NSS 5 As 74/2015-56

5 As 74/2015 - 56

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republica.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupený JUDr. Martinem Klimplem, advokátem, se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti: 1. Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest, se sídlem Štěpánská 15, Praha, zastoupená JUDr. Vilémem Podešvou LL.M., advokátem, se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, 2. O2 Czech Republica.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 1. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, č. j. 62 Af 120/2013 - 156, t akto:

Žádost Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest o vrácení soudního poplatku sezamítá.

Vymezení věci

Osoba zúčastněná na řízení 1. jako zadavatel [(dále jen „stěžovatelb)“] zahájila otevřené zadávací řízení na nadlimitní veřejnou zakázku „Cenově zvýhodněné ICT služby pro malé a drobné podniky - Zvýšení konkurenceschopnosti malých a drobných podniků prostřednictvím finanční podpory pořízení základních ICT služeb v rámci OPPI“ podle § 21 odst. 1 písm. a) zákonač. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Dne 17. 2. 2012 rozhodl stěžovatelb) v souladu s § 84 odst. 2 písm. e) a odst. 3 písm. b) ZVZ o tom, že se zadávací řízení ruší [dále také jen „první rozhodnutí stěžovateleb)“]. Proti tomu podala společnost GTS Czechs.r.o. (v důsledku realizace fúze sloučením došlo k zániku společnosti GTS Czechs.r.o. a k přechodu jejího jmění na nástupnickou společnost T-Mobile Czech Republica.s.; dále jen „žalobce“) námitky podle § 110 ZVZ. Následně podal žalobce ve smyslu § 114 odst. 1 ZVZ k žalovanému [dále jen „stěžovatela)“] návrh na přezkum prvního rozhodnutí stěžovateleb).

Stěžovatela) rozhodnutím ze dne 4. 7. 2012, č. j. ÚOHS-S96,97,168/2012/VZ-12415/2012/520/DŘí, učinil opatření k nápravě podle § 118 odst. 1 ZVZ a první rozhodnutí stěžovateleb) zrušil. Proti rozhodnutí stěžovatelea) podal stěžovatelb) rozklad. Předseda stěžovatelea) rozhodnutím ze dne 13. 2. 2013, č. j. ÚOHS-R188,197/2012/VZ-2868/2013/310/IPs, zrušil rozhodnutí stěžovatelea) ze dne 4. 7. 2012 a věc vrátil k novému projednání. V návaznosti na uvedená rozhodnutí stěžovatelea) a jeho předsedy stěžovatelb) rozhodnutím ze dne 15. 4. 2013 podle § 111 odst. 6 ZVZ zrušil své první rozhodnutí ze dne 17. 2. 2012 a zároveň navrhl stěžovatelia), aby zastavil řízení ve věci přezkoumání úkonů stěžovatelea) v předmětné veřejné zakázce pro bezpředmětnost. Stěžovatela) rozhodnutím ze dne 24. 5. 2013, č. j. ÚOHS-S96,97,168/2012/VZ-9259/2013/523/Krk, řízení zastavil pro zjevnou bezpředmětnost ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) zákonač. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“).

Proti rozhodnutí stěžovatelea) ze dne 24. 5. 2013 podal žalobce rozklad. V průběhu řízení o rozkladu stěžovatelb) rozhodnutím ze dne 18. 6. 2013 [dále také jen „druhé rozhodnutí stěžovateleb)“] podle § 84 odst. 2 písm. e) ZVZ zrušil zadávací řízení, neboť předmět plnění veřejné zakázky přestal být s ohledem na čas a lhůty stanovené v zadávacím řízení de facto i de iure realizovatelný. O tomto druhém rozhodnutí stěžovateleb) byl stěžovatela) žalobcem informován v doplnění rozkladu ze dne 20. 6. 2013. Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2013, č. j. ÚOHS-R162/2013/VZ-20514/2013/310/IPs, předseda stěžovatelea) rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 24. 5. 2013 potvrdil a rozklad zamítl. Napadený rozsudek krajského soudu

Rozhodnutí o rozkladu ze dne 21. 10. 2013 napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 62 Af 120/2013 - 156, zrušil rozhodnutí předsedy stěžovatelea) ze dne 21. 10. 2013 a rozhodnutí stěžovatelea) ze dne 24. 5. 2013 a věc vrátil stěžovatelia) k dalšímu řízení.

Krajský soud dospěl k závěru, že je-li vedeno správní řízení o návrhu ve smyslu § 114 odst. 1 ZVZ na přezkoumání úkonu zadavatele, kterým navrhovatel brojí proti rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení, a v jeho průběhu zadavatel sám své rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení zruší, pak je dosaženo stavu, kterého mohl navrhovatel ve správním řízení před stěžovatelema) nejvýše dosáhnout. Taková situace je zásadně (bez přistoupení zvláštních okolností) důvodem pro zastavení správního řízení pro jeho zjevnou bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Ukončení správního řízení uvedeným způsobem však podle krajského soudu nepřichází v úvahu za situace, kdy sice zadavatel [stěžovatelb)] své rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, jež bylo předmětem návrhu na zahájení správního řízení k stěžovatelia), sám zrušil, avšak následně znovu o zrušení zadávacího řízení rozhodl, přitom věcně se tak stalo z obdobných důvodů jako v prvním případě, které byly předmětem návrhu. Tehdy je namístě, aby správní řízení zaměřené na meritorní přezkum důvodů pro zrušení zadávacího řízení zadavatelem [stěžovatelemb)] před stěžovatelema) nadále pokračovalo. Přezkumem takového „nového“ rozhodnutí zadavatele [stěžovateleb)] o zrušení zadávacího řízení se stěžovatela) materiálně nevychýlí z předmětu řízení, jež je o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele [stěžovateleb)] před ním vedeno.

Krajský soud tedy posoudil rozhodnutí předsedy stěžovatelea) ze dne 21. 10. 2013 a rozhodnutí stěžovatelea) ze dne 24. 5. 2013 jako nezákonná, a proto je podle § 78 odst. 1 zákonač. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil stěžovatelia) k dalšímu řízení. Kasační stížnost stěžovatelea)

Stěžovatela) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodů nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Konkrétně stěžovatela) namítl, že krajský soud nesprávně posoudil skutkový stav a následně nesprávně posoudil právní otázku, protože dospěl k závěru, že důvody zrušení zadávacího řízení uvedené v prvním rozhodnutí stěžovateleb) a v jeho druhém rozhodnutí byly obdobné. Krajský soud se zabýval pouze částí důvodů, aniž by je posoudil v celkovém kontextu. Poprvé bylo zadávací řízení zrušeno z důvodu vyloučení všech uchazečů kromě žalobce, a dále proto, že z důvodu procesních průtahů bylo neefektivní zadávat veřejnou zakázku ve stávajícím rozsahu, neboť s ohledem na zkrácení doby poskytování předmětných služeb, ke kterému došlo na základě neúspěšné realizace zadávacích řízení, již nebylo možné předpokládaným způsobem čerpat prostředky z operačního programu. Uvedený důvod není stejný s tím, pro jaký bylo zadávací řízení zrušeno podruhé, když bylo stěžovatelemb) konstatováno, že již prakticky není možné, aby zadávací řízení bylo ukončeno tak, aby do 30. 6. 2013 byla uzavřena smlouva mezi vybraným uchazečem jako poskytovatelem a uživateli, tj. třetími osobami, v jejichž prospěch měly být ICT služby tvořící předmět plnění veřejné zakázky poskytovány. Krajský soud nepřípustně zjednodušil důvody zrušení zadávacího řízení, což vedlo k nesprávným právním závěrům.

Stěžovatela) dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Ten se v rozsudku nezabýval jeho tvrzením, že je třeba dodržovat postup stanovený zákonem v § 110 a násl. ZVZ, který předchází podání návrhu k stěžovatelia) a umožňuje v prvé řadě zadavateli napravit jeho případný chybný postup. Postupem dovozeným krajským soudem by docházelo k omezení práv a obcházení zadavatele. Stěžovatela) nemůže ve správním řízení odůvodnit svůj postup, kterým by obešel zákonem stanovené náležitosti zahájení správního řízení na návrh a návrhu samotného tím, že postup stěžovateleb) jako zadavatele v něm vyvolává pochybnosti o jeho pravých důvodech, a proto přezkoumává i jeho následující úkony, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky (zejména podání včasných námitek, nevyhovění námitkám zadavatelem, podání návrhu ve lhůtě a složení kauce). Naopak by stěžovatela) musel odůvodnit, proč nerespektoval zákonný postup.

Stěžovatela) rovněž namítl, že mu krajský soud neponechal možnost správního uvážení, což je odklonem od judikaturní praxe (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, č. j. 62 Af 52/2010 - 89), jenž krajský soud nijak neodůvodnil. Případný výrok stěžovatelea) by, bez ohledu na úvahy krajského soudu, musel znít tak, že návrh se stal zjevně bezpředmětným, neboť stěžovatela) již nemůže uložit nápravné opatření, kterým by zrušil první rozhodnutí stěžovateleb) (zadavatele), neboť tento úkon v době rozhodování stěžovateleb) již neexistoval. Jiný výrok by byl možný pouze při postupu, k němuž zavazuje stěžovatelea) krajský soud, tedy rozšířením řízení z moci úřední. Podle stěžovatelea) lze správní řízení zahajované na návrh rozšířit nad rámec návrhu pouze na úkony, které předcházely úkonu, jehož se týká návrh navrhovatele. Pro úplnost stěžovatela) konstatoval, že žalobci nic nebránilo namítat nesprávnost druhého zrušení zadávacího řízení.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatela) navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost stěžovateleb)

Rovněž stěžovatelb) (osoba na řízení zúčastněná 1. - zadavatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodů nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Konkrétně stěžovatelb) namítl nezákonnost spočívající v nesprávném a v kontextu napadeného rozhodnutí nesrozumitelném výkladu přípustnosti zastavení řízení zahájeného na návrh podle § 114 ZVZ pro zjevnou bezpředmětnost postupem podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. K tomu má být zadavatel [stěžovatelb)] oprávněn pouze tehdy, pokud tímto zastavením dojde k objektivnímu procesnímu uspokojení navrhovatele, tedy pokud je skutečně dosaženo stavu, jehož hodlal navrhovatel dosáhnout svým návrhem. Podle stěžovateleb) krajský soud značně rozšířil účel správního návrhového řízení z individuálně určeného úkonu, proti kterému návrh směřuje, na jakýkoliv úkon se stejným či obdobným obsahem, čímž předkládá výrazně restriktivní výklad § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, jenž nemá oporu v zákoně, judikatuře ani doktríně. Podle stěžovateleb) nastává zjevná bezpředmětnost návrhu coby obecný důvod zastavení správního řízení tehdy, pokud v důsledku okolností vzniklých po zahájení řízení již objektivně nelze vydat rozhodnutí, kterého se navrhovatel domáhá. Návrh žalobce směřoval proti individuálně určenému rozhodnutí, které v okamžiku rozhodování stěžovatelea) již neexistovalo, a proto byl návrh zjevně bezpředmětným. Výklad pojmu „zjevná bezpředmětnost“ krajským soudem je v rozporu s judikaturou a má základ v nesprávném přesvědčení o obsahové obdobnosti obou rozhodnutí stěžovateleb) jako zadavatele o zrušení zadávacího řízení.

Stěžovatelb) dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro rozpor závěrů krajského soudu o nemožnosti postupu podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu v dané věci se zbývajícím odůvodněním rozsudku. Na jedné straně je po stěžovatelia) vyžadováno, aby vedl řízení i ohledně druhého rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, neboť zrušení prvního rozhodnutí zjevnou bezpředmětnost nezakládalo, současně však aplikace výkladu krajského soudu v jiné části rozsudku nutně vede k závěru, že rovněž v případě přezkumu druhého rozhodnutí stěžovatelema) by byl návrh žalobce zjevně bezpředmětný. V této souvislosti stěžovatelb) poukázal na hypotézu, z níž vycházel krajský soud, že dojde-li ke zrušení zadávacího řízení, je vyloučeno jakékoliv ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, neboť k němu vůbec nedochází, coby podmínka nápravného opatření dle § 118 odst. 1 ZVZ, a současně zrušení zadávacího řízení zadavatelem představuje maximum toho, co může stěžovatela) jako nápravné opatření podle § 118 odst. 1 ZVZ uložit. Tato hypotéza byla přitom naplněna rovněž v případě druhého rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení.

Stěžovatelb) také namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Krajský soud opomíjí podstatnou změnu okolností, k níž došlo v důsledku plynutí času, stejně tak opomíjí, že důvody obou rozhodnutí stěžovateleb) spočívaly ve věcně odlišných skutečnostech, které se překrývají jen velmi okrajově. V případě prvního rozhodnutí stěžovatelb) jako jeden z důvodů uvedl svou domněnku, že s ohledem na zbývající dobu nebude možné veřejnou zakázku realizovat v původně uvažovaném rozsahu. Druhé rozhodnutí stěžovatelb) odůvodnil tím, že již objektivně nemohlo dojít k uzavření smluv mezi vybraným uchazečem a konečnými adresáty plnění veřejné zakázky do 30. 6. 2013, proto se veřejná zakázka stala objektivně nerealizovatelnou. Krajský soud zjevně vychází z přesvědčení, že zrušení zadávacího řízení bylo účelové, což je však založeno na nedostatečných, resp. věcně nesprávných zjištěních. Rozsudek krajského soudu je tak založen na nesprávném předpokladu o účelovosti a shodnosti důvodů obou rozhodnutí stěžovateleb).

Za nepřípustný exces z účelu přezkumu činnosti správních orgánů označil stěžovatelb) účinek rozsudku krajského soudu, který by měl nutit stěžovatelea) k zahájení řízení z moci úřední rovněž proti druhému rozhodnutí stěžovateleb) o zrušení zadávacího řízení. Žalobce druhé rozhodnutí stěžovateleb) o zrušení zadávacího řízení nenapadl řádně podaným návrhem, proto stěžovatela) mohl řízení zahájit toliko z moci úřední na základě vlastního uvážení, což je výrazem jeho autonomie. K vydání druhého rozhodnutí stěžovateleb) existovaly objektivní důvody, proto by zahájení řízení z moci úřední bylo nedůvodné.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatelb) navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení 2.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku.

Ke kasační stížnosti stěžovatelea) uvedl, že stěžovatela) se snaží účelově hledat v rozhodnutích stěžovateleb) o zrušení zadávacího řízení rozdíly, které fakticky neexistují, na obranu svého nesprávného postupu. Pro zrušení zadávacího řízení přitom nebyly dány důvody dle ZVZ. Do situace, ze které stěžovatelb) dovodil důvody pro uvedené zrušení, se dostal svým nesprávným jednáním a opakovaným prodlením s přijetím nezbytných kroků. Žalobce dodržel postup předvídaný ZVZ, podle kterého návrhu na přezkoumání úkonů stěžovateleb) stěžovatelema) předchází podání námitek adresované stěžovatelib). První rozhodnutí stěžovateleb) bylo pouze účelové a v zásadě fiktivní; stěžovatelb) nikdy neměl v úmyslu napravit svůj vadný postup a pokračovat v zadávacím řízení. Pokud by uvedené stěžovatela) zjistil, neměl rozhodnout o zastavení řízení z důvodu zjevné bezpředmětnosti, neboť je nepochybné, že žalobce se primárně domáhal pokračování v zadávacím řízení a jeho ukončení výběrem nejvhodnější nabídky, nikoliv zrušení vadného rozhodnutí. Účelové argumentaci stěžovatelea) nelze přisvědčit, neboť by tak bylo fakticky umožněno vyhnout se efektivnímu přezkumu úkonů zadavatelů ze strany stěžovatelea).

Ke kasační stížnosti stěžovateleb) žalobce uvedl, že § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu nelze vykládat ve všech případech bez dalšího tak, jak tvrdí stěžovateléa), b), ale vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti projednávaného případu. Podle žalobce není rozsudek krajského soudu rozporný. Krajský soud konstatoval, že pokud nelze uložit nápravné opatření podle § 118 odst. 1 ZVZ v případě zrušení zadávacího řízení, může se stát návrh na přezkoumání úkonů zadavatele [stěžovateleb)] zjevně bezpředmětným; nemusí se však stát bezpředmětným vždy. První rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení stěžovatelb) zrušil toliko z důvodu snahy ukončit správní řízení vedené stěžovatelema); poté v podstatě okamžitě stěžovatelb) opakovaně rozhodl o zastavení řízení ze skutkově obdobných důvodů. Žalobce se vyjádřil také k závěru krajského soudu o tom, že pokud dojde ke zrušení zadávacího řízení, je vyloučeno jakékoliv ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky coby podmínka uložení nápravného opatření podle § 118 odst. 1 ZVZ, a že současně zrušení zadávacího řízení představuje maximum toho, co může stěžovatela) jako nápravné opatření uložit. Tento závěr se podle žalobce nemůže vztahovat na případy, kdy je napadána nezákonnost rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení; v takovém případě je maximum toho, čeho může navrhovatel docílit, zrušení rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, neboť navrhovatel má z povahy věci zájem, aby bylo v zadávacím řízení pokračováno. Ve světle uvedeného neobstojí ani názor stěžovateleb), že hypotéza vedoucí k závěru o zjevné bezpředmětnosti návrhu byla naplněna i v případě druhého rozhodnutí stěžovateleb) o zrušení zadávacího řízení a že vlastním jednáním stěžovateleb) bylo dosaženo, čeho by hypoteticky mohl žalobce dosáhnout v řízení před stěžovatelema), což by vedlo k závěru o bezpředmětnosti návrhu ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Žalobce nesouhlasí s tím, že by důvody obou rozhodnutí stěžovateleb) o zrušení zadávacího řízení byly natolik odlišné, že je není možno vůbec spojovat. Důvod je totožný, a to časová tíseň na straně stěžovateleb), kterou si opakovaně způsobil sám nesprávným a nezákonným postupem. Stěžovatelb) měl možnost zrušit svá rozhodnutí mnohem dříve a v zadávacím řízení mohl pokračovat. Není pravdou, že by návrh žalobce fakticky nesměřoval proti důvodům druhého zrušení zadávacího řízení, neboť důvody prvního a druhého zrušení zadávacího řízení nebyly natolik rozdílné. Proto není pravdivé ani to, že by žalobce neprokázal aktivní přístup.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelůa), b) jako nedůvodné zamítl.

Osoba zúčastněná na řízení 2. se ke kasačním stížnostem nevyjádřila.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

Stěžovateléa), b) se kasačními stížnostmi podanými ve stanovené lhůtě (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhali přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, v němž byl stěžovatela) účastníkem a stěžovatelb) osobou zúčastněnou na řízení (§ 102 s. ř. s.), kasační stížnosti splňují zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.), za stěžovatelea) jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie a stěžovatelb) je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních stížností a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

Kasační stížnosti stěžovatelůa), b) jsou důvodné.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný podč. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný podč. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším, v judikatuře zdejšího soudu rovněž konzistentně uváděným důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, a ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111). Konečně nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je rozhodnutí krajského soudu, jehož odůvodnění je vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107).

Stěžovatelb) v kasační stížnosti namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro rozpor závěrů krajského soudu o nemožnosti postupu podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu se zbývajícím obsahem odůvodnění rozsudku. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, neboť krajský soud provedl podrobnou úvahu, která má návaznost a vnitřní logiku, přičemž námitka stěžovateleb) směřovala pouze do dílčí úvahy, aniž by byl zohledněn kontext celku. Jinou otázkou ovšem zůstává zákonnost závěrů krajského soudu; tou se Nejvyšší správní soud zabývá níže.

Stěžovatelb) dále nepřezkoumatelnost spatřoval v tom, že krajský soud založil své závěry na nesprávném předpokladu o účelovosti a shodnosti důvodů rozhodnutí stěžovateleb). Ani z tohoto hlediska Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal. Jakkoliv stěžovatelb) podřadil svou argumentaci pod nepřezkoumatelnost rozhodnutí, z jejího obsahu vyplývá, že brojí spíše proti posouzení právních otázek krajským soudem [ostatně tvrzení stěžovateleb) jsou reakcí na obsah odůvodnění napadeného rozsudku]. Rovněž nezákonnost rozsudku v tomto směru Nejvyšší správní soud hodnotí dále.

K námitce stěžovatelea), v níž namítl částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se krajský soud nijak nezabýval jeho argumentací, že je potřeba dodržovat postup stanovený zákonem, který předchází podání návrhu podle § 114 odst. 1 ZVZ, musí Nejvyšší správní soud upozornit na svou konstantní judikaturu týkající se otázky povinnosti krajského soudu vypořádat se s námitkami uplatněnými žalovaným v jeho vyjádření k žalobě. Například v rozsudku ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[n]ezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě nemůže být vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Správní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací; správní orgán musí naopak svou argumentaci, jejíž správnost má krajský soud posoudit, vtělit do správního rozhodnutí (srov. také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014 – 34).

Další námitky stěžovatelůa), b) spočívaly v nesprávném hodnocení skutkového stavu a následném nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovateléa), b) shodně namítli, že krajský soud nesprávně posoudil důvody pro zrušení zadávacího řízení uvedené v prvním a druhém rozhodnutí stěžovateleb), které nebyly obdobné, jak uzavřel krajský soud, avšak naopak odlišné. Stěžovatelb) dále konstatoval, že rozsudek krajského soudu je založen na nesprávném předpokladu o účelovosti jeho úkonů. Podle stěžovatelůa), b) krajský soud neponechal stěžovatelia) možnost správního uvážení, zda zahájit řízení z moci úřední ve věci druhého rozhodnutí stěžovateleb), či nikoliv, což je nepřípustným excesem z přezkumu činnosti správních orgánů ve správním soudnictví. Stěžovatela) k tomu poznamenal, že nemůže postupovat v rozporu se zákonem a mimo své pravomoci rozhodovat o úkonu zadavatele [stěžovateleb)], který neprošel zákonem stanoveným postupem podle § 110 a násl. ZVZ. Stěžovatelb) v kasační stížnosti dále uvedl, že značným rozšířením účelu správního návrhového řízení předložil krajský soud výrazně restriktivní výklad § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu; ten se netýká toliko případů, kdy dojde k uspokojení navrhovatele, ale zakládá důvod pro zastavení řízení také tehdy, pokud v důsledku okolností vzniklých po zahájení řízení již objektivně nelze vydat rozhodnutí, jehož se navrhovatel domáhá. Výklad pojmu „zjevná bezpředmětnost“ provedený krajským soudem má základ v nesprávném přesvědčení o obsahové obdobnosti prvního a druhého rozhodnutí stěžovateleb).

Nejvyšší správní soud konstatuje, že jádrem sporu je posouzení možnosti zastavení správního řízení vedeného stěžovatelema) pro zjevnou bezpředmětnost návrhu podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu v případě, že zadavatel [stěžovatelb)] zruší své rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, které je předmětem návrhového správního řízení u stěžovatelea), přičemž následně vydá nové rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, o čemž je stěžovatela) ze strany navrhovatele (žalobce) před vydáním rozhodnutí informován. S tím souvisí rovněž posouzení otázky, zda byl krajským soudem v nyní projednávané věci správně zjištěn skutkový stav, na nějž krajský soud aplikoval své právní závěry, vedoucí ke zrušení rozhodnutí stěžovatelea) a jeho předsedy.

Předně je nezbytné zabývat se tím, jakým způsobem vůbec stěžovatela) mohl postupovat při rozhodování o návrhu žalobce podle § 114 odst. 1 ZVZ.

Podle § 118 odst. 1 ZVZ nedodrží-li zadavatel postup stanovený pro zadání veřejné zakázky nebo pro soutěž o návrh, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky nebo návrhu, a dosud nedošlo k uzavření smlouvy, stěžovatela) zruší zadávací řízení nebo soutěž o návrh nebo jen jednotlivý úkon zadavatele. Podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu správní orgán řízení usnesením zastaví, jestliže se žádost (resp. návrh) stala zjevně bezpředmětnou.

Zastavením řízení pro zjevnou bezpředmětnost návrhu podaného podle § 114 odst. 1 ZVZ tehdy, bylo-li zadávací řízení zrušeno v průběhu řízení u stěžovatelea) samotným zadavatelem, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 5. 2015, č. j. 7 As 101/2014 - 76, ve kterém konstatoval následující: „[Z] jazykového výkladu ust. § 118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách vyplývá, že by Úřad pro ochranu hospodářské soutěže měl posoudit existenci důvodů pro uložení nápravného opatření, tedy že by měl meritorně návrh posoudit a pouze v případě, kdy zjistí, že návrh není důvodný, jej zamítnout. V posuzované věci však stěžovatela) [Úřad pro ochranu hospodářské soutěže - pozn. NSS] návrh účastníka řízení meritorně neposuzoval, neboť zadávací řízení bylo v dotčených částech již zrušeno stěžovatelemb) [zadavatelem - pozn. NSS]. V důsledku toho se tak stal návrh účastníka řízení na přezkum úkonů zadavatele zjevně bezpředmětným. Nelze totiž nad rámec platné právní úpravy a zákonem stanovené pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dovozovat jeho povinnost vést řízení i po zrušení zadávacího řízení, tj. poté, co odpadl předmět řízení, kterým je trvající zadávací řízení. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by tak byl nucen vydat de facto deklaratorní rozhodnutí o tom, zda došlo či nedošlo ke kvalifikovanému porušení povinností zadavatele. Zohlednit je nutno i skutečnost, že pokud by stěžovatela) v rozhodnutí o zamítnutí návrhu vydaném po zrušení zadávacího řízení stěžovatelemb) pouze v odůvodnění vyslovil závěr, že stěžovatelb) kvalifikovaným způsobem porušil zákon o veřejných zakázkách, stěžovatelb) by neměl žádnou možnost domáhat se ochrany proti takové části odůvodnění rozhodnutí úřadu. Vzhledem k tomu, že výrokem rozhodnutí (tj. zamítnutím návrhu) nebylo do právní sféry stěžovateleb) zasaženo, byla by jeho žaloba proti rozhodnutí stěžovatelea) nepřípustná ve smyslu § 68 písm. d) s. ř. s., podle něhož je nepřípustná žaloba směřující jen proti důvodům rozhodnutí správního orgánu. […] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že v případě, že zadávací řízení bylo po podání návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zrušeno, nelze aplikovat ust. § 118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Proto stěžovatela) postupoval správně, pokud řízení podle ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, neboť zákon o veřejných zakázkách neobsahuje vlastní úpravu zastavení řízení zahájeného na návrh a podle ust. § 118 odst. 5 lze postupovat pouze v případech zamítnutí návrhu z věcných důvodů nebo tehdy, je-li návrh podán neoprávněnou osobou.“ Tyto závěry jsou přitom použitelné jako východisko posouzení i v nyní projednávané věci.

Tato věc je ovšem oproti věci rozhodnuté citovaným rozsudkem odlišná v tom, že stěžovatelb) poté, kdy zrušil své první rozhodnutí, vydal druhé rozhodnutí, kterým zadávací řízení opětovně zrušil, o čemž byl stěžovatela) žalobcem informován. Krajský soud dospěl k závěru, že důvody pro zrušení zadávacího řízení byly v prvním i druhém případě obdobné, první rozhodnutí stěžovatelea) jím bylo zrušeno pouze účelově, aby stěžovatela) zastavil řízení o přezkumu, což nelze přijmout, neboť by tak nebyl naplněn požadavek efektivního dohledu nad zadáváním veřejných zakázek. Ačkoliv nelze podstatu závěrů krajského soudu bez dalšího odmítnout jako zcela iracionální, Nejvyšší správní soud ji z níže uvedených důvodů nepovažuje za správnou.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 As 249/2014 – 43, uvedl následující: „Je třeba nejprve zkoumat účel řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle § 113 a násl. zákona o veřejných zakázkách. Účelem této právní úpravy (odhlédneme-li od návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy na veřejnou zakázku dle 114 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách) je implementace unijní úpravy obsažené ve směrnici Rady 89/665/EHS o koordinaci právních a správních řízeních týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce, ve znění změn provedených směrnicemi 92/50/EHS a 2007/66/ES (dále jen směrnice), srov. k tomu § 1 zákona o veřejných zakázkách a důvodovou zprávu k návrhu zákona o veřejných zakázkách (sněmovní tiskč. 1076/0, 4. volební období, dostupný v digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na www.psp.cz). Směrnice stanoví povinnost členských států zvýšit transparentnost zadávání veřejných zakázek zavedením opravných prostředků, které umožní přezkoumání úkonů zadavatele ve stádiu, kdy lze případná pochybení ještě napravit. Za tímto účelem mají osoby uvedené v čl. 1 odst. 3 směrnice právo iniciovat přezkumné řízení, v rámci něhož mají vnitrostátní orgány pravomoc (i) rozhodnout o předběžném opatření, kterým se pozastaví zadávací řízení, případně výkon rozhodnutí zadavatele, (ii) zrušit rozhodnutí nebo úkon zadavatele a (iii) rozhodnout o náhradě škody způsobené protiprávním jednáním zadavatele (čl. 2 odst. 1 směrnice). Tyto pravomoci mohou být rozděleny mezi různé orgány (čl. 2 odst. 2).“

Zadávání veřejných zakázek není výkonem veřejné moci. Jedná se o civilní kontraktační proces, který je, s ohledem na nakládání s veřejnými prostředky, modifikován předpisy závaznými pro veřejné zadavatele a další subjekty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 As 249/2014 - 43). Vztah mezi zadavatelem a uchazeči o veřejnou zakázku nespadá do okruhu těch vztahů, v nichž jeden ze subjektů práva vystupuje jako silnější vůči druhému; v zadávacím řízení se autoritativně nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují uchazeči žádná subjektivní oprávnění ani povinnosti v materiálním slova smyslu. Úkony zadavatele tak nejsou autoritativními akty veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 9 Afs 5/2013 - 32). Uchazeč v zadávacím řízení nemá právo na to, aby se stal vítězným uchazečem, jemuž bude veřejná zakázka přidělena, ani právo na vlastní uzavření smlouvy. Jediné uchazeči garantované právo v tomto ohledu je právo na transparentní a nediskriminační postup zadavatele v zadávacím řízení a právo na nezávislý přezkum úkonů či rozhodnutí zadavatele ze strany stěžovatelea) jako nezávislého orgánu poté, co se u něj dotčený uchazeč neúspěšně bránil námitkami (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 As 50/2006 - 137, a ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 Afs 5/2013 - 27). Uvedených skutečností je stěžovatela) povinen dbát, vykonává-li dohled nad veřejnými zakázkami. S krajským soudem lze souhlasit v tom, že dohled musí být ze strany stěžovatelea) zajišťován účelně, efektivně a smysluplně. Avšak stěžovatela) musí dbát právních předpisů a především nevybočovat ze svých kompetencí, tedy nezasahovat do předmětného civilně právního poměru více, než mu umožňuje zákon.

Nejvyšší správní soud připomíná, že zjevná bezpředmětnost návrhu je dána, pokud v průběhu řízení nastane důvod, v jehož důsledku nebude možné o žádosti věcně rozhodnout; nelze jí tedy vyhovět ani ji zamítnout a řízení je nutno procesním rozhodnutím zastavit (srov. Vedral, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha: BOVA POLYGON, 2012. ISBN 978-80-7273-166-4, s. 593). Z uvedeného vyplývá, že bezpředmětnost žádosti se posuzuje podle objektivních okolností v dané věci a nutně předchází meritornímu přezkumu.

Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že postup podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu je postupem mimořádným, výlučně vázaným na dosažení stavu objektivního procesního uspokojení navrhovatele (žalobce), přičemž zjevná bezpředmětnost návrhu může být dána jen tehdy, pokud z jeho pohledu bylo jednáním zadavatele [stěžovateleb)] skutečně dosaženo stavu, jehož hodlal navrhovatel (žalobce) dosáhnout svým návrhem. Cílem žalobce bylo, aby bylo v zadávacím řízení pokračováno. Pokud bylo první a druhé rozhodnutí stěžovateleb) založeno na obdobných důvodech, měl se stěžovatela) v řízení o přezkumu prvního rozhodnutí stěžovateleb) zabývat také jeho druhým rozhodnutím, neboť pouze tak by došlo k procesnímu uspokojení žalobce. Pokud by bylo postupováno v souladu s tímto názorem krajského soudu, nastala by situace, kdy by stěžovatela) před zastavením řízení pro zjevnou bezpředmětnost návrhu, tj. z procesních důvodů, byl alespoň částečně povinen zabývat se skutkovými okolnostmi a jejich věcným přezkumem, neboť by musel přezkoumat obsah prvního, v té době již zrušeného a neexistujícího rozhodnutí stěžovateleb), stejně jako odůvodnění jeho druhého rozhodnutí, jež nebylo předmětem návrhu žalobce, jakkoliv o něm stěžovatelea) v průběhu řízení informoval.

Je ovšem třeba poznamenat, že § 118 odst. 1 ZVZ ani jiné ustanovení stěžovatelia) neumožňuje, aby zadavateli [stěžovatelib)] nařídil, že je povinen v zadávacím řízení pokračovat; oprávnění zrušit úkon zadavatele nelze vykládat takto extenzivním způsobem. Podstata takového zrušení tkví v tom, že úkon zadavatele vylučoval nebo mohl vyloučit zásady stanovené v § 6 ZVZ a v jeho důsledku hrozila nebo vznikla újma na právech navrhovatele, čímž zadavatel porušil postup stanovený pro zadání veřejné zakázky, což podstatně ovlivnilo nebo mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky nebo návrhu (§ 114 odst. 1 a § 118 odst. 1 ZVZ).

Závěry krajského soudu je proto pro jejich nesprávnost třeba odmítnout, a to i přesto, že by, v čistě teoretické rovině, mohlo docházet k účelovému rušení úkonů zadavatele o zrušení zadávacího řízení a řetězení nových úkonů směřujících ke zrušení zadávacího řízení. ZVZ ani jiné právní předpisy není možné vykládat s apriorním předpokladem, že veřejní zadavatelé, popř. stěžovatela) nemají zájem na postupu v souladu se zákonem, hájení veřejného zájmu a dodržování pravidel ve vztahu k uchazečům o veřejnou zakázku (srov. výše citovaný rozsudek ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 As 249/2014 - 43). Tím spíše tak nelze zdůvodnit, aby stěžovatela) prováděl věcný přezkum tehdy, je-li povinen zastavit řízení z procesních důvodů, zde pro odpadnutí jeho předmětu [zrušeného prvního rozhodnutí stěžovateleb)].

Pokud by byl stěžovatelb) skutečně při svých úkonech motivován účelovostí a snahou o nezadání veřejné zakázky, pak měl žalobce jako uchazeč o veřejnou zakázku a stěžovatela) jako nezávislý orgán dohledu jiné prostředky ochrany a zamezení takovému jednání, které neodporují smyslu a účelu ZVZ a správního řádu. Žalobce mohl proti takovým úkonům opětovně podat námitky podle § 110 a násl. ZVZ, čímž by umožnil stěžovatelib) případně napravit svůj postup, byl-li by v rozporu s ZVZ. Ostatně z kontextu ZVZ plyne, že právní úprava zadávání veřejných zakázek je založena na principu, dle kterého je zadavateli [stěžovatelib)] umožněno provést nápravu vlastního pochybení (srov. § 110, § 111, § 114 odst. 4 ZVZ). V tomto smyslu také argumentoval stěžovatela) ve vyjádření k žalobě, což krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně nezohlednil. Uvedený závěr lze podpořit mj. také tím, že pokud není využita možnost podat námitky, ačkoliv tak mohlo být ze strany určitého subjektu učiněno, není takový subjekt oprávněn podat v téže věci podnět stěžovatelia) k zahájení řízení z moci úřední (§ 110 odst. 9 ZVZ). Následně pak mohl žalobce opětovně podat návrh podle § 114 odst. 1 ZVZ k stěžovatelia), v němž by poukázal na účelové řetězení úkonů stěžovateleb) zrušujících zadávací řízení, ke kterému by stěžovatela) zajisté musel přihlédnout a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Dozvěděl-li by se stěžovatela) o shora popsaném jednání stěžovateleb), mohl by rovněž zahájit řízení z moci úřední (§ 113 ZVZ), a stejně tak by jej případně mohl postihnout za spáchání správního deliktu (§ 120 a § 121 ZVZ). Zákon pak v tomto ohledu pamatuje i na závažnost opakovaného porušení ZVZ zadavatelem, neboť při opakovaném jednání se sazba pokuty ukládané za správní delikt zvyšuje o dvojnásobek (§ 120 odst. 3 ZVZ).

V této souvislosti Nejvyšší správní soud s ohledem na námitku stěžovatelea) pro úplnost konstatuje, že stěžovatela) může zahájit řízení z moci úřední (§ 113 ZVZ), jestliže pro to v rámci svého správního uvážení shledá důvody [ve vztahu k závěrům krajského soudu lze poznamenat, že pokud by to bylo vhodné, lze takové řízení v obecné rovině, s ohledem na zásadu hospodárnosti, spojit s již vedeným správním řízením; je ovšem třeba zdůraznit, že vhodnost spojení řízení nelze bez dalšího předpokládat, neboť návrhové správní řízení a řízení zahájené z moci úřední se mohou ve své podstatě lišit, například co do okruhu účastníků řízení (srov. § 116 ZVZ)]. Skutečnost, že je věcí uvážení správního orgánu, zda zahájí řízení z moci úřední či nikoliv, předznamenává pravomoc soudu ve správním soudnictví. Neexistuje zde totiž veřejné subjektivní právo určité osoby, kterému by odpovídala povinnost správního orgánu [stěžovatelea)] zahájit řízení; takové právo z povahy věci nezakládá ani podnět k zahájení řízení z moci úřední (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 Ans 6/2009 - 83, anebo ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 Ans 5/2009 - 139). Není-li takového práva, pak mu nemůže být poskytnuta ochrana ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelema), že krajský soud jej nemohl zavázat, aby ve vztahu k druhému rozhodnutí stěžovateleb) zahájil řízení z moci úřední. Ani z této perspektivy proto není možné přisvědčit závěru krajského soudu, že stěžovatela) byl povinen zabývat se v řízení o přezkumu prvního rozhodnutí stěžovateleb) rovněž jeho druhým rozhodnutím.

Konečně je třeba poznamenat, že v nyní projednávané věci nelze souhlasit s argumentací krajského soudu, že „[p]řestože návrhové řízení o přezkoumání úkonů zadavatele v sobě nutně obsahuje prvek kontradiktornosti (navrhovatel vs. zadavatel), je žalovaný oprávněn na základě podaného návrhu přezkoumat zadávací řízení jako celek a v něm dovodit i takové porušení ZVZ, na které jej původní návrh neupozorňoval; tím spíše to musí platit ve vztahu k opakujícímu se úkonu zadavatele v témže zadávacím řízení, obdobnému typově i obsahově“. Pokud jsou dány důvody pro zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, tedy z procesních důvodů pro odpadnutí předmětu řízení, nelze v takovém řízení pokračovat a přezkoumávat jakékoliv úkony zadavatele [stěžovateleb)], neboť meritorní přezkum je z povahy věci vyloučen.

Nejvyšší správní soud tak dospěl k následujícímu závěru. Je-li k stěžovatelia) podán návrh na přezkum úkonu zadavatele, kterým zadavatel zrušil zadávací řízení, a zruší-li zadavatel tento svůj úkon v průběhu správního řízení vedeného stěžovatelema), pak odpadl předmět řízení a stěžovatela) je povinen řízení z procesních důvodů pro zjevnou bezpředmětnost návrhu zastavit podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. V takovém případě je z povahy věci vyloučen meritorní přezkum. V řízení se proto stěžovatela) nemůže věcně zabývat jakýmikoliv úkony zadavatele, a to ani dalším případným rozhodnutím zadavatele o zrušení zadávacího řízení. Případné účelové řetězení úkonů zrušujících zadávací řízení ze strany zadavatele lze postihnout v řízení o správním deliktu (§ 120 a § 121 ZVZ), nápravy se lze domáhat podáním námitek k zadavateli (§ 110 ZVZ), následným podáním návrhu k stěžovatelia) (§ 114 ZVZ), přičemž stěžovatela) jako nezávislý orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek může rovněž zahájit řízení z moci úřední (§ 113 ZVZ).

Za takové situace Nejvyšší správní soud nezkoumal, zda jsou důvody prvního rozhodnutí stěžovateleb) shodné, obdobné či odlišné od důvodů jeho druhého rozhodnutí, neboť takový přezkum by byl v nyní projednávané věci bezpředmětný.

Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal důvod k vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti stěžovatelib), o nějž požádal ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) zákonač. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Stěžovatelb) je státní příspěvkovou organizací podřízenou Ministerstvu průmyslu a obchodu, zřízenou podle § 4a odst. 1 zákonač. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání a o změně zákonač. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozují Česká republika a státní fondy. Podle ustáleného výkladu se osvobození vztahuje na všechny státní orgány, jimž náleží moc zákonodárná, výkonná a soudní. Osvobozena jsou tedy ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, veškeré další orgány státní správy a územní samosprávné celky při výkonu přenesené působnosti (srov. Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015 [online]. ISBN 978-80-7478-875-8, k § 11). Osvobození se naopak nevztahuje na příspěvkové organizace, ledaže je takové organizaci svěřeno rozhodování o právech a povinnostech v oblasti státní správy, přičemž výkon státní správy je předmětem řízení, v němž má být příspěvková organizace osvobozena od soudních poplatků (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 19 Co 464/2011). O takový případ se ve vztahu k stěžovatelib) v nyní projednávané věci nejednalo, neboť podstatou věci je přezkum zadávacího řízení stěžovateleb), což nelze považovat za výkon státní správy ve shora uvedeném smyslu. Proto není dán důvod k vrácení zaplaceného soudního poplatku za podání kasační stížnosti. Závěr a náklady řízení

Nejvyššímu správnímu soudu tedy na základě výše uvedeného nezbylo než dospět k závěru, že kasační stížnosti stěžovatelůa), b) jsou důvodné, proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasačními stížnostmi napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, je krajský soud vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2016 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Jakub Camrda ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu