NSS 5 Azs 247/2017-33

5 Azs 247/2017 - 33

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: T. H. S., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. 45 A 72/2017 - 33, t akto:

Kasační stížnost se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 28. 4. 2017, č. j. 99866/2017-OPL, jímž byl zamítnut její rozklad a potvrzeno usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 6. 3. 2017, č. j. 792/2017-HANOI-II, o zamítnutí její žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a o zastavení řízení o žádosti.

[2] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36, publ. podč. 3603/2017 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle něhož je věcně příslušným k rozhodnutí o žádostech o povolení k pobytu na území České republiky Ministerstvo vnitra, je žalobou napadené rozhodnutí nicotné. Z tohoto důvodu prohlásil ministr zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 3. 7. 2017, č. j. 108778/2017-OPL, žalobou napadená rozhodnutí za nicotná. Žalovaný dále uvedl, že v důsledku prohlášení nicotnosti odpadl předmět řízení o žalobě a navrhl proto, aby krajský soud žalobu odmítl.

[3] V návaznosti na prohlášení nicotnosti vzala žalobkyně podáním doručeným krajskému soudu dne 26. 7. 2017 svou žalobu zpět.

[4] Krajský soud v usnesení ze dne 17. 8. 2017, č. j. 45 A 72/2017 – 33, výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. žalobkyni vrátil poměrnou část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2000 Kč a výrokem III. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 11 467 Kč.

[5] Žalovaný (stěžovatel) napadl výroky I. a III. usnesení krajského soudu kasační stížností. Namítal, že krajský soud měl žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v odpadnutí předmětu řízení (prohlášení napadeného rozhodnutí za nicotné). Takový postup zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 - 35. Žalobkyně totiž sice vzala žalobu zpět pro pozdější chování stěžovatele, to však bylo vyvoláno objektivními okolnostmi spočívajícími v radikální změně judikatury Nejvyššího správního soudu v již zmíněném rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36. Procesní postup krajského soudu se promítl rovněž do povinnosti stěžovatele nahradit žalobkyni náklady řízení. To však stěžovatel považuje za nespravedlivé, neboť on sám pouze respektoval jinou judikatorní linii než tu, k níž se nakonec přiklonil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Na tomto místě stěžovatel rovněž upozornil na možnost krajského soudu z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznat náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 7 s. ř. s.). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil v rozsahu výroků I. a III. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, a podotkla, že se stěžovateli primárně jedná o výrok týkající se náhrady nákladů řízení. Žalobkyně dále rozsáhle citovala rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, publ. podč. 3601/2017 Sb. NSS, a poznamenala, že ač lze přisvědčit stěžovateli, že v úzké problematice zastavení řízení o žádosti mohla být judikatura správních soudů rozdílná, judikatura, která přiléhala na případ žalobkyně (tj. k možnosti podání žádosti o povolení k pobytu jako přílohy stížnosti na postup správního orgánu) je dlouhodobě ustálená. Žalobkyně následně nesouhlasila s argumentací stěžovatele, dle níž je třeba upřednostnit odmítnutí žaloby před zastavením řízení o žalobě, a označila stěžovatelem uváděné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 – 35, za exces. V této souvislosti žalobkyně odkázala na usnesení dalších soudů, v nichž bylo v obdobné věci rozhodnuto o zastavení řízení a o náhradě jeho nákladů, přičemž tento postup akceptoval i Nejvyšší správní soud, když odmítl kasační stížnost stěžovatele unesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 – 27. K poukazu stěžovatele na princip fair play žalobkyně poukázala na to, že byla ve správním řízení slabší procesní stranou a kvůli opakovaným nezákonným a nicotným rozhodnutím správních orgánů se musela bránit opakovanými podáními a za tímto účelem vynaložit také nemalé finanční prostředky. Žalobkyně přesto ze své iniciativy navrhla postup, podle něhož by v případě prohlášení rozhodnutí za nicotná okamžitě vzala žalobu zpět a ušetřila tak stěžovateli alespoň náklady za další úkon. Za absurdní pak žalobkyně označila tvrzení stěžovatele, že chování stěžovatele nemělo žádnou souvislost s podáním žaloby. Kdyby se stěžovatel a správní orgán I. stupně řídili ustálenou judikaturou správních soudů a dikcí zákona, celá věc byla předána Ministerstvu vnitra k meritornímu projednání a žádné zbytečné náklady by ani jedné ze stran nevznikly. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, případně ji jako nedůvodnou zamítl.

[7] Stěžovatel ve své replice k vyjádření žalobkyně označil za nekorektní tvrzení, že hlavním důvodem pro podání kasační stížnosti je výrok o nákladech řízení, a zdůraznil, že hlavním důvodem je nesouhlas s právní kvalifikací dané věci, což stěžovatel v kasační stížnosti náležitě zdůvodnil. Podstatou sporu je dle stěžovatele otázka příslušnosti správních orgánů k vydávání rozhodnutí o pobytových žádostech, včetně rozhodnutí o zastavení řízení, přičemž nejednotnou judikaturu v této oblasti sjednotil ve svém průlomovém judikátu až rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že by z šesti žalobkyní citovaných usnesení krajských soudů bylo možno dovodit, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 – 35, má charakter excesu, neboť celkem bylo podáno kolem 17 žalob obdobné povahy a ne ve všech případech již bylo rozhodnuto. Nesprávné je dle stěžovatele rovněž tvrzení, že Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 – 27, akceptoval postup, kdy soudy zastavily řízení, neboť Nejvyšší správní soud se v dané věci soustředil převážně na procesní aspekty usnesení, přičemž kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost, neboť procesní postavení stěžovatele by bylo stejné jak v případě, kdy by byla žaloba odmítnuta, tak v případě, kdy bylo řízení zastaveno. Následně Nejvyšší správní soud dle stěžovatele tautologicky dovodil, že je-li nepřípustnou stížnost proti hlavnímu výroku, je současně nepřípustnou i její část brojící proti výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel závěrem uvedl, že ve smyslu fair play má soud poskytovat ochranu nejen právům navrhovatele, ale i právům ostatních účastníků, a zdůraznil, že k prohlášení nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí přistoupil nikoliv proto, že proti němu byla podána žaloba, nýbrž proto, že akceptoval závazný právní názor vyslovený v citovaném rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36.

[8] Stejně jako v citovaném usnesení či v usneseníč. j. 6 As 133/2016 - 25 ze dne 13. července 2016 musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že stěžovatel netvrdí, že by mu zastavením řízení byla způsobena jakákoli újma na jeho právech. Stěžovatel se domáhá odlišného výroku v tom směru, že namísto zastavení řízení požaduje odmítnutí žaloby. V důsledku odmítnutí žaloby by však bylo postavení stěžovatele shodné, jako je tomu nyní – žaloba by nebyla věcně projednána a jeho rozhodnutí by nadále bylo nicotné, tedy fakticky neexistovalo. Zde je nutno podotknout, že ani v případě odmítnutí žaloby by kasační stížnost žalovaného nebyla subjektivně přípustná. Z toho plyne, že stěžovatel není oprávněn napadat výrok o zastavení řízení opravným prostředkem. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost směřující proti výroku I usnesení krajského soudu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s.

[9] Za situace, kdy je skutkový a právní stav nyní posuzované věci zcela srovnatelný, nemá Nejvyšší správní soud důvod zásadně revidovat právní názor vyjádřený v citovaném usnesení, k čemuž by bylo třeba obrátit se dle § 17 odst. 1 s. ř. s. na rozšířený senát. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani dodatečná argumentace stěžovatele, která míří primárně na posouzení předmětu kasační stížnosti, tj. zda postupoval správně krajský soud, pokud řízení zastavil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, nikoliv však na otázku, zda je kasační stížnost v dané věci přípustná.

[10] V této souvislosti stěžovatel k citovanému usnesení ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 – 27, pouze poznamenal, že se v daném řízení Nejvyšší správní soud soustředil převážně na procesní aspekty usnesení, přičemž kasační stížnost proti hlavnímu výroku odmítl pro nepřípustnost a následně tautologicky dovodil, že je-li nepřípustnou stížnost proti hlavnímu výroku, je současně nepřípustnou i její část brojící proti výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel sám ovšem nijak nerozvádí, proč považuje citovaný závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti za nesprávný (s výjimkou jeho označení za „tautologický“).

[11] Nejvyšší správní soud přitom o celkové nepřípustnosti kasační stížnosti ani v dané věci nepochybuje. Z argumentace stěžovatele obsažené v kasační stížnosti totiž plyne, že se nedomáhá toho, aby krajský soud v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal, nýbrž prezentuje konstrukci, dle níž nemělo být řízení o žalobě zastaveno, ale žaloba měla být odmítnuta. Jak v případě zastavení řízení, tak v případě odmítnutí žaloby se ovšem řízení končí procesním rozhodnutím, aniž by předmět řízení byl meritorně projednán a vyřešen autoritativním soudním výrokem. Stěžovatel tedy nikterak nezpochybňuje skutečnost, že žaloba nebyla věcně projednána, ani netvrdí, že by mu samotným zastavením řízení o žalobě vznikla újma. Je zřejmé, že ve skutečnosti stěžovatel v této věci brojí výlučně proti povinnosti hradit náklady řízení jemu uložené výrokem III. usnesení krajského soudu, čemuž účelové přizpůsobuje i svou argumentaci týkající se výroku I. téhož usnesení.

[12] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost v souladu s § 104 odst. 2 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) aplikovaným na základě § 120 s. ř. s. odmítl (viz již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, publ. podč. 2116/2010 Sb. NSS).

[13] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta, nemohl se již Nejvyšší správní soud zabývat meritorním posouzením kasačních námitek stěžovatele.

[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 aplikovaný na základě § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 12. října 2017 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Jakub Camrda ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu