NSS 5 As 56/2011-189

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph. D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph. D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: Ing. O. T., CSc., zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) HNV a.s., se sídlem Zbraslavská 2/32, Praha 5 – Malá Chuchle, zastoupená Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem Eliášova 922/21, Praha 6, 2) ELTODO-CITELUM, s.r.o., se sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4, 3) Občanské sdružení přátel Hendlova dvora, o.s., se sídlem Matějská 2370/2, Praha 6 a 4) Pražská plynárenská Distribuce, a.s., člen koncernu Pražská plynárenská, a.s., se sídlem U Plynárny 500, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010, č. j. 10 Ca 322/2007 ‑ 116, t akto:

Kasační stížnost se zamítá.

Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

I. Vymezení věci

Úřad městské části Praha 6, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 2. 2. 2007, č. j. MCP6 023967/2006/OV/Ber/P 3082 Dej, povolil podle § 66 zákonač. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy účinném znění (dále jen „stavební zákon“), stavbu kabelového vedení NN 1 kV (výrok I.), dále stavbu „Hanspaulka - Nové vily“ obsahující tři bytové domy označené MI, MII a MIII, prodloužení STL plynovodu, veřejné osvětlení, oplocení a opěrné zdi, přípojky vodovodu, kanalizace a plynovodu a zpevněné plochy (výrok II.) a konečně také stavbu rozšíření komunikace Na Míčánce, včetně provedení chodníků (výrok III.).

Proti zmíněnému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2007, č. j. S-MHMP 156322/2007/OST/Pe/Ja, napadené rozhodnutí stavebního úřadu změnil tak, že podle podmínkyč. 1 výroku I., II. a III. bude stavba provedena dle projektové dokumentace ověřené po nabytí právní moci rozhodnutí, a dále žalovaný změnil podmínkuč. 10 výroku I., II. a III. napadeného rozhodnutí tak, že stavba bude dokončena do 24 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí; ve zbytku žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. V žalobě namítal, že napadeným rozhodnutím byl jako vlastník sousední nemovitosti zkrácen na svých právech, neboť realizací předmětných staveb se zhorší životní podmínky a pohoda bydlení v jeho nemovitosti, zároveň dojde ke snížení její hodnoty a také k narušení životního prostředí v daném místě a nárůstu hlukové zátěže. Co se týká objemu stavby „Hanspaulka - Nové vily“ a zelených ploch, je stavba podle názoru žalobce navržena v rozporu s podmínkami územního rozhodnutí; taktéž dle žalobce není zajištěna realizace souvisejících staveb týkajících se dopravy. Uvedené skutečnosti ve spojení s likvidací biotopů zvláště chráněných druhů živočichů též způsobí zkrácení žalobce v jeho právu na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze zmíněnou žalobu rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 10 Ca 322/2007 - 116, zamítl.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností, v níž uvádí důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž vznesl v podstatě shodné námitky jako v žalobě.

a) Na prvním místě stěžovatel namítá, že podle podmínkyč. 1 výroků I. - III. stavebního povolení je součástí stavebního povolení též ověřená dokumentace. Tato dokumentace nicméně nebyla stěžovateli jako součást rozhodnutí doručena, a proto nelze považovat takové doručení neúplného rozhodnutí za účinné, neboť stěžovatel jako účastník stavebního řízení neměl k dispozici kompletní a srozumitelnou informaci o stavbě a podmínkách, za kterých byla povolena. Pokud žalovaný posléze v rozhodnutí o odvolání odkaz na dokumentaci vypustil, stalo se tím stavební povolení nepřezkoumatelné a neurčité, neboť z něho není zřejmé, jaká stavba, resp. jakým způsobem byla povolena. Uvedené vady rozhodnutí správních orgánů pak nemůže zhojit ani možnost účastníka řízení nahlížet do správního spisu, neboť rozhodnutí jako individuální správní akt musí být samostatným obsahovým celkem, který nese celistvou a srozumitelnou informaci, a jedině tak mohou účastníci řízení plně realizovat svá práva (např. formulovat odvolací námitky apod.). Podle stěžovatele musí být stavba ve stavebním povolení buď přesně popsána, aby bylo zřejmé, co a jak bylo povoleno, nebo musí být konkretizována určitým odkazem na projektovou dokumentaci, přičemž musí být uvedeno kdy, kým a jaká dokumentace byla zpracována. V daném případě je ve stavebním povolení uvedeno, jaká stavba byla povolena, ovšem není zřejmé, kvůli čemu se stavební povolení vydává a jak byla stavba povolena.

b) Dále stěžovatel namítá, že předmětné stavby byly povoleny v rozporu s územním rozhodnutím; dokumentace neobsahuje všechny podklady, jejichž předložení bylo stavebníkovi uloženo v podmínkách územního rozhodnutí, konkrétně chybí rozhodnutí o povolení výjimek ze zákazů vyplývajících z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů. Stavebník sice doložil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 12. 2006, č. j. 500/1756/503 21/06, a ze dne 22. 12. 2006, č. j. 500/l 755/503 21/06, kterými byla řízení o žádosti o udělení předmětných výjimek zastavena pro změnu poměrů v místě, kde mají být stavby povoleny, tato rozhodnutí ovšem, jak podotýká stěžovatel, byla následně zrušena správními soudy. Stavby tedy byly povoleny, přestože rozhodnutí o udělení výjimek nebyla vydána, napadené rozhodnutí tak nemá zákonný podklad. Názor, že požadavek na rozhodnutí o udělení výjimek je v důsledku změny poměrů v místě (provedení částečné skrývky) bezpředmětný, je navíc chybný. Na podstatné části dané lokality nebyla vrstva ornice nikterak porušena, přičemž i část, na které byly určité práce provedeny, nebyla dotčena do té míry, aby v současné době nebyla biotopem zvláště chráněných druhů živočichů.

c) Jako třetí stížní námitku stěžovatel uvádí, že stavební povolení bylo vydáno v rozporu s § 58 odst. 2 stavebního zákona, neboť stavebník neprokázal vlastnické nebo jiné právo k pozemkůmp. č. 4196 a 4231 v k.ú. Dejvice, na nichž má být stavba realizována. Pouhé souhlasné stanovisko vlastníka je dle názoru stěžovatele nedostatečné, neboť nezakládá věcné právo ke zmíněným pozemkům. Hrozí tedy, že z uvedených důvodů půjde o neoprávněnou stavbu. Pokud mají být zmíněné pozemky zastavěny, jedná se nepochybně o dispozici s nemovitým majetkem města, přičemž každý takový záměr musí být dle § 36 odst. 1 zákonač. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, před schválením v orgánech hlavního města Prahy nebo v orgánech městských částí zveřejněn po dobu nejméně 15 dnů vyvěšením na úřední desce Magistrátu hlavního města Prahy nebo na úřední desce úřadu městské části, aby se k nim mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, což se ovšem v daném případě nestalo.

d) Za čtvrté stěžovatel namítá, že stavba „Hanspaulka - Nové vily“ byla povolena v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 9 vyhlášky hlavního města Prahyč. 26/1999 Sb. HMP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „vyhláška OTPP“), neboť odstup staveb v daném případě musí být dle zmíněného ustanovení roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, přičemž tato podmínka dodržena není, neboť vzdálenosti mezi terasami povolovaných bytových domů činí pouze 5 m, zato výška staveb je l0 m. Stěžovatel zdůrazňuje, že nelze povolit stavbu, která by byla v rozporu s obecnými technickými požadavky na výstavbu. Soulad stavby s těmito požadavky, v daném případě stanovenými ve vyhlášce OTPP, je dle názoru stěžovatele stavební úřad ve stavebním řízení povinen zkoumat, neboť má ve srovnání s územním řízením k dispozici detailnější dokumentaci zobrazující i prvky stavby, které netvoří hlavní hmotu stavby (terasy, balkóny apod.). Nelze totiž vyloučit, že objemové a vzdálenostní parametry stanovené podmínkami územního rozhodnutí budou splněny, avšak některé prvky stavby budou v následné podrobnější projektové dokumentaci pro stavební povolení navrženy a dopracovány tak, že stavba nebude požadavky dle zmíněné vyhlášky splňovat.

e) Pátá stížní námitka opět míří na odchylky předmětného stavebního povolení od příslušného územního rozhodnutí, v tomto případě s ohledem na počet podlaží stavby „Hanspaulka - Nové vily“ a na jejich charakter. Stěžovatel uvádí, že a) není zřejmé, zda se v případě podlaží označených jako podzemní, jedná skutečně o podlaží podzemní ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, tedy zda většina podlahy v těchto podlažích je alespoň 0,8 m pod terénem. Dále stěžovatel uvádí, že b) ohledně posledního podlaží byla sice projektová dokumentace v odvolacím řízení upravena, nicméně i nadále není v souladu s územním rozhodnutím. Podle podmínek územního rozhodnutí má být nad střechou posledního, tj. třetího nadzemního podlaží pouze konstrukce zastřešení výstupního schodiště (střešní altán s malou krytou terasou do výměry max. 10 m2), zatímco navrhované objekty mají po úpravě u každého schodiště krytý prostor o výměře 14 m2. Podstatný rozpor pak stěžovatel vidí v tom, že c) třetí nadzemní podlaží objektů stavby nejsou ustupující, neboť konstrukce třetího nadzemního podlaží zcela kopíruje výměru podlaží předchozího. K tomu stěžovatel dodává, že pro určení, zda jde o ustupující podlaží či nikoli, je rozhodná právě konstrukce takového podlaží, nikoliv výměra podlahové plochy; přitom je nerozhodné, zda se jedná o konstrukci nosnou. Pokud v daném případě třetí nadzemní podlaží kopíruje půdorys předchozího podlaží robustní hranolovou konstrukcí, která má být navíc zasklena, nelze třetí nadzemní podlaží považovat za ustupující.

f) Jako šestou námitku stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že stavební povolení bylo vydáno v rozporu s § 137 stavebního zákona. Stěžovatel v průběhu stavebního řízení vznesl občanskoprávní námitky ve smyslu § 137 stavebního zákona překračující pravomoc stavebního úřadu, a to předpokládaný pokles hodnoty nemovitosti v jeho vlastnictví v důsledku plánované výstavby a dále též s tím spojený zásah do jeho vlastnického práva spočívající ve stínění nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 občanského zákoníku. Stavební úřad se tedy měl pokusit o dosažení dohody, pokud dohody nebylo možné dosáhnout, měl stavební úřad řízení přerušit a odkázat stěžovatele na příslušný soud, neboť pouze soud v občanském soudním řízení může posoudit, zda do vlastnického práva stěžovatele v daném případě bude nepřiměřeným způsobem zasaženo či nikoli. Ochrana vlastnického práva před neoprávněnými zásahy vyvolanými povolovanou stavbou musí být k námitce posouzena již v rámci stavebního řízení, neboť ochrana vlastnictví je jednou ze zásad, na kterých stavební řízení stojí. I zmíněnou vadu v postupu stavebního úřadu měl žalovaný odstranit; jelikož tak neučinil, měl městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.

g) Pod sedmým bodem kasační stížnosti stěžovatel namítá, že povolené stavby neodpovídají požadavkům územního rozhodnutí na rozsah ploch zeleně. Z dokumentace ke stavebnímu řízení není zřejmé, zda budou naplněny výměry ploch zeleně tak, jak byly deklarovány pro účely splnění koeficientu zeleně v územním řízení. Byly předloženy pouze sadové úpravy pozemků bytových domů (tj. „Hanspaulka - Nové vily“), avšak pro ověření splnění koeficientu zeleně je nutno předložit návrh sadových úprav v celé části funkční plochy. Nadto z dokumentace ke stavebnímu řízení vztahující se k řešení sadových úprav pozemků bytových domů vyplývá, že některé plochy zeleně jsou menší, než měly být, a tedy nerespektují požadavky dané územním rozhodnutím. Jde zejména o plochy popínavé zeleně, konkrétně z dokumentace není zřejmé, kde se nacházejí pásy popínavé zeleně, jež měly mít celkovou délku 113 m‚ když v předložené dokumentaci sadových úprav jsou zakresleny pouze pásy zeleně o délce cca 80 m. Dále není z dokumentace zřejmé, kde se nachází 3 321 m2 zeleně na rostlém terénu, když dle výpočtu stěžovatele se na pozemcích zmíněných bytových domů nachází jen 1 340 m2. Odkaz žalovaného na dodržení zastavěné plochy, z něhož dovozuje, že tedy ani nemohlo dojít ke snížení ploch zeleně, stěžovatel považuje vzhledem k uvedenému za irelevantní.

Městský soud dle stěžovatele při vypořádání této námitky pouze rekapituloval obsah příslušného územního rozhodnutí a obsah projektu týkajícího se úprav zeleně. Výměrami zeleně se však soud nezabýval. Stěžovateli je známo, že výměra zeleně na rostlém terénu cca 3 300 m2 se týká celé plochy řešené územním rozhodnutím, nikoli tedy jen plochy, na které mají být realizovány v daném případě povolené stavby. Nicméně stěžovatel je toho názoru, že v případě deklarované výměry pozemků objektů stavby „Hanspaulka - Nové vily“ by na zbývající ploše řešené územním rozhodnutím bylo nutno realizovat mnohem větší plochu zeleně, což však není vzhledem k rozloze těchto ostatních pozemků možné. Městský soud se s touto námitkou vůbec nevypořádal, a v tomto ohledu je tedy jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

h) Konečně v poslední stížní námitce stěžovatel uvádí, že navržené řešení dopravy v objektech stavby „Hanspaulka - Nové vily“ je v rozporu s čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP, neboť řešení návštěvnických stání podle dokumentace nezajišťuje veřejný přístup k těmto stáním. Stěžovatel poukazuje na to, že sám žalovaný přiznává, že návštěvnická stání budou na neveřejných účelových komunikacích s tím, že návštěvníci na ně budou za splnění předem určených podmínek vpuštěni. To však dle stěžovatele neodpovídá zmíněnému ustanovení uvedené vyhlášky, a proto měl městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto navrhl její zamítnutí. K první stížní námitce žalovaný uvedl, že správní orgán nemá povinnost zasílat všem účastníkům stavebního řízení projektovou dokumentaci stavby jako přílohu stavebního povolení. Z tohoto důvodu byla změněna podmínka stavebního povolení obsahující tuto nepřesnost. Projektová dokumentace, podle níž je stavba povolena, byla uvedena v odůvodnění stavebního povolení. Pokud jde o druhou námitku, uvedl žalovaný, že stavby byly již provedeny a byl vydán souhlas s jejich užíváním. Správní orgány při svém rozhodování vycházely z tehdy platných rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o výjimkách z ochrany zvláště chráněných živočichů. Tato rozhodnutí byla až následně zrušena. Ve vztahu ke třetí námitce poukázal žalovaný na podklady založené ve správním spise, z nichž podle něj vyplývá, že vlastnické nebo jiné právo k pozemkům dotčeným stavbou bylo v daném případě prokázáno. Pokud jde o čtvrtou stížní námitku, konstatoval žalovaný, že námitky týkající se umístění stavby měly být uplatněny v územním řízení. Ve stavebním řízení se k takovým námitkám a připomínkám nepřihlíží. Stěžovatel navíc nemůže být na svých právech dotčen vzdáleností mezi terasami jednotlivých bytových domů. K páté námitce žalovaný poznamenal, že ustupující podlaží není nikde v zákoně definováno. Vzhledem k tomu, že 3. nadzemní podlaží má v rozích navrženy terasy, lze je jako ustupující označit. V žalobou napadeném rozhodnutí bylo uvedeno, že v územním rozhodnutí byla nejednoznačně stanovena podmínka týkající se umístění „altánu“ na střeše 3. podlaží, neboť stanovila počet podlaží a současně uvažovala o existenci tohoto „altánu“. V průběhu odvolacího řízení proto stavebník předložil přepracovanou část dokumentace, podle níž bylo zastřešení teras nahrazeno pergolami, proti čemuž stěžovatel nevznesl žádné námitky. Pokud jde o šestou stížní námitku, poukázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se charakteru občanskoprávních námitek uplatněných ve stavebním řízení a odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě. K sedmé námitce poukázal žalovaný na to, že v územním řízení bylo stavebníkovi uloženo doložit odborně zpracovaný projekt sadových úprav schválený Úřadem městské části Praha 6, odborem péče o prostředí. Tato podmínka byla splněna. V rámci odvolacího řízení se stěžovatel mohl domáhat přezkoumání tohoto stanoviska, což však neučinil. K osmé námitce žalovaný uvedl, že technickým řešením venkovních stání nebyl porušen čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP, neboť návštěvnická stání jsou přístupná a návštěvníci na ně budou vpuštěni za použití interního systému komunikace. Toto řešení naopak brání tomu, aby na venkovních stáních parkovaly jiné automobily.

V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel setrval na svých dosavadních námitkách uplatněných v kasační stížnosti. Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.

III. h)

Závěrečná stížní námitka se týká otázky přístupu na parkovací stání pro návštěvníky, na něž podle stěžovatele není zajištěn veřejný přístup.

Čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP stanoví, že stavby musí být vybaveny zařízením pro dopravu v klidu (parkovací a odstavná stání) odpovídajícím velikosti, funkci a umístění stavby a řešeným přednostně jako součást stavby nebo její provozně neoddělitelná část, anebo umístěným na pozemku stavby včetně komunikace pro zajíždění vozidel na jednotlivá stání. U bytových domů mohou být v odůvodněných případech odstavná a parkovací stání umístěna v dostupné vzdálenosti i mimo pozemek stavby; stání pro návštěvníky podle odst. 5 písm. a) bodu 2. této vyhlášky musí být veřejně přístupná.

V daném případě je počet parkovacích stání stanoven podmínkouč. 7 v rozhodnutí o umístění stavby, jejíž soulad s čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP byl posouzen v územním řízení. U bytových domů MI, MII a MIII se má nacházet celkem 18 garážových stání v podzemním podlaží. Na povrchu bude zajištěno celkem 5 stání na parkovacích plochách vedle garáží a dvě stání na komunikacích před garážemi. I podle projektové dokumentace se návštěvnická stání nacházejí na venkovních parkovacích plochách umístěných za vraty u obytných domů. Na tyto plochy může být návštěvník přijíždějící vozidlem vpuštěn systémem interní komunikace. Za daného stavu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínka zajištění veřejně přístupných parkovacích stání pro návštěvníky byla dodržena. Ze znění citovaného ustanovení vyhlášky OTPP vyplývá, že návštěvnická stání jsou určena pro osoby, jež z důvodu společenské, pracovní či jiné návštěvy potřebují využít místa v blízkosti domu k dočasnému odstavení svého vozidla. Tato stání nemají sloužit široké veřejnosti a není tedy nutné, aby byla přístupná komukoliv. Omezení spočívající v tom, že k otevření vrat vedoucích k parkovacímu stání je třeba využít interního komunikačního systému, nelze proto chápat jako rozpor s požadavky vyhlášky. Lze totiž důvodně předpokládat, že osoby, jež navštíví některý z bytových domů, budou mít vždy možnost využít parkovacích stání uvnitř areálu bytových domů, byť na něj budou vpuštěni až za použití interního komunikačního systému.

Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší správní soud uvedenou stížní námitku důvodnou.

Nad rámec posouzení důvodnosti uplatněných stížních námitek Nejvyšší správní soud konstatuje, že neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, tj. důkaz fotografiemi přiloženými k žalobě, jež zachycují stav pozemků určených k zastavění po provedení skrývky, a důkaz dokumentací stavby pro územní řízení pro účely posouzení, zda byly splněny koeficienty stanovené ve směrné části územního plánu hlavního města Prahy. Písemnosti a doklady obsažené ve správním spise totiž poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl provedení uvedených důkazů již v žalobě a městský soud se v rozsudku s tímto návrhem nevypořádal, zkoumal Nejvyšší správní soud též, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, k níž přihlíží i nad rámec uplatněných stížních důvodů. V tomto případě však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedené pochybení nemohlo mít za následek nezákonnost rozsudku městského soudu, neboť písemnosti a doklady obsažené ve správním spise poskytují dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud shledal uvedenou stížní námitku nedůvodnou a nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že by se městský soud s touto námitkou nevypořádal.

Podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů podle § 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje orgán ochrany přírody.

Je třeba rovněž připomenout, že podle § 90 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny, v nyní účinném znění, souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu jsou závazným stanoviskem podle správního řádu. V současné době tedy i povolení či nepovolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny orgánem ochrany přírody je v těchto případech považováno za závazné stanovisko dotčeného správního orgánu ve smyslu § 149 správního řádu, proti jehož obsahu lze brojit pouze v rámci odvolání proti hlavnímu rozhodnutí v územním či stavebním řízení (§ 149 odst. 4 správního řádu) a případně následně správní žalobou proti tomuto hlavnímu rozhodnutí (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113, publikované podč. 2434/2011 Sb. NSS). Ovšem před 1. 1. 2007 zákon o ochraně přírody a krajiny obdobné ustanovení neobsahoval a povolení či nepovolení výjimek podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, stejně jako ostatní souhlasy a stanoviska orgánu ochrany přírody podle tohoto zákona, bylo třeba u žádostí podaných nejen za účinnosti starého správního řáduč. 71/1967 Sb. (tj. před 1. 1. 2006), ale i za účinnosti nového správního řádu, nicméně před 1. 1. 2007 považovat ve všech případech za samostatné správní rozhodnutí, o němž se vedlo samostatné správní řízení a bylo proti němu možné podat samostatné odvolání a následně správní žalobu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publikované podč. 1764/2009 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 1 As 20/2009 – 70, publikovaný podč. 1877/2009 Sb. NSS). Takovými samostatným rozhodnutími jsou i předmětná rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o zastavení řízení ve věci žádostí o udělení výjimek. Jde tedy ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí v této věci o řetězící se správní akty, nikoliv o správní akty podkladové, které by nebylo možné napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Naopak tyto samostatné žaloby proti uvedeným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí byly skutečně podány (viz dále), byť jinými subjekty, je tedy zřejmé, že § 75 odst. 2 s. ř. s. se v daném případě neuplatní a že správní soudy v nyní posuzované věci nemohou přezkoumávat zákonnost těchto samostatných rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud tedy může toliko posoudit, zda byla v době rozhodování správních orgánů o povolení stavby splněna podmínka uvedená v územním rozhodnutí, podle něhož měl stavebník ve stavebním řízení předložit rozhodnutí o výjimkách podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, aniž by byl ovšem Nejvyšší správní soud oprávněn činit samotná tato rozhodnutí ve věci výjimek předmětem přezkumu. Ministerstvo životního prostředí vycházelo z toho, že na území určeném k zástavbě došlo již před vydáním jeho rozhodnutí k vykácení dřevin a k provedení skrývky, a na základě této skutečnosti dospělo k závěru, že pominuly důvody ochrany zvláště chráněných živočichů, kteří dříve využívali předmětného území jako svého biotopu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že povolení výjimky ze zákazů vyplývajících z podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů lze vydat pouze v těch případech, kdy se uplatní podmínky ochrany zvláště chráněných živočichů podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny. Jinými slovy, zákazy uvedené v § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny platí pouze tehdy, vyskytují-li se na daném území zvláště chránění živočichové. Není-li tomu tak, nepřichází v úvahu povolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť by postrádalo účelu a smyslu. Z tohoto důvodu nelze podmínku stanovenou podč. 23 územního rozhodnutí vykládat doslovně, ale tak, že podmínkou pro vydání stavebního povolení je předložení rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů vyplývajících z podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů, je-li jeho vydání podle příslušného orgánu ochrany přírody k provedení stavby třeba. Opačný výklad by měl absurdní důsledky, neboť by nutil orgán ochrany přírody rozhodnout o výjimce v případě, kdy jí není podle jeho názoru třeba a není tudíž k jejímu vydání ani oprávněn. Není přitom rozhodující, jakou povahu mají rozhodnutí o zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, nýbrž to, že podle předložených rozhodnutí Ministerstva životního prostředí mohla být stavba v daném místě provedena, aniž by došlo k povolení výjimek ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stavebník uvedené podmínce územního rozhodnutí vyhověl.

Důvodem nezákonnosti stavebního povolení nemůže být ani tvrzení stěžovatele, že v mezidobí došlo na území určeném k zástavbě k obnově biotopu. Stavební úřad nebyl oprávněn tuto skutkovou otázku samostatně posuzovat, neboť rozhodování ve věcech ochrany přírody a krajiny náleží do pravomoci orgánů ochrany přírody. Uvedené skutkové tvrzení míří proti rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, jehož závěry stavebnímu úřadu, žalovanému, ale ani správním soudům v nyní posuzované věci nepřísluší přezkoumávat. Z tohoto důvodu nemůže být toto tvrzení samo o sobě důvodem pro zrušení stavebního povolení, pokud v době rozhodování stavebního úřadu nedošlo ke změně nebo zrušení těchto rozhodnutí ministerstva.

Stěžovatel dále namítal, že uvedená rozhodnutí Ministerstva životního prostředí byla po nabytí právní moci stavebního povolení zrušena. Konkrétné rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Ca 55/2007 – 139, bylo zrušeno rozhodnutí ministerstva ze dne 20. 12. 2006, č. j. 500/1756/503 21/06, a rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 10 Ca 53/2007 – 82, bylo zrušeno rozhodnutí ministerstva ze dne 22. 12. 2006, č. j. 500/1755/503 21/06. Zrušení těchto rozhodnutí pro jejich nezákonnost působí podle stěžovatele i nezákonnost samotného stavebního povolení, neboť bylo vydáno bez zákonného rozhodnutí o výjimkách.

Judikatura Nejvyššího správního soudu se již opakovaně vyjádřila k otázce, zda lze v řízení před soudy ve správním soudnictví zohlednit zrušení rozhodnutí relevantních pro přezkoumávané rozhodnutí, když ke zrušení došlo nikoli v době řízení u správního orgánu, ale teprve v řízení před soudem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 As 35/2008 ‑ 163, ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 As 4/2009 - 111, ze dne 24. 6. 2009, č. j. 4 As 38/2008 – 97, a ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 25/2010 - 82, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Tato rozhodnutí se opírají především o závěry, jež Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 - 128, publikovaném podč. 1815/2009 Sb. NSS. Ten se týkal důsledků a časových účinků zrušení pravomocného územního rozhodnutí na navazující stavební povolení, uvedené závěry lze však obdobně vztáhnout i na posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyslovil názor, že pokud bylo stavební povolení podle § 66 stavebního zákona vydáno v době, kdy existovalo pravomocné územní rozhodnutí, není následné zrušení územního rozhodnutí samo o sobě důvodem ke zrušení stavebního povolení, byť bylo pro toto stavební povolení nezbytné. Toto vyplývá ze zásady presumpce správnosti aktů vydávaných správními orgány a principu ochrany dobré víry jejich adresátů. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl: „Právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. k tomu Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha, C.H. Beck 2009, s. 225, resp. v judikatuře NSS např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6As 45/2005 - 188). Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna, akt již tedy nemůže v budoucnu založit další práva a povinnosti. Odrazem této zásady z pohledu vztahu jedinec správní orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv (viz např. nález ÚS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sb. n. a u., sv. 31, č. 117, s. 69). Jedinou výjimku představuje skupina nicotných aktů, u nichž se má za to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti, které jen formálně odstraňuje neexistující akt, proto působí ex tunc (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, část V., též podč. 793/2006 Sb. NSS). Rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumávána správními soudy dle skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, v tomto případě stěžovatele (§ 75 odst. 1s. ř. s.).“

Správní akt je třeba považovat za zákonný a správný až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Ačkoliv tedy v daném případě bylo stavební povolení vydáno mj. na základě zmiňovaných rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, která byla po právní moci stavebního povolení zrušena, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zrušení stavebního povolení v řízení před správními soudy, neboť tato rozhodnutí existovala v době vydání a nabytí právní moci tohoto stavebního povolení. Jinou otázkou byla možnost nařízení obnovy stavebního řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) a odst. 3 správního řádu při respektování lhůty a dalších zákonných podmínek v § 100 správního řádu uvedených.

Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší správní soud předmětnou námitku nedůvodnou.

IV. Shrnutí a náklady řízení

Nejvyšší správní soud tedy ze všech uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení, ze spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádné povinnosti, za něž by jim příslušela náhrada nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 27. září 2012 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Lenka Matyášová, Ph. D. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu