NSS 5 As 61/2011-133

5 As 61/2011 - 133

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph. D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph. D. v právní věci žalobce: J. A. H., zastoupený Ing. Mgr. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem Minoritská 10, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2010, č. j. 6 Ca 248/2007 – 89, takto:

I. Při vydání deklaratorního správního rozhodnutí podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství konkrétní osoby nemohou správní orgány ani následně správní soudy hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období, jako je ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ani přezkoumávat postup tehdy příslušných orgánů podle tohoto ústavního dekretu presidenta republiky či posuzovat správnost nebo spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů, je zabývat se toliko otázkou, zda na základě citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností žadatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství, či nikoliv.; II. Při posuzování rozhodné otázky, zda podle ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, žadatel pozbyl československé státní občanství, nezbývá než vykládat pojem „národnost“ v tom významu, v jakém ho užíval právě citovaný ústavní dekret presidenta republiky a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii.; III. Českoslovenští státní občané německé „národnosti“, kteří podle předpisů německé okupační moci nabyli německou státní příslušnost, pozbyli podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ke dni nabytí německé státní příslušnosti československé státní občanství, pokud příslušný správní orgán nerozhodl podle § 2 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky o zachování jejich československého státního občanství. Českoslovenští státní občané české „národnosti“, kteří se v době od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946 ucházeli o udělení německé státní příslušnosti, pozbyli československé státní občanství podle § 5 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, a to ke dni 10. 8. 1945, pokud příslušné správní orgány nerozhodly (podle § 1 odst. 4 citovaného ústavního dekretu presidenta republiky) o jejich národní spolehlivosti.

Kasační stížnost se zamítá.

Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

I. Vymezení věci

Žalobce požádal dne 17. 1. 2001 podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o občanství“) o zjištění státního občanství. Domáhal se v prvé řadě vydání potvrzení o tom, že nikdy nepozbyl československé státní občanství.

Okresní úřad Jindřichův Hradec rozhodnutím ze dne 19. 8. 2002, č. j. VV‑4533/02‑Sv/811, žádosti nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 9. 2002, č. j. OLVV 259/2002, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu podle § 247 a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002. Krajský soud v Českých Budějovicích tuto žalobu rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, č. j. 10 Ca 255/2002 – 26, zamítl.

Následně podal žalobce ústavní stížnost, kterou napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a uvedená rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec a Krajského úřadu Jihočeského kraje. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 147/03, publikovaným pod č. 167, sv. 38 Sb. ÚS, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i shora uvedená rozhodnutí správních orgánů zrušil.

V dalším řízení Krajský úřad Jihočeského kraje, na nějž přešla věcná a místní příslušnost k rozhodnutí věci v prvním stupni, vydal nové rozhodnutí ze dne 16. 1. 2006, č. j. KUJCK/26234/05/OLVV, kterým nevyhověl žádosti o zjištění státního občanství a vydání potvrzení o tom, že žalobce čsl. státní občanství nikdy nepozbyl.

Proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu podal žalobce odvolání. Ministerstvo vnitra (žalovaný) však rozhodnutím ze dne 27. 6. 2007, č. j. VS‑5202/51/2‑1991, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Žalovaný konstatoval, že žalobce pozbyl československé státní občanství podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní dekret č. 33“). Archivním šetřením nebylo doloženo, že by žalobce podal žádost o osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Žalobcova matka sice podala žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, do které zahrnula i žalobce, ze shromážděných podkladů však vyplývá, že této žádosti nebylo vyhověno. Státní občanství České republiky (a tím pádem i čsl. občanství) žalobce opět nabyl až dne 22. 12. 1992, kdy mu bylo na jeho žádost uděleno Ministerstvem vnitra.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 30. 12. 2010, č. j. 6 Ca 248/2007 – 89, jako nedůvodnou zamítl.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvádí důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž vznesl v podstatě shodné námitky jako v žalobě.

a) Na prvním místě stěžovatel namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, podle něhož se „žádosti … nevyhovuje“, neodpovídá tomu, že správní řízení bylo zahájeno z vlastního podnětu správního orgánu prvního stupně. Výrok rozhodnutí tedy podle jeho názoru není správný, neboť neobsahuje rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatele měly být ve výroku uvedeny zjištěné skutečnosti.

b) Dále stěžovatel tvrdí, že podal (zastoupen otcem nebo advokátem) samostatnou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, která byla evidována pod sp. zn. IV. St. 28700/48, přičemž o této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Nesouhlasí se zjištěním správních orgánů, které dospěly na základě archivního šetření k závěru, že se uvedená žádost týkala stěžovatelova otce J. B. H., nar. x. Toto zjištění nemá podle stěžovatele dostatečnou oporu v provedeném dokazování a je v rozporu se správními spisy. Správní orgány přehlédly, že mezi dokumenty obsaženými ve spise sp. zn. IV. St. 28700/48 není obsažena žádost, na základě níž bylo řízení zahájeno, ani rozhodnutí ve věci samé. Bez těchto listin ovšem nelze dojít ke spolehlivému závěru, že se skutečně jednalo o žádost o zachování občanství stěžovatelova otce. Skutečnost, že se nepodařilo dohledat celý spis, je třeba v souladu se stanoviskem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 přičítat k tíži státu, resp. správních orgánů.

c) Stěžovatel dále brojí proti skutkovému závěru městského soudu a správních orgánů o tom, že byl osobou německé národnosti. Tato otázka je určující pro posouzení, zda se na stěžovatele vztahoval ústavní dekret č. 33. Stěžovatel k tomu uvádí, že členové rodiny H. byli vždy považováni za Čechy. Stěžovatelův děd J. H. se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k národnosti české, za osobu české národnosti byl považován i stěžovatelův otec J. B. H. Stěžovatelova matka nebyla osobou německé, nýbrž rakouské národnosti. Stěžovatelovu národnost nelze dovozovat ani z toho, že žil v letech 1930 – 37 v Rakousku, ani z toho, že navštěvoval školy s německým vyučovacím jazykem. S rodiči přitom komunikoval nejen německy, ale i česky (s otcem), anglicky a francouzsky (s matkou). Obsah žádosti o přiznání německé státní příslušnosti ze dne 14. 8. 1939 není pro určení národnosti rozhodný, neboť jej vyplnil stěžovatelův otec proti jeho vůli. Stěžovatelovu německou národnost nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že jej matka zahrnula do své žádosti o zjištění zachování československého občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, neboť stěžovatel podal sám žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, přičemž tuto žádost mohly podat pouze osoby české národnosti. Stěžovatel dále prohlásil, že se vždy považoval a nadále považuje za osobu české národnosti a nelze mu předepisovat, jaké je či byl národnosti. Postup správních orgánů proto představuje porušení jeho práv chráněných ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech.

d) Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí sp. zn. IV St. 10383/45 o žádosti jeho matky o zjištění zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu č. 33, do které byl zahrnut i sám stěžovatel, nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení. Navíc stěžovatel nebyl v rozporu s § 4 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 posuzován v tomto řízení samostatně. Ze skutečnosti, že matčině žádosti nebylo vyhověno, nelze dovozovat, že byla zamítnuta i stěžovatelova žádost.

e) Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo v roce 1992 uděleno československé státní občanství. V té době však neměl k dispozici archivní materiály, kterými by mohl prokázat, že československé občanství nepozbyl. V důsledku toho nemohl v roce 1992 znovu nabýt občanství České republiky udělením. Nelze tedy z toho dovozovat, že došlo k přetržení kontinuity československého státního občanství.

f) Stěžovatel také namítá, že se měly správní orgány zabývat předběžnou otázkou, zda se na něj ústavní dekret č. 33 vztahoval a zda vůbec nabyl německou státní příslušnost. Otec za něj podal žádost o německou státní příslušnost proti jeho vůli a bez souhlasu matky a opatrovnického soudu. Městský soud se touto otázkou nezabýval a bez dalšího dospěl k závěru, že stěžovatel německou státní příslušnost nabyl. Napadený rozsudek je tedy nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

g) Závěrem stěžovatel uvedl, že žalovaný měl při správném postupu dospět k závěru, že stěžovatel byl a je osobou české národnosti. Vzhledem k tomu, že nebyl dohledán celý obsah spisu vedeného pod sp. zn. IV. St. 28700/48, je třeba vycházet z toho, že se jednalo o žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti stěžovatele. Jelikož o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto, měly si správní orgány učinit vlastní úsudek o otázce národní spolehlivosti stěžovatele. Přitom se měly zabývat otázkou, zda stěžovatel nabyl německou státní příslušnost proti své vůli rozhodnutím svého otce, a dalšími skutečnostmi, které vyplývají ze správního spisu. Také v tomto ohledu byl při zjišťování skutkové podstaty poručen zákon v ustanoveních o řízení před správními orgány takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu, a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Poukázal dále na obsah svého vyjádření k žalobě.

III. g)

Závěrečná stížní námitka je již v podstatě jen rekapitulací předešlých námitek, s nimiž se již Nejvyšší správní soud vypořádal. Jen pro úplnost lze znovu uvést, že ze shromážděných archivních dokladů vyplývá, že předmětem správního řízení vedeného pod sp. zn. IV. St. 28700/48 bylo státního občanství stěžovatelova otce J. B. H., nikoliv stěžovatele. Provedeným šetřením nebylo zjištěno, že by stěžovatel anebo jeho jménem jiná osoba podala žádost o osvědčení o národní spolehlivosti, o níž by dosud nebylo rozhodnuto. Za této situace tedy nelze správním orgánům vytýkat, že se v rámci posouzení věci nezabývaly předběžnou otázkou, zda byly v případě stěžovatele splněny podmínky pro vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33.

Nejvyšší správní soud tak shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou.

Obdobně je třeba hodnotit i související námitku, podle níž stěžovatel nebyl v rozporu s § 4 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 posuzován jako dítě samostatně. Podle tohoto ustanovení se pro účely tohoto dekretu posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně. Toto ustanovení je třeba vykládat tak, že provdané ženy a nezletilé děti měly být posouzeny samostatně z hlediska hmotného práva. Jinými slovy, u každé z těchto osob mělo být samostatně zkoumáno, zda se na ně vztahují některá ustanovení ústavního dekretu č. 33 (viz bod 11 citovaného oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, č. j. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.). To samozřejmě nebránilo tomu, aby v jednom společném řízení bylo rozhodnuto o více osobách, jak tomu bylo i v daném případě. Navíc zde platí totéž co u předchozí námitky. Z hlediska posouzení věci není podstatné, zda se rozhodnutí Ministerstva vnitra o nevyhovění žádosti o zachování státního občanství vztahovalo i na stěžovatele či nikoliv. Rozhodující je naopak skutečnost, že podle archivních dokladů, které jsou součástí správního spisu, nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelovi bylo československé státní občanství zachováno.

Nejvyšší správní soud tedy shledal uvedenou námitku nedůvodnou.

Tato skutečnost je rozhodující z hlediska posouzení stěžovatelovy žádosti o zjištění státního občanství a kontinuity československého, resp. českého státního občanství. Byť totiž ústavní dekret č. 33 rozlišuje jednotlivé skupiny československých státních občanů podle kriteria „národnosti“, v případě stěžovatele není s ohledem na zjištěné skutečnosti rozhodné, zda stěžovatel byl osobou německé či české „národnosti“. V obou případech by totiž v důsledku nabytí německé státní příslušnosti pozbyl československého státního občanství.

Podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. V těchto případech mohly tyto osoby požádat o zachování československého státního občanství, pokud splnily podmínky podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33. Předpokladem pro zachování státního občanství bylo v prvé řadě vydání rozhodnutí příslušného správního orgánu o zachování státního občanství. V daném případě z podkladů obsažených ve spise vyplývá, že žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 podala jménem stěžovatele jeho matka A. H. Jednalo se o společnou žádost vztahující se na stěžovatele, jeho matku a sestru M. T. H. Z opisu sdělení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 1947, č. j. IV. St 10383/45. Pe, který je součástí správního spisu, však vyplývá, že tato žádost byla zamítnuta. Podání jiné žádosti podle § 2 ústavního dekretu č. 33 nebylo v daném případě doloženo a ani stěžovatel nic takového netvrdil. Pokud by tedy stěžovatel byl považován za osobu německé „národnosti“, lze konstatovat, že podmínky pro zachování československého státního občanství nebyly naplněny.

Ovšem za daného stavu by československé státní občanství nebylo stěžovateli zachováno, ani pokud by byl posuzován jako osoba české „národnosti“, za kterou se označuje. Podle § 5 ústavního dekretu č. 33 totiž Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi, pozbyli československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabyl účinnosti (tj. 10. 8. 1945). Výjimky, na něž se dekret nevztahoval, jsou upraveny v § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Podle tohoto ustanovení se Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946) přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. V takových případech k pozbytí československého státního občanství nedošlo (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 164/97, publ. pod č. 7, sv. 17 Sb. ÚS).

Pokud by tedy byl stěžovatel posuzován jako osoba české „národnosti“, pak by pozbyl československé státní občanství na základě § 5 ústavního dekretu č. 33. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovi nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, nevztahuje se na něj ani výjimka z působnosti ústavního dekretu č. 33 podle § 1 odst. 4 tohoto dekretu. Tato výjimka byla pro zachování čsl. státní příslušnosti nezbytná jak pro osoby české nebo slovenské „národnosti“, které se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházely o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti (§ 5 ústavního dekretu č. 33), tak pro takové osoby, které se v tomto období přihlásily za Němce nebo Maďary i jiným způsobem (§ 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, viz bod 5 citovaného oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, č. j. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.). Jak již bylo uvedeno, nebylo v daném případě doloženo, že by stěžovatel sám nebo v zastoupení žádost o osvědčení o národní spolehlivosti skutečně podal. Z hlediska zachování kontinuity československého státního občanství by tedy stěžovatel nezískal příznivější postavení, ani pokud by s ním bylo nakládáno jako s osobou české „národnosti“.

Bez ohledu na to, zda stěžovatele bylo v uvedené době třeba považovat za osobu české nebo německé „národnosti“ ve smyslu ústavního dekretu č. 33, tedy nelze učinit jiný závěr, než že na základě tohoto dekretu pozbyl československé státní občanství. To tedy znamená, že kontinuita jeho státního občanství byla přerušena. Stěžovatel jako osoba, která nabyla v době zvýšeného ohrožení republiky německé státní příslušnosti, pozbyl československé státní občanství bez ohledu na to, zda byl osobou české nebo německé „národnosti“. Rozdíl je pouze v okamžiku, kdy došlo k pozbytí československého státního občanství. Osoby německé „národnosti“ pozbyly podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 československé státní občanství dnem nabytí německé státní příslušnosti, zatímco osoby české „národnosti“ pozbyly státní občanství podle § 5 ústavního dekretu č. 33 až dnem nabytí účinnosti dekretu, tj. 10. 8. 1945. Ani tento rozdíl však z hlediska podané žádosti o zjištění státního občanství nemůže mít žádný vliv na závěr, že této žádosti nebylo možno vyhovět, neboť stěžovatel v každém případě československé státní občanství pozbyl.

Nejvyšší správní soud tedy shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou.

Uvedená zjištění následně doplnil i Archiv hlavního města Prahy, jenž ve sdělení ze dne 12. 12. 2005 uvedl, že v pomocné kartotéce popisního referátu byla nalezena karta obsahující údaje o řízeních vedených se stěžovatelovým otcem J. B. H., nar. x. Na této kartě je uvedeno i řízení sp. zn. St. 28700/48, u něhož je poznamenáno, že se jednalo o řízení o státním občanství (zkráceně „st. obč.“), a také bydliště jmenovaného „x“. Dále Archiv hlavního města Prahy poukázal na zvláštní přílohu Věstníku hlavního města Prahy z roku 1946, kde byly uvedeny osoby německé národnosti žádající o československou státní příslušnost. Podle údajů na str. 45 věstníku, která je součástí správního spisu, bylo ve věci státního občanství stěžovatele, jeho sestry M. T. a matky A. H. vedeno společné řízení pod sp. zn. IV St. 10383/46. K tomu Archiv hlavního města Prahy uvedl, že spis sp. zn. IV St. 10383/46 byl dne 4. 10. 1949 předán Obvodní radě Praha 2 (dnes městská část Praha 1). Ve věci státního občanství stěžovatelova otce J. B. H. pak bylo vedeno řízení sp. zn. IV St. 7647/46 a tento spis byl v únoru 1949 předán Obvodní radě Praha X (dnes městská část Praha 8).

Z dokladů nalezených v archivu Úřadu městské části Praha 8 ve spise sp. zn. IV. St. 28700/48 vyplývá, že se listiny týkají pouze stěžovatelova otce, nikoliv samotného stěžovatele. Tyto listiny svědčí o tom, že řízení bylo vedeno ve věci státního občanství stěžovatelova otce podle ústavního dekretu č. 33. Tomu odpovídá i skutečnost, že věc byla postoupena k řízení Obvodní radě pro Prahu X, kde měl stěžovatelův otec naposledy bydliště na adrese P., K. ul. 5, č. p. x. K tomu je třeba poznamenat, že stěžovatel naposledy bydlel v Československu se svou sestrou a matkou na adrese P., V. ul. 9, č. p. x. Navíc v době, kdy bylo řízení zahájeno, tj. v květnu roku 1948, již stěžovatel nepobýval v Československu. Jak totiž stěžovatel uvedl ve svém podání ze dne 20. 10. 2006, vystěhoval se s matkou a sestrou v roce 1946 do Rakouska. Zde mu také bylo téhož roku uděleno rakouské státní občanství, což dokládá i jím předložená kopie Listiny o udělení státního občanství ze dne 24. 10. 1946, č. j. I/4-48534/2, vystavená Zemským hejtmanstvím Dolní Rakousko (Landeshauptmannschaft Niederösterreich). Není proto pravděpodobné, že by v roce 1948 znovu podával žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Za významnou okolnost vyvracející stěžovatelovo tvrzení, že za něj byla podána taková žádost evidovaná pod sp. zn. IV. St. 28700/48, je třeba považovat i skutečnost, že podle dostupných údajů mělo být předmětné řízení zahájeno („zavedeno“) z moci úřední, nikoliv na základě žádosti stěžovatelova otce nebo advokáta, jak uvádí stěžovatel. Podle úředního záznamu ze dne 20. 5. 1948 byla důvodem pro zahájení řízení skutečnost, že stěžovatelův otec byl veden v kartotéce Zemského národního výboru (ZNV).

Obsah uvedených archivních listin tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu vyvrací tvrzení stěžovatele, že předmětem řízení byla stěžovatelova žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Shromážděné podklady naopak svědčí o tom, že se řízení vedené pod sp. zn. IV. St. 28700/48 týkalo výlučně státního občanství stěžovatelova otce J. B. H., nar. x. Tomuto zjištění odpovídá i skutečnost, že ve věci stěžovatelova státního občanství podle ústavního dekretu č. 33 bylo vedeno řízení sp. zn. IV St. 10383/46. V tomto řízení bylo společně rozhodnuto i o státním občanství stěžovatelovy matky a sestry. Žádné doklady svědčící o tom, že stěžovatel podal žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, nebyly v rámci šetření dohledány a ani stěžovatel takové doklady nepředložil. Stěžovatel ani netvrdil, že by taková žádost mohla být evidována pod jinou spisovou značkou než v řízení sp. zn. IV. St. 28700/48.

Na základě dostupných podkladů tak lze vyloučit, že by předmětem správního řízení vedeného pod sp. zn. IV. St. 28700/48 byla stěžovatelova žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti nebo otázka jeho státního občanství. Správním orgánům se podařilo na základě shromážděných archivních podkladů dostatečně objasnit skutkové okolnosti, jež se týkaly tohoto řízení. Zjištěné skutečnosti tvoří dostatečný podklad pro skutkové závěry, k nimž správní orgány spolu s městským soudem dospěly. Veškeré podklady a zjištěné skutečnosti na sebe navazují a jsou ve vzájemném souladu, přičemž není ani důvodu pochybovat o pravosti či pravdivosti shromážděných podkladů, zejména archivních listin. Stěžovatelovo tvrzení, že došlo k pozměnění archivních listin (např. údaje na kartě pomocné kartotéky popisního referátu Magistrátu hlavního města Prahy), není ničím podložené. Kopie archivních listin, jež jsou založeny ve správním spise, nevykazují žádné znaky svědčící o tom, že by došlo k jejich padělání či pozměnění. Pouhá skutečnost, že se na listinách vyskytují různé rukopisy, sama o sobě nepotvrzuje takové podezření, neboť zápisy byly provedeny v různou dobu různými osobami.

Nejasnost vyvstává pouze v souvislosti s otázkou, z jakého důvodu bylo vedeno dvojí řízení o státním občanství stěžovatelova otce. Z podkladů totiž vyplývá, že o žádosti J. B. H. o vydání osvědčení o národní spolehlivosti bylo vedeno řízení pod sp. zn. IV St. 7647/46. Této žádosti nebylo vyhověno. Následně bylo v květnu 1948 zahájeno další řízení ve věci státního občanství J. B. H. vedené pod sp. zn. IV St. 28700/48. Důvodem mohlo být uvedení odlišného jména stěžovatelova otce, který byl v prvém řízení uváděn jako J. B. H. a ve druhém řízení pouze jako J. H. Z hlediska posouzení kasační stížnosti je ovšem klíčové, že tato nejasnost nemůže zpochybnit závěr, že se řízení vedené pod sp. zn. IV St. 28700/48 netýkalo stěžovatele.

Z daného stavu tedy nemůže obstát stanovisko stěžovatele, že správní orgány měly v souladu se závěry vyslovenými ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 vycházet z toho, že se řízení sp. zn. IV St. 28700/48 týkalo stěžovatelovy žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Správní orgány doplnily po vydání tohoto nálezu správní spis o další archivní podklady, jež toto tvrzení vyvracejí. Nepodařilo se sice zjistit, zda v této věci bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, ani obsah takového rozhodnutí, avšak shromážděné podklady bezpochyby vyvracejí tvrzení, že se jednalo o řízení týkající se stěžovatelova státního občanství a vedené podle ústavního dekretu č. 33. Závěry správních orgánů jsou tak vystavěny na nově zjištěném skutkovém stavu a na skutečnostech, jež Ústavní soud nemohl při svém rozhodování zohlednit. Naopak nedostatky v dokazování vytýkané Ústavním soudem byly plně odstraněny. Skutkový stav se tak v daném případě do té míry změnil, že se již některé závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu nemohou v plném rozsahu uplatnit.

Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud uvedenou stížní námitku nedůvodnou.

IV. Shrnutí a náklady řízení

Nejvyšší správní soud tedy ze všech uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení, ze spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 25. ledna 2013 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Ludmila Valentová ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu