němž Nejvyšší soud s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2004, č. j. 7 A 136/2002 - 67, publikované pod č. 536/2005 Sb. NSS, konstatoval, že rozhodnutí podle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. rozhodnutí, jímž se v návaznosti na § 80 odst. 1 a § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny nařizuje omezení, případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění jejích nedostatků a příčin) vydá Česká inspekce životního prostředí i tehdy, je-li taková činnost povolena, přičemž omezujícím rozhodnutím není zrušeno ani měněno rozhodnutí příslušného orgánu. Není přitom rozhodující, zda předmětná činnost, v níž je spatřována hrozící škoda, má svůj základ v pravomocném rozhodnutí jiného správního orgánu. Česká inspekce životního prostředí jako orgán ochrany přírody podle § 75 zákona o ochraně přírody a krajiny zjišťuje mimo jiné případy ohrožení a poškození přírody a krajiny, jejich příčiny a osoby odpovědné za jejich vznik nebo trvání, přičemž z pravomocí, které zákon České inspekci životního prostředí v rámci stanovené působnosti dává, nelze vyloučit takové činnosti a ty případy, kdy ohrožení chráněného zájmu je způsobováno legitimním rozhodnutím, jehož realizací právě k takovému ohrožení dochází.

Z citované judikatury podle městského soudu vyplývá, že námitka žalobce není důvodná. Městský soud zdůraznil, že pro zákaz určité činnosti či pro stanovení podmínek pro tuto činnost podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny je rozhodující hrozba změn chráněných částí přírody v důsledku této realizované činnosti, a to ať už povolené či nikoliv. Zákon tedy použití daného ustanovení v tomto případě nevylučoval bez ohledu na to, zda žalobci vzniklo na základě postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny oprávnění k pokácení stromů nebo nikoliv. Správní orgán prvního stupně tedy v daném případě nepřekročil svou pravomoc. Dozorová pravomoc České inspekce životního prostředí je podle městského soudu dána § 80 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, který odkazuje rovněž na pravomoc ukládat preventivní opatření podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny. Postup Úřadu městské části Praha 6, odboru péče o prostředí, který předmětnou činnost dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nezakázal, nezabraňuje inspekční činnosti České inspekce životního prostředí ani následnému vydání prvostupňového rozhodnutí.

Městský soud v Praze se neztotožnil ani s námitkou žalobce, podle níž nebyl správní orgán prvního stupně oprávněn přihlížet ke stanovisku legislativního odboru žalovaného ze dne 26. 6. 2007, č. j. 46265/ENV/07, 2753/410/07, k právnímu režimu kácení dřevin v národní kulturní památce, které si správní orgán prvního stupně v dané věci vyžádal a které je součástí správního spisu. Správní orgán tak reagoval zejména na argumentaci žalobce, uplatněnou již v průběhu správního řízení, závazným stanoviskem (ve formě samostatného rozhodnutí) Magistrátu hl. města Prahy, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 67032/2006/Síb, o tom, že podle § 14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“), je z hlediska zájmů státní památkové péče obnova lipové aleje na nádvoří před bazilikou sv. Markéty v areálu břevnovského kláštera, který je národní kulturní památkou, v rozsahu projektu předloženého žalobcem za dále vymezených podmínek přípustná. Podle městského soudu je z odůvodnění správního rozhodnutí prvního stupně zřejmé, že správní orgán hodnotil předmětné stanovisko žalovaného ze dne 26. 6. 2007 v širších souvislostech případu, přičemž toto stanovisko nebylo pro správní orgán prvního stupně závazné a rovněž nebylo jediným podkladem, z něhož vycházel. Správní orgány postupovaly podle městského soudu v souladu s ustanoveními § 50 odst. 4 a § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), které z okruhu možných důkazních prostředků takové stanovisko nevylučují.

Městský soud s ohledem na vypořádání námitky nedostatku věcné příslušnosti správního orgánu prvního stupně nesouhlasil ani s tím, že by zahájení řízení v této věci a následně vydaná rozhodnutí byla nicotná. Za vadu řízení, jež by měla způsobovat nicotnost vydaných rozhodnutí, městský soud nepovažoval ani skutečnost, že se daného správního řízení účastnilo vedle žalobce také hlavní město Praha. Městský soud rovněž neshledal, že by vedení tohoto správního řízení bránila překážka věci rozhodnuté v podobě zmiňovaného závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. Městský soud konstatoval, že zákon o státní památkové péči chrání jiné zájmy než zájmy ochrany přírody a krajiny a rozhodnutí orgánu státní památkové péče o přípustnosti obnovy stromořadí vydané na základě těchto jiných hledisek tedy nemůže být překážkou řízení pro orgány ochrany přírody, kterým přísluší zhodnocení daného záměru z hlediska zákonem stanovené ochrany jednotlivých dřevin.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž odkázal na kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení a vady řízení před správním orgánem, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.

V úvodu kasační stížnosti stěžovatel rekapituluje své právní i faktické kroky, které v dané věci dosud učinil a namítá, že městský soud jeho argumentaci uvedenou v žalobě, kterou zpochybňoval zákonnost žalobou napadených rozhodnutí, dostatečně nezohlednil. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že v žalobě namítal účelové zahájení správního řízení, které vedlo, namísto podle organizačního řádu příslušného oblastního inspektorátu Praha, ředitelství České inspekce životního prostředí, jež má metodicky řídit jednotlivé oblastní inspektoráty, v tomto případě ovšem zahájilo přímo inspekční činnost, kterou se jinak běžně nezabývá, přičemž chybělo pověření k této inspekční činnosti, resp. bylo do správního spisu dodáno až dodatečně. Oblastní inspektorát Praha, s nímž stěžovatel svůj záměr konzultoval, naopak dospěl k závěru, že stěžovatel při zamýšleném kácení dřevin v souvislosti s obnovou lipové aleje neporušil zákon.

Zároveň nelze podle stěžovatele přehlédnout, že byl opomenut i věcně příslušný orgán ochrany přírody, kterým byl v daném případě Úřad městské části Praha 6. Stěžovateli byla přitom dodatečně uložena nová povinnost provést případné pokácení dřevin jen na základě pravomocného povolení orgánu ochrany přírody podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ačkoliv mu toto oprávnění vzniklo postupem podle § 8 odst. 2 téhož zákona.

Městský soud podle stěžovatele přehlédl i podstatnou vadu správního řízení spočívající v tom, že správní orgán prvního stupně provedl důkaz stanoviskem nadřízeného odvolacího orgánu v dané konkrétní věci.

Městský soud nezohlednil ani to, že se k dané věci vztahovalo výkladové stanovisko legislativního odboru žalovaného ve věci kácení dřevin v památkově chráněných parcích a zahradách podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny (sdělení uveřejněné ve Věstníku MŽP, částce 4/95, pod č. 13, následně sdělení uveřejněné ve Věstníku MŽP, částce 12/2001, pod č. 41). Toto výkladové stanovisko však bylo zrušeno a nahrazeno s účinností od 1. 9. 2008 novým sdělením legislativního odboru žalovaného ve věci kácení dřevin rostoucích mimo les v prostředí kulturních památek, uveřejněným ve Věstníku MŽP, částce 8-9/2008, pod č. 15, které přišlo po té, co správní orgán prvního stupně zahájil řízení se stěžovatelem, s opačným výkladem, totiž že v těchto případech je nutno žádat o povolení kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Stěžovatel nesouhlasí s názorem správního orgánu prvního stupně, podle něhož při vydání závazného stanoviska orgánu státní památkové péče k obnově předmětné lipové aleje měl být orgán ochrany přírody považován za dotčený orgán, ani s názorem, podle něhož zamýšlená obnova lipové aleje ve smyslu uvedeného rozhodnutí orgánu státní památkové péče nebyla výkonem oprávnění podle zvláštních předpisů, tj. zákona o státní památkové péči, a nepostačoval tedy souhlas orgánu ochrany přírody daný marným uplynutím patnáctidenní lhůty od oznámení kácení podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Stěžovatel dále trvá na tom, že správní orgán prvního stupně překročil zahájením řízení se stěžovatelem a vydáním rozhodnutí svou zákonnou pravomoc, čímž porušil rovněž § 2 odst. 2 správního řádu. Správní orgán prvního stupně porušil podle stěžovatele také § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nerespektoval práva stěžovatele nabytá v dobré víře postupem podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Městský soud podle stěžovatele nezohlednil rovněž okolnost, že správní orgán prvního stupně dal podnět k zahájení přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu ve věci zmiňovaného pravomocného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru kultury a památkové péče ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 67032/2006/Síb, o závazném stanovisku orgánu státní památkové péče ve věci obnovy předmětné lipové aleje, přičemž Ministerstvo kultury přípisem ze dne 10. 4. 2007, č. j. 4844/2007, sdělilo, že důvody k zahájení přezkumného řízení neshledalo. Ministerstvo kultury přitom konstatovalo, že předmětem věci nejsou nahodile rostoucí dřeviny mimo les, ale člověkem cíleně vytvořená alej, která se podílí na hodnotě dané kulturní památky a slouží jako urbanistický prvek vedoucí návštěvníka kláštera od vstupní brány k ústřednímu objektu daného souboru, tj. k bazilice sv. Markéty. Podle Ministerstva kultury tedy z hlediska zájmu, který magistrát jako orgán státní památkové péče hájí, nemůže být zásah do takového prvku považován za památkově nedůležitý či dokonce bezvýznamný.

Stěžovatel městskému soudu rovněž vytýká, že nezohlednil závěry ani samotného znaleckého posudku Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. k posouzení zdravotního stavu a perspektivy jednotlivých dřevin lipové aleje, jehož zpracování danému znaleckému ústavu uložil správní orgán prvního stupně. Stěžovatel cituje tu pasáž znaleckého posudku, podle níž bylo nutno rozlišovat v daném stromořadí stromy s primárními a sekundárními korunami, u nichž byl rozdíl v jejich statice a riziku zlomu a také ve výskytu hniloby a vzniku dutin s tím, že u obou typů korun a u každého konkrétního stromu byl nutný individuální přístup k ošetřování, a to i za cenu, že koruny nebudou mít jednotnou stavbu ani rozměry. Odlišné názory na estetičnost zákroků k prodloužení života jednotlivých stromů a celkově celé aleje považoval tento znalecký posudek za subjektivní a nebyly tudíž předmětem jeho posouzení. Tyto závěry podle názoru stěžovatele jsou, byť nepřímo, v souladu se závěry Ministerstva kultury, a nepředstavují dostatečné důvody pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v této věci.

Stěžovatel má konečně za to, že městský soud nesprávně zhodnotil i jeho námitku, podle níž vedení předmětného správního řízení podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny bránila překážka pravomocně skončené věci ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu, kterou představovalo zmiňované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru kultury a památkové péče ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 67032/2006/Síb, jímž bylo o právech a povinnostech stěžovatele pravomocně rozhodnuto. Správní orgán prvního stupně nerespektoval ani pravomoci Úřadu městské části Praha 6, který byl v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny orgánem ochrany přírody s výlučnou působností ve věci kácení dřevin a který kácení lipové aleje schválil tím, že nechal marně uplynout patnáctidenní lhůtu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť se plně ztotožnil se závěry městského soudu.

K tvrzení stěžovatele uvedenému v kasační stížnosti, že se stal prubířským kamenem sporu, zda je nutné posuzovat zamýšlenou obnovu dřevin především z hlediska ochrany národní kulturní památky nebo ochrany přírody, žalovaný uvádí, že takový spor zde nikdy nebyl. Předmětný záměr stěžovatele musí být naopak posuzován z obou těchto hledisek, neboť každé z těchto dvou odvětví chrání jiný společenský zájem. Rovněž skutečnost, že Ministerstvo kultury neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení ve věci závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, nemá podle názoru žalovaného žádný vliv na posuzovanou věc. Závazné stanovisko bylo vydáno z pohledu orgánu státní památkové péče, nikoliv z pohledu orgánu ochrany přírody, vycházelo tedy z jiných hledisek než správní orgán prvního stupně při vydání předmětného rozhodnutí. Stížní námitku, podle níž jsou závěry Ministerstva kultury v nepřímém souladu se závěry znaleckého posudku Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., považuje žalovaný za zcela nekonkrétní a nesrozumitelnou. Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče nemůže podle žalovaného představovat ani překážku věci pravomocně rozhodnuté, a to jednak proto, že závazná stanoviska ze své podstaty právní moci nenabývají, jednak proto, že toto stanovisko nebylo povolením ke kácení, a tudíž nelze říci, že by jím věc byla již jednou vyřešena.

Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by správní orgán prvního stupně opomenul v rámci řízení podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny Úřad městské části Praha 6. Správní orgán prvního stupně je k vydání opatření podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny výslovně oprávněn na základě § 80 odst. 1 téhož zákona a může tak učinit samostatně, žádná součinnost s Úřadem městské části Praha 6 tedy nebyla potřeba.

Žalovaný zdůrazňuje, že se stěžovatel mylně domníval, že byl oprávněn postupovat podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a že mu správní orgán prvního stupně uložil novou povinnost požádat o povolení kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody krajiny. Podle žalovaného však měl stěžovatel tuto povinnost od počátku, neboť § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny se na jeho záměr nevztahoval.

Žalovaný upozorňuje na to, že se městský soud s žalobní námitkou týkající se použití stanoviska legislativního odboru žalovaného řádně vypořádal. Podle žalovaného je navíc naopak žádoucí, aby se správní orgán prvního stupně v případě nejasností řídil jednotícími stanovisky žalovaného.

Žalovaný má konečně za to, že vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik práva kácet stromy bez povolení na základě postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, stěžovatel nemohl takové právo nabýt a nemohla mu tedy ani být na tomto právu způsobena újma.

III. c) Vedení řízení ředitelstvím České inspekce životního prostředí

Zbývá vypořádat námitku stěžovatele, podle níž správní řízení podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny účelově zahájilo a vedlo, namísto podle organizačního řádu příslušného oblastního inspektorátu Praha, ředitelství České inspekce životního prostředí.

Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že zákon nerozlišuje, která složka České inspekce životního prostředí je příslušná k danému správnímu řízení. Nicméně podle § 15 odst. 2 správního řádu úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu. V tomto případě řízení vedli pracovníci jiného útvaru, než který je k tomu podle organizačního řádu určen. Podle tehdy platného organizačního řádu České inspekce životního prostředí, který je založen ve správním spisu, ředitelství zajišťovalo integrovaný výkon všech činností České inspekce životního prostředí, a to tím, že jeho odborné sekce pro jednotlivé složky životního prostředí, mj. odborná sekce ochrany lesa a přírody, působily jako řídící a metodické organizační složky, naopak přímá inspekční činnost, včetně navazujících správních řízení, byla organizačním řádem svěřena do působnosti pracovníků (inspektorů) jednotlivých oblastních inspektorátů. Zahájení řízení ředitelstvím České inspekce životního prostředí v daném případě lze skutečně považovat za nestandardní krok také vzhledem k tomu, že je ze správního spisu zřejmé, že pracovníci oblastního inspektorátu Praha měli na věc jiný názor než pracovníci ředitelství, neboť se účastnili společně s představitelem Úřadu městské části Praha 6 dne 11. 12. 2006 šetření přímo na daném místě v areálu břevnovského kláštera a po vysvětlení ze strany stěžovatele dospěli z hlediska zájmů ochrany přírody k závěru obdobnému, jaký před nimi učinil z hlediska zájmů ochrany kulturní památky orgán státní památkové péče, totiž že se jako nejvhodnější řešení jeví celková obnova lipové aleje.

V každém případě, pokud řízení nevedly úřední osoby k tomu přímo oprávněné podle vnitřních předpisů správního orgánu prvního stupně, měly být tyto úřední osoby podle § 14 odst. 2 správního řádu k tomu pověřeny vedoucím daného správního orgánu. Podle § 14 odst. 4 správního řádu o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. V dané věci byl do správního spisu založen záznam datovaný dnem 27. 3. 2007 o rozhodnutí ředitele České inspekce životního prostředí, jímž měly být určeny konkrétní oprávněné úřední osoby ředitelství České inspekce životního prostředí k vedení daného správního řízení, přičemž takové rozhodnutí mělo být vydáno ústně již k datu zahájení řízení, tj. dne 9. 3. 2007. Je také třeba konstatovat, že tento úřední záznam je založen až na samém konci jinak chronologicky řazeného a číslovaného spisu, sám neobsahuje pořadové číslo a nefiguruje ani na spisovém přehledu, nelze tedy jednoznačně vyvrátit námitku stěžovatele, že k zařazení tohoto úředního záznamu do spisu i k samotnému určení oprávněných úředních osob došlo až dodatečně.

Ovšem vzhledem k předchozím závěrům Nejvyššího správního soudu by nemělo pro danou věc žádný smysl zabývat se dále do podrobností otázkou, zda v souvislosti s určením oprávněných úředních osob došlo k takové vadě správního řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí správních orgánů o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], neboť je zřejmé, že rozhodnutí správních orgánů jsou v každém případě nezákonná z důvodů hmotněprávních, tj. pro absenci nezbytné zákonné podmínky pro jejich vydání spočívající v existenci hrozby nedovolených změn chráněných částí přírody.

Nejvyšší správní soud nepokládá ani za rozhodující, že došlo ke změně názoru žalovaného na výklad toho, co se považovalo „za výkon oprávnění podle zvláštních předpisů“ v souvislosti s péčí o nemovité kulturní památky. Jakkoli se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem vyjádřeným v posledním sdělení legislativního odboru Ministerstva životního prostředí uveřejněným ve Věstníku MŽP, částce 8-9/2008, pod č. 15, podle něhož je k provedení kácení dřevin na nemovité kulturní památce, nevztahují-li se na věc jiné důvody postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, třeba zásadně povolení podle § 8 odst. 1 téhož zákona, je zároveň nutno konstatovat, že předchozí sdělení legislativního odboru Ministerstva životního prostředí (sdělení uveřejněné ve Věstníku MŽP, částce 12/2001, pod č. 41, před tím sdělení uveřejněné ve Věstníku MŽP, částce 4/95, pod č. 13) sice v určitých případech připouštěla, že kácení dřevin může být výkonem zvláštního oprávnění podle zákona o státní památkové péči, ovšem výhradně pokud jde o kácení dřevin v památkově chráněných parcích a zahradách, pokud se provádí obnova nebo údržba této kulturní památky, což nebyl případ stěžovatele.

Pokud jde o již zmiňované stanovisko legislativního odboru žalovaného ze dne 26. 6. 2007, č. j. 46265/ENV/07, 2753/410/07, k právnímu režimu kácení dřevin v národní kulturní památce, které si správní orgán prvního stupně vyžádal přímo v dané věci, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že nejde o zcela běžný postup ve správním řízení a že by se metodická činnost nadřízeného správního orgánu ve vztahu ke správnímu orgánu podřízenému, vůči němuž je nadřízený orgán zároveň orgánem odvolacím, měla v zásadě omezovat na obecnou rovinu výkladu právních předpisů či vytváření vzorových postupů apod. a že by se nadřízený správní orgán (byť jeho jiný útvar) zásadně neměl vyjadřovat ke konkrétním věcem, u nich může následně rozhodovat o odvolání. Na straně druhé lze konstatovat, že v daném případě nemělo vydání stanoviska legislativního odboru žalovaného ze dne 26. 6. 2007, podle něhož na případ stěžovatele nedopadají výše zmíněná obecná sdělení téhož útvaru žalovaného k možnému postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny při kácení dřevin na nemovité kulturní památce, vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů o věci samé. Lze souhlasit s městským soudem, že takto vyjádřený dílčí právní názor legislativního odboru žalovaného nebyl pro správní orgán prvního stupně závazný, navíc se skutečně jednalo o právní hodnocení, nikoliv o důkaz, který by měl přispět k objasnění skutkové stránky věci. Založení tohoto stanoviska do správního spisu tedy neznamená, že jde o listinný důkaz, kterým bylo v daném správním řízení prováděno dokazování, jak nesprávně argumentoval stěžovatel, ale též městský soud. Ani tato nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí městského soudu ovšem neměla vliv na správnost jeho závěru o nedůvodnosti dané dílčí žalobní námitky.

Je třeba se ovšem dále zabývat tím, zda se na případ stěžovatele nevztahovaly další možné výjimky z povolovacího režimu kácení dřevin vyjádřené v § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Postup podle tohoto ustanovení je možný z důvodů pěstebních, to je mj. za účelem obnovy porostů, a dále z důvodů zdravotních. V těchto souvislostech je nutno připomenout závěry znaleckých posudků vypracovaných v této věci, jimiž argumentoval stěžovatel v kasační stížnosti a které se týkaly mj. stáří a zdravotního stavu jednotlivých stromů i daného lipového stromořadí jako celku a jeho další perspektivy či možnosti obnovy.

Posudek znalce Ing. Samuela Buriana ze dne 28. 3. 2006, jehož vypracování zadal stěžovatel na počátku svého záměru, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: „Posuzovaná alej je do jisté míry atypická značnou věkovou rozrůzněností, ale i nepravidelným sponem jednotlivých stromů. (…). Důsledkem postupné dosadby chybějících stromů je to, že ani mladší stromy nejsou kvalitní a část mladších stromů má silně poškozený habitus a zdeformované koruny v důsledku silného konkurenčního tlaku sousedních vzrostlých stromů. Zdravotní stav posuzovaných stromů je celkově velmi špatný, starší stromy vykazují rozsáhlé hniloby a jsou poškozeny nevhodně prováděným řezem, mladší stromy trpí zčásti jejich konkurencí a všechny stromy mají poškozený kořenový systém v důsledku snížení terénu v kořenové zóně a v důsledku rekonstrukce cesty (….).“ Dále následuje detailní popis stavu jednotlivých stromů. Posudek dále pokračuje hodnocením nutných opatření k zachování či případně obnově daného stromořadí: „U staré generace stromů (číslo 1, 3, 5 a 13) hrozí vážné nebezpečí zlomu a pádu silných kosterních větví a k ohrožení zdraví, případně i života procházejících osob. Toto nebezpečí lze eliminovat radikálním zkrácením větví a odlehčením koruny. (…). Zajištění provozní bezpečnosti odlehčením korun představuje jen odstranění akutního nebezpečí, ale neřeší stav aleje jako celku. Jak vyplývá z popisu jednotlivých stromů, naprostá většina stromů trpí buďto vážnými problémy zdravotními, nebo vážnými habituálními defekty (a to i nejmladší generace dodatečně dosazovaných stromů). Všechny posuzované stromy bez výjimky jsou vážně poškozeny výraznými změnami stanoviště (snížení terénu, zemní práce pokládání betonu při obnově komunikace). Tyto změny působí dlouhodobě a stromy na ně reagují s velkým zpožděním i mnoha let. Posuzovaná alej také zcela postrádá dva významné atributy každého stromořadí, kterými jsou jednotný spon stromů a stejná velikost (věk) vytvářející pravidelný rytmus. Stromy 1, 3, 5 a 13 dospívají do fáze pozdního stáří až rozpadu a je jen otázkou času, kdy je bude nutné úplně odstranit. Částečná dosadba stromořadí je naprosto nevhodným řešením nejen proto, že se ztrácí ony dva významné atributy aleje (jednotný spon a velikost), ale také proto, že nové stromy v těsném sousedství dospělých stromů velmi trpí, špatně rostou a deformují se. Z uvedených důvodů se jako nejvhodnější řešení jeví jednorázová obnova celé aleje – odstranění všech stromů bez výjimky, odfrézování pařezů a výsadba nových stromů do předem připravených jam se 100% výměnou půdy.“

Posudek znalce Ing. Luboše Fendrycha ze dne 7. 2. 2006, jehož vypracování rovněž zadal stěžovatel na počátku svého záměru, detailně posuzoval zdravotní stav a hodnotu pouze tří lip, a to těch, jejichž stav považoval za havarijní (strom č. l, 5 a 13), ostatní stromy hodnotil pouze rámcově, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům: „Uvedené tři lípy č. 1, 5 a 13 jsou v havarijním stavu, doporučuji je vykácet. Redukční a odlehčovací řez je nutné provést ještě u lip srdčitých č. 2, 3 a 12. V případě rekonstrukce části stromořadí, tvořeného lípami srdčitými, by bylo vhodné je také vykácet a vysadit nové lipové stromořadí. Druhou polovinu stromořadí tvoří lípy č. 6, 7, 8, 14, 15, 16, u kterých doporučuji provést zdravotní a odlehčovací řez, jejich je podstatně lepší (sadovnická hodnota 3 body), mají výrazně delší perspektivu, jejich koruny nebyly deformovány radikální redukčním řezem.“

Konečně již výše zmiňovaný znalecký posudek Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. ze dne 30. 5. 2007, jehož zpracování danému znaleckému ústavu uložil správní orgán prvního stupně, se detailně věnoval posouzení stavu a hodnoty 15 z původních 16 stromů (strom č. 15 byl v době šetření znaleckého ústavu již vykácen) a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: „Předmětné lípy (Tilia sp.) v areálu břevnovského kláštera v počtu 15 jedinců jsou součástí aleje, vysazené podél přístupové cesty od hlavní brány k bazilice sv. Markéty (…). Naše domácí druhy lip jsou dlouhověké dřeviny, s vysokou schopností regenerace. V našich podmínkách mohou žít až několik set let, a to i s centrálními dutinami, jejichž vznik je u starších lip zcela běžný. Předmětné alejové stromy jsou různého stáří (obvody kmenů se pohybují od 101 cm do 364 cm) a jsou vysazeny v různém sponu (různá velikost mezi vysazovanými stromy). V nejmenším sponu byly vysazovány nejstarší stromy, u kterých se zřejmě předpokládalo pravidelné umělé tvarování a zapěstování malých korun. Nasvědčuje tomu také skutečnost, že u starších stromů byly hluboko sesazeny primární koruny. Během dalších let, kdy pravidelné tvarování korun bylo přerušeno a péče o stromy nedostatečná, se u předmětných lip vyvinuly velké sekundární koruny. Mladší lípy, které byly postupně dosazovány za vykácené stromy, byly již vysazovány ve větším sponu a jejich koruny byly víceméně ponechány přirozenému výboji a zůstaly jim tak primární koruny. Přibližný věk předmětných stromů se pohybuje kolem 50 až 150 let. V současnosti v aleji roste 5 lip se sekundárními korunami, jedná se o stromy nejstarší a starší (strom č. 1, 2, 3, 12 a 13). Mladší lípy (9 jedinců) mají primární koruny (strom č. 4, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 14, 15, 16) (…). Z uvedeného vyplývá, že zdravotní stav a stabilita předmětných lip jsou v různém rozsahu ovlivněny přirozeně jejich stářím, dále špatně provedenými zákroky, nedostatečnou nebo chybějící péčí a zčásti také méně příznivými podmínkami stanoviště. Perspektiva dalšího vývoje předmětných lip ve smyslu biologickém je závislá nejen na kvalitě další péče, ale také na řadě ostatních faktorů, jejichž dopad lze jen obtížně předpovídat (klimatické faktory, imise, infekce). Je nutné rozlišovat stromy s primárními a sekundárními korunami. Mezi oběma typy není rozdíl jen habituelní (přirozená a nepřirozená stavba koruny), ale také v jejich statice a v riziku zlomu, a to zejména při výskytu hniloby a vzniku dutin. Proto u obou typů koruny a u každého konkrétního stromu je nutný individuální přístup k ošetřování, a to i za cenu, že koruny nebudou mít jednotnou stavbu a podle okolností ani rozměry. Jedině tak lze zajistit a zlepšit jejich perspektivu. (…) Odlišné názory na estetičnost zákroků k prodloužení života jednotlivých stromů a celkově celé aleje jsou do značné míry subjektivní a jejich posouzení není předmětem tohoto posudku.“

Z uvedeného je zřejmé, že předmětné znalecké posudky se z větší části shodují v popisu celkového stavu jednotlivých stromů a docházejí k závěru, že určitými zdravotními problémy a vzhledovými defekty trpěly jak staré stromy, tak i stromy mladší, byť charakter a intenzita těchto problémů se u jednotlivých stromů výrazně lišily. U starších stromů byly tyto problémy vedle samotného jejich stáří způsobeny zásahy do jejich korun a nedostatkem následné péče, přičemž výsledkem působení těchto faktorů byla narušená statika těchto stromů vyvolávající ohrožení jejich okolí, u mladších stromů se na jejich zdravotním stavu projevily zejména nepříznivé vlivy daného stanoviště, včetně zastínění ze strany starších stromů. Naopak posudky se rozcházejí v doporučeném řešení popsaných problémů. Zatímco posudek Ing. Buriana sice připouštěl i u starších stromů možnost provedení redukčního řezu a další následné péče o tyto stromy, která by prodloužila jejich perspektivu, jednoznačně však preferoval, obdobně jako orgán státní památkové péče, z hlediska estetické hodnoty aleje jako celku její úplnou obnovu, tj. vykácení všech stromů a jejich nahrazení novými jedinci shodného stáří a velikosti, sázenými v jednotném sponu, Ing. Fendrych považoval za zcela nezbytné pokácení pouze tří nejvíce poškozených stromů a za vhodné pokácení a obnovu té části aleje, která by tvořena staršími stromy, naopak doporučoval ponechat část stromořadí se stromy mladšími. Nakonec posudek znaleckého ústavu jednoznačně preferoval zachování všech stromů (s výjimkou stromu č. 1, o němž posudek konstatuje, že není dlouhodobě perspektivní), a to i za cenu poměrně náročných úprav a dalšího ošetřování zejména starších stromů se sekundárními korunami a i za cenu toho, že koruny nebudou mít jednotnou stavbu, případně ani rozměry. I když posudek znaleckého ústavu neměli stěžovatel ani Úřad městské části Praha 6 v době postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny k dispozici, neboť byl vypracován až později, i tento posudek vypovídá o zdravotním stavu jednotlivých stromů, jejichž pokácení bylo oznámeno, a je nutno ho tedy brát při posuzování možných důvodů pro použití tohoto ustanovení v úvahu.

Nelze tedy říci, že by v daném případě zdravotní důvody jednoznačně ospravedlňovaly - pro oznámený záměr vykácení celé aleje - postup podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, nanejvýš by bylo možné se na tyto důvody odvolat, pokud by stěžovatel oznámil vykácení jen několika nejvíce poškozených stromů.

Zbývá tedy možný postup podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny z důvodů pěstebních, tj. za účelem obnovy porostů. Podle názoru žalovaného vyjádřeného na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí použití pěstebních důvodů v daném případě nelze přisvědčit s ohledem na druh dřevin a pozemku, resp. celkový charakter místa samého. Žalovaný je toho názoru, že v daném případě se nejedná o obnovu či výchovnou probírku porostů, protože kácení není, na rozdíl od opatření k pravidelné obnově ovocných sadů či záměrného utváření tzv. živých plotů, součástí pěstování těchto dřevin. Tento výklad ovšem považuje Nejvyšší správní soud za příliš zužující. Jak výstižně uvedlo ve svém opakovaně zmiňovaném stanovisku ze dne 10. 4. 2007, č. j. 4844/2007, Ministerstvo kultury, předmětem věci nejsou nahodile rostoucí dřeviny mimo les, ale člověkem cíleně vytvořená alej, která se navíc podílí na hodnotě dané kulturní památky. Lipové stromořadí, přestože je součástí živé přírody, je tedy dílem lidských rukou obdobně jako ovocné sady či živé ploty a má obdobně jako tyto porosty svou životnost, byť ji lze počítat na více lidských generací. Tato delší doba životnosti ovšem nic nemění na tom, že nakonec každé takové stromořadí vlivem přirozeného procesu stárnutí či případně za spolupůsobení dalších negativních faktorů dospěje do stádia, kdy je nezbytná anebo přinejmenším vhodná jeho celková obnova. Na takové případy, je-li záměr, proč je nutné či vhodné obnovit předmětné stromořadí jako celek, tj. vykácet dosavadní stromy a vysadit stromy nové, dostatečně zdůvodněn, případně se též opírá o příslušné odborné posouzení, je tak podle názoru Nejvyššího správního soudu možné ustanovení § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny použít.

Zároveň se Nejvyšší správní soud domnívá, že právě o takový případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Jakkoli odborné posudky připouštěly možnost prodloužení životnosti dané aleje, stěžovatel považoval ve shodě s jedním z těchto posudků za nejvhodnější řešení obnovu celého stromořadí tak, aby dosavadní stromy, vysazené v nejednotném sponu, navíc různého stáří, vzhledu i zdravotního stavu (jež bylo ovšem u některých stromů nutno považovat za velmi vážný a nebezpečný pro okolí), byly nahrazeny novými mladými stromy stejného věku a sázenými v jednotném sponu. Stěžovatel tedy ve svém záměru vědomě upřednostnil před estetickou a přírodní (funkční) hodnotou jednotlivých dosavadních stromů estetickou hodnotu daného stromořadí jako celku, jeho pravidelnost korespondující navíc, dle názoru stěžovatele, s nímž se ztotožnilo rozhodnutí orgánu státní památkové péče (Magistrátu hl. města Prahy) i jemu předcházející odborné vyjádření Národního památkového ústavu, s estetickou hodnotou národní kulturní památky Břevnovského kláštera, jehož okolí alej dotváří. Záměrem stěžovatele tedy nebylo pouhé vykácení těchto lip a využití daného prostoru pro jiné účely, ale skutečně celková obnova stromořadí, tedy nahrazení dosavadních stromů v téže lokalitě stromy novými.

Za těchto okolností byl stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu oprávněn postupovat podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy v souladu s tímto ustanovením oznámit záměr obnovy porostu, tj. lipové aleje příslušnému orgánu ochrany přírody, v daném případě Úřadu městské části Praha 6. To samozřejmě neznamená, že by tento správní orgán musel nutně s oznámením stěžovatele vyjádřit výslovný či konkludentní souhlas. Pokud by tento správní orgán dospěl ve správním řízení, jehož součástí by muselo být nutně vydání předběžného opatření k zabránění okamžitému pokácení stromů, na základě shromážděných podkladů k závěru, že přírodní a estetická hodnota všech, případně některých jednotlivých stromů převyšuje hodnotu budoucí aleje, např. právě pro to, že jde o stromy staré, výrazně zvyšující přírodní a estetickou hodnotu daného místa (i když nejde přímo o významný krajinný prvek či o památné stromy), by byl oprávněn podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny kácení omezit pouze na některé stromy nebo zcela zakázat.

Z pozdějších vyjádření Úřadu městské části Praha 6 založených ve správním spise nicméně vyplývá, že tento orgán ochrany přírody k takovým k závěrům nedospěl, naopak považoval stejně jako stěžovatel a orgán státní památkové péče za nejvhodnější řešení celkovou obnovu aleje, což bylo patrně důvodem, proč zůstal v rámci postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nečinným. I za těchto okolností by byla Česká inspekce životního prostředí následně oprávněna zákaz pokácení některých nebo všech stromů stěžovateli uložit formou opatření podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny, pokud by shromáždila v tomto řízení dostatečné podklady pro závěr, že pokácení těchto stromů odporuje zákonným požadavkům na ochranu dřevin. Správní orgán prvního stupně ovšem nebyl oprávněn vydat předmětné rozhodnutí, jímž pokácení jednotlivých stromů podmínil vydáním povolení podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. K takovému rozhodnutí chyběla nezbytná zákonná podmínka, totiž hrozba nedovolené změny chráněných částí přírody, neboť, jak již bylo vysvětleno, stěžovatel byl v daném případě oprávněn postupovat podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, jednalo se tedy o postup, jímž vzniklo oprávnění kácet dřeviny způsobem zákonem dovoleným. Námitku stěžovatele k oprávněnosti postupu podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny tedy shledal Nejvyšší správní soud důvodnou, naopak rozhodnutí správních orgánů v dané věci je třeba považovat z uvedených důvodů za nezákonná a nemůže tudíž obstát ani rozsudek městského soudu, který měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí žalovaného zrušit.

IV. Závěr a náklady řízení

Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost jako celek je důvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, na něž se důvod nezákonnosti také vztahuje, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku, v každém případě však budou muset správní řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu zastavit, neboť odpadl jeho důvod. Stěžovatel totiž zákaz kácení předmětných stromů bez povolení orgánu ochrany přírody, jenž mu byl uložen nyní rušeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, nerespektoval, a tyto stromy pokácel a nahradil již nakoupenými sazenicemi. V tomto jednání správní orgány shledaly naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 88 odst. 2 písm. j) zákona o ochraně přírody a krajiny, za který byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč. Rozhodnutí správních orgánů ve věci uložení pokuty jsou však předmětem jiného řízení, které Nejvyšší správní soud vede pod sp. zn. 5 As 83/2011.

Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v řízení před městským soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou JUDr. Alenou Štumpfovou, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením. Tyto náklady spočívají v odměně advokátky za zastupování ve výši 3 x 2100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání kasační stížnosti [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], v paušální náhradě hotových výdajů advokátky ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1440 Kč. Dále stěžovateli náleží náhrada za zaplacené soudní poplatky za podání žaloby ve výši 2000 Kč a kasační stížnosti ve výši 3000 Kč. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 13 640 Kč.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 31. srpna 2012 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Ludmila Valentová ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu