NSS 5 Azs 9/2013-25

5 Azs 9/2013 – 25

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Passera, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2013, č. j. OAM-37/DS-PR-LE05-NV-2013, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. 1 A 35/2013 – 18, takto:

Ustanovení § 73 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se nevztahuje na žadatele o mezinárodní ochranu, kteří do schengenského prostoru přicestovali na schengenské vízum udělené jim Českou republikou, v době platnosti uvedeného víza požádali v jiném státě schengenského prostoru o mezinárodní ochranu a následně byli prostřednictvím letecké přepravy podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, předáni do České republiky jako do státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

Ustanovení § 73 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se nevztahuje na žadatele o mezinárodní ochranu, kteří do schengenského prostoru přicestovali na schengenské vízum udělené jim Českou republikou, v době platnosti uvedeného víza požádali v jiném státě schengenského prostoru o mezinárodní ochranu a následně byli prostřednictvím letecké přepravy podle Dublinského nařízení předáni do České republiky jako do státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí pátému senátu.

I. 5. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření k ní

[1] Jádrem sporu v projednávané věci je právní otázka, zda a případně za jakých podmínek lze na skupinu žadatelů o mezinárodní ochranu charakterizovanou níže aplikovat ustanovení § 73 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jež upravuje řízení v přijímacím středisku na mezinárodním letišti, včetně nepovolení vstupu na území vydáním rozhodnutí podle odst. 4 věty čtvrté tohoto paragrafu.

[2] Uvedená skupina žadatelů se vyznačuje následujícími charakteristikami: Jde o žadatele o mezinárodní ochranu, kteří do schengenského prostoru přicestovali na schengenské vízum udělené jim Českou republikou, v jiném státě tohoto prostoru nežli Česká republika v době platnosti uvedeného víza požádali o mezinárodní ochranu a následně byli do České republiky jako do státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu předáni, a to prostřednictvím letecké přepravy, postupem podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států [dále jen „nařízení Rady (ES) č. 343/2003“, též „Dublinské nařízení“].

[3] Dle údajů ve správním spise žalobce, občan Syrské arabské republiky kurdské národnosti, získal krátkodobé jednotné (tzv. schengenské) vízum České republiky (typu C) opravňující jej ke vstupu na území České republiky a k volnému pohybu po všech zemích schengenského prostoru po dobu platnosti tohoto víza. Po příletu do České republiky odcestoval během prosince 2012 do Švédska, kde – v době platnosti víza – požádal o mezinárodní ochranu. Mezitím dne 13. 1. 2013 skončila platnost jeho víza. Švédsko na žalobce uplatnilo nařízení Rady (ES) č. 343/2003 a předalo jej v souladu s čl. 3 odst. 1 větou první, čl. 9 odst. 2 větou první, 1. alt., čl. 16 odst. 1 písm. a) a čl. 18 odst. 1 uvedeného nařízení České republice. Předání žalobce České republice se po technické stránce uskutečnilo prostřednictvím letecké přepravy tak, že žalobce na území České republiky přibyl na mezinárodním letišti v Praze – Ruzyni dne 2. 5. 2013.

[4] Dne 7. 5. 2013 žalobce projevil své přání získat mezinárodní ochranu v České republice vůči českým orgánům tím, že výslovně uvedl, že si přeje, aby řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal ve Švédsku, bylo vedeno v České republice. Důvodem žádosti je podle jeho vyjádření především obava, že by v případě návratu do Sýrie byl perzekuován tamními bezpečnostními složkami.

[5] Rozhodnutím označením v záhlaví tohoto usnesení žalovaný nepovolil vstup žalobce na území České republiky. Své rozhodnutí opřel o § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu s tím, že žalobce zneužil schengenského víza uděleného mu Českou republikou k cestě do Švédska. Po nedobrovolném předání zpět do České republiky se žalobce podle názoru žalovaného pouze pokusil využít žádost o mezinárodní ochranu podanou českým úřadům k tomu, aby mohl vstoupit na území České republiky a následně opět cestovat do jiného státu schengenského prostoru. To je podle žalovaného v rozporu se smyslem a účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany a signálem, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek podle výše zmíněného ustanovení zákona o azylu.

[6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s., které Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.

[7] Soud se opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 – 20, v němž byla řešena obdobná skutková a právní situace. Nejvyšší správní soud v něm učinil závěr, že předpokladem pro aplikaci zvláštních ustanovení o řízení o mezinárodní ochraně je to, že žadatel učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. V případě posuzovaném městským soudem však tento předpoklad nebyl naplněn. Žalobce neučinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, nýbrž na území Švédska, kde se podle městského soudu nacházel zcela legálně. Zde také podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V souladu s nařízením Rady (ES) č. 343/2003 byla určena Česká republika jako stát příslušný k posuzování žádosti o azyl žalobce. Dle čl. 16 odst. 1 nařízení tak byla Česká republika povinna žalobce převzít a dokončit posouzení jím podané žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedeného podle městského soudu vyplývá, že případ žalobce nespadá pod hypotézu norem stanovených v § 73 zákona o azylu včetně možnosti vydání zákazu vstupu na území. Na tom nemůže změnit nic ani fakt, že následně podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu v České republice.

[8] Městský soud se s ohledem na to, že podle jeho názoru režim § 73 zákona o azylu vůbec neměl být na žalobce užit, již meritorně nezabýval námitkou žalobce, že bylo neoprávněně rozhodnuto o nepovolení jeho vstupu na území České republiky z důvodu, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek (protože nesplňuje podmínky pro vstup na území ČR – nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu) ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Pouze v tomto smyslu poukázal na právní názor vyjádřený ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013-20, podle něhož tomu, kdo v době platnosti svého víza v jiném státě schengenského prostoru požádal o udělení mezinárodní ochrany, nelze přičítat k tíži, že v důsledku délky řízení o určení příslušnosti státu, který má o žádosti rozhodnout, na území České republiky jako takto určeného státu přibyl až po pozbytí platnosti tohoto víza. Podle městského soudu žalobce byl v době transferu do České republiky v postavení žadatele o mezinárodní ochranu a s tím je spojeno jeho oprávnění pobývat na jejím území až do skončení řízení o mezinárodní ochraně.

[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.

[10] Odmítl názor soudu, že § 73 odst. 4 zákona o azylu na žalobce nedopadá, neboť žalobce byl podle soudu v pozici žadatele o mezinárodní ochranu podle § 2 odst. 5 zákona o azylu. Podle stěžovatele je řízení dle § 73 zákona o azylu řízením svou povahou samostatným a probíhajícím nezávisle na řízení o mezinárodní ochraně (stěžovatel v této souvislosti poukázal např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 As 16/2011-98).

[11] Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 sice podle stěžovatele neukládá povinnost žadatelům o mezinárodní ochranu požádat o ni v zemi vstupu na „schengenské“ území, ale zrovna tak neobsahuje procesní pravidla řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a neupravuje právní postavení předávaného cizince ve státě, který je dle kritérií uvedeného nařízení příslušný o žádosti rozhodnout; tuto otázku zcela ponechává na národních azylových úpravách. Z uvedeného nařízení však podle stěžovatele vyplývá, že v případě převzetí žadatele do státu příslušného k vyřízení žádosti na základě v nařízení stanovených kriterií není státu založena povinnost jej přijmout zpět na území, jak je tomu v případě „přijetí zpět“ podle čl. 20 odst. 1 písm. d) zmíněného nařízení (stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 5 Ca 64/2009); neznamená to tedy pro něho jiné postavení, než mají ostatní žadatelé, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště.

[12] Podle stěžovatele je § 2 odst. 5 zákona o azylu třeba vykládat v kontextu celého zákona; řízení o mezinárodní ochraně lze totiž podle českého práva zahájit jedině postupem v zákoně o azylu popsaným, kde pro řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany žadatele předaného na základě nařízení Rady (ES) č. 343/2003 není stanoven jiný (zvláštní) procesní postup, platí tedy standardní postup společný pro všechny cizince žádající v České republice o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že žalobce byl do České republiky předán letecky, vstoupil do české azylové procedury projevením úmyslu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Postup podle § 73 odst. 4 zákona o azylu byl proto podle přesvědčení stěžovatele na žalobce uplatněn po právu.

[13] Podle názoru stěžovatele městský soud v napadeném rozsudku předjímá existenci společného evropského azylového systému a jednotného azylového řízení; v této fázi se evropské právo a zejména pak konkrétně nařízení Rady (ES) č. 343/2003 nenachází.

[14] Stěžovatel uzavřel, že svůj právní názor opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 3 Azs 53/2012-41, kde byla řešena obdobná situace jako je žalobcova, a neztotožňuje se s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013-20, z něhož vycházel městský soud.

[15] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu a reakce účastníků řízení

[16] Pátý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci dospěl k závěru, že ve věci aplikace § 73 odst. 4 zákona o azylu existuje u Nejvyššího správního soudu rozpor v judikatuře. Zatímco městský soud vycházel z rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 ‑ 20, stěžovatel se dovolává zákonnosti svého postupu s odkazem na rozsudek ze dne 10. 4. 2013, č. j. 3 Azs 53/2012 - 41.

[17] Ve skutkově obdobné situaci jako v případě žalobce – též státního občana Syrské arabské republiky, který však vycestoval po příletu do České republiky nikoli do Švédska jako žalobce, nýbrž do Norska, v Norsku požádal o mezinárodní ochranu a podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 byl předán zpět do České republiky – Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 – 20, kasační stížnost žalovaného správního orgánu zamítl, přitom v odůvodnění uvedl (zvýraznění v textu provedl pátý senát): „Žalobkyně neučinila prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, nýbrž na území Norska, kde se nacházela zcela legálně. Zde také podala kompletní žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou bylo zahájeno řízení o mezinárodní ochraně. Zároveň byla v souladu s nařízením Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (tzv. Dublin II), určena Česká republika jako stát příslušný k posuzování žádosti o azyl podané žalobkyní. Dle čl. 16 odst. 1 citovaného nařízení tak byla Česká republika povinna žalobkyni převzít a dokončit posouzení jí podané žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že případ žalobkyně nespadá pod hypotézu norem stanovených v § 73 zákona o azylu, včetně možnosti vydání zákazu vstupu na území. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že stěžovatel nechal žalobkyni podepsat po jejím transferu z Norska v tranzitním prostoru mezinárodního letiště nové prohlášení o mezinárodní ochraně.

Již z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí stěžovatele je nezákonné a bylo městským soudem správně zrušeno. Proto se Nejvyšší správní soud nemusel již podrobně zabývat námitkou stěžovatele, že oprávněně rozhodl o nepovolení vstupu žalobkyně na území České republiky, neboť sám fakt, že žalobkyně v době transferu z Norska neměla ke vstupu na české území právní titul, postačuje k odůvodněné domněnce, že žalobkyně by mohla představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud pouze na okraj uvádí, že názor stěžovatele je nesprávný. Žalobkyně využila svého krátkodobého schengenského víza a poprvé vstoupila na území České republiky dne 18. 5. 2012 na hraničním přechodu na letišti Praha – Ruzyně. Pokračovala však v cestě do Norska, kde stále v době platnosti schengenského víza požádala o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že není možné přičítat k tíži žalobkyně délku řízení o určení příslušnosti ve smyslu nařízení Dublin II. Nelze jen na základě toho, že platnost víza, jehož držitelkou byla žalobkyně, v mezidobí uplynula, bez dalšího uzavřít, že žalobkyně byla v době transferu do České republiky bez právního titulu opravňujícího jí ke vstupu na české území. Zde Nejvyšší správní soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že v době transferu do České republiky byla žalobkyně v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, byť tuto žádost podala v Norsku. S postavením žadatele o mezinárodní ochranu je pak spojeno i oprávnění pobývat na území příslušného státu, tj. po předání žalobkyně českým orgánům oprávnění pobývat na českém území a to až do skončení řízení o mezinárodní ochraně (§ 72 zákona o azylu). Za zahájení řízení o mezinárodní ochraně se považuje již podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě tzv. Dublinského systému a české orgány jsou povinny v případě převzetí žadatele v započatém řízení pokračovat a o podané žádosti rozhodnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 4 Azs 34/2008 - 58).(…)

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 – 55, ve kterém zdejší soud konstatoval mj. „[ž]e neexistence právního titulu, na základě něhož je cizinec oprávněn ke vstupu na území ČR (…), může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR.“ Odkaz na tento rozsudek totiž není přiléhavý, situace cizince žádajícího o udělení mezinárodní ochrany v něm řešená se totiž od situace žalobkyně podstatně liší. (….)

Bylo by ostatně nepřijatelné vzhledem k povaze azylového řízení klást na bedra žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří jsou v mnohdy nelehké situaci a nemají dostatek informací, další právní překážky a dokonce vyvozovat pro ně nepříznivé právní následky, pokud žádost o mezinárodní ochranu podají ve státě, jenž není podle nařízení Dublin II příslušný k jejímu projednání. Úvaha stěžovatele, že úmyslem žalobkyně bylo zneužít azylovou proceduru, je pak pouhou spekulací, která není podepřena žádnými skutkovými zjištěním.(…)

V daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ačkoli se městský soud nezabýval principiální otázkou aplikovatelnosti § 73 zákona o azylu na předmětný případ, došel přesto ke správnému závěru, že k rozhodnutí o zákazu vstupu na území podle § 73 odst. 4 písm. c) nebyl důvod, neboť žalobkyně nevstoupila na české území bez právního titulu, který by ji k tomu opravňoval, a tedy nemohla ani představovat nebezpečí pro veřejný pořádek.“

[18] Oproti tomu v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 3 Azs 53/2012 – 41, Nejvyšší správní soud uvedl (zvýraznění v textu provedl pátý senát): „Žalovaný opřel své rozhodnutí mimo jiné o rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 2 As 14/2009. Tento rozsudek řešil skutkově obdobnou věc, kdy nebyl žalobci povolen vstup na území ČR podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu z toho důvodu, že nedisponoval potřebným vízem či povolením k pobytu. Žalobce měl pouze letenku a vízum do Ruska, a proto žalovaný nabyl přesvědčení, že se žalobce podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby neoprávněně pokračoval do dalších zemí Schengenského prostoru.(…)

V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud nejprve odkázal na svou dřívější judikaturu, konkrétně věc sp. zn. 2 As 78/2006 (vykládající pojem „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“), a následně uzavřel, že „neexistence právního titulu, na základě něhož je cizinec oprávněn ke vstupu na území ČR (platné povolení k pobytu či vízum), může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR“. Vzhledem k taxativnímu výčtu důvodů v ustanovení § 73, pro které ministerstvo cizinci vstup na území nepovolí, je podle tohoto rozhodnutí „jediným vhodným důvodem, pod něhož lze podřadit neexistenci právního titulu ke vstupu na území, právě veřejný pořádek.(…)

Vrátí-li se tedy Nejvyšší správní soud k aplikovatelnosti rozsudku sp. zn. 2 As 14/2009 na projednávanou věc, je třeba vzít dále v úvahu, že rozsudek sp. zn. 2 As 78/2006 je v tomto rozsudku citován pouze jako určité argumentační předpolí, a nejsou o něj opřeny samotné rozhodovací důvody. Nejvyšší správní soud se zde především zabýval otázkou limitů přezkumu rozhodnutí správního orgánu založeného na správním uvážení, a podrobně pak výkladem § 73 odst. 4 zákona o azylu. Přitom dospěl k závěrům již výše citovaným.(…)

Rozsudek sp. zn. 2 As 14/2009 tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu řešil skutkově obdobnou věc jako v projednávaném případě a jeho závěry přitom nebyly dotčeny usnesením rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 3 As 4/2010. Závěry rozsudku sp. zn. 2 As 14/2009 tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu trvají a jsou plně aplikovatelné také na nyní souzený případ. Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod pro postup podle § 17 s. ř. s., tj. postoupení věci rozšířenému senátu.(…)

Rovněž v projednávané věci byla absence víza či povolení ke vstupu shledána žalovaným jako důvod pro nepovolení vstupu na území, přitom závěr žalovaného o účelovosti jednání stěžovatele byl opřen o jeho dřívější projev, kdy stěžovatel využil víza ČR pro cestu do jiné cílové země schengenského prostoru. Také nyní proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rámci mezí správního uvážení, tj. že důvodnost domněnky, že by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je s ohledem na jeho dřívější jednání opodstatněná.

[19] Pátý senát shledal závěry učiněné v případě aplikace ust. § 73 odst. 4 zákona o azylu v uvedených obdobných případech rozpornými, a proto věc předložil rozšířenému senátu s tím, že se přiklání k právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013-20.

[20] Účastníci v souvislosti s postoupením věci rozšířenému senátu svá vyjádření nikterak nerozhojnili.

III. 3. Shrnutí

[21] Podle § 17 odst. 1 věty první s. ř. s., dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

[22] Z argumentace pátého senátu v usnesení o postoupení věci a z rozhodných skutkových okolností v nynější věci, jak byly popsány shora, i ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 Azs 11/2013 a meritorně posouzené v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013-20, je zřejmé, že v obou případech jde o obdobné skutkové situace. Pátý senát nynější věc navrhuje posoudit i po právní stránce shodně se závěry vyslovenými v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 – 20, tedy tak, že § 73 odst. 4 zákona o azylu není na dotyčné skutkové situace vůbec aplikovatelný.

[23] K tomu, aby v podmínkách nyní projednávané věci byla dána pravomoc rozšířeného senátu, je třeba, aby v dosavadní judikatuře existoval případ skutkově obdobný nynější věci a věci vedené pod sp. zn. 4 Azs 11/2013, který Nejvyšší správní soud v ohledech relevantních pro nyní projednávanou věc posoudil po právní stránce jinak než věc sp. zn. 4 Azs 11/2013.

[24] Věc sp. zn. 3 Azs 53/2012 je podle informací dostupných z rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 3 Azs 53/2012 – 41, takovou věcí. V uvedeném rozsudku se k rozhodným skutkovým okolnostem uvádí: „Žalovaný v posuzovaném případě shledal, že žalobce nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu v České republice a že vízum, které bylo žalobci vydáno zastupitelským úřadem ČR v Ankaře, jehož platnost vypršela dne 31. 3. 2012, žalobce použil k cestě do Švýcarska, aniž by vstoupil na území ČR. Na základě těchto skutečností dospěl žalovaný k závěru, že se žalobce podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a následně neoprávněně pokračovat do jiných zemí schengenského prostoru.“ Po právní stránce pak uvedený skutkový stav žalovaný správní orgán posoudil obdobně jako stejný správní orgán v nyní projednávaném případě. Dospěl k závěru, že žadateli o azyl, který využil českého schengenského víza k tomu, aby pokračoval do jiného státu schengenského prostoru (Švýcarska) a tam požádal o azyl, podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu nepovolí – poté, co žadateli v mezidobí vypršela platnost víza - vstup na území České republiky, neboť žadatel by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek.

[25] Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 1 A 61/2012 i třetí senát Nejvyššího správního soudu v na to navazující věci sp. zn. 3 Azs 53/2013 pak právní názor žalovaného správního orgánu aprobovaly. Z uvedeného je zřejmé, že – na rozdíl od právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013-20, s nímž se ztotožňuje i předkládající pátý senát – třetí senát o tom, že § 73 odst. 4 zákona o azylu je na skutkové situace obdobné těm, v jaké se nacházel nynější žalobce, aplikovatelný, nepochyboval.

[26] Třetí senát přitom vůbec nereflektoval (a vzhledem ke krátkému časovému odstupu ani nejspíše reflektovat nemohl), že ke shodné právní otázce se za obdobných skutkových okolností s jiným závěrem vyslovil čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Azs 11/2013 – 20.

[27] Z výše uvedeného je tedy zřejmé, pravomoc rozšířeného senátu k projednání věci je dána, neboť ve skutkově obdobných a právně shodných věcech zaujaly čtvrtý a třetí senát odlišné právní názory.

[28] Podle čl. 1 nařízení Rady (ES) č. 343/2003 toto nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Podle čl. 3 odst. 1 téhož nařízení členské státy posuzují každou žádost o azyl podanou příslušníkem třetí země na hranici nebo na jejich území kterémukoli z nich. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

[29] Podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení řízení o určení příslušnosti členského státu ve smyslu tohoto nařízení se zahajuje prvním podáním žádost o azyl v některém členském státě. Podle jeho odst. 2 žádost o azyl se považuje za podanou, jakmile příslušné orgány dotyčného členského státu obdrží tiskopis od žadatele o azyl nebo úřední zápis sepsaný orgánem. Pokud není žádost podána písemně, měla by být doba mezi prohlášením o úmyslu a sepsáním úředního zápisu co nejkratší.

[30] Podle čl. 19 odst. 1 uvedeného nařízení, pokud dožádaný členský stát souhlasí s převzetím žadatele, uvědomí členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, žadatele o svém rozhodnutí neposuzovat jeho žádost a o povinnosti přemístit žadatele do příslušného členského státu.

[31] Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Postavení žadatele má po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek.

[32] Podle § 73 odst. 1 zákona o azylu cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, policie předá, nejsou-li splněny důvody pro zajištění cizince podle zvláštního právního předpisu, do přijímacího střediska na mezinárodním letišti. Podle odst. 4 tohoto paragrafu pak ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, a) u něhož nebyla spolehlivě zjištěna totožnost, b) který se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo c) u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.

[33] Z výše citovaných ustanovení nařízení Rady (ES) č. 343/2003 je zjevné, že schengenský systém rozhodování o žádostech o azyl podaných v jiném členském státě tohoto systému než tom, který podle kritérií stanovených tímto nařízením o ní má rozhodovat, je postaven na zásadě, že celá procedura rozhodování o žádosti v širším slova smyslu, jež má za běžných podmínek dvě základní části, a sice řízení o určení příslušnosti členského státu a vlastní řízení o žádosti, je zahájena podáním této žádosti. Členský stát (jiný než ten, v němž žadatel podal žádost o azyl), jenž má být příslušný k rozhodnutí o žádosti, tedy projednává žádost učiněnou zásadně již předtím, než cizinec přibude na jeho území poté, co v jiném členském státě žádost podal.

[34] Již jen z tohoto důvodu je zjevné, že na případy obdobné případu žalobce v nyní projednávané věci vůbec nedopadá § 73 zákona o azylu, jež se jako zvláštní ustanovení ve vztahu k obecným pravidlům zacházení s žadateli o azyl vztahuje pouze na úzkou a jasně vymezenou podmnožinu těchto žadatelů, a sice na ty z nich, kteří, jak praví jeho odst. 1, učinili prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště; míněno je zde nepochybně letiště v jurisdikci České republiky, neboť mělo-li by se takovým letištěm rozumět jakékoli letiště některého z členských států schengenského systému, zákonodárce by takovéto neobvyklé pravidlo, vztahující se na skutkové okolnosti mimo jurisdikci České republiky, nepochybně jednoznačně a srozumitelně v zákonném textu vyjádřil. Smysl a účel uvedeného ustanovení je zjevný – umožnit žádosti žadatelů, kteří o mezinárodní ochranu požádali ve specifické situaci pobytu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, tedy za okolností jen velmi málo je spojujících s územím České republiky jako státu, v jehož jurisdikci se nacházejí, vyřídit zrychleným způsobem tak, aby se tito žadatelé do doby, než bude o jejich žádosti rozhodnuto, pokud možno co nejméně včlenili do běžného života ve státě, v němž žádost podali.

[35] Uvedené ustanovení však již jen s ohledem na jeho prostý jazykový význam nedopadá na žadatele, o jejichž žádosti má rozhodnout Česká republika podle pravidel nařízení Rady (ES) č. 343/2003 a kteří svoji žádost podali v jiném členském státě schengenského azylového systému. Je totiž zjevné, že tuto žádost nepodali v tranzitním prostoru českého mezinárodního letiště, nýbrž někde jinde, a sice v jurisdikci jiného členského státu schengenského systému. Pokud pak na území České republiky takoví žadatelé svoji žádost upřesní, konkretizují, modifikují, uvedou v rámci ní další skutečnosti, anebo dokonce pokud formálně vzato vůči českým úřadům podají žádost ještě jednou, nicméně ve svém jádru založenou na týchž důvodech, které uplatnili v původní žádosti podané v jiném státě schengenského prostoru, nemění to nic na skutečnosti, že rozhodným právním jednáním, které je „vtáhlo“ do procedury upravené nařízením Rady (ES) č. 343/2003 a které je rozhodné i pro řízení o mezinárodní ochraně před českými správními úřady, je právě tato původní žádost.

[36] Je jistě představitelné, aby česká vnitrostátní právní úprava i s takovými žadateli zacházela určitým specifickým způsobem, neodporovalo-li by to závazkům plynoucím pro Českou republiku z jejího ústavního pořádku, z práva Evropské unie či z mezinárodního práva, stejně jako je specificky zacházeno s cizinci, kteří učinili prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru českého mezinárodního letiště. Takovou zvláštní právní úpravu nicméně současný zákon o azylu nezná.

[37] Nevztahuje-li se na žalobce a případy jemu obdobné ustanovení § 73 odst. 1 zákona o azylu, neboť žalobce nespadá do rozsahu působnosti tohoto ustanovení, nelze na něho aplikovat ani odst. 4 téhož paragrafu, neboť ze systematického začlenění odst. 4 do § 73, rubrikovaného jako celek nadpisem „Řízení v přijímacím středisku na mezinárodním letišti“, je zjevné, že se i tento odstavec vztahuje toliko na ty osoby, které spadají do rozsahu působnosti § 73 zákona o azylu vymezeného v jeho odst. 1.

[38] Argument stěžovatele, že zatím neexistuje společný schengenský azylový systém a azylové řízení, není namístě, neboť vnitrostátně přímo použitelné a před vnitrostátním právem aplikační přednost mající nařízení Rady (ES) č. 343/2003 je souborem kolizních i přímých norem evropského azylového práva, který ve svém celku doplňuje a modifikuje vnitrostátní azylovou legislativu členských států a vytváří jednoznačný rámec pravidel určujících mimo jiné i to, jaké právní jednání žadatele o mezinárodní ochranu je třeba považovat za to, které zahajuje řízení o mezinárodní ochranu.

[39] I žadatelé o azyl, kteří žádost podali v jiném členském státě schengenského systému, o jejichž žádosti má podle pravidel nařízení Rady (ES) č. 343/2003 rozhodnout Česká republika, jsou totiž „obecnými“ žadateli o azyl ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o azylu se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími. Mezi tato práva patří i právo pobývat na území České republiky (viz zejm. § 3d odst. 1, § 72 zákona o azylu) vyjma výslovně stanovených výjimečných případů, mezi něž patří i případy podle § 73 odst. 4 téhož zákona, a nebýt omezen na osobní svobodě jinak než za podmínek plynoucích ze zákona o azylu nebo jiných zákonů.

[40] Nevztahuje-li se na žalobce ustanovení § 73 odst. 1, a tedy i odst. 4 zákona o azylu, je nezákonné takové rozhodnutí, které by mu s odkazem na tato ustanovení nepovolilo vstup na území České republiky.

[41] Rozšířený senát dodává, že s ohledem na výše uvedený právní závěr není důvodu, aby se zabýval výkladem pojmu „veřejného pořádku“ v § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, neboť toto ustanovení není na žalobce aplikovatelné.

[42] Z výše uvedeného výkladu tedy plyne následující závěr:

[43] Ustanovení § 73 zákona o azylu se nevztahuje na žadatele o mezinárodní ochranu, kteří do schengenského prostoru přicestovali na schengenské vízum udělené jim Českou republikou, v době platnosti uvedeného víza požádali v jiném státě schengenského prostoru o mezinárodní ochranu a následně byli prostřednictvím letecké přepravy podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 předáni do České republiky jako do státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

IV. Další postup ve věci

[44] Rozšířený senát v dané věci posoudil předloženou spornou právní otázku. V souladu s ustanovením § 71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením jen o této otázce a věc vrací pátému senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním názorem.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Josef Baxa předseda rozšířeného senátu